Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Jarošová (* 1940)

• narozena 30. prosince 1940 na rodném statku Krevlice u Velké Bíteše

• na konci 2. světové války na statku řádila Rudá armáda

• roku 1950 pod nátlakem nového režimu musela s rodinou z Krevlic odejít

• z politických důvodů nedostala doporučení na studium a musela za trest chodit pracovat na původní rodný statek

• v roce 1962 nebyla z politických důvodů přijata na vysokou školu

• během Pražského jara v roce 1968 sepisovala po nocích články na podporu reformních politiků

• po roce 1989 byl její rodině navrácen statek v Krevlicích

Spoustu zklamání a ústrků prožila Jaroslava Jarošová, protože se narodila na velkém statku Krevlice u Velké Bíteše do špatné doby. Již v pěti letech se spolu s dědečkem a ostatními sourozenci schovávala v lese u statku před postupující Rudou armádou. Z vojáků měli oprávněný strach. Z vyprávění svých rodičů si dobře pamatuje chování vojáků na statku.

„Ruská osvobozenecká armáda nás osvobodila od všeho dobytka. Slepice pozabíjeli, udělali na dvoře oheň a opékali je i s peřím. Nejlepší krávu vyvedli ze chlíva a propíchli vidlemi. Znásilnili německé i české ženy. Vím, že přišli ke skříním a vyhazovali z nich věci a babička je zase nosila zpátky, protože oni to chtěli odnést těm chudým. Protože jsme se narodili na statku, tak nás už tehdy považovali za nepřátele režimu a lidí,“ říká Jaroslava. Chování příslušníků sovětské armády však bylo pouze předzvěstí toho, co Jaroslavu a její rodinu čekalo v následujících letech.

Bezprostředně po komunistickém převratu v roce 1948 statek zestátnili. „Pamatuji si, když se to konalo. Na zahradě stály stoly a všechno tam sepisovali, i každé koště zestátnili. My jsme z toho jako děcka měli radost, že se něco děje, neměli jsme rozum,“ vypráví. V tu chvíli rodina ještě ze statku odejít nemusela. Situace se brzy vyostřila. Rodiče Jaroslavy se dozvěděli, že je komunističtí kádrováci plánují vyhnat ze statku, tak se ze strachu raději rozhodli k 1. lednu 1950 odejít. Ve Velké Bíteši si koupili dům, který jim ihned poté také zabavili a Bouzkovi se do něj nemohli ani nastěhovat. Jaroslavu a její rodinu tehdy také hluboce zasáhl soudní proces se strýcem Blažejem Bouzkem, kterého komunistická justice nespravedlivě poslala do vězení v Jáchymově.

Jaroslavu její zážitky z dětství hluboce poznamenaly na celý život. Kvůli svému třídnímu původu nedostala doporučení na studium a musela za trest rok pracovat na krevlickém statku. Maturitu následně složila v Prostějově. Málem však neodmaturovala. Na závěrečnou zkoušku přijel funkcionář z Jihlavy, který měl zařídit, aby ji nezvládla. Následující rok ji z politických důvodů nepřijali na vysokou školu. V dalších desítkách let vystřídala řadu zaměstnání a postihla ji série rodinných tragédií, ať už náhlá smrt mladší sestry, či vážné zdravotní komplikace při porodu.

Její dětství poznamenala válka i komunismus

Jaroslava Jarošová, rozená Bouzková, se narodila 30. prosince 1940 na rodinném statku Krevlice u Velké Bíteše. Oba rodiče Jaroslavy – Karel a Jaroslava, pocházeli z úspěšných a bohatých statkářských rodin. Statek Krevlice koupil její dědeček od hraběcího rodu Haugwitzů z Náměště nad Oslavou po první pozemkové reformě v roce 1920. Jednalo se o velký statek s rozlohou více než 100 hektarů, součástí byl i lihovar. Jaroslava měla pět mladších sourozenců – Bohuslavu, Karla, Bořivoje, Marcelu a Zdeňka.

