Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Jelínek (* 1940)

• narodil se 19. července 1940 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny

• žili v Liberci, kde měl otec obchod s textilem

• otec ukrýval židovskou manželku s dětmi po celou válku u svého otce v Hořepníku

• po válce se vrátili do Liberce

• otec zemřel v roce 1947 následkem válečného stresu z prozrazení

• ovdovělá matka se třemi dětmi se přestěhovala do Nymburka

• Jan vystudoval nymburské gymnázium, na FAMU nebyl přijat z politických důvodů

• po svatbě žil v Mladé Boleslavi, pracoval v osvětovém domě

• v 60. letech se dostal na žurnalistiku, kterou absolvoval v roce 1968

• poté nastoupil do Krátkého filmu, více než dvacet let natáčel reportáže pro Československý filmový týdeník

• v polovině 90. let ve spolupráci s Židovskou obcí natočil padesát rozhovorů s oběťmi holokaustu

Židovsko-křesťanská rodina

Filmový novinář Jan Jelínek se narodil 19. července 1940 v Praze do smíšené židovsko-české rodiny obchodníka Josefa Jelínka a jeho židovské ženy Marie, rozené Ledererové. Měl bratra a sestru.

Otec Josef Jelínek pocházel z Hořepníku u Pacova, vyučil se v Mladé Boleslavi v obchodě s látkami a před válkou byl obchodní cestující. Uměl dobře německy a cestoval po celé republice, ale hlavně do severních Čech. Úzce spolupracoval s textilním obchodem Bendových z Liberce, jejichž zboží také obchodníkům nabízel. Právě tam se seznámil s židovskou dívkou Marií Ledererovou, která u svých příbuzných Bendových pracovala jako účetní.

Vzali se kolem roku 1930, otec si v Liberci založil malý obchod a Marie mu dělala účetnictví. Na začátku války tatínkovi, již rodinnému příslušníkovi, nabídli Bendovi, aby jejich textilní firmu převzal. Chtěli tak předejít tzv. arizaci, vyvlastnění Němci. „Táta to vzal, ale ani to nepomohlo, do firmy později stejně nasadili sudetského Němce, který ji převzal. Táta měl jinak svou výrobnu v Lysé nad Labem, která rodinu nějakým způsobem živila,“ vypráví pamětník, jehož otec měl prý u zákaznic látek, šatů a dámských doplňků dobré jméno. Pamatoval si jejich jména a uměl s nimi jednat.

 

Pokřtění nebylo nic platné

Jak Jan říká, narodil se do špatné doby. Maminka ho raději nechala pokřtít, ale jak se ukázalo, nebylo to nic platné. Jeho otec měl sice v Liberci hodně německých přátel, a nebyli to jen Židé česko-německého původu, jako například Janova židovská teta Bendová, která byla Němka a česky mluvila se silným přízvukem. Přátelil se i s nežidovskými Němci, s nimiž udržoval nejen obchodní kontakty.

„Táta uměl špičkově německy a navíc se naučil hovorovou němčinu tím, že jezdil stále ve vlaku, hrál s německými přáteli karty, on je podváděl, takže to vždycky skončilo smíchem... Byli to skuteční přátelé. Když děláme z těch henleinovců strašidla, tak to bylo až později, těsně před válkou. Pak najednou, zničehonic, přišli tito přátelé za mým tátou a řekli mu, že by se měl s tou Židovkou rozvést. On říkal: ‚Ale Karl, vždyť se ti vždycky tak líbila. To si nepamatuješ?‘ – ‚Pamatuju, víš ale, přece jen ten führer nařídil, že je to prznění árijské krve.‘ Táta tomu pořád nevěřil, a dokonce mi říkal, že měl chuť odjet do Austrálie, ve Švýcarsku si deponoval nějaké peníze, ale už bylo pozdě, už to nešlo,“ vypráví pamětník.

 

Pět let zavřená v zatemněné ložnici

Když začaly transporty Židů do Terezína, bylo jen otázkou času, kdy si přijdou také pro Marii a její syny. Měla už sbaleno a čekala, kdy se bude muset s manželem rozloučit. Josef se však rozhodl, že něco takového nedopustí a svou rodinu před transportem uchrání. Odvezl proto manželku s dětmi ke svému otci do Hořepníku, který je přijal, a to i přesto, že původně se synovou svatbou s Židovkou nesouhlasil a ani se jí nezúčastnil.

