Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromíra Jarošová (* 1934)

• narozena 24. září 1934 v Praze

• předkové z matčiny strany za války pomáhali na Vysočině partyzánům

• dědeček Ladislav Urban zahynul v Malé pevnosti Terezín

• během náletu 25. března 1945 poškozen rodinný dům v Praze-Vysočanech

• pamětnice maturovala na střední škole zdravotní

• celý život pracovala jako zdravotní sestra

Jaromíra Jarošová přišla na svět v roce 1934 v Praze. První dny jejího života poznamenaly velké poporodní komplikace její maminky, která onemocněla horečkou omladnic. Život své ženě a dítěti prý tehdy zachránil otec pamětnice, který nosil své manželce do porodnice koňak. Antibiotika nebyla, a jedině kvalitní tvrdý alkohol tak mohl nákazu eliminovat. Jak Jaromíra sama říká: „Byla jsem chuďátko, špatně kojené, a ještě maminka pila alkohol.“ Možná i tato událost předznamenala její budoucí volbu povolání.

Maminka, rozená Urbanová, pocházela z Vysočiny, měla devět sourozenců a rodiče provozovali menší statek. Otec celý život pracoval jako slévač v továrně. Pamětnice měla ještě dva mladší sourozence, Františka a Helenu. Většinu života prožili v Praze 9, ve Vysočanech.

Naši rodinu v Polomi někdo udal Němcům

Do první třídy nastoupila Jaromíra v době, kdy nacisté rozbili Československo a zřídili zde protektorát. Vzpomíná na všudypřítomný strach, povinnost zatemňovat na noc okna a také na panující nouzi o potraviny. V té době rodině pomáhali příbuzní z Vysočiny. Až po válce se pamětnice naplno dozvěděla o jejich válečných osudech. 

Dědeček Urban a dva strýcové se zapojili do protinacistického odboje. Poblíž osady Polom u Trhové Kamenice v lesích operovali partyzáni. Urbanovi jim „nosili jídlo, ošacení a zase ti partyzáni jim dávali zprávy, které oni posílali dál“. Do předávání zpráv se prý zapojila i matka pamětnice.

„A stalo se, že naši rodinu v Polomi někdo udal Němcům. Dědečka a strýce odvedli Němci. Ten, kdo je udal, byl farář ve vedlejší vesnici,“ tvrdí pamětnice. Nejmladší matčin bratr nepřežil brutální výslechy.  Druhý bratr podle vzpomínek Jaromíry Jarošové ze zajetí utekl a konce války se dožil v řadách partyzánské jednotky. Hrdinství rodiny Urbanových se dodnes připomíná v osadě Polom u Trhové Kamenice. Webová stránka Vets.cz uvádí:

„Polomský památník je věnován místním rodákům, kteří podporovali partyzány operující v regionu. Poskytli úkryt členům partyzánského oddílu Mistra Jana Husa a Jana Koziny během 2. světové války. Květoslava Urbanová byla zatčena 22. 1. 1945, Ladislav Urban o den později. Zahynul v Malé pevnosti v Terezíně.“ 

Nálet o Květné neděli

Na časté zvuky letadel a sirény varující před blížícími se nálety byli lidé ve válečné Praze zvyklí. Maminka pamětnice měla pro případ nouze stále přichystanou evakuační tašku se základními potřebami pro sebe a své děti. V neděli 25. března roku 1945 se cílem amerických bombardérů staly průmyslové podniky ve Vysočanech.

„Na tu Květnou neděli, to byl velký nálet. S maminkou a bratrem jsme šli do sklepa. Maminka nás vždycky přikryla dekou, protože to byl děsnej hukot. A nejednou byla strašná rána, to jsme věděli, že to muselo někde spadnout blíž. A taky ano. My jsme měli 200 metrů školku, kam chodily děti, a bomba spadla do tý školky. Naštěstí to byla neděle, kdy tam nikdo nebyl. To bylo veliký štěstí.“ Nálet se ale podepsal i na domku, kde pamětnice s rodinou bydlela. „Tlaková vlna vyrazila okna a nějakej odlitek z bomby prolítl střechou tam, kde já jsem měla postel.“

Rodina se musela ze zničeného domu odstěhovat. Otec je převezl do chaty v obci Strančice u Prahy, kterou mu zapůjčil jeho známý. Žili zde více než  rok a Jaromíra ve vedlejší vesnici nastoupila do první třídy základní školy. I tady ale na ni dolehly válečné události.

Jednou šla po silnici mezi vesnicemi domů ze školy, když uslyšela blížící se hukot letadla. „Teď jsem slyšela, jak to střílí z kulometu. Tak jsem si vlezla do příkopu, lehla jsem si, naštěstí tam byla vysoká tráva, tak jsem moc vidět nebyla.  A on prolítl, střílel a naštěstí mě netrefil.“

Ono to bylo všechno jinak

Rodina pamětnice doufala v lepší poválečné časy a prý celkem souzněla s komunistickými ideály – i přes „zvláštnosti“, jako bylo uzavření Sokola nebo zatčení rodičů blízkého kamaráda. Jaromíra Jarošová přiznává, že se stala obětí propagandy komunistického režimu a věřila třeba i veřejným prohlášením o vlastizradě Milady Horákové. Nedovedla tehdy pochopit, jak se měla údajně zachovat k vlastní dceři.

„Až teprve teď, jak vyšel ten film, tak jsem si ho poslechla a úplně jsem změnila názor. Ono to bylo všechno úplně jinak. Řekli, že když se přizná, tak ji propustí. A oni ji nakonec nepropustili, stejně ji zabili.“

Srpen roku 1968 zastihl rodinu Jarošových v Rumunsku, kam se tehdy mladá rodina vydala svým prvním zakoupeným autem. Zprávu o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a informace, že se prý na hranicích střílí, jim sdělila spolužačka, kterou náhodou potkali v Bukurešti. Kamarádka byla zaměstnankyní československé ambasády, a nějaký čas tam tedy mohli Jarošovi pobývat. Rozhodovali se, co dál. Nakonec se však vydali přes Jugoslávii a Rakousko domů do Československa.

Ve Vídni získali pomoc a ubytování v místním azylovém domě, kde vyčkávali. Pamětnice vzpomíná, jak jim jeden známý krajan radil, aby se nevraceli a usadili se v Rakousku. Jaromíra se však prý bála učinit krok do neznáma, a rodina se tak vrátila do okupované vlasti. Svého rozhodnutí ale pamětnice nelituje.

Jaromíra Jarošová pracovala celý život ve zdravotnictví. Udělala si celkem čtyři nástavbové atestace a posledních dvanáct kariérních let sloužila na pozici krajské zdravotní sestry. Vedle toho se věnovala osvětě veřejnosti. V jejích šlépějích se vydala i dcera, která je též zdravotní sestrou, syn se živí jako automechanik. V letech socialismu byla členkou tehdejších odborů, ale do komunistické strany nikdy nevstoupila.

Sametovou revoluci a s ní spojené převratné změny Jarošovi přivítali. Chodili na demonstrace a podporovali Václava Havla. Dnes si ale pamětnice uvědomuje, že myšlení lidí dostatečnou změnou neprošlo, a vnímá intoleranci a agresi mezi mladými lidmi. „Respektovat a chápat druhé,“ to považuje Jaromíra Jarošová za své životní motto a návod na spokojený život.