Oldřich Jelínek

„V tom Trutnově, kam jsem jezdil, tam byli známí. Taková skupina výtvarníků se tam udělala, když jsme dělali takový všelijaký blbosti – pohřební místnost, nebo obřadní, ne pohřební, obřadní místnost a takovýhle blbosti. No a ten známý mi říkal: ,Vašek Havel tady má chalupu. Pojď, půjdeme tam za ním.‘ No, a tak jsem se seznámil a byli jsme u něj. A teď si na to vzpomínám, to byly hovory krásný. On tam pochodoval kolem mě na tom Hrádečku v takovým tričku, na tom měl ,West point cadet (?)‘, takovýhle nápisy nějaký. A teď mi líčil – on byl optimista takovej. Udělal na mě ohromnej dojem, ale já jsem si říkal: ,On je dětina, von je chlapeček, takovej, kterej to vidí tak nádherně, ale chudák malej, nerozumí tomu.‘ Ta představa, že později z něj bude prezident… legrace! Teď jsme mu třeba sháněli zaměstnání. Tak nejdřív jsme ho tam dostali do nějaké místní tiskárny, Vaška Havla. Samozřejmě druhej den ho vyhodili. Ten Potoček, co mu patřila ta tiskárna, říkal, že mu dal zaměstnání, kde bude odvážet makulaturu. Jako starý odřezky nebo papíry k vyhození. Okamžitě tam byl nějakej kádrovák, nebo co, z národního výboru: ,To je vyloučeno, aby pracoval s tiskem.‘ No a ten Potoček říká: ,Poslyšte, vždyť to jenom on odváží starý papíry.‘ ,To je vyloučeno, on nesmí k tisku‘. Takže okamžitě ho vyrazili