Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík Josef Jelínek (* 1941  †︎ 2024)

• narozen 9. ledna 1941 v pražských Záběhlicích

• s fotbalem začal v mužstvu ČAFC Vinohrady

• vyučil se topenářem - instalatérem

• v dorosteneckém věku přestoupil do armádního týmu ÚDA Praha (posléze Dukla Praha)

• v Dukle od 18 let absolvoval i vojenskou službu

• s Duklou vyhrál v období 1961 – 1966 pětkrát ligový titul

• mezi lety 1961 – 1964 vyhrál s Duklou čtyřikrát Americký pohár

• v roce 1962 s týmem československé reprezentace získal stříbrné medaile na Mistrovství světa v Chile

• v období 1967 – 1970 hrál za VTŽ Chomutov

• od roku 1970 získal na dvě sezóny angažmá v nizozemském týmu Go Ahead Deventer

• do roku 1975 hrál za Bohemians Praha

• později nastupoval za Benešov a ČAFC Vinohrady

• po odchodu z vrcholového sportu se stal správcem hřiště Bohemians

• v roce 2012 po půlstoletí od světového šampionátu navštívil Brazílii a Chile

• zemřel 29. listopadu 2024

Přestup za sadu dresů

Josef Jelínek se narodil během druhé světové války, 9. ledna 1941 v Praze-Záběhlicích. Na válku si přímo nepamatuje, ale vzpomíná na rodinný příběh související s jeho přezdívkou Pískle: „Když na Spořilově u hřiště jeli vojáci, doma mě umlčeli tak, že mě hodili pod necky, abych tolik nevýskal, aby na nás cizí armáda nemohla.“ Matka Františka pracovala v čokoládovně a otec Josef (bývalý fotbalista pražského přeboru) se vyučil dlaždičem, pracoval však jako správce hřiště ČAFC Vinohrady na Spořilově. Rodina se dokonce k hřišti nastěhovala a postavila si tam menší dům. Josef Jelínek tak spolu se dvěma mladšími bratry, Jiřím a Ludvíkem, strávil dětství u balonu a puku.

Čafka, jak se klubu přezdívá, je jedním z nejstarších klubů na našem území a během pamětníkova dětství zde hráli i reprezentanti. Toto prostředí a podpora otce probudily v Josefovi lásku k fotbalu. Logicky tedy začal hrát za žáky ČAFC. Vyučil se topenářem - instalatérem v Pozemních stavbách v Libni ve Středisku pracovní zálohy. Díky tomu, že vždycky vypadal mladší, mohl hrát zároveň za žáky i dorost. V zápase dorostu Čafky proti Ústřednímu domu armády (UDA) Praha (od roku 1956 Dukla Praha) se Josefu Jelínkovi podařilo zaznamenat tři góly, což uhranulo trenéra ÚDY, Miroslava Musila. Ten se domluvil s Josefovým otcem na přestupu, tehdy za provizi ve formě vybavení – dresů pro Čafku. Čtrnáctiletý Josef měl z přestupu radost. Nejenže cítil, že fotbalově roste, ale měl díky tomu i možnost „otrkat se“ při tréninku s legendami, jako byl Josef Masopust. A mohl se také ukázat před diváky. Podle tehdejší zvyklosti hráli dorostenci před hlavním programem, tj. zápasem prvního mužstva, předzápasy.

Josefu Jelínkovi se dařilo, s dorostem vyhrál dvakrát mistrovství republiky. Brzy přišla zajímavá nabídka. Protože Dukla byla armádní tým, nabídli Josefovi, zda nechce jít o rok dříve na vojnu. To bylo v roce 1959, v jeho 18 letech. Musel to schválit otec, ten z toho měl však radost. Kromě Josefova postupu vnímal pozitivně i fakt, že se syn osamostatní.

 

Mezi mrakodrapy

Na vojně se Josef skamarádil s Rudolfem Kučerou, o rok starším spoluhráčem, který však kvůli zranění musel kariéru ukončit předčasně. Spolu jako „bažanti“ absolvovali v roce 1961 Americký pohár (International Soccer League) v New Yorku. Pohár se konal vždy o letní pauze, založil jej milionář William D. Cox, který chtěl fotbal pro Američany zpopularizovat. Tehdy se výpravy účastnil i Ota Pavel, který o tom později napsal knihu Dukla mezi mrakodrapy. Hned na svojí první účasti Dukla pohár vyhrála, a to samé se jim podařilo i následující tři sezóny. Pro československý klub to byl bombastický úspěch. Sérii utnul až polský klub Polonia Bytom v roce 1965.