V době 2. světové války byla Jaroslava ještě malé dítě, ale dodnes vzpomíná na to, jak se před vojáky schovávala v lese poblíž statku s dědečkem a ostatními sourozenci. Od rodičů se dozvěděla o hrubém chování vojáků. Zatímco z vojáků Rudé armády šel strach, Němců se rodina nebála. Někteří Němci v Krevlicích před válkou i během ní pracovali, říkalo se jim „deputátníci“ (zaměstnanec odměňovaný částečně výrobkem). S dětmi „deputátníků“ se Jaroslava kamarádila. Některé ženy, co na statku pracovaly, byly na konci války vojáky znásilněny. Z rodiny pamětnice nikomu naštěstí ublíženo nebylo.

Období bezprostředně po válce popisuje Jaroslava jako plné strachu. Mezi lidmi se mluvilo o rozmáhání komunistické strany a novém režimu, který bude lidem zestátňovat majetek. „Vy chudáci, kam půjdete, až vás vyženou?“ říkával opakovaně rodině dědeček. Také chování ostatních lidí vůči celé rodině se změnilo. Zatímco během války si lidé z Velkobítešska kvůli nedostatku potravin chodili na statek, po válce často předstírali, že rodinu ze statku ani neznají. „Už se na nás lidi začali dívat se strachem v očích, i když během války na Krevlice chodili, když nebyly potraviny a byly jen na lístky,“ vzpomíná Jaroslava. Lidé už veřejně neoslovovali rodiče a prarodiče „pane statkáři“ a „paní statkářko“ a raději odvraceli zrak, když Bouzkovi náhodou někam přišli.

Komunisté je zestátnili a donutili odejít

Po komunistickém převratu a zestátnění statku začaly Krevlice spadat pod státní statky Troubsko. Bezprostředně poté ještě rodina odejít nemusela. Otec Jaroslavy zůstal na statku správcem. Během doby, co byl správcem, statek velmi zvelebil. Zařídil například drůbežárnu, typizované kurníky pro slepice, líhně pro kuřata či krutince.

Situace se však brzy vyostřila. Na úředních pozicích u státních statků se měnili funkcionáři, kteří vůči bývalým statkářům zastávali tvrdší postoje. Tehdejší ředitel státních statků dovezl na Krevlice mladého kádrováka, který se divil, jak je možné, že v Krevlicích žije ještě bývalý majitel usedlosti. Ředitel se otce Jaroslavy sice zastal, ale kádrovák odpověděl: „No jo, tak po něm půjdeme tak dlouho, až půjde sám.“ Ředitel byl tenkrát natolik slušný, že rodině zavolal a varoval je.

Po zjištění informací, že budou nakonec donuceni odejít, podal otec Jaroslavy jako správce statku k 1. lednu 1950 výpověď. Měl vážné obavy, že by mohl skončit ve vězení jako jeho starší bratr Blažej Bouzek, který hospodařil na statku ve Valdíkově. Blažeje zavřeli komunisté v roce 1949 při první velké vlně politických procesů. Někdo ho udal za neoprávněné držení zbraně. Skončil v Jáchymově na práci v uranových dolech. Následkem tak těžké práce měl do konce života podlomené zdraví. „Po zatčení jeho rodinu i s třemi dětmi vyvezli traktorem na Poříčí k prasečáku u Havlíčkova Brodu,“ říká Jaroslava.

Před podáním výpovědi koupili rodiče dům ve Velké Bíteši, aby měli kam jít bydlet. Do domu se však nastěhovat nemohli, poněvadž jim ho komunisté hned zestátnili. Bítešští funkcionáři tam nastěhovali ředitele Dětské psychiatrické nemocnice z Velké Bíteše a Bouzkovým místo toho nabídli k bydlení bývalou cihelnu. Neměla žádná okna, vodu ani elektřinu. Pro početnou rodinu šlo o zcela nevyhovující stavení, tak se přestěhovala do nedostavěného domku na kraji obce Březské, jehož majitel odešel do pohraničí zabrat zemědělskou usedlost po odsunutých Němcích. Rodiče Jaroslavy se s majitelem domu dohodli, že dům dostaví a zavedou tam vodu a elektřinu. Místní lidé v Březské rodinu Bouzkových znali, zdejší sedláci také nebyli nakloněni novému režimu a nechtěli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). K jednomu sedlákovi chodila Jaroslava s ostatními sourozenci na práci, aby si něco vydělali.

