Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Jechová (* 1929)

• narozena 11. dubna 1929 v Radvanově v jižních Čechách

• otec byl tesař, matka se starala o domácnost a hospodářství

• během druhé světové války byla svědkem mnoha lokálních událostí, např. veřejného utýrání Václava Vaniše v Mladé Vožici

• na konci války se u nich v rodině ubytovali sovětští vojáci

• bratranec jejího budoucího manžela Jaroslav Mikula byl zajat při snaze klást odpor německým vojákům

• chtěla se vyučit švadlenou, nakonec pracovala celý život v kravíně a v zemědělství

• v roce 2024 žila v Radvanově

Na vlastní oči viděla, jaké hrůzy dokáže člověk člověku udělat. Ke konci války i v poklidnější vesničce v jižních Čechách naplno propuklo šílenství. „Natloukli mu hřebíky do hlavy a žádný mu nesměl pomoct,“ vypráví Věra Jechová o asi nejhorší události druhé světové války v Mladé Vožici, kdy tam již prohrávající Němci utýrali Václava Vaniše. Dodnes obyvatelé Mladé Vožice vnímají jeho čin, kdy sám vystoupil z řady, jako obětování se, kterým tento mladý muž zachránil mnoho životů.

Život prostých lidí v knihách i v každodennosti

Věra Jechová se narodila 11. dubna 1929 v Radvanově v jižních Čechách. Maminka Emílie Dvořáková, rozená Jechoutková, pocházela z Janova, obce dva kilometry vzdálené od Mladé Vožice. Dětství měla pamětnice z dnešního pohledu těžké ve smyslu materiálních podmínek, ale vzpomíná na ně s láskou. „Otec Eduard Dvořák pocházel z devíti dětí, z toho dvě zemřely v dětském věku. Byl vyučený tesař, chodil na tesařinu, často do mlýna, kde je pro tesaře vždycky práce, ale jinak pracoval v hospodářství. Měli jsme pole a zvířata, husy, krávy, prasata,” začíná své vyprávění Věra Jechová a popisuje, že i ona musela odmalička na pole a přiložit ruku k dílu, jak tehdy bylo běžné. „Do školy do Mladé Vožice jsme chodili pěšky, za každého počasí. Bývaly tuhé, kruté zimy, ráno za tmy jsme museli vyrazit. A bylo to tak zavedené, že velké děti opatrovaly ty malé, čekaly na prvňáčky na návsi, abychom šli mezi nimi,” říká pamětnice. V dětství si vypěstovala i lásku ke čtení, četli vždy po večerech, nejraději měla spisovatele Jindřicha Šimona Baara, který popisoval život venkovských lidí. Podobně idylický se jeví i čas jejího dětství.

„Radvanov měl dříve 300 lidí, na žně přicházeli pracanti ze Slovenska, měli tu už připravené ubytování, vařilo se jim. Spolupráce fungovala, všechno se sklidilo. Všechno šlo kosami, ženské za nimi sbíraly, panákovaly, tj. že z obilí dělaly panáky, všechno to šlo,” popisuje tehdejší rytmus světaběhu pamětnice.

Chtěla se učit švadlenou, ale maminka nechtěla, že prý musí být doma. A tak zůstala doma a celý život pracovala v kravíně, potom několik let před důchodem dělala na polích. „To už byla lehčí práce než v kravíně, tam je to fakt robota. Na poli jsme pleli mák, třídili brambory nebo jsem třeba pracovala v lese, mazala stromky proti okusu,” popisuje svou pracovní cestu Věra Jechová. 

