Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidija Jefremivna Jarostjuk (* 1943)

• narodila se 15. dubna 1943 v Osnabrücku v tehdejším nacistickém Německu

• rodiče deportováni na nucené práce do nacistického Německa

• spolu s matkou údajně pobývala také ve Fürstenau a v koncentračním táboře Osvětim

• pamětnice pracovala ve městě Dubno jako písařka v armádě

• poté absolvovala zdravotnickou školu a pracovala na stomatologickém oddělení na poliklinice

Narozena v hloubi nacistického Německa

Lidija Jefremivna Jarostjuk přišla na svět 15. dubna 1943 v Osnabrücku v Dolním Sasku, což má také zapsané v občanském průkazu. Dnes žije na Ukrajině, a pokud musí někde prokazovat svoji totožnost, vyvolává místo jejího narození údiv. 

Její matka Oksana byla totiž krátce po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem transportována (pravděpodobně) na nucené nasazení do Německa. Je zde nutné napsat „pravděpodobně“, protože sama pamětnice uvádí, že maminka pobývala v koncentračních táborech, nicméně popis událostí spíše svědčí pro nucené nasazení. Největší maminčinou „přítěží“ a reálným důvodem transportu bylo, že doprovázela svého manžela Jefrema rovněž na nucené nasazení: „Máma byla těhotná a oni ji brali z obce Dovhalivka.[1] Němci ale chtěli vzít otce. Byl takový vysoký a máma, jak šla otce doprovodit, tak oni: ‚Schnell, schnell!‘ A mámu tak vzali taky. Dokonce se nemohla ani převléct a ani si vzít něco jiného na sebe. Přivezli je do Německa a otec šel pracovat na šachtu. Dostal tam tuberkulózu, a jak přišel zpět, tak po necelém roce zemřel. Byla to těžká a otevřená forma tuberkulózy. Máma pracovala ve vojenském závodě na výrobu tanků. Dělala tam nějaké součástky,“ vypráví Lidija Jefremivna Jarostjuk.

Rodiče samozřejmě nepracovali spolu – maminka byla od tatínka oddělena a musela žít v ženském táboře, zatímco tatínek putoval do mužského tábora. Pamětnice tak byla se svou matkou a se svým otcem se poprvé shledala až po válce. Lidija Jefremivna samozřejmě nebyla jediným novorozenětem narozeným nuceně nasazeným ženám. O tyto děti se samotné matky nemohly dobře starat, musely pracovat, a své děti tak nedobrovolně zanedbávaly. Důsledkem bylo, že mnoho dětí zemřelo již v raném dětství. Lidija Jefremivna toto období přežila, ale uvádí, že nějaké lékařské zákroky ještě v nacistickém Německu podstoupila: „Máma mi říkala, že jak jsem byla v Německu, tak mi dokonce něco brali na třech místech [na těle], protože jsem [na těle] měla náplasti. Mámě říkala ošetřovatelka, aby se mě nedotýkala, protože to brali z páteře. A to jsem byla takové malé dítě. A mámě brali krev. To brali pro své vojáky.“

Lidija Jefremivna sice uvádí, že oba rodiče byli v koncentračních táborech, ale podle celého charakteru vzpomínek byl spíše otec nuceně nasazen a spolu s ním do Německa na nucené práce transportovali i matku. Navíc sama pamětnice neudává důvod, proč by měl být tatínek zavřený a odvezený do koncentračního tábora. Uvádí pouze, že to byl silný a mladý muž.

Nacistická správa na západní Ukrajině totiž nepovolávala nuceně nasazené z Ukrajiny s pomocí povolávacího rozkazu, jak tomu bylo zvykem v bývalém Československu i v dalších evropských zemích, ale namísto toho chodili němečtí vojáci po domech, po bazarech nebo prostě jenom po ulici a odchytávali vhodné adepty na práci do Německa. Příslušné osoby musely být fyzicky zdatné a také mladší a právě to byl i otec Lidiji Jefremivny, jak sama vzpomíná: „Celkem je z obce odvezli tři. Ale společně nebyli. Otce vzali, protože brali mladé muže, a mámu také vzali a nepustili ji.“

 

Během pobytu v Německu

Lidija Jefremivna byla během svého pobytu v nacistickém Německu ještě dítě a na válečné období si pochopitelně nevzpomíná. Všechny uvedené informace zná pouze od své maminky. Uvádí však místa, kde pobývala – Osnabrück, Osvětim a Fürstenau. Na pobyt na uvedených místech má prý i příslušné německy psané dokumenty.

