Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Jaroš (* 1951)

• narozen 24. prosince 1951 v Novém Městě na Moravě

• po roce 1948 a poté v roce 1960 byl zestátněn rodinný dům s pilou a dvěma dílnami

• otec Václav Jaroš byl půl roku ve vězení za zničení fotografie Klementa Gottwalda

• 21. srpen 1968 pamětník zažil v Praze, spoluorganizoval první protestní pochod proti okupaci

• 24. srpna 1968 byl jedním z vojáků vojsk Varšavské smlouvy postřelen, naštěstí jej kulka jen škrábla

• v roce 1971 se vyučil radiotelevizním opravářem v Náměšti nad Oslavou

• od roku 1971 hrál basketbal za ŽĎAS Žďár nad Sázavou

• byl zaměstnán jako radiotelevizní opravář ve Žďáru nad Sázavou

• v listopadu 1989 se účastnil demonstrací a rovněž promítal záběry z pražských protivládních demonstrací v kulturním zařízení v Novém Městě na Moravě

• po roce 1989 podnikal

• v roce 2022 žil u Golčova Jeníkova

Formujícím zážitkem v životě Milana Jaroše byly dny srpna 1968, kdy prožil okupaci vojsk Varšavské smlouvy jako student na návštěvě u tety v Praze. O invazi se dozvěděl náhodou, po půlnoci 21. srpna, podílel se na organizaci první protestní akce na Staroměstském náměstí, diskutoval s vojáky. O pár dní později jej jeden z nich postřelil, naštěstí vyvázl jen se šrámem.

Dopady kolektivizace

Milan Jaroš se narodil na Štědrý den roku 1951 v Novém Městě na Moravě. Jeho otec Václav se věnoval údržbářství, instalatérství a zámečnictví, matka Emílie pracovala jako zdravotní sestra a pocházela z nedaleké Olešné. Otec pocházel z rodiny menšího fabrikanta, která vlastnila dům pro pět rodin s mlýnem přestavěným na pilu a dvě dílny. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 však byla pila s dílnami rodině zabavena, ponechán jim byl pouze dům. Ten byl zestátněn v roce 1960, těsně po tom, co otec dům opravil, rodina v něm žila ještě dalších sedm let. Navrácen Milanu Jarošovi a jeho sestrám byl až v devadesátých letech, ve zdemolovaném stavu. Postoj vůči komunismu byl tedy v rodině jasný.

Milan Jaroš vyrůstal v katolické rodině, a jak sám říká, i dnes se „občas do kostela staví“. V poměrně útlém věku se k němu začaly dostávat informace o politice. Dozvídal se o kolektivizaci, která jeho rodinu připravila o majetek, o zabavování krav a statků, o vyhnání sedláků. Když se vrací k vyprávění, která slýchával, popisuje to takto: „Chlapi zuřili, někteří pili, a ženský na prahu brečely. Nemohli nic dělat. Jak se bránit takovému násilí?“

I otec se po znárodnění v roce 1948 dostal do problémů. Těsně po zabavení jeho majetku se totiž v hospodě neudržel, strhl ze zdi portrét Klementa Gottwalda a na místě jej rozdupal. Dostal za to půl roku vězení.

Víra byla součástí Milanova každodenního života, jezdili k babičce na poutě nebo do kostela. Jeho dědeček byl starostou Olešné a do kostela také chodil, i když podle pamětníka měl asi obavu z perzekuce a poté své návštěvy omezoval. Milan Jaroš si ze svého dospívání pamatuje i na to, jak na něj působili vysocí komunističtí pohlaváři, kteří řídili město. Vzpomíná, že to byli ti největší opilci: „Uměli jen agitovat a pít.“

Nesvazákem a naladění Svobodné Evropy

Od roku 1958 začal chodit na základní školu. Nebyl svazák ani pionýr a ve škole pociťoval, že pochází z nekomunistické rodiny. Někteří učitelé se na něj dívali spatra, on sám říká, že jej to občas stálo i lepší známku. 

Po devítce se rozhodoval, kam dál. Nakonec si zvolil cestu dál nestudovat, tušil, že by se někam dostával jen velmi těžko, a tak šel na učiliště do Velké Bíteše, kde studoval na elektromontéra rozvodných zařízení. Po dvou letech ještě školu dodělával v Náměšti nad Oslavou, kterou dokončil jako radiotelevizní opravář. Mezi lety jeho studia, tedy 1967 až 1971, se odehrály nejdramatičtější události jeho života.

Formující pro něj bylo, když mu otec pod podmínkou, ať to nikomu neříká, ukázal, jak chytat Svobodnou Evropu. Najednou se mu zjevil zdroj inspirace o lepším životě, o Západě, o populární kultuře. Milan Jaroš vzpomíná, že tato naděje pro něj nepřišla s Pražským jarem, ale už dřív s „Beatlesama“. S kamarády poslouchali Svobodnou Evropu a s otcem se díval na rakouskou televizi, kterou doma naladili.