Všechno bylo na lístky

Věra Jechová si vybavuje první okamžik, kdy do vísky vtrhla válka. „Najednou k nám přiběhl starosta, že nás obsadili Němci. To byla rána, nikdo s tím nepočítal. Byly hned prohlídky, všichni lítali, všechno se muselo zapisovat a hlídat,” popisuje pamětnice. „Když měl někdo něco navíc, hned to musel odevzdávat Říši. Byly povinné dodávky, muselo se odevzdávat obilí, máslo, mléko. Když někdo nedodal, nedostal lístky na jídlo ani šatenky na oblečení. To bylo vždycky: ‚Pozor, bude chodit kontrola, chytejte slepice!‘ Každý měl rozepsané na pole, kolik čeho musel dodat, jeden mák, druhý len, cukrovku atd. Teprve když dodal, směl si zabít vlastní prase. To neexistovalo, jít si něco koupit do krámu, nic nebylo. A když bylo, byly na to lístky.” Důležitou jednotkou v hospodářství byly tehdy i krávy, na které si režim dával obzvláště pozor. „Krávy tehdy nebyly jen na mléko a maso, ale pracovaly i na poli,” říká Věra Jechová a plynule na to dokáže navázat i praktické zkušenosti nasbírané za celý život v zemědělství. „Dneska se na všechno používá těžká technika, která utuží pole, po tom pak jede voda jako po mýdle a pak se všichni diví, že jsou záplavy. Nikdy takovéhle nebyly! A taky se rozoraly meze, které vodu zadržovaly. A remízky zase byly pro zvěř. Příroda byla svázaná sama se sebou, prosperovala. Všechno bylo potřeba.”

Věra Jechová má z války mnohé historky. Vzpomíná například na střílení v Táboře, v místě, kde je nyní pomník zvaný U Popraviště. „Sebrali lidi ze Sokola, doktory, sbírali takové ty čelní představitele, významnější lidi. Úmyslně likvidovali český národ, chtěli odstranit chytré lidi. Mojí učitelce zastřelili sestru a celou rodinu. Vzpomínám, jak do třídy přišel pan ředitel a říkal: ‚Buďte na paní učitelku hodní, netrapte ji, ona má v rodině soužení,‘” vzpomíná Věra Jechová na smutné okamžiky.

Žádný mu nesměl pomoct

Válečné běsnění se poklidnější jihočeské obce dotklo více především koncem války, kdy prohrávající Němci začínali panikařit a přestali se ohlížet napravo nalevo. Situace na mnoha místech gradovala a prohrávající Němci se mstili a zachraňovali vlastní kůži. Situace eskalovala i v Mladé Vožici. „Ve Vožici někdo vyvěsil na budovu národního výboru český prapor a Němci pátrali, kdo to byl. Nahnali všechny obyvatele na náměstí a hrozili, že zastřelí každého desátého. Tak se přihlásil ten pan Václav Vaniš, aby to vzal na sebe. Bylo to hrozné. Přivázali ho k lípě u kostela, tam je dodnes jeho památníček, ta lípa potom uschla. Natloukli mu hřebíky do hlavy. Lidi k němu nesměli, žádný mu nesměl přijít pomoct,” líčí Věra Jechová. Václava Vaniše nacisté popravili 7. května 1945. „Ten pan Vaniš se za nás všechny obětoval. Již předtím tam zastřelili jednoho muže, Aloise Maršů, také tam má pamětní desku. Bylo to všechno hrozné.” Pamětnice nechápavě kroutí hlavou nad nesmyslným řáděním Němců: „Němci třeba stříleli do lidí jen tak, vyhledávali je ve sklepech. Zastřelili jen tak asi čtyři chlapce, protože jen koukali z okna, protože byli zvědaví.”

„Ke konci války se v Radvanově obyvatelé odvážili vystavět májku, ale přiběhl nějaký soused a volá: ‚Lidi, vy nemáte rozum! Vožice je plná Němců, za nimi se tlačí Rusové, a vy tady stavíte máj!‘ Tak ji porazili, pak zase postavili, pak zase porazili,” směje se dnes Věra Jechová.