Marie žila celých pět let schovaná v pokoji, z něhož nikdy nevyšla na denní světlo, a na zahradu se odvážila jen za temné noci. Bylo to pro ni nesmírně náročné, protože před válkou se svým mužem cestovala, měla ráda společnost a život o samotě, v malé ložnici s věčně zataženými závěsy, pro ni bylo jako pohřbení zaživa. Jan byl příliš malý na to, aby mohl chápat, proč je maminka stále zavřená. On, díky své barvě vlasů, ven mohl, a jeho starší bratr dokonce navštěvoval školu.

„Já, který jsem byl po otci blonďatý, jsem směl i na ulici. Němci, kteří tam pochodovali a zpívali německé písně, mě považovali za árijce, ani je nenapadlo, že bych mohl být ‚žídě‘, jak se tehdy říkalo. Takže maminka, když se koukala škvírečkou skrz závěs, zjistila, že venku kráčí deset krásných blonďatých mužských a ti první dva mezi sebou vedou mrňavého kloučka, který zvedá nožičky a zpívá s nimi. To jsem byl já. Vedle bydleli rakouští záložáci, staří pánové, kterým jsem nosil chleba, a ti mě považovali za vnuka. Takže já tu válku neprožíval, zatímco pro maminku to bylo trauma. Po tátově smrti už se nikdy neusmála,“ vypráví pamětník.

 

Celých pět let je nikdo neprozradil

Josef Jelínek před válkou podporoval v Hořepníku skauty a hasiče, měli ho tam rádi, a i když mnoho lidí vědělo, co jsou zač, nikdo je během dlouhých pěti let neudal. Přesto Josef trpěl přílišným stresem z prozrazení, což ho stálo zdraví. Byl osudově závislý na loajalitě mnoha lidí. „Je to domněnka, ale tatínek nosil peníze, které nás zachraňovaly, mému strýci v Praze, ten je nosil do hostince v Nerudově ulici, zde si je přebíral jeden český sportovec – a ten je předával jakémusi vysokému důstojníkovi na Hradčanech. Toho jsem ale nikdy nenašel. Domnívám se, že když tato síť přestala ke konci války fungovat, ten důstojník byl prozrazen a musel jít na východní frontu, kde asi zahynul,“ vypráví Jan, který v dospělosti hovořil se svědky událostí rodinné historie, aby vypátral podrobnosti.

 

A kde byl Bůh?

Z pamětníkovy širší rodiny během války zmizelo 38 lidí. „Po válce bylo strašné zjišťovat, jak všichni skončili. Maminka se neustále chodila dívat na seznamy, nebo jestli potká někoho, kdo jí řekne, kde kdo skončil. Například babička zahynula v Treblince a část rodiny skončila v Estonsku. Je to krutý příběh,“ vypráví pamětník, jehož teta a strýc Justicovi odjeli do Estonska v transportu 600 lidí, kde padli do rukou opilým estonským SS. Pravděpodobně se nevyhnuli krutostem jako svlékání do naha, inspekci tělních dutin před ostatními, trhání zlatých zubů zaživa a nahnání do vykopaného hrobu. Ty, kteří po střelbě nezemřeli, pohřbili Estonci zaživa. „Estonci se za tohle nikdy neomluvili, a dokonce svou službu vnímali jako vděk Němcům, kteří je ‚osvobodili‘ od nadvlády Sovětů,“ říká pamětník, který hovořil s desítkami lidí, již transporty přežili, a na čtyřicet těchto svědectví publikoval v knize A kde byl Bůh...?

 

Po válce na život nezbyla síla

Janovi bylo na konci války pět let a byl plaché, osamělé a podvyživené dítě, které muselo do ozdravovny. Poslední dva měsíce války totiž prožili schovaní v lese a Němci po nich stříleli z kulometu. Po osvobození již těžce nemocný tatínek, kterého válečný stres tělesně i psychicky vyčerpal, přesunul rodinu zpět do Liberce a tam po několika hospitalizacích v roce 1947 zemřel na srdeční slabost.

