Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štěpánka Jarůšková (* 1938)

• narozena 1. června 1938 v Olomouci

• dítětem z národnostně smíšeného manželství

• otec Štefan Bodinek byl jako voják wehrmachtu zastřelen v květnu 1945

• vězněna s matkou a sestrami v internačním táboře pro Němce

• zabavili jim veškerý majetek

• bylo jí přiznáno československé státní občanství

• bratra Ludvíka Bodinka odsunuli z Československa

• od roku 1968 pravidelně jezdila za bratry do západního Německa

• manžel Jan Hudáček jako profesionální voják prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 1979 syn Miroslav Hudáček emigroval

Štěpánce Jarůškové bylo šest let, když oplakala smrt svého tatínka. Protože bojoval ve válce, neměla ani kdy ho poznat. Válka sice skončila, ale pro její rodinu boj o přežití pokračoval. Nerozuměla tomu, co se kolem ní děje, ale s matkou a sestrami se najednou ocitla v internačním táboře pro Němce, kde jim oholili hlavy a namalovali na ně hákové kříže. Štěpánka vypráví příběh svého smutného dětství, naplněného krutým a neoprávněným násilím, ale také vstřícnou a nezištnou pomocí.

 

Otec se ve wehrmachtu konce války nedožil

Štěpánka se narodila 1. června 1938 v Olomouci do národnostně smíšené rodiny Štefana a Marie Bodinkových. Otec byl Němec a matka Češka, a právě mezi těmito národnostmi dlouhodobě vzrůstalo v Československu napětí. Štěpánka ale neměla tušení, do jak těžké doby přišla na svět. Když jí byly čtyři měsíce, nacistické Německo zabralo československé pohraničí na základě Mnichovské dohody a nová hranice vedla jen pár kilometrů za Olomoucí. V jejích osmi měsících nacisté zabrali i zbytek Československa a zřídili Protektorát Čechy a Morava. Když jí bylo patnáct měsíců, Německo napadlo Polsko a začala válka v Evropě. Její otec narukoval do wehrmachtu a jeden ze tří bratrů Jan k německému letectvu. Štěpánka si ale pamatuje jen konec války, kdy Olomoučané zažili bombardování. „Vím jenom, že máma pro mě utíkala do školky, která byla kousek od našeho domu. Letěla letadla a bombardovala něco, tak ona mě hodila na pole a lehla si na mě,“ vypráví Štěpánka.

Otce si Štěpánka téměř vůbec nepamatuje. Má jen vzpomínku na to, jak jednou přišel domů ve vojenské uniformě. Večer ho matka přemlouvala, ať zůstane přes noc, ale on se vydal na cestu zpátky ke své posádce. Jel vlakem, který přepadli partyzáni a postřelili ho. Zemřel pár dní nato v květnu 1945 jen krátce před koncem války. Nacistické Německo kapitulovalo a obyvatelům německé národnosti i národnostně smíšeným rodinám v Československu nastala těžká doba. „Máma přišla jednou ubrečená domů. Němci museli nosit žlutý pásek na ruce. Šla po chodníku a šli dva Češi a řekli: ‚Ty svině německá, jak si dovoluješ chodit po chodníku?‘ Žduchli ji a ona spadla na silnici. Ten život nebyl vůbec lehký,“ vzpomíná Štěpánka. Přestože matka byla Češka, i pro ni platila v poválečných měsících přísná omezení pro Němce, která vydal národní výbor v Olomouci. Nejenže musela nosit viditelné označení, ale nesměla se pohybovat na veřejných místech mimo cestu do práce a na nákup, nesměla jezdit veřejnou dopravou a mohla nakupovat jen v určitých hodinách na určitých místech. Vyhláška také uváděla, že pro Němce platí stejná omezení jako pro Židy za války.

 

S hákovým křížem na hlavě za ostnatými dráty

Na cestu do internačního tábora pro Němce už si Štěpánka nevzpomíná, ale najednou tam byla i se svou matkou a sestrami, přibližně dvacetiletou Hedvikou a tříletou Hanou. „Oholili nám hlavy a namalovali hákový kříž. Spaly jsme na slamnících, které jsme si musely vycpat slámou. Tam nás v jedné místnosti bylo asi dvacet z obou stran. Víc nic. Vždycky nám donesli oběd do takové misky a to nebyl oběd, to byla vařená řepa nebo něco takového,“ popisuje podmínky v táboře Štěpánka. Hlídali je sovětští vojáci a někteří z nich se k nim chovali hrozně, když týrali a znásilňovali ženy. Štěpánka ale s vděkem vzpomíná na českého strážného, který jim pomohl a vzal ji na noc domů, aby ji jeho manželka vykoupala a dala jí najíst.

Po několika týdnech je z tábora propustili, ale domů musely jít pěšky. Pamětnice si nepamatuje, kde se onen tábor nacházel, uvádí, že do Olomouce to měly přes sto kilometrů. Mladší sestra jela na kočárku, a když se mu cestou rozbila kolečka, stolař jim udělal provizorní ze dřeva. Z cesty má Štěpánka několik hrůzných zážitků, a když zavře oči, jeden vidí velice živě i po sedmdesáti letech. „Stál tam ruský voják s bajonetem. Jak jsme se k němu blížily, tak on přišel ke mně, nastavil ten bajonet mně na břicho. Smál se jak pominutý. Mama říkala: ‚Kdybych tě nebývala přitáhla k sobě, tak tě asi zabil,‘“ vypravuje Štěpánka. Přespávaly ve stodole, kterou v noci přepadli sovětští vojáci a několik žen znásilnili. Dlouhou cestu ale přežily, i díky pomoci lidí, kteří je podarovali jídlem.