Potkal první sovětskou kolonu

Utíkající Němci ještě dlouho představovali nebezpečí pro široké okolí, obyvatelé v těch týdnech prý raději nevycházeli za ves nebo třeba pracovat na pole. Věra Jechová má jednu historku, do které byl zapleten její příbuzný. „Němci utíkali přes Novou Ves, kde byla četnická stanice – osm chlapů těm Němcům zatarasilo cestu, chtěli je zastavit. Tři z nich Němci zastřelili na místě, zbytek zatkli a naložili na auto. Mezi těmi zajatými byl Jaroslav Mikula, bratranec mého budoucího manžela. Cestou do kopce, kdy auto zpomalilo, se mu podařilo seskočit a ukrýt v obilí. Stříleli po něm a zranili ho, ale neměli čas jej hledat a odjeli. To bylo jeho štěstí. Druhý den jej našel soused a pomohl mu, dovedl ho k nám domů,” vybavuje si dramatické okamžiky Věra Jechová. „Kulhal, měl krvavou nohu. Maminka mi řekla: ‚Otoč se ke zdi, na to se nedívej.” Ráno ho tatínek vedl tajně lesem do Smilových Hor, kde měl rodiče, vyhýbali se silnicím. Tatínek nevěděl, jak jít zpátky, ale potkal první sovětskou kolonu a viděl, že je dobře.

To bylo pro děti samozřejmě velké dobrodružství. Pamětnice si vybavuje, že běžely s kamarádkou někam k lesu vyhlížet sovětské tanky. Najednou je uviděly a uviděly také, že tanky změnily směr a otočily se směrem k Radvanovu. Rozeběhly se zpátky k domovu, ale než dorazily, už byly tanky na návsi. „Naši ty ruské oficíry ubytovali v chalupě, já jsem šla přespat do chalupy k šafářovi. Ale přišel tam voják a hledal holky. Šafář mu ukázal babičku a voják řekl: ‚Tu ne, ta je stará.‘ Tak odešel a měly jsme pokoj. Takhle jsme se schovávaly celou dobu, co tam byli, hlavně se nikde nevystavovat.”

Doma mu všichni zemřeli

„Tady se rozložili, chtěli hlavně jíst a umýt se,” říká pamětnice. „U nás se ubytovali oficíři, ale moc se s námi nebavili, do jejich pokoje jsme nesměli. Byli samý telefon a telegraf. Druhé ráno se umyli, nasnídali, nechali si uvařit košík vajec a k polednímu odjeli.” Další den přijeli další vojáci s koňmi. „Tatínek se ho vyptával, jak se těší domů, a on mu řekl, že vůbec ne, že doma všichni zemřeli a chalupu má rozbitou, tak byl takový smutný a skromný. Pak odjeli a tím pro nás skončila válka,“ vypráví Věra Jechová.

Její bratr Eduard byl za války totálně nasazen ve Vídni, kde byl dvakrát zasypán, ale přežil. Po válce šel studovat na gymnázium do Tábora, protože se dobře učil. „Tatínek se toho bál,” říká pamětnice. „Že na to nebudou peníze. Tehdy se nežilo jako dneska, tehdy se se vším hospodařilo. To nebylo, že by se vyhazovaly věci, které se ještě daly nosit. To se nosilo do roztrhání nebo se to dědilo. Dneska se vyhazují věci, které by každý mohl nosit ještě spoustu let.” Původně prý bratrovi nedali na výboru povolení, ale rodina se odvolala do vyšších pater a odněkud z Prahy pak přišel dopis, že po válce je málo vzdělanců a že ho mají nechat studovat. Kromě bratra Eduarda měla ještě sestru Anežku.

‚Schovám ti oběd‘ byla poslední slova synovi

Přes prožité hrůzy války pro ni byla nejtěžší ještě jiná událost a životní rána – když jí zemřel syn, a to v pouhých 55 letech. Dodnes na něj denně myslí a říká si, proč se to muselo stát. „V sobotu jsme byli ještě spolu, večer přišel z lesa, já mu dávám jídlo, on říká: ‚Udělej mi kafe, půjdu zatím na zahradu.‘ Říkám mu, že mu schovám druhý den oběd. To byla poslední slova, která jsme si spolu řekli. Druhý den už nebyl. Na silnici do něj zezadu narazilo auto,” vypráví smutně Věra Jechová.

Na základě svých zkušeností přistupuje k životu s pokorou a ctí jeho rytmus. „Nelíbí se mi drogy a takovéhle dýchánky, lidé chtějí být dnes dlouho svobodní, bez zodpovědnosti, to se jim pak nevyplatí,“ říká pamětnice a v mysli se jí možná vybaví idealizovaný venkovský svět z děl spisovatele Baara, který do značné míry prožila i ona a proto ví, jaké to je, když jej přetrháme.