 

Nečekaně šťastné dětství

Marie Jelínková po manželově smrti zůstala se třemi dětmi sama. Po roce 1948 se s dětmi přestěhovala do Nymburka, kde jí prodal dům židovský textilní výrobce Pick, jenž v roce 1948 emigroval.

Pro Jana s přestěhováním do Nymburka přišel životní zlom, protože na rozdíl od Liberce tam našel přátele. Dva nejlepší kamarády, přátele na život a na smrt, kteří mu vydrželi po celý život.

„Náhle jsem nebyl sám. Byli jsme tři a trávili jsme spolu veškerý volný čas. Dostal jsem kolo, podnikali jsme dlouhé výlety, měli jsme přezdívky, měli jsme se opravdu rádi, pomáhali jsme si a já měl náhle šťastné dětství,“ říká pamětník. Jeho maminku však traumata prožitá za války a mužova smrt poznamenaly do konce života. Více se neprovdala, učila v mateřské škole.

 

Doporučení na vysokou školu podvodem

V Nymburce vystudoval gymnázium, socialistickou školu, kterou nesnášel. Svůj odpor ke komunismu, marxismu-leninismu ale otevřeně najevo nedával. Po maturitě se chtěl dostat na vytouženou režii. Miloval film a natáčel kamerou. Přihlásil se proto na FAMU, uspěl, ale na konci prázdnin mu přišel dopis, že z kádrových důvodů nemůže být přijat, a to kvůli otci, který byl „kapitalista“.

Šel tedy pracovat jako pomocný dělník do čelákovických kovohutí a později narukoval na vojnu do Českých Budějovic. Oženil se v „zeleném“ s Ludmilou Svobodovou ze Sadské.

Po vojně žili v Mladé Boleslavi. Janova manželka tam pracovala v Domě pionýrů a v osvětovém domě se našla práce i pro Jana. Byl metodikem pro fotografii a film, pořádal přednášky pro mladé fotografy a filmaře a díky této práci se seznámil s lidmi od filmu a televize, které na akce zval. Psala se šedesátá léta. Politická atmosféra již byla uvolněná natolik, že mohl organizovat celostátní soutěž Benátky filmových amatérů, do poroty zval lidi z Krátkého filmu Praha a další. Aby však mohl vystudovat vysokou školu, musel se uchýlit k podvodu.

„Ředitelem osvětového domu byl zapálený komunista a já jsem ho podvedl. Zjistil jsem, že na Filozofické fakultě UK je katedra osvěty a novinářství. Sehnal jsem si přihlášku a přinesl ji soudruhu řediteli, který byl nadšený, že někdo v jeho partě bude mít vysokoškolské vzdělání. Podepsal mi to, doporučil mě, já jsem pak škrtl tu osvětu a vystudoval jsem novinářství. Když jsem to dokončil a přišel jsem za ním, že přecházím do Krátkého filmu Praha, byl hořce zklamán, ale spolkl to. Byl rok 1968,“ vypráví pamětník.

 

Krátký film Praha

Nastoupil do Krátkého filmu, kde šéfoval bývalý vysoký důstojník StB Kamil Pixa, kontroverzní postava totalitního režimu. Jan ho popisuje jako přísného, ale spravedlivého, talentovaného profesionála. „Byl rovnej. Nikdy nedělal nic zlého, komunistického. Naopak – všemu rozuměl a dovoloval věci, které by nikdo nedovolil. Mě třeba v roce 1969 sebrali, když jsem natáčel studentské demonstrace při výročí sovětské okupace a dostal jsem se se štábem za policejní kordon. Sebrali nás a odvezli do Bartolomějské. Chtěli natočený materiál, měli jsme připravenou prázdnou kazetu, kterou jsme jim dali. Po šesti hodinách nás zachránil Pixa, když jim zavolal, a oni nás zadním vchodem propustili ven,“ říká pamětník. Natočený materiál do Videožurnálu použili.