I když Bouzkovi z Krevlic odešli, neměli od komunistických funkcionářů klid. V roce 1952 si soused z Březské, který pracoval jako řidič nákladních aut, půjčil jejich auto. Následně k nim přišla kontrola a našla v nádrži auta červený benzín, který tehdy byl výhodně zdaněný pro nákladní dopravu. Někdo musel rodinu udat, protože kontrola šla hned do garáže k autu na jistotu. Auto jim okamžitě zabavili a dostal ho k užívání místní dětský lékař ve Velké Bíteši. Na základě této kauzy vyšel i nenávistný článek „Jezdili, až dojezdili“ ve vesnických novinách Velké Bíteše, který mířil nejen na Karla Bouzka, ale i na další dva „vesnické boháče“ z okolí.

„Tito všichni tři jezdili si na různé výlety na červený benzín, který je výhodně zdaněný pro nákladní dopravu. Tak okrádali státní pokladnu o daň z pohonných látek a tím narušovali státní rozpočet 5LP. Takoví jsou tito lidé: škodit vždy a všude, kde jen mohou, narušovat a rozvracet to, co dnes dělníci a rolníci budují,“ psalo se mimo jiné v článku. Karla Bouzka odsoudili na 60 dní do vězení. Do kriminálu však nenastoupil a nařčení se bránil. Jaroslava dodnes neví, jak se otci povedlo se vězení vyhnout.

V Březské Bouzkovi zůstali do roku 1958, kdy se vrátil původní majitel domu z pohraničí. Skutečnost, že rodina mezitím dům dostavěla a na vlastní náklady zvelebila, ho nezajímala. Bouzkovi opět přišli o domov a museli si hledat nové bydlení. Matka Jaroslavy využila kontaktu s ředitelkou dívčí hospodyňské školy, kam chodila zamlada. Ředitelka bydlela na samotě v bývalém mlýně u Telče. Jednalo se o poměrně rozsáhlý pozemek, proto ředitelka nabídla Bouzkovým bydlení a domluvili se, že dům na splátky koupí. Ředitelka však za pár let předčasně zemřela a její sestra dům přepsala na Státní rybářství. Bouzkovi tak museli bývalý mlýn kupovat podruhé, aby se už znovu nemuseli stěhovat.

Za trest musela jít na rodný statek pracovat

Vzhledem k tomu, že Jaroslava měla od raného dětství blízký vztah ke zvířatům, přála si po dokončení základní školy studovat střední zemědělskou školu, obor chovatel. Bohužel však z politických důvodů nedostala doporučení a místní soudruzi pro ni vybrali učiliště drůbežnické školy v Bíteši, kde se chodilo na praxi do Krevlic. „Tak jsem nesměla jít do školy. Soudruzi v Bíteši nařídili, ať ukážu, že umím pracovat a ať jdu do učiliště drůbežnické školy v Bíteši. To byl na mě trest, abych musela chodit na práci na Krevlice,“ říká. Do učiliště ve Velké Bíteši nastoupila v roce 1955. Na Jaroslavu to celé působilo velmi tísnivě.

Po jednom roce stráveném na učilišti ve Velké Bíteši šla pracovat do drůbežárny v Horním Kosově u Jihlavy, který spadal pod státní statky Rantířov. V Horním Kosově nepobyla ani rok. Vedoucím drůbežárny byl pán, který osobně znal otce Jaroslavy a pomohl jí zařídit studium drůbežářské školy v Prostějově, která byla svým zaměřením jediná v Československu.

