„Ne z mé církve, ale byl to Polák, katolík, že ano. Ale jsem to dělal... No zkrátka šel jsem a právě tu rodinu – toho muže (zraněného Poláka) a toho syna jsem zachránil.“ -- „Banderovci je pronásledovali?“-- „Banderovci, ano. To byla lůza. Vy možno jste již něco četla, v té mé knížce jste něco četla. I když někteří ji již měli. Jak jsem zápasil, jak přišli banderovci ke mně hledat. A já jsem měl srdce tak pevné. Říkám: ‚Pojďte hledat.‘ Ve třetí místnosti ležel ten raněnej... A pak když přišli zase Sověti, tak jsem ty lidi (banderovce) zachraňoval a poslal jsem je do (Československa). Nejvíce Židů a Poláků – jsem pomáhal.“
„A hledali u vás třeba Němci taky někdy?“ -- „Němci ani tak nehledali. Ale přišel, já jsem měl takové štěstí, že přišel Němec a věděl, že jsem proti komunistům. Tak se mnou byl. A zvlášť že jsem se staral o lidi. Ale nevěděl, o které lidi. Ale pak řekl, že jsem pomáhal Židům. A já říkám: ‚Židům? Lidem jsem pomáhal!‘ ‚Ne, Judům!‘ Já říkám: ‚Judy já neznám. Ale já znám lidi.‘ Čech, Polák, Ukrajinec. Ti Ukrajinci zabíjeli svoje lidi, protože chtěli mít Ukrajinu čistou jak slzu. Tak vždycky mně to dopadlo dobře.“
„A jel jsem na Ukrajinu, do Kupičova. Tam jsem byl osm roků, přes ty nejtěžší věci, když začala ta (válka). V 1937 jsem nastoupil a od 1937 do 1943 jsem pracoval v těžkých způsobách. Tehdy byli Ukrajinci – banderovci. Možná, že jste to slyšela... No, já v té době jsem pomáhal lidem – jako kazatel, ale také jako člověk. Lidem, komu jsem mohl pomoct, tak jsem pomáhal. Byli to židovská rodina, Poláci, protože banderovci, to byli Ukrajinci. I Rusa jsem schovával. A vždycky mně to dobře dopadlo. Tak dobře dopadlo, že dnes se tomu divím, že jsem to všecko mohl vykonávat.“
„Jak padl komunismus v roce 1989, jak skončil komunismus, jak jste to prožíval? Třeba jak byly ty demonstrace a tak.“-- „No, já jsem měl radost, protože vím, že už po mně nepůjde žádnej, zavřít nemají zač.“-- „A kázal jste potom zase, působil jste zase jako kazatel?“ -- „Ano, do devadesáti tří let. Tehdy jsem měl nohy zdravý. A teď mám nemocný.“
„Právě pomáhal (jsem) nešťastným lidem (za války). Ale nejen těm, ale i tady za komunistů, když pronásledovali, tak jsem pomáhal lidem tak, aby mohli existovat. Taky jsem přivezl celý ešalon exulantů z Polska. Takže můj život byla práce. Při tom všem jsem si odseděl ten kriminál. Ale horší bylo to schovávání lidí a zachraňování lidí na Ukrajině jak tady ten kriminál. Protože tam člověk nevěděl, kdy ho zavřou, kdy se o vás dozvědí, proto to bylo nebezpečný. No ale nějak mě to... ale jinak jsem to nemohl dělat, když jsem viděl, že trpí člověk. Zvlášť člověk (zraněný Polák), kterému zavraždili manželku a dvě dcery. Syn utekl. A ty jsem měl stále pod ochranou. A leželi v mým bytě. A banderovci přišli ke mně hledat. Ale slovo jistota. Jsem zachraňoval a pomáhal a pomohl, že ten pán se u mě vyléčil. Za to teď od Poláků dostávám, sice ne mnoho, ale i na to si Poláci vzpomněli a posílají mně vždycky nějaký ty polské zlotý. Až tak podrobně to v té knížce nebude (paměti Pouštěj chléb svůj po vodě). Ale vím, že jsem dělal dobře, a můžu existovat dál.“