Pamětnice také hovoří o tom, že se Němci k novorozeňatům chovali hezky: „Po narození se o mě dobře starali. V koncentračním táboře mě brali a hezky se ke mně chovali: ‚Ukrainische gut, ukrainische gut.‘“

Problém však byl s jídlem a s tolik potřebnými živinami: „Nebylo tam mléko. Mnoho dětí umíralo a máma říkala, že přišla ke mně a nevěděla, jestli jsem živá, nebo mrtvá. Pracovala v továrně na výrobu tanků. Němci tam u nich stáli a nebylo tam ani možné napít se vody. Bylo to pro ně těžké. Děti umíraly a kdo se o ně mohl starat? Ale můžu poděkovat Bohu, že jsem to přežila.“

Vzpomíná, že rodiče pracovali odděleně, a tak poprvé viděla svého otce až na Ukrajině. Sama si však již nepamatuje ani rok, kdy se na Ukrajinu vrátila. Otec ale již rok po návratu domů na následky nuceného nasazení zemřel. Pracoval na šachtě a z tohoto prostředí dostal silnou formu tuberkulózy.

Zdravotní problémy po návratu na Ukrajinu

Po válce měla Lidija Jefremivna zdravotní problémy. Její nohy byly zkroucené – ovšem už neuvádí důvod, proč tomu tak bylo – a hlavu měla položenou na bok, pravděpodobně z novorozeneckého a kojeneckého „ležení“: „Ale je dobře, že u nás přes ulici žil lékař. To už bylo u nás na vesnici. Začal mě tak nějak natahovat. Ale jak jsem šla do školy, tak už mi tam špatně nebylo, protože mi tam zadarmo dali obuv.“ V tomto smyslu byl její pobyt víceméně spojen s určitými benefity – díky pobytu v nacistickém Německu se totiž na ni dívali jako na člověka, kterému je nutné pomoci. Pomáhal jí tak nejen lékař, ale také ostatní obyvatelé ve vesnici.

Zaměstnání po válce

Maminka po válce pracovala v kolchozu a Lidija Jefremivna docházela do školy. Absolvovala školu a nevěděla, co dál. Odešla proto do Dubna pracovat jako pečovatelka a starala se zde o malé dítě, ovšem poté využila možnost nastoupit do armády jako písař: „Tam to bylo zajímavé. Byla tam podzemní chodba, která vedla pod řekou. Dnes už to asi není, ale jdeš a jdeš, je tam takový tunel a uprostřed byla studna.[2] Kolik tam bylo havárií, když tam chlapci šli... Chodba vedla až na Tarakanivskou pevnost. V armádě jsem si dokonce zastřílela, ale jinak jsem byla písař.“

Poté se šla učit na zdravotní sestru do večerní školy a po jejím absolvování pracovala dalších pětadvacet let na stomatologii v místní stomatologické poliklinice. Jednalo se o náročné povolání: „Celá procedura s klienty trvala patnáct minut. Lidí bylo hodně a já jsem měla jenom pět minut, abych šla tam a sem. A vždycky jsem musela uvést konkrétní čas lidem, aby mohli přijít. Celá aparatura byla zaměstnaná. Po třech hodinách jsem se tak unavila, že jsem dokonce necítila nohy.“

Současný život v Dubně

Po práci na stomatologické poliklinice odešla na penzi a dnes je Lidija Jefremivna invalidou II. stupně, ale nemá to nic do činění s jejím pobytem v Německu: „Je to spojené s věkem. To není od války. Ale co ještě můžu říct ohledně toho času? Bylo to těžké nikoliv pro mě, ale pro mámu.“ V současnosti si pamětnice stěžuje na ztrátu paměti a sama uvádí, že má Alzheimerovu chorobu. Na druhou stranu však dokáže vyprávět v souvislostech a její uvažování a přemýšlení Alzheimerově chorobě neodpovídají.

Lidija Jefremivna má dvě děti. Jeden syn žije v Ivano-Frankivsku a je voják a o druhém potomkovi se nezmiňovala. Pamětnice má osvědčení válečného veterána a svou účast, respektive pobyt v Německu, může doložit příslušnými dokumenty. Stále žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.

[1] Dříve se obec jmenovala Velike Zhabokryky a nachází se ve Demydivském okrese v Rivnenské oblasti na území dnešní západní Ukrajiny.

[2] Jednalo se spíše o jámu plnou vody.