V Prostějově studovala v letech 1957–1961, tyto roky popisuje jako nejlepší svého života. Nikdo jí tam nepřipomínal, kde se narodila a že je nepřítel současného režimu. Cítila se tam svobodněji. Škola byla blízko Plumlovské přehrady, kam se spolužáky v neděli chodila na výlety.

K maturitě ji málem nepustili

Týden před maturitou, během svatého týdne, si našla zaměstnání jako instruktorka na učilišti v Janově nedaleko Telče, aby nemusela podepisovat místenku do JZD v Telči. Do této obce nevedla ani pořádná silnice. Ostatní spolužačky si sehnaly podobná pracovní místa. Maturovala s vyznamenáním v roce 1961. Po odchodu ze školy viděla motorku, na které seděl funkcionář z Jihlavy. Později se dozvěděla, že jel do školy kvůli ní, aby ji nepustili k maturitě. Než však přijel do Prostějova, stihla odmaturovat. Radost z maturity ji záhy přešla, když si ji zavolal ředitel školy do kabinetu a začal na ni křičet, proč nepodepsala umístěnku do JZD. „Říkal mi, že chci začínat od ministerského křesla a nic jsem ještě nedokázala. Přitom ostatní holky šly ve čtrnácti letech na tu školu, já jsem tam šla až v sedmnácti. Umístěnku jsem si tak musela podepsat,“ říká.

V JZD Telč dostala za úkol objíždět na kole kravíny a zapisovat do tabulek, kolik každá z nich nadojí. Jaroslava svou práci vnímala jako zbytečnou, zůstala tam pouze čtyři měsíce. Když se dozvěděla, že ve vedlejší obci Mysliboř plánují zakládat drůbežárnu, využila situace a začala pracovat v Mysliboři, kde zůstala čtyři roky.

V roce 1962, když už pracovala v Mysliboři, měla Jaroslava další studijní ambice. Přála si dálkově studovat vysokou školu zemědělského zaměření v Brně. Jela tam na přijímací zkoušky, kde se jí i ptali, jestli bude mít možnost někde pobývat během dojíždění. Vzhledem k tomu, že Jaroslava měla v té době v Brně tetu, zrovna tato záležitost pro ni nebyla problém. Po zkouškách však dostala dodatečně poštou k vyplnění dokumenty, kde měla mimo jiné napsat, co dělali její rodiče před rokem 1948. Jaroslava se rozhodla papíry vůbec nevyplňovat a její zájem o studium tak skončil.

Při porodu se ocitla na pokraji smrti

V Mysliboři zůstala do své svatby v roce 1965. Vdávala se v den svých narozenin společně s mladší sestrou. Po svatbě se přestěhovala do Stonařova, kde bydlel její manžel František Jaroš. Pracoval v družstevní pekárně, která předtím patřila jeho rodině. Pekl známý a žádaný chleba. Vzhledem k malé velikosti pekárny často nestačil zájmu lidí.

Dvanáctého dubna 1967 se Jaroslavě narodila dvojčata – Helena a Dana. Pamětnice trpěla vážnými zdravotními komplikacemi již od těhotenství. Po příjezdu do porodnice jí primář porodnického a gynekologického oddělení řekl: „Ty už jsi tady? To budou zrůdy, tak kilo dvacet,“ vzpomíná dodnes Jaroslava. V tu ránu ji přešly porodní bolesti a z šoku nemohla porodit. Po porodu pak upadla Jaroslava do bezvědomí a děti museli odvézt do kojeneckého ústavu. Zhubla na 48 kilo. „Vypadala jsem jak z koncentráku,“ říká. I když tenkrát málem nepřežila, dala se postupně dohromady a její dcery naštěstí také přežily.

Během pražského jara sepisovala články po nocích

Pražské jaro 1968 prožívala Jaroslava s nadšením. Začala opisovat různé články, které se týkaly tehdejších reformních politiků. „Já jsem psala všechno možné, co se dalo, kde byly tiskopisy. Sepisovala jsem to po nocích, protože děti byly malé. Manžel byl ale ustrašený, a tak mi to jednoho krásného dne všechno spálil v kamnech. On se bál, že to pořád ještě nebude tak dobré, nevěřil, že by se režim mohl změnit,“ říká. Dubčekovi i jiným reformním politikům pražského jara fandila navzdory tomu, že se jednalo o komunisty. Věřila, že by mohl být režim lepší a že by tu mohl být socialismus s lidskou tváří.