 

Rodina rozdělená železnou oponou

Podařilo se jim dostat až do Olomouce, ale tam je nečekalo nic dobrého. Jejich byt i se všemi věcmi byl zapečetěný. Soused jim doporučil, aby se šly zeptat na národní výbor. „Máma tam šla a říká: ‚Dejte mi aspoň peřinu pro ty děti, když si z toho bytu nesmíme nic vzít.‘ On říká: ‚Víte co? Zakryjte je novinami. A můžete se nastěhovat, je to na Povelu na Slavonínské,‘“ vzpomíná Štěpánka. Jenomže dostaly přidělený jen jeden prázdný pokoj bez jakéhokoliv vybavení, kde se sestrami a matkou spaly na zemi. Dobří sousedé jim ale pomohli a postupně je vybavili vším potřebným. Nějakou dobu žily z ovoce, které posbíraly v aleji, nebo zeleniny, kterou vzaly z pole. Těžkou dobu přečkaly ale hlavně díky starší sestře, která si našla práci a rodinu živila. Jako národnostně smíšená rodina nakonec nebyly odsunuty a dostaly československé státní občanství.

Ani bratři Štěpánky neměli snadný osud. Bratra Jana, německého letce, zajali a věznili na Pankráci. Po letech vyprávěl o českém vojákovi, který ho slyšel mluvit česky, a tak ho pustil, dal mu peníze a on utekl do západního Německa. Bratra Ervina nějakou dobu drželi v internačním táboře a musel pracovat, ale později ho propustili a s rodinou se opět shledal. Nejstarší bratr Ludvík si našel Němku. „Jim se tenkrát narodila holčička, Markétka. On přišel za mámou ten večer a říká: ‚Mami, oni nás odsunuli. My se přijdeme rozloučit.‘ Pamatuji se, že jsme stáli před brankou a oni přišli, každý uzlíček, v náručí malé děcko v peřince. Nesměli si vzít více jak dvacet kilo,“ vzpomíná Štěpánka, která se s bratrem rozloučila na dlouhou dobu.

 

Shledání sourozenců po více jak dvaceti letech

Štěpánka nastoupila do stejné obecné školy jako poslední válečný rok, tentokrát je ale učili česky. Když vyšla v patnácti letech z měšťanské školy, našla si práci v Moravských železárnách u soustruhu. Práce ji velice bavila, ale začala mít vážné zdravotní problémy způsobené nejspíše železným prachem, a tak si našla práci v zemědělském družstvu. Začala se scházet s Janem Hudáčkem, který pocházel ze Slovenska a v Olomouci si plnil základní vojenskou službu. Když jí bylo sedmnáct let, narodilo se jim dítě a po roce se vzali. Manžel už zůstal v armádě a stal se profesionálním vojákem. Štěpánka si našla práci v Zoře, odkud přešla do sběrných surovin a nakonec do skladu Potravin Olomouc, kde zůstala dalších třicet let.

I když se Štěpánka o politiku nestarala, politické a společenské uvolnění roku 1968 se dotklo i jí. Dostala výjezdní doložku a mohla tak s bratrem Ervinem poprvé vyjet do západního Německa, kde žili jejich další dva bratři Jan a Ludvík. Shledali se poprvé od jejich odchodu z Československa a Štěpánka si je z dětství pamatovala jen velice málo. Domů se vrátili 20. srpna a v noci provedla vojska Varšavské smlouvy invazi do Československa. Manžel se jako voják musel hlásit u své posádky. „On byl v Žižkových kasárnách, kde naproti kasáren stál tank, namířená hlaveň do kasáren. Nemohl jít vůbec domů,“ vzpomíná Štěpánka. Manžel musel v kasárnách zůstat více jak měsíc.

 

Mezigenerační nepochopení

Syn Mirek nosil dlouhé vlasy, což v době normalizace znamenalo problémy ve škole i v práci. Dostával se kvůli tomu do konfliktu se svým otcem. V roce 1979, aniž by Štěpánka něco tušila, syn s přáteli emigroval přes Maďarsko do Rakouska, kde je zadrželi v uprchlickém táboře. „On z toho lágru poslal první pohled. Jenomže to už policajti věděli, že zdrhli přes hranice a ten pohled… Tak mi hned volali a já jsem s každým dopisem, který mi napsal, musela jít na policajty,“ vypráví Štěpánka. Syn nakonec za pomoci jejího bratra odešel do západního Německa, kde se jako zručný řemeslník dobře uchytil. Od první návštěvy bratrů jezdila do západního Německa skoro každý rok, a tak se tam brzy shledala i se svým synem.

Konec totalitní vlády komunistů v roce 1989 Štěpánka přivítala. „Já jsem byla ráda, protože ten kluk sem mohl jezdit,“ vysvětluje Štěpánka. I její ekonomická situace se zlepšila. Tři roky nato ale zemřel její manžel, dlouhodobě nemocný tuberkulózou. Štěpánka si našla ještě druhého muže Karla Jarůška, kterého ale také přežila. Dnes se ohlíží za poválečným obdobím jako dobou, kdy jim někteří lidé velice ublížili, ale zároveň jim jiní hodně pomohli. Odsun obyvatel německé národnosti z Československa považuje za nespravedlivý. „Já si myslím, že to nebylo správné, že si to nezasloužili. Jako třeba můj bratr, vždyť to byli nevinní lidé,“ říká Štěpánka a na závěr vyslovuje přání: „Aby už nic takového se nikdy neopakovalo. To bych chtěla říct, protože to byla strašná doba pro nás. Co jsme si užili. Já si myslím, že jako lidi jsme si to nezasloužili a hlavně děti, když trpěly. Těžko se o tom mluví.“