Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Jarcovjáková (* 1952)

• v roce 1952 narozena v Praze

• od poloviny 60. let začala fotografovat pod vlivem Ester Krumbachové, studovala grafickou školu

• v letech 1968–1970 její rodiče odešli ze strany

• 1971 – přihláška k studiu na vysoké školy v Olomouci a v Praze, nepřijata z kádrových důvodů

• 1972–1974 – střídavě v dělnických zaměstnáních v tiskárně a jako fotografka tělovýchovného oddílu

• v roce 1976 přijata na FAMU, obor fotografie

• ve druhé polovině 70. a v první půlce 80. let fotila v Praze mj. romské rodiny, vietnamské dělníky, časem se stala jedinou fotografkou pražské LGBT komunity

• polovina 80. let – fotografování v Japonsku

• 1986 – sňatek a odjezd do Západního Berlína

• po roce 1990 návrat do Československa, tvorba a učení v Praze

Libuše Jarcovjáková pochází z umělecky založené rodiny a její život svědčí o tom, jak složitě se museli v socialistickém Československu protloukat lidé, kteří nepatřili k hlavnímu proudu, ať už šlo o společenské konvence, politické názory, nebo intimní život.

Narodila se na výročí Pražského povstání, 5. května 1952. Její rodiče byli oba malíři, ale zatímco otec Vladimír Jarcovják u umění zůstal, matka Marie Jančová nakonec z oboru odešla a pracovala například jako redaktorka časopisu Žena a móda. Možná důležitějším arbitrem, pokud jde o výtvarné umění, byla pro pamětnici od adolescentních let nejbližší kamarádka její matky Ester Krumbachová.

První politické zážitky a rázovité figurky

Nejstarší čistě politický zážitek s režimem si Libuše Jarcovjáková pamatuje ještě ze školky. Bylo jí pět a půl roku, když zemřel prezident Antonín Zápotocký, a následně se i ve školce linuly z rozhlasu smuteční písně a panovala hrobová atmosféra. Jinak si ale vybavuje konec padesátých a začátek šedesátých let jako dobu sice ideologicky zatíženou, ale pro dítě v zásadě svobodnou. O postupné změně poměrů svědčí i detail z roku 1963, kdy ve školním rozhlase oznámili zavraždění prezidenta Kennedyho.  

Podstatnou roli sehrál fakt, že rodina pamětnice svou existencí patřila k pražské výtvarné bohémě. Doma nikdy nebylo moc peněz, ale o to víc nezávislosti bylo Libuši Jarcovjákové dopřáno. V podstatě celé dětství a dospívání prožila v prostředí dvou sousedních ulic, kde rodina postupně bydlela – Ostrovní a Vojtěšské. Zažila ještě život plný rázovitých figurek, které se v těch místech na přelomu padesátých a šedesátých minulého století pohybovaly. Zpívající metař nebo ledařský vůz s koňmi patřili ke koloritu, který dnes už ve čtvrti okolo Národního divadla nezažijeme.

Střízlivění z komunismu

Historie rodinné příchylnosti ke komunistické utopii nepostrádá paradoxy. Dědeček pamětnice se za první republiky ve Zlíně vypracoval v zámožného stavitele, což ale jeho synovi – otci pamětnice Vladimírovi – nebránilo hned po válce vstoupit do KSČ. Ironií osudu dědeček Jarcovják později strávil několik let v komunistických lágrech, mimo jiné v Leopoldově.

Tato zkušenost, stejně jako smršť vykonstruovaných soudních procesů, s počáteční „třídní uvědomělostí“ rodičů pamětnice značně otřásla. Malíř Vladimír Jarcovják sice v KSČ zůstal až do počátku roku 1968 a matka položila legitimaci při stranických prověrkách na počátku normalizace, ale o podstatě režimu se doma mluvilo už od Libušina raného dětství. V tomto směru měla od rodičů jasno. Moc jí to v dalších letech život neusnadnilo, protože přistoupit na jakýkoli kompromis s komunistickým režimem pamětnice nikdy nechtěla a neuměla.   

Vliv tety Ester a umělecké začátky

Častá přítomnost výtvarnice Ester Krumbachové v rodině Jarcovjákových svědčí vlastně o dvojím. Jednak o značné disharmonii mezi rodiči pamětnice – zatímco matka svou spolužačku z Brna zvala na návštěvu ráda, otec ji nemohl vystát, a když se objevila, byl oheň na střeše. Zadruhé je potvrzením toho, že největší vliv na rozvíjející se duši dospívajícího člověka nemusí mít rodiče, ale někdo zvenčí. Ester Krumbachovou označuje Libuše Jarcovjáková i po letech jako vlastně jediného člověka, který ji – a zvláště na rozdíl od otce – systematicky podporoval, povzbuzoval a věřil v její talent. Už od třinácti let ráda fotografovala a o dva roky později byla přijata na grafickou školu v Hellichově ulici na Malé Straně.