„Z hotelu jsme chodili trénovat do Central Parku, branky jsme si udělali z dresů, a hraje se,“ vypráví Josef. Vzpomíná také, jak jim na stadionech fandili českoslovenští starousedlíci a jak byl součástí výpravy „třetí brankář“. Ten však nelapal góly, ale zajišťoval, aby Dukláci se starousedlíky nenavazovali kontakty. Další konfrontací s komunistickou stranou byla nabídka, že mu bude dukelský trenér Musil dělat ve straně ručitele. To ale pamětník odmítl: „To neexistovalo,“ komentuje to Josef Jelínek.

 

Čerstvý otec ve finále mistrovství světa

Stejně jistě Dukla válela i v domácí lize, pamětník s ní vyhrál v odbobí 1961 - 1966 pětkrát titul. Americký úspěch byl pro tehdy dvacetiletého Josefa skvělou vizitkou, a tak dostal pozvánku do reprezentace. Účastnil se velmi dramatické, leč úspěšné kvalifikace na mistrovství světa. A pod křídly trenéra Rudolfa Vytlačila odletěl čerstvě ženatý Josef Jelínek na jaře 1962 s národním mužstvem do Chile. Nutno dodat, že tým byl domácí veřejností podceňován kvůli prohře v přípravném zápase. Před odletem jim na letišti žádní fanoušci popřát štěstí nepřišli.

Při mezipřistání v Itálii došlo k nečekané změně v kádru. Pamětník popisuje, že v nominaci byl původně Andrej Kvašňák, který velkou měrou přispěl v kvalifikaci, s mužstvem ale ze zdravotních důvodů neodletěl. Trenéři jej však dodatečně donominovali a místo mu musel uvolnit Vladimír Kos. Josef Jelínek si uvědomuje, že to mohl být klidně on. Zda za změnou stály ideologické, nebo sportovní důvody, není zcela jasné: „Jak na to v tom vejborantským kolektivu přišli, jsme se nikdy nedozvěděli.“ Andrej Kvašňák se naštěstí k týmu připojil v průběhu turnaje.

Po příletu do Chile byli namísto luxusního hotelu ubytováni v buši, v rekreačním středisku tabákového průmyslu. Josef Jelínek pamatuje na glosování situace záložníkem Andrejem Kvašňákem: „Ti Dukláci na tom budou nejlíp, protože jsou zvyklí z kasáren spát na dvojpostelích, tak těm to bude vyhovovat.“ Trenér Vytlačil však hráčům sdělil, že toto místo vybral on a že bude mít pobyt uprostřed přírody pozitivní dopad na mužstvo. A nemýlil se. Tým senzačně prošel až do finále a tam se měl opět střetnout s obávanými Brazilci, se kterými předtím ve skupině uhrál cennou remízu. Tento zápas má pro Josefa Jelínka zvláštní význam, před výkopem se z rozhlasu dozvěděl, že se mu narodila dcera.

Do finále nastoupil jako člen základní sestavy 17. června 1962. Dvě minuty před koncem Československo vedlo, poté ale Brazilci výsledek otočili na 3:1. Ve chvíli, kdy by se vyrovnávací gól nejvíc hodil, vystřelil levý křídelní útočník Josef Jelínek na branku a trefil ruku obránce Djalmy Santose. Rozhodčí Latyšev však penaltu nepískl. Křivda, kterou sovětský rozhodčí způsobil, dost možná připravila Vystrčilův tým o historický úspěch.

Doma reprezentanty čekalo bouřlivé přijetí, a i fotbalový svět se na jejich výkon díval s uznáním. „Na letišti bylo tolik lidí, že jsme z toho byli překvapení. Když jsme projížděli ulicí dolů, na Kulaťáku bylo lidí jak na Prvního máje. A najednou nám celý národ fandil a bylo to úžasné.“ Hořkost cítil pamětník od přijetí státu, každý hráč dostal zdaněných 5000 Kčs. A on navíc musel doplácet rádiovku, kterou daroval Chilanovi Parrovi, jenž se k československé reprezentaci připojil jako masér.

Místo ligy na chmel

Josefu Jelínkovi se v Dukle dařilo i po mistrovství, vyhrávali tituly jak na běžícím páse. Díky povinné vojenské službě neměla Dukla o kvalitní hráče nouzi, navíc měla v jejich výběru přednost. Úspěchy se dostavily i na mezinárodní půdě. Dukla se probojovala do čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí, Josef Jelínek tak zažil i zápasy proti Realu Madrid. Olympiády v Tokiu v roce 1964 se však zúčastnit nemohl, tam směli jen neprofesionálové. Reprezentační kádr procházel po Chile proměnami, Josef proto ještě odehrál několik zápasů v dresu Dukly a pak ho vystřídali jiní.