„A co jste dělal za komunistů? Když vás zavřeli do toho vězení a potom, jste říkal, že už vám nedali státní souhlas, že už jste nemohl působit jako kazatel, co jste potom dělal?“-- „Podváděl jsem. Vzal jsem si (schválenou) knížku kázání, ale kázal jsem to, co já jsem chtěl.“ -- „A to jste se nějak scházeli s lidmi v bytech? Nebo jak jste to dělali?“ -- „No, když se dozvídám, anebo přišli za mnou, že (potřebují pomoc). Například přišli policajti a ta žena, která říkala, že to je můj manžel. To nebyl její manžel, zemřel v tom nějakým (asi koncentračním táboře). Ona dostala od něj, jako od svého manžela, doklady. Tak říkala: ‚Tady mého manžela propustili, tak já můžu pomáhat. Tak já jsem si vzala tohoto muže,‘ že to je její manžel. A oba dva přišli z Polska do Slezska. A počítalo se za vlastního manžela. A vědělo se, že její manžel zemřel. Tak přišli. A přihlásili jsme ho (na faře). A policie něco se dozvěděla od lidí, že to byl podvod. A přišli k soudu. A já jsem hovořil s panem soudcem. Říkám: ‚Prosím vás, stalo se to tak a tak.‘ A tak jsem to zařídil. A soudce řekl: ‚Dobře, dám mu nejnižší trest.‘ Místo půl roku dostal týden žaláře a ona také. No a teď aby to on odseděl. Ale než odseděl, říkám: ‚A kdo bude krmit krávy? Pane doktore, jednou půjdu dobytek krmit a ten druhý den já nevím kdo.‘ A on říká: ‚Tak to uděláme tak: on přijde na noc domů a přes den půjde sedět manželka. A zase naopak.‘ A tak ten týden nebo čtrnáct dnů odseděli. A tak se tomu advokátovi to zalíbilo, že mám správné myšlenky. A to je takovej maličkej příběh.“ -- „To bylo za komunistů?“-- „To bylo za komunistů.“
Celé nahrávky
1
Ústřední vojenská nemocnice, Praha-Střešovice, 23.06.2009
Jan Jelínek se narodil 19. května 1912 v polském Zelově, v rodině potomků českých evangelických exulantů. Byl vychován v evangelické víře a veden k českému vlastenectví. Již jako chlapec vedl účetnictví firmy Jan Sláma, která se zabývala textilním průmyslem, nejprve formou rozptýlených manufaktur, potom továrny. Chtěl se ale stát kazatelem, proto vystudoval v letech 1931-1935 Misijní školu v Olomouci a stal se evangelickým pastorem. Potom působil jako ředitel textilní továrny v rodném Zelově. Roku 1937 přijal kazatelské místo na Volyni a stal se kazatelem v české obci Kupičov. Kromě duchovní práce také pomáhal pronásledovaným lidem bez ohledu na národnost či náboženství. Skrýval Židy před Němci, Poláky před banderovci, banderovce před Rusy. Roku 1942 se oženil s paní Annou, která mu byla věrnou společnicí až do své smrti roku 2009. Spolu také vstoupili v roce 1944 do československé zahraniční armády. Jan Jelínek měl na starost zásobování dělostřeleckého pluku a jeho manželka působila jako spojka velitelství s plukem. Účastnili se bojů o Duklu a osvobozování Československa. Po válce se usadili v Oráčově u Rakovníka. Pan Jelínek tam a v Podbořanech působil jako kazatel. Také pomáhal s repatriací českých exulantů z Polska a SSSR. Protože nesouhlasil s komunistickým režimem, nepodporoval zakládání JZD a odmítl spolupráci se Státní bezpečností, byl roku 1958 zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení za pobuřování. Trest si odpykal v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval jako horník. Po propuštění v roce 1960 měl zakázán pobyt v Karlovarském kraji a nemohl se vrátit do Oráčova. Pracoval tedy jako dělník v závodě Barvy a laky v Praze. Tam zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1972. Pak se mohl konečně vrátit do Oráčova. Po delším snažení získal státní souhlas a působil jako pomocný farář v Podbořanech. V činnosti duchovního pokračoval i po pádu komunismu.