Co ovšem mohlo vypadat jako výhra, ve skutečnosti znamenalo začátek dlouhých a vysilujících soubojů se systémem protekcí, ponižování a šplhounství, jehož byla škola věrným odrazem. Hned po nástupu zažila pamětnice šikanu pro své leváctví a navíc bylo mladým adeptům fotografie naznačeno, že rostou tak maximálně pro profesi laboranta a na umění mohou zapomenout. Obrovský zlom představovala okupace roku 1968, kdy se po prázdninách na školu vrátila sotva polovina učitelů, protože mnozí ihned po příjezdu okupační sovětské armády emigrovali.

Jejich náhradníci nepatřili k morálním ani profesním autoritám a stejně tak pamětnici zklamali i její spolužáci. Zatímco ona sama grafickou školu horko těžko dokončila, mnozí z ročníku hbitě vstoupili do SSM a začali dělat kariéru v normalizačním režimu. Libuši Jarcovjákovou naopak v roce 1971 poprvé nevzali na vysokou školu – zkoušela se dostat na obor teorie kultury na olomouckou univerzitu. Napsali jí: „‚Talentové zkoušky jste udělala, ale po komplexním hodnocení nemůžete být přijata.‘ Přeloženo do češtiny: jste z kádrově nespolehlivé rodiny, máte smůlu,“ vzpomíná. Tento verdikt neslyšela naposledy.

Vyrobit si dělnickej původ

Nastalo zcela jiné období – pamětnice se pokusila vylepšit si kádrový profil a nastoupila jako dělnice do pražské tiskárny Svoboda. Pestrá společnost lidí, se kterými se tam setkala, ji na jedné straně inspirovala, na druhé na ni měla neblahý vliv. Prakticky to byly měsíce strávené v alkoholovém opojení a jaksi mimo čas a prostor. Jednu výhodu tato tvrdá škola života měla – první nesmělé fotografické pokusy, které Libuše Jarcovjáková předtím zkoušela v okolí domova a při nichž fotila hlavně stopy lidí spíš než samotné postavy, se v tiskárně rozvinuly zcela jiným směrem. Začala fotit během nočních směn, ale jakmile se fotografie dostaly do oběhu mezi známými, musela toho nechat. Dělnická třída spící vyčerpáním u rotaček v tiskárně, která patřila k nejstarším v Československu, byla pro veřejnou prezentaci nepoužitelná.

Jistou změnu sliboval inzerát v organizaci Československá tělovýchova, kde hledali fotografku. Ve skutečnosti šlo bohužel opět spíš o laborantskou práci, navíc v poměrně málo inspirativním sportovním prostředí. Mnohem lépe se pamětnice cítila později v roli učitelky vietnamských dělníků, kteří v osmdesátých letech v Československu pracovali. Bez jakékoli metodiky v sobě objevila pedagogické schopnosti a mezi Vietnamci našla i několik dlouholetých přátel, jejichž stopa bohužel po jejich návratu do Vietnamu pro ni zůstala neznámá.

Neostré fotky a LGBT komunita

Po různých peripetiích a nakonec i díky otcově rozhněvané intervenci na ministerstvu školství se nakonec v roce 1976 na třetí pokus Libuše Jarcovjáková dostala na vysokou školu, obor fotografie na FAMU. Do jisté míry se ale brzy opakovala situace z grafické školy v Hellichově ulici – patřila v ročníku spíše k outsiderům a její fotografický styl založený hlavně na vhledu do prostředí a méně na formální atraktivitě nikoho příliš neoslovoval. Jí samotné ovšem postupně umožnil najít sebe samu a svůj styl. Tím, že se na romském plese seznámila nejprve s několika pražskými romskými rodinami, které pak fotografovala doma i na cestách na Slovensko, vlastně poprvé překonala ostych z focení živých lidí.

Čím se ale Libuše Jarcovjáková svého času nejvíc proslavila, byly unikátní fotografie ze dvou pražských homosexuálních klubů („U Voka“ a „Téčko“). „Já jsem tam přišla, teď jsem viděla diskotéku, ono se tomu spíš říkalo buzinec než gay, slovo gay se začalo objevovat mnohem později. Holky, kluky, úžasná atmosféra, všichni šíleně uvolnění, hrozně nádherná atmosféra, já jsem od prvního dne věděla, že se mi to strašně líbí a že bych tam hrozně chtěla fotit,“ vzpomíná. Věc měla pomalý vývoj – teprve po delší době se odvažovala zachytit lidi z této menšiny v osobnějších situacích a vždy trvala na tom, že dotyční musejí vědět o tom, že jsou foceni. Bylo to třeba i kvůli zájmu Státní bezpečnosti o tuto komunitu jako o každou nonkonformní a nezařaditelnou menšinu v Československu osmdesátých let.