V roce 1967 na něj v kádru Dukly nezbývalo místo, a tak přestoupil do VTŽ Chomutov. Klub hrající druhou ligu měl ambice postoupit do té první, proto angažoval hráče z předních pražských klubů. „Bylo nám slíbeno, že dostaneme během půl roku byt, aby se mohla přestěhovat manželka s dětmi.“ Klub ale slib nedodržel a pamětník musel téměř každý den dojíždět 100 kilometrů tam a zpět.

S Chomutovem má Josef Jelínek také spojenou srpnovou okupaci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968: „Bydlel jsem na Pankráci ve třetím patře, a když jsem viděl tanky a hlavně, tak jsem nastartoval auto a naložil manželku s dětmi, že pojedeme do Chomutova.“ Měl sraz s kamarádem u letiště, a když kamarád dlouho nejel, odjel bez něj. Později se dozvěděl, že za tři čtvrtě hodiny se na místo nahrnuli vojáci a z Prahy už nikdo neprojel. Dnes k tomu dodává, že je rád, že rodinu uchránil srpnových dnů v Praze. Na severozápadě Čech situace nebyla tak dramatická jako v hlavním městě, vše tak sledovali z rádia.

Díky okupaci se celá liga dočasně pozastavila a chomutovský trenér vymyslel, že místo fotbalu bude tým pracovat na chmelové brigádě, kde bude o přestávkách trénovat.

 

Celníci hledali kontraband i v sýru

V druhé půlce roku 1969 Josef Jelínek řešil, že by si mohl najít zahraniční angažmá. Nebylo to nic lehkého, ale nakonec se mu podařilo podepsat smlouvu s Go Ahead Deventer v Nizozemsku. Velkou roli v tom sehrál trenér František Fadrhonc, Čechoslovák, který v roce 1968 do Nizozemska emigroval a nyní Go Ahead vedl.

Stěhování na Západ z normalizované socialistické republiky bylo pro celou rodinu něco naprosto nového, brzy se jim však v Nizozemsku začalo líbit. Dostali od klubu bydlení, dcery chodily do holandské školy a Josef se naučil holandsky. Rodina si užívala přátelské atmosféry a Josef byl rád, že nastupuje proti takovým celkům, jako byl Ajax Amsterdam. Proti tomuto slavnému klubu vstřelil i svůj první gól v deventerském dresu. Zažil si také svoje s československými celníky, kteří mu při kontrole rozpíchali kolo holandského sýru, který vezl domů. „Když si nemůžu převézt přes hranice magnetofon, tak jsem koupil celé kolo sýru. Přijeli jsme na hranice. ‚Otevřete kufr, co vezete?‘ – načež se dostali na ten sýr. Eidam to byl, Jonge, to znamená mladý. Vyšli ven a měli dráty na pletení svetrů a celý ten sýr mi propíchali, jestli tam něco nepřevážím,“ popisuje Josef Jelínek. „Za hranicemi jsem musel vystoupit a nadávat. Děti na mě křičely, abych nebláznil, že ještě nejsme v Praze.“

 

Kdybych utekl, potopil bych rodinu

Po dvou letech dostal nabídku nové smlouvy, jenže narazil, když jel smlouvu řešit do Pragosportu, společnosti spadající pod ČSTV, která podobné zahraniční angažmá zprostředkovávala. Aby mohl v Deventeru zůstat, musel by emigrovat, což nechtěl. „Řekl jsem ne. Mám tady tátu, mámu a dva bratry, ti jsou oba ženatí. A kdybych utekl, tak bych je prakticky potopil.“ Nabízeli mu i prodloužení smlouvy o rok za úplatek 1000 dolarů. Se smutkem se vrátil do Deventeru za rodinou a stěhovali se zpět do Československa. A k tomu všemu ještě musel z holandského platu odvést doma podruhé daň. Dnes mu chodí 12 euro holandského důchodu.

