Luboš Jednorožec

„Člověk nikdy neví. Byla krásná hvězdnatá noc. Vrátný seděl na zábradlí a díval se přesně tam, kde jsem byl. Ze skautingu jsem věděl, že člověk reaguje, když se v noci něco šmitne, něco rychlého, a i když nesleduješ, (bachař) se díval na hvězdičky, tak se tím směrem podíváš. Tak jsem se pomalinku skrčil a lehl si na silnici. Před jeho zraky jsem se přeplížil. Teď je plot. Plot z ostnatýho drátu. Bylo tam nejdřív pět metrů odstřelovací pásmo. Před sebou jsem měl dva ploty. Když jsem se doplížil až k plotu, nepočítal jsem s tím, že ty dráty jsou dělaný z tvrdý oceli, a já měl jen malý kleštičky. To si nedovedeš představit, jak /pracuje/ vůle lidská. To dostaneš obrovskou sílu do rukou a nekoukáš na bolest, protože tě to žene dopředu. Věděl jsi, že nemůžeš nic jinýho dělat a že na tom, že to uděláš, závisí tvůj život.“

„Ti, co nebyli na samotkách a měli přístup k papíru a tužce, nás zásobovali věcmi, o který jsi měl zájem. O filozofii, o umění, o různý technický věci. Podle toho se pak obrátil na nějakého odborníka (který seděl v Leopoldově). Proto se nosily motáky ze samotek na společný (cely) a obráceně.“

„Oni nás vedli zase čtyři, dva byli vpředu a dva vzadu. Vedli nás na náraziště. Jak se cesta lámala v tom esíčku, já toho využil a tam jsem odskočil a protáhl se skulinou mezi novým a starým vrátkem. Totiž, jak se to lámalo v tom esíčku, tak ti bachaři vzadu neviděli dopředu, ti bachaři vpředu se dozadu nedívali. Bylo to riziko, ale nakonec se ukázalo, že to vyšlo. Když jsem odskočil do té skuliny, tak jsem pochopitelně už nevěděl, co mám dělat. To si představ, když jsem se dostal na tu vrátkárnu, to byla taková čtvercová budova, asi tak patnáct metrů do šířky a do délky, už byla skoro hotová, měla dveře a okna, ty okna byly obrovský, to bylo zasklený všechno kolem dokola, šlo tam světlo ze všech stran. Jak měli osvětlený odstřelovací pásma, ty světla vydávaly takový šajn, že jsem se tam cítil jako nahý někde před davem lidí. Ten nával adrenalinu do mě! Byl jsem rozhodnutý - buď, a nebo, že se jim nedám jen tak...“

(Citovali jsme Luboši Jednorožcovi z jeho dopisů, které byly nalezeny po více než 50 letech v Hrusicích. Jde o dopisy, které psal z kriminálu svým přátelům ze skautu – Zdeňkovi, Širchánovi a Jůmovi a také své dívce Olince. Když je Martin Kroupa, autor nahrávky, citoval, zeptal se ho, zda ví, kdo to psal.) „Vy jste to našli? Jó!? Tohle jsem psal já?!“ (Smích) „To já si na to vůbec nepamatuju! Jak tam slyším tu modrožlutou vlajku a takový věci, to byly naše (oddílové) znaky. Tam jsme jezdili!“ Tazatel: „Kdo byl Širchán a Jům?“- „Jůme. No, Širchán, to byl, ten už zemřel. Oba jsou mrtvý. Širchán byl v té době mým zástupcem, to byl velmi mladý kluk. Ale velmi schopnej a jmenoval se Jan Nedbal. Jeho manželka ještě žije, ta s námi pak jezdila, ještě žije v Dolní Liboci...“

„(Když mě zatkli,) měl jsem želízka vpředu, ale podařilo se mi sáhnout do náprsní tašky a vyndat věci v náprsní tašce, kde jsem měl ty dopisy, a hodit si je za košili, protože jsem je chtěl zničit. Podařilo se mi je pronést do Bartolomějské ulice, kde mě zkrátka zabásli. Dali mě do cely. Celého mě osahávali, ale nenašli to. Tam jsem se poprvé setkal s konfidentem. Byl to, myslím, major armády, Slovák. Začal mi vyprávět svůj případ... Já měl ale pořád na mysli ten dopis, který jsem neměl ještě zničený. Dneska bych ho samozřejmě po zkušenosti roztrhal a spláchnul. Chtěl jsem ho spálit, ale nevěděl jsem jak a čím. Svěřil jsem se mu, že mám ten dopis a potřebuji ho zničit. On přišel ke mně a povídá: ,Víš, to se dělá tak: musíš zaťukat na bachaře a oni ti přijdou zapálit cigaretu a pak se to zničí.‘ On zaklepal. Něco říkal bachaři. Bachař ho vyndal na chodbu. Za chvilku si bachař zavolal mě. Odvedli si mě do kanceláře, vysvlékli do naha a dopis vypadl na zem. Tím jsem se do toho dostal černé na bílém. Dopis mě usvědčoval, že jsem o (ilegálním) útěku paní Švestkové věděl, což byla velezrada...“