„Převedl jsem je (uprchlé ruské zajatce - pozn. ed.) k nám do statku. Kam je ukrýt? Udělali jsme dobře, že jsme je schovali do seníku nad maštalí, kam se lezlo po žebříku. První dny jim matka nosila jídlo. Šla sbírat vejce a pod zástěrou nesla jídlo. Vlezla nahoru a dala tam potraviny. Hned, jak odešla, odstranili jsme žebřík. Sotva jsem Rusy přivedl, natáhli se k nám Němci. Ustupovali a báli se nechat auta venku. Vytahali nám všechny vozy ze stodoly na dvůr a nacpali tam své automobily. Bylo jich plno. Pamatuji si, ráno jsem šel do maštale a tady leží na slámě Němec, támhle Němec. Bylo dobře, že tam nestál žebřík, jinak by se podívali i na seník. Pár dní nesměli Rusové slézt dolů, byli nahoře a dávali jsme jim tam jídlo. Potom se (válka) schylovala ke konci, Němci odtáhli, popojeli jinam, tak to bylo lepší.“
„Taky soužení jsme měli. To víte, na hospodářství máte práci a musíte vstávat brzo. Američané přijeli navečer, přivezli sud piva… Postavili na zásep, narazili a vytáhli promítačku s plachtou. A teď tam promítali všelijaké filmy. Chtěli, abychom se do rána dívali s nimi a pili pivo. To víte, na hospodářství to bylo problematické. My jsme s tím měli soužení, nechtěli jsme odejít, abychom je neurazili. Když jsme zůstali, tak jsme to ráno schytali. Ráno byl člověk nevyspalej.“
„Když nás stěhovali, měli jsme dítě osm měsíců staré. U nás bylo asi osm krav, dojili tam, ale my neměli pro dítě ani půllitr mléka. Šel jsem do obchodu, kde byl obchodník, u kterého jsme také kdysi nakupovali, chodili jsme k němu. Říkám: ,Pane Vrba, prodal byste mi půllitr mléka?‘ On se na mne podíval a povídal: ,Pro vás už nemám nic, vy už jste měli být pryč.‘ Auto se totiž zdrželo, řekli nám 21. a přijelo až 22. (května 1953). Stěhovali nás 450 kilometrů daleko. Nákladní auto sem vezlo náklad, zdrželi se a přijeli o den déle. Tak my už jsme neměli nárok na nic, ani na mléko pro osmiměsíční dítě.“
„Ten den byla měna a my jsme neměli kmenový list, takže nám zatím nevyměnili nic. Do Slezska jsme přijeli druhý den o poledni. Dvacet čtyři hodin jsme jeli ve vlaku. Přijeli jsme do toho Slezska až na tu chalupu a manželka říká: ‚Prosím, jdi koupit kousek chleba, ať máme alespoň něco.‘ Šel jsem koupit kousek chleba, jenomže jsem měl staré peníze. Dostal jsem takový malý bochníček chleba a dal jsem za něj pět set. Když jsme hospodařili, tak jsme za to museli vykrmit dvě metráková prasata, za těch 500, a teď jsem to dal za malý bochník chleba.“
„Bylo to přísný ale, řekl bych, spravedlivý. Když jste měla deset hektarů, tak jste z nich musela všechno, co bylo odevzdat. A hotovo. Když z toho bylo víc, tak z toho nikdo nic nedělal. Pak také chodily kontroly, kdo má nebo to…Ale když jste splnila dodávky, tak byl klid. Vůbec nic. My jsme měli třeba na sýpce, když jsme měli sít, tolik pšence, tolik žita, a tak se to na hektar spočítalo. Udělaly se takové hromady, tam jsme píchli nějakou násadu a nahoru se dal papír. Napsalo se semena na tolik a tolik hektarů a hned kolik toho je. To jsme měli na všom. Další hromady jsme měli, protože u nás bylo pořád asi osm lidí, na samozásobitelské dávky. V Úboči byl mlýn, a my jsme nekupovali mouku, ale tuto obilí jsme si mohli semlít. To bylo také vypočítané, kolik z toho bude mouky a pro kolik lidí. Tak jsme měli nadělaný další hromádky, a když přišla kontrola za Německa tak se podívali. Co bylo na semena, na samozásobitelské dávky, všechno nechali bejt. Ale potom, když přišel tuten blahobytnej režim, tak to bylo jiný. Když jsme měli svežené obilí ve stodole, že se bude mašinovat, tak přijeli s traktorem. Postavili na dvůr vlečku k mlátičce, co šlo z mlátičky, tak všechno na vlečku. I pozadek, který jsme vždycky mívali na šrot pro dobytek. Všecko na vlečku a všecko odvezli do družstva.“
„Přišli Američané. Měl jsem motorku dvoutakt, který potřeboval olej. Jen jsem vyjel ven ze dvora - ,Gasolin!’ Nabízeli mi gasolin. Otevřel jsem nádrž a oni mi nalili plnou nádrž benzinu. Co s tím? Vrátil jsem se domů, vše vypustil a jel znovu. Jenomže jsem měl strach, že vylágruju motor, byl to pořád čistý benzin bez oleje. Potom jsem s sebou vozil olej a vždy tam trošku kápl. Američané byli zlatí lidi, u nás snad nebyl jediný člověk, který by od nich něco neměl. Já jsem dostal dalekohled, benzinu, kolik jsem potřeboval, rukavice, vojenské šaty.“
Josef Jehlík se narodil 19. června 1927, pocházel z Úboče na Domažlicku. Jeho rodiče byli sedláci, vlastnili středně velké hospodářství, které pamětník jako jediný syn roku 1950 převzal. Po roce 1948 byla rodina vystavena stále většímu tlaku státu, který prosazoval kolektivizaci a cíleně likvidoval soukromé zemědělce: nesměli mít zaměstnance, na statku dříve kromě rodiny pracoval i kočí, děvečka a pacholek, nyní na to museli stačit sami; přitom však museli plnit stále vyšší povinné dodávky masa, mléka, obilí atd. Když je nesplnili, byly jim vyměřeny pokuty a nakonec byl roku 1953 Josef Jehlík za neplnění dodávek odsouzen na dva měsíce vězení. Část trestu si odpykal v pracovním táboře v Plzni-Karlově, v květnu 1953 byl propuštěn na prezidentskou amnestii. Zemědělské stroje, potřebné pro fungování statku, byly „vykoupeny“ Strojní traktorovou stanicí, ale nezaplaceny. Roku 1952 chtěl pan Jehlík marnou snahu o zachování statku vzdát a podal si přihlášku do Jednotného zemědělského družstva Úboč. Místní komunisté si jej však v družstvu nepřáli, proto se jeho přihláška ztratila a učinili z něj „kulaka“ a „vesnického boháče“. Dne 19. května 1953 dostal vystěhovací výměr a 22. května 1953 byla celá rodina i s desetiměsíčním synkem Pepíčkem naložena do vlaku a vystěhována z Úboče až do Horního Fořtu u Javorníku, kde pracovali na Státním statku Javorník ve Slezsku. Zde zemřel pamětníkův otec Josef Jehlík st. Až roku 1960 se rodina vrátila do západních Čech. Protože pan Jehlík měl stále zákaz pobytu v okrese Domažlice, koupili si domek v Hlohové na hranici okresů Domažlice a Plzeň-jih. Pamětník našel práci v pivovaru a později v šamotce ve Staňkově. Josef Jehlík skonal 28. prosince roku 2017 ve věku 90. let