V roce 1972 se Josef Jelínek domluvil s tehdy druholigovými Bohemians Praha. Když za nimi vyrazil na zimní soustředění a zjistil, jak otřesně trénují, musel si promluvit s předsedou klubu. Trenéra ihned vyhodili a Bohemku, která chtěla postoupit do první ligy, si tam na čas hráči trénovali sami. Josefovi tak zkušenosti z holandského „totálního fotbalu“ přišly vhod. Nakonec místo vzal oblíbený trenér Musil a do první ligy se skutečně postoupilo. Po pár měsících angažmá u Klokanů pamětníka předvolali k výslechu na StB. Obvinil ho sekretář, že má od něj peníze ze zahraničí, které mu Jelínek poskytl ke koupi Renaultu. „Nezakládalo se to na pravdě,“ komentuje Josef Jelínek a rázem doplňuje, že se později prokázalo, že tento sekretář na Bohemce dělá nejrůznější podvody.

 

Druhý Jelínek

Během cesty na soustředění Bohemians do Kolumbie zažil pamětník velmi zvláštní událost. Když přesedali v Paříži, dozvěděli se od místního fanouška, že ve francouzské druhé lize působí také Josef Jelínek a je to přece vicemistr světa z Chile 1962. Byla to ale shoda jmen, kterou „pařížský“ Jelínek zneužil, když se honosil medailí z Chile, aby získal angažmá. „Shodou okolností to byl fotbalista, který působil v Teplicích, a když hráli někde [v zahraničí], tak tam zůstal. A pohyboval se v Paříži a bůhvíkde ještě,“ komentuje pamětník, co se dozvěděl. „To byla pro mě rána,“ dodává k příběhu o dvojníkovi.

Josef na Bohemce setrval tři roky, tedy do svých 34 let. „Prakticky ten stejný trenér, co mě přivedl do velkého fotbalu, mě z něj zase vystrčil,“ komentuje nízké herní vytížení, které po třech letech v klubu pod trenérem Musilem nastalo. Odešel tedy do ČSAD Benešov. Protože si musel hledat zaměstnání, domluvil se s Bohemians, že zde bude pracovat jako správce hřiště. Po Benešově se ještě vrátil do Čafky, kde s fotbalem začínal.

Úplně poslední zápas nebyl zrovna šťastný – na hřišti se strhla mela, hráči se prali, a tak se Josef na protest sebral a odešel do sprch. Fotbal hrát nepřestal, protože o víkendech jezdil s jedenáctkou vysloužilých internacionálů po vesnicích Čech a Moravy a hráli exhibiční zápasy. Na to vzpomíná s láskou a popisuje, jak důležitá je pro něj u fotbalu pospolitost a kamarádství. Při popisování svých fotbalových vzpomínek mluví často z pohledu týmu, říká „my“ spíš než „já“. V Ďolíčku vydržel jako správce skoro 30 let.

 

Po padesáti letech opět na druhém konci světa

Listopad 1989 prožil Josef Jelínek v Praze, tehdy mu bylo 48 let. Vzpomíná, jak celou situaci v rodině probírali, hlavně s dcerami. „Na demokracii jsme se těšili všichni. Ale jde o to, jestli ta demokracie taková je a taková bude, na jakou jsme se těšili. Každý z nás myslel, že to půjde jinak, než to dnes jde.“ Je toho názoru, že se po sametové revoluci měla KSČ zakázat. K dnešní situaci ve společnosti se vyjadřuje svérázně: „Když vidím různé lidi, kteří se tam pohybují od svých dvaceti let, v ruce neměl šroubovák ani lopatu a chce radit celému národu, tak to se mi nelíbí.“

Josef Jelínek se do Jižní Ameriky podíval znovu v roce 2012, a to hned třikrát. Nejprve jako čestný host filmového festivalu v Riu de Janeiro. Následně u příležitosti padesátiletého výročí šampionátu v Chile dostali čeští medailisté pozvání od brazilského ministra sportu k zahájení výstavy připomínající velké finále. Výprava ve složení Jelínek, Masopust, Mašek, Tichý a Štibrányi si pozvání vážila, pamětník vzpomíná, že se o ně v Brazílii tak dobře starali, že měl pocit, že je občanem této země. Došlo i na setkání s brazilskými protihráči. A dokonce si Josef po půl století vyříkal i finálovou ruku Djalmy Santose, která zabránila jeho gólu.

Na konci téhož roku absolvoval s Jozefem Štibrányim soukromou tour po osudových místech v Chile. Skromná výprava se uskutečnila díky Klubu přátel Josefa Masopusta. Podívali se na stadion ve Viňa del Mar, kde odehráli slavné zápasy s lvíčkem na prsou. A tak se levý křídelní útočník s dresem číslo 11, jedenasedmdesátiletý Josef Jelínek, zase proběhl po hřišti, kde s jeho spoluhráči náš fotbal tak proslavili.