Ludmila Javorová

„On přišel za mnou do kuchyně a ukázal mi papír. 'Podívej se, tady mám papír, dneska byli u tebe, chtějí, abys to podepsala, že tady byli, a jestli by mohli ještě přijít.' Já jsem řekla: 'Felixi, to já nepodepíšu. Já podepíšu, že tady byli, protože s tím jsem souhlasila, ale podepisovat, aby sem mohli přijít příště, to neudělám.' Kdybys viděl, jak on mě prosil. Samozřejmě, nesměli jsme mluvit, čili on psal na stole. Já jsem to okamžitě hodila pryč a pak jsme to spálili v záchodě. Přátelé, to je něco tak krutého, že si to nedovedete představit. Ty vnímáš hloubku strachu a na druhé straně vnímáš také to, že když sem přijdou, tak že taky něco chytneš. Protože poprvé byly ty dveře pootevřené. Pak je zavřeli. Do poloviny asi jsem věděla a pak je přišli zavřít. Já jsem říkala: 'Felixi, nechtěj to po mně, já to nepodepíšu.' On mě tak prosil. 'Já tam nepůjdu.' Já jsem to podepsala, ale já jsem nepodepisovala žádnou spolupráci a ten Vořech, jak se jmenoval, ten, co tam dělal ty seznamy, mě dal do seznamu, že jsem s nimi spolupracovala. Ten, jak se jmenoval? – Cibulka. Vůbec neznal okolnosti. Neznal patu ani hlavu. Já jsem si říkala, že když to budu rozmazávat, budu muset přiznat Felixův strach a to jsem nechtěla. Ale k čemu se budu hrdě přiznávat, že tady byli a já jsem jim řekla: 'Pánové, já vás dál nepustím!'"

“Když jsme přijeli na faru do Kobeřic, tam byla velká fara, všichni, tam bylo kolem 50 lidí. Dovedete si to představit? Zajistit bezpečnost všech? Čili byl vypracován plán, každý kde má stát s autem, v které vesnici na kterém místě, kdy tam přijede. Čili tam někteří už museli být dopoledne, jiní odpoledne, čili těch 50 lidí bylo kolem těch Kobeřic zaparkovaných a chodili tam jednotlivě. A když my jsme přijeli jako poslední, v noci, já jsem měla těžkou angínu tehdy. V noci jsme přijeli, tak z té řídící skupiny studenti, kteří nám byli dodáni Krátkým, se postavili před Felixe v chodbě a řekli: 'Stůjte, koncil se nekoná'. Jako kdybys mi vrazil dýku do srdce. A Felix řekl s naprostým klidem: 'Ale od toho jsem tady já, jestli se koná, nebo ne. Všichni jste souhlasili, přísahali, že se má konat, nikdo neměl námitky, tak teď nemůžete přijít s tím, že se nekoná, až jsou tady lidé sjetí.' Kromě toho dostali pozvánky osobně všichni kněží v pastoraci, kde se měli vyjádřit k této věci. Jestli jsou pro, nebo proti. Nikdo nikoho neovlivňoval. Ti poslové nevěděli o ničem. A oni zase ten lístek zaškrtli nebo škrtli a s lístečkem do obálky a odnesli to. Já jsem to měla na hromadě na stole, tady toto. A když jsme přijeli, tak koncil se nekonal, tak Felix říkal: 'Ne, mezi ně nepůjdeme, my půjdeme tady do kanceláře.' A Felix se ptal: 'Proč se nekoná?' – 'Protože v současné době není vhodná žádná žena, která by toto mohla vykonávat, a jak my tě známe, tak ty to uděláš.'"

„Já kdybych stála u oltáře, tak mě by nikdo nezastavil. Mě by nikdo nezastavil. To vám garantuji. Já bych totiž s těmi lidmi mluvila. Teď je ten okamžik, kdy mi tady ty vaše balvany položte na paténu lásky, Kristus bude proměněn, ta hmota, a on promění i ty vaše těžkosti. Očima to neuvidíme nikdy, ale je to ve věčnosti.“