Prezident sesazen

Pamětník vzpomíná, jak se k nim do školy dostaly informace o nestabilitě na Hradě, těsně před rezignací prezidenta Antonína Novotného. Uvolněná atmosféra dávala prostor pro myšlenky, „že už je to jasný, že prezident musí odstoupit“. Tehdy šestnáctiletý Milan byl se spolužáky zvyklý o věcech hodně diskutovat a při pohledu na zeď, na portrét nejvyššího představitele země, dostal nápad. „Tak samozřejmě, co mě nenapadlo. Říkám, tak ho sundám, ne, kluci?“ A umístil fotografii Antonína Novotného do kouta. Naštěstí z toho neměl žádné problémy, jejich učitel matematiky byl shovívavý a chlapcům vysvětlil, že Antonín Novotný je stále právoplatný prezident a že jej tam musí vrátit. Dne 28. března 1968 prezident Novotný pod tlakem reformistů abdikoval.

Uvolňování po Pražském jaru se v dobrém směru dotklo i jeho rodiny. Otec mohl začít zase podnikat, vrátila se mu pila. Ne však nadlouho. Myšlenky reformního komunismu bral tehdy Milan vážně, pociťoval, že je v zemi větší svoboda projevu a je možné říct například, že by chtěl více stran.

Jeden z prvních, kdo věděl o okupaci

O prázdninách v roce 1968 se vydal za tetou do Prahy. Jarošovi měli v hlavním městě příbuzných několikero, sestra se tedy vydala za rodinou do Vokovic, on jel za tetou do Klementina. Teta pomáhala v kuchyni v domě U Modré štiky, a protože Milana znala, hned mu řekla, že se v parku konají veřejná fóra, kde soudruzi odpovídají na otázky občanů či studentů. To ho zaujalo, a tak se tam hned vydal. To bylo 20. srpna 1968. 

„Nemeškal jsem, k večeru jsem tam zašel a vydržel jsem tam až do půlnoci. Stáli tam taxikáři. A přišla zpráva, že přijde nějaká nová, mimořádná zpráva. Ohlásil to rozhlas. A pak jsme se dozvěděli, že jsme okupováni vojsky Varšavského paktu, nemáme klást odpor a tak dále.“ Je velký paradox, že se Milan Jaroš o invazi dozvěděl právě na veřejném fóru reformních komunistů. Taxikáři skupině nabídli, že je budou vozit po Praze zdarma a společně se půjdou podívat, co se děje. Do nočních ulic vyjela dvě auta s osmi lidmi. Jeli k budově Českého rozhlasu, tam se ale nic moc nedělo, a tak se vydali k budově Ústředního výboru KSČ. Tam potkali předsedu Národního shromáždění Josefa Smrkovského a předsedu České národní rady Čestmíra Císaře. Pamětník popisuje, že ten první byl „bezradný“ a „přepadlý“, druhý byl „laxnější, řekl, že s tím nic nenadělají a že jde spát“. Milan Jaroš byl jedním z prvních, kteří mluvili těsně po oznámení okupace s vrcholnými představiteli strany.

Bezradnost se přenesla i do spontánně vytvořené skupiny z taxíků. Najednou však někdo dostal nápad – vzbudit Prahu a ohlásit, že v pět hodin ráno začne pochod proti okupaci. Rozdělili si tedy město na části a objížděli ulice, přejížděli zvonky a křičeli na lidi: „Okupujou nás Rusáci, v pět hodin sraz na Staroměstským náměstí!“ Před pátou se srocovali na náměstí, Milan Jaroš odhaduje, že tam bylo kolem dvou tisícovek lidí. Na místě byly zahraniční televizní štáby, na okupanty se křičelo, skandovala se hesla. Pamětník měl pak strach, aby jej někdo na zahraničních záběrech neidentifikoval. Když se dav dostal na obrněný transportér a někdo se snažil ulomit anténu, vojáci začali střílet. Nejdříve do vzduchu, pak i do lidí. Milan se tedy skryl za roh, usoudil, že tady je situace až příliš nebezpečná, a vydal se zpět za tetou do Klementina. 

Sled událostí byl velmi dynamický. Na otázku, co tehdy šestnáctiletý Milan Jaroš pociťoval, odpovídá: „Můj pocit byl, že ráno jedenadvacátého po páté hodině se budou rozdávat samopaly. Jako kluk jsem si naivně myslel, že budeme bojovat. Docela jsem byl překvapenej, že nebojujeme. Já bych šel.“ Dále zmiňuje slova jako „beznaděj“ a „poroba“. Teta měla o Milana strach, a tak ho až do 24. srpna nepouštěla ven. 

Komunikace s vojáky a střelba

Milan Jaroš popisuje, jak se s okupanty bavil. Jedním z nich byl mladý ruský voják, asi třiadvacetiletý, který stejně jako on studoval elektrotechniku. Ukázal mu svůj revolver, to ale Milana moc nezajímalo. Voják od něj chtěl vysvětlit místní poměry a ptal se, proč tu lidé chodí po ulici bez modráků (pracovního úboru), a také, jak je možné, že tu ženy smějí kouřit. Milan odpověděl: „Víš, my máme demokracii. Tady žena může dělat to, co muž.“ V Milanovi zůstal pocit, že jej voják vůbec nepochopil.

