Zdeněk Jelen

* 1964

  • "Byl jsem na té ukrajinské hranici a viděl jsem, jak ti lidé tam mrznou, jací jsou to chudáci a nepochopím, kde se v lidech v dnešní době bere taková sobeckost. Každý se tady má v podstatě docela průměrně dobře, a když někdo vidí nějaký problém, tak hned začne vykládat, že on má větší. Nevím, jak ho může mít větší, když na něj nepadají žádné bomby a nemusí se schovávat do sklepa a spát někde na matraci. Nemají nic. Ty hrivny nemají absolutně žádnou cenu. To je úplně bezcenný papírek, to se může vyhodit. My jsme převáželi dvě holčičky, kterým se ztratila maminka. Měly hrivny a sáček s deseti eury. Za deset euro si nikdo nic nekoupí. Takže jsme jim dali nějaké peníze, protože jsme vezli jídlo a převáželi jsme i další lidi, takže jsme i lidem, které jsme převáželi, dávali peníze aspoň do začátku, aby měli dva tisíce. Takže jsme jim dávali peníze."

  • "Tak tam byla sranda pořád. To se nedá říct, že by tam nebyla sranda. Tam bylo furt něco, tam se furt něco dělo. Tam to bylo docela dobré. Akorát jednou, když jsme tam dělávali diskotéky, tak se nám tam někdy rozjely ty lesbičky, protože my jsme museli vybrat striptéry pro gaye a striptérky pro holky. Jenže ty holky vždycky už byly nervózní, aby už tam měly tu striptérku, tak tam řvaly na toho striptéra, aby už ukázal tu klobásu. Takže jsme to museli urychlit, aby přišla ta striptérka. Takže to byly občas nějaké takové srandy, když nám tam stávkovaly lesbičky a chtěly už, aby byl svlečený a šel další. Ale jinak tam byla sranda vždycky. I když tam pak přišli herci. Ondra Vetchý, který se tam stavil za mnou, co jsme se znali z dřívějška, nebo různí – Pavel Liška a Gábina Ježková, oni tam chodili takhle pravidelně."

  • "Tehdejší společnost se nestavěla moc dobře, protože to brali tak, že je to něco hrozně úchylného a že to není s tím člověkem v pořádku a spousta lidí si myslela, že je to nějaký druh nemoci, který se dá léčit. Takže buď ty lidi zesměšňovali, a to si myslím, že i hodně těch gayů se ani nepřiznalo. Co jsem se díval na ty statistiky, tak hodně bylo i sebevražd, které nebyly nikdy objasněné, ale většinou to bylo tady z tohohle důvodu, protože ta společnost je nebrala a spíš je odsuzovala. Takže pokud to vylezlo na povrch a někdo to nedej bože dal najevo, tak třeba to neunesl."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 19.03.2022

    (audio)
    délka: 01:46:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebylo mi jedno, co se kolem mě děje. Nikdy!

Zdeněk Jelen, 1997
Zdeněk Jelen, 1997
zdroj: Archiv pamětníka

Zdeněk Jelen se narodil 27. srpna 1964 v Brně. Vyučil se pekařem a číšníkem. Ambici studovat na gymnáziu neměl, jelikož dle jeho slov by ho na školu stejně nepřijali kvůli špatnému kádrovému profilu jeho rodiny. Prastrýc Zdeňka Jelena, Miroslav Antonín Liškutín, totiž bojoval proti nacistům za druhé světové války na západní frontě u 312. československé stíhací perutě a po roce 1948 se rozhodl opustit zemi a žít v Británii. Zdeněk Jelen nastoupil v 80. letech na vojnu do Žatce, kde mu tamní politický důstojník připomněl historii jeho rodiny. Naštěstí nevěděl nic o Zdeňkově odlišné sexuální orientaci, jinak by měl pobyt na vojně ještě komplikovanější. Být homosexuálem v komunistickém Československu znamenalo velké společenské stigma. Po vojně se pamětník vrátil zpět do Brna. Možnosti, kde se seznámit nebo alespoň částečně projevit své pravé já a přitom se nedostat do potíží, příliš nebylo. Přesto existovalo několik výjimek jako například hotel Korso nebo klub pro uzavřenou společnost, který provozoval pouze pro své homosexuální přátele Richard Sehnal přímo v suterénu svého domu. Pamětník o své orientaci otevřeně promluvil až po pádu režimu. Po roce 1989 úspěšně provozoval restauraci Áčko, kterou navštěvovala nejen LGBT komunita, ale i brněnská bohéma. V době rozhovoru (2022) se věnoval učňům oboru kuchař/číšník v Mikulově.