Tato zkušenost jí pomohla k ujasnění vlastní sexuální orientace. „Není to tak, jako že bych prostě tam přišla a najednou se mi začaly líbit holky a najednou jsem zjistila, že jsem lesbická, to rozhodně ne, ale shodou různých jiných věcí jsem se najednou ocitla v situaci, kdy jsem zjistila, že jsem bisexuální, a v podstatě jeden z prvních vztahů s ženou vznikl vlastně tam. Tyhle tendence jsem u sebe v mládí vlastně vůbec neidentifikovala a všechno to přišlo v podstatě až kolem třicítky, bych řekla,“ vysvětluje Libuše Jarcovjáková.

Z Japonska do Kreuzbergu

Přelomovým momentem byla pro pamětnici v polovině osmdesátých let cesta do Japonska, ze které se vyklubala i první profesionální fotografická zkušenost na Západě. I kvůli tomu, že jí po návratu režim zabavil pas (přetáhla nesmyslně krátkou lhůtu pobytu), rozhodla se za každou cenu odejít z dusivého prostředí husákovského Československa a pomocí fingovaného sňatku se v roce 1985 dostala do Západního Berlína, kde strávila dalších pět let. Zažila svět města, které dnes už v takové podobě neexistuje – enkláva kapitalismu uprostřed ideologického východního moře měla své půvaby i depresivní části. Libuše Jarcovjáková navíc bydlela v tehdejším centru alternativců, ve čtvrti Kreuzberg.

Dlouho nemohla zavadit o slušnou práci a její první měsíce v Berlíně byly krušné – nakonec se uchytila jako pokojská v luxusním hotelu InterContinental a dále příležitostně fotografovala. Šlo o jakýsi osobní deník situací a lidí, u kterého v podstatě nepočítala se zveřejněním, přičemž nevýhodou takové tvorby zůstávala malá zpětná vazba publika.

Čas od času se vydávala zcela sama na krátké výlety za železnou oponu, kterou teď měla možnost vidět zvenčí – někdy ji totiž přepadla vlna „ostalgie“, kterou nešlo vyřešit jinak než osamělou návštěvou východoberlínské hospody. Občas jezdila i do Prahy, ačkoliv československé vízum pro ni bylo složité získat a bylo i finančně nákladné. V jednom měla Libuše Jarcovjáková jasno – nechtěla se natrvalo vracet do komunistického systému, který ji jako osobnost těžko zařaditelnou do předepsaných škatulek v podstatě šikanoval.

Pád zdi a návrat do Prahy

Situace se samozřejmě změnila s pádem berlínské zdi. Pamětnice se opět stala svědkyní výjimečné dějinné události. Prakticky okamžitě po zprávách o masakru na Národní třídě odletěla z Berlína, ještě zcela ponořeného do euforického chaosu, do Prahy. Dá se proto říci, že příchod svobody prožila dvakrát. Hned v roce 1990 se odstěhovala zpět do Prahy za svou poslední a definitivní partnerkou, se kterou žije dodnes. Od té doby jsou její život a profesní dráha znovu spjaty s českou metropolí.

Libuše Jarcovjáková se sama považuje za celoživotního outsidera, osobního i profesního. Od počátku zosobňovaly její fotografie jistou neokázalost, neschopnost prodávat samu sebe i své modely. Zajímalo ji spíše, koho a proč fotit než jak fotit. Ať už šlo o pražské gay kluby, tiskárnu Svoboda na Smíchově, reklamní fotografii v Japonsku, nebo berlínské exteriéry plné temných zákoutí děsivého vynálezu zvaného berlínská zeď, vždy šla cestou menšinového přístupu a prakticky úplně se vyhnula komerčnímu focení.

Z toho plyne také jedinečnost tvorby Libuše Jarcovjákové, pokud jde o minority, které zachytila v dobách dnes už nenávratně zmizelých – cikánské rodiny v koloritu pražského Nového Města, skutečnou dělnickou třídu ve smíchovské tiskárně, vietnamské „gastarbeitery“ vystavené v osmdesátých letech latentnímu a někdy i zjevnému českému rasismu nebo gay a lesbickou minoritu. „Fotografie mi umožnila vstoupit do nejpodivnějších komunit a poznávat lidi,“ bilancuje. Z jejího života i fotografií je zjevné, že je poznávala ráda. A především ty, kteří neplují s hlavním proudem.