 

Anonymní udání

Na koberečku se jednou ale ocitl i u Pixy. Přišel na něho anonymní dopis ohledně pobytu v Anglii v roce 1965. Podle anonymu tam měl údajně projít školením izraelské zpravodajské služby Mosad a stát se jejím agentem. Pixa ho varoval, aby přestal chodit na obědy na Židovskou obec a přestal si psát s tetou z Izraele. „Měl jsem hodně nahnáno, už jsem se viděl na dlažbě a ta představa, že po mně někdo takhle jde, byla hodně zlá. Nevím, kdo to byl, a nepátral jsem po tom. Možná to byl ten ředitel z Mladé Boleslavi. Koupil jsem si totiž nové auto, saaba, a já ho s ním v Boleslavi potkal. Komunisti se ho při prověrkách zbavili a on musel jít do Uhelných skladů, což bylo pod jeho úroveň. Zatímco já byl režisér Krátkého filmu... Mám tedy pocit, že to těžce nesl a napsal na mě anonymní dopis. Ale nepátral jsem po tom,“ vypráví Jan.

 

Cenzura: Nešel by ten kostel ze záběru vymazat?

Jan Jelínek pracoval jako filmař 23 let; natáčel Filmové týdeníky. Tento filmový útvar ho fascinoval již od studijních let. Kantoři si z něho dělali legraci, že nestuduje novinařinu, ale Filmový týdeník.

„Já jsem Týdeník miloval. Všechny studentské práce jsem psal o Filmovém týdeníku. Miloval jsem jezdit po celé republice a točit, kde se co stane, chodit do akcí. Samozřejmě, když byla normalizace, tím horší to bylo. Už jsme museli točit o tom, jak soudruzi někomu gratulovali. My jsme ale se smíchem soutěžili, kdo je trumfne. Například kdo dostane do snímku o Vzorné vsi náměstí i s kostelem. Protože komunisti z náboženských symbolů šíleli. Náměstí muselo být bez kostela. Na schvalovačce – tenkrát se schvalovalo – byla cenzura, říkali, jestli to prý nemůžeme přetočit tak, aby tam nebyl ten kostel. My jsme říkali, je úterý, ve středu se dělá kopie a ve čtvrtek to jde do kin. Tak prý jestli by ten kostel nešel ze záběru nějak vymazat... Nešel. A takhle jsme se bavili,“ říká pamětník.

Jsem novinář starého typu

V roce 1989 bylo Janovi takřka 50 let, počátkem 90. let Filmový týdeník skončil a on, jak říká, zůstal „bezprizorní“. Nastoupil do novin, do Občanského deníku, kde ale pracoval zadarmo, a působil také v Telegrafu a dalších listech. „Narážel jsem na lidi, kteří k novinařině přicházeli jako slepí k houslím, a já byl novinář starého typu. Učil nás ještě František Gel, Žid, který spolupracoval s Karlem Čapkem. Dělal reportáže z Norimberského procesu. Dělal to takovým způsobem, že odjel vlakem do Norimberku, našel tam rozbombardovanou poštu, odvalil sutiny, vlezl do sklepa, tam našel svorky, na které píchal polní telefon na kličku, který měl s sebou, a zkoušel to tak dlouho, dokud se nespojil s Prahou. Každý večer takto diktoval zprávy do Prahy a Američané se mohli zbláznit, protože měl zpravodajství rychlejší než oni. To byl novinář. Tohle uznávám a raději už nedělám nic než přistupovat na to, co se v novinařině děje dnes,“ říká Jan.

 

Tak on vás ten Hitler neumlátil?

V polovině 90. let pamětník natáčel ve spolupráci s Židovskou obcí rozhovory s pamětníky, kteří přežili holokaust a celý život o svých osudech mlčeli. „Pochopili, že když zemřou, jejich svědectví zmizí s nimi a mohou se dostat ke slovu popírači holokaustu. Že je potřeba, aby to všechno řekli. Jakými strastmi, o kterých se nemluví, prošli. A jak byli po tom všem ve své vlasti často přivítáni lidmi, kteří se usadili v jejich bytech, krutými slovy: ‚Vás ten Hitler neumlátil? Vy jste se vrátili?‘ Mluvil jsem s padesáti takovými lidmi a byl to vrchol toho, co jsem kdy dělal,“ uzavírá Jan Jelínek.