Během pražského jara vrátily komunistické úřady rodičům Jaroslavy dům ve Velké Bíteši, který koupili krátce před odchodem ze statku v Krevlicích. Sestra Jaroslavy předtím pátrala po důvodech vyvlastnění a zjistila, že šlo o nezákonný akt, poněvadž dům nepřesahoval určený počet metrů čtverečních. Rodiče Jaroslavy v té době již žili v bývalém mlýně v Telči, a tak se do domu nastěhovala jedna ze sester Jaroslavy.

Srpnovou okupaci 1968 si Jaroslava dodnes dobře pamatuje. „Ten den nám dovezli uhlí. Brikety byly vázané do balíků, které měly po patnácti kilech a složili nám je u silnice. Kolem jezdily tanky s vojáky a já se švagrovou jsme braly brikety po dvou balících a utíkaly do kopce ke stodole. Tehdy jsme měly tak velkou hrůzu, že jsme našly sílu pytle utáhnout. Vojáci nechápali, proč před nimi s uhlím utíkáme,“ vzpomíná. Okupace byla pro ni velkým zklamáním, ale musela žít dál.

V osobním životě prožila tragédie

Když bylo dcerám Jaroslavy přes dva roky, nastoupila do zaměstnání v JZD Pístov u Jihlavy, ale zůstala tam pouze rok jako zástup za mateřskou. Poté vzala místo pomocné kuchařky ve školce, aby mohla být blízko svým dětem, kde pracovala další tři roky. Kuchyně ve školce nebyla dostatečně vybavená, jednalo se o namáhavou práci.

Když pak děti začaly chodit do školy, zkoušela si Jaroslava najít jiné zaměstnání. Protože měla maturitu, vzali ji do prodejny u Jednoty spotřebního družstva Třešť. Maturitu jí uznali místo výučního listu, jenom si musela udělat zkoušku, aby mohla být vedoucí prodejny v Jestřabí – jednalo se o vesnici u Stonařova. V prodejně zůstala následujících devět let. Prodejna prosperovala a Jaroslava měla i lepší plat než v předchozích zaměstnáních.

Největší ranou pro ni i celou rodinu se stala smrt její mladší sestry Marcely, která tragicky zahynula v roce 1976 v pouhých 20 letech. Když vystupovala v Telči z autobusu, srazilo ji auto. Nešlo ovšem o jedinou ránu pro Jaroslavu v rodinném životě. Její manžel dostal v roce 1980 rakovinu. Nejprve pobýval v nemocnici, ale během léta roku 1981 jí doktoři řekli, že už mu není pomoci, tak o něj pečovala doma. Chodil k nim domů denně lékař píchat muži léky proti bolesti. Manžel měl již rakovinu v pokročilém stádiu a zažíval velké bolesti. Zemřel 27. listopadu 1981. Po manželově smrti si koupila dům v Telči, aby v případě nouze měla kde bydlet.

V prodejně pracovala do roku 1984, než onemocněli její rodiče a Jaroslava se rozhodla o ně postarat. Přestěhovala se za nimi ze Stonařova do bývalého mlýna u Telče a začala pracovat na zdejší kachní farmě místo své maminky. Ještě téhož roku zemřel její otec na rakovinu. Na kachní farmě pamětnice pracovala až do svého důchodu.

Sametovou revoluci vnímala jako životní zadostiučinění. Rodině konečně navrátili rodný statek v Krevlicích. Po smrti maminky v roce 1992 se přestěhovala z mlýna do Telče. V Telči bydlela do roku 2018, kdy se ze zdravotních důvodů po úrazu krční páteře přestěhovala do Velké Bíteše, aby mohla pobývat u svých dětí. V roce 2022 byla babičkou tří vnoučat.