V komunikaci s vojáky pokračoval i 24. srpna, kdy jej teta pustila ven. Na náměstí doktora Vacka, blízko Klementina, se opět snažil okupantům vysvětlit, že v Československu lidé chtějí demokracii. Jeden z vojáků si tam hrál se spouští samopalu a zřejmě náhodou mu jedna dávka vystřelila směrem do dlažebních kostek. Vojáci se vylekali a strhla se střelba. Milan se čtyřmi dalšími lidmi utíkal do malé uličky nedaleko tetiny hospody. „Bylo to otevřené véčko, ta ulice, a teď to začalo hvízdat. Rusáci začali pálit proti sobě. To bylo hodně nebezpečné. Přiběhl jsem jako poslední a zjistil jsem, že mám za sebou okno. Tak jsem do něj flákl rukou, rozbil jsem ho a šel jsem do místnosti a další za mnou. Pak bylo ukončení střelby, Rusáci se domluvili, že střílí proti sobě. A my jsme vyšli na dvorek.“ 

Na dvorku se skupina dávala dohromady. Jeden z nich byl kulkou lehce škrábnutý, Milan po opadnutí šoku zjistil, že mu z ruky teče krev. Kulka jej naštěstí na ruce pouze škrábla, sako měl prostřelené. Celá chaotická situace, která vznikla z napětí vojáků, mohla skončit tragicky, naštěstí pamětník zachoval chladnou hlavu a našel cestu k úniku. 

Návrat domů

Po týdnu se vrátil do Nového Města na Moravě. Vnímal smutek lidí, že se v Československu vyskytují cizí vojáci. Za pár dní začala zase škola, se spolužáky se o všem hodně bavili. Pomalu ale začala přicházet doba, která celou invazi popisovala jako „potřebnou pomoc“. Jako nejhorší z celé situace vzpomíná na násilné potlačení protestů ze srpna 1969. Přestože nebyl v Brně přítomen osobně, považuje za nejhorší, že „čeští lidi stříleli na české lidi“. V Brně tehdy na demonstraci zastřelili dva mladé lidi, Danuši Muzikářovou a Stanislava Valehracha.

Normalizace a basketbal

V roce 1971 pamětník dokončil studium, vyučil se jako radiotelevizní opravář. Čekala ho vojna a na tu se mu nechtělo, svoji roli hrála určitě i zkušenost ze srpna 1969. „Musel bych třeba střílet do lidí, to by mně vadilo,“ popisuje to vlastními slovy. Díky matce a strýci, profesoru doktoru Josefu Kouteckému, měl informace, jak se z vojenské služby dostat ze zdravotních důvodů. Pobyl tam tedy pouze měsíc. Po vojně si našel koníčka, který mu pomáhal zapomenout na normalizační temno – basketbal. Milan Jaroš se do sportu „zbláznil“, navázal na dobrou průpravu z atletiky a dotáhl to do druhé nejvyšší ligy, která byla už poloprofesionální a hráči dostávali peníze. Hrával za ŽĎAS Žďár nad Sázavou. Basketbal vydržel hrát až do svých šedesáti let. Jeho otci už mezitím podruhé zavřeli komunisté živnost, šel tedy dělat údržbáře.

Milan Jaroš se živil jako radiotelevizní opravář ve Žďáru. Jednou byla v práci zorganizována akce proti Chartě 77. Asi 250 zaměstnancům byl přinesen dokument, ve kterém se soudruzi z podniku vymezují proti Chartě 77. Když ale došlo na otázky, proti čemu se přesně vymezují, soudruzi odpovědět nedokázali. Tak akci rozpustili.

Informace čerpal pamětník stále z rakouské televize a ze Svobodné Evropy. Určitou naději znamenalo zvolení nového generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Gorbačova v roce 1985.

Samet v Novém Městě na Moravě

K nejznámějším záběrům ze sametové revoluce v listopadu 1989 patří ty z pražských demonstrací. Na menších městech však často nebyly informace, a tak Milan Jaroš pomáhal organizovat promítání událostí z hlavního města v místním kulturním zařízení v Novém Městě na Moravě. Přesunuli se tam z náměstí, kde protestovali u kašny. 

Na přerod ke kapitalismu ale nevzpomíná úplně v dobrém. Sám podnikal a začal sledovat, že ne všechno šlo dobrým směrem. Popisuje, že až příliš často se rozdělování majetku konalo ve prospěch potomků komunistických kádrů, a ti pak měli všechno o dost jednodušší. Po životních zkušenostech z invaze v srpnu 1968, kdy pamětník prožil beznaděj z toho, že se jeho země nebrání, vnímá velmi silně současnou invazi Ruska na Ukrajině. Sleduje paralely mezi tehdejším a současným jazykem propagandy a vadí mu, „že svět je tak laxní“. Na závěr dodává heslo příznačné nejen pro rok 1968, ale i pro rok 2022. „Jestliže se budeme bát, budeme se bát celý život. Jednoho dne bychom to měli skončit.“

V roce 2022 žil Milan Jaroš u Golčova Jeníkova, a protože si zvykl na fyzickou aktivitu z basketbalu, chodil kácet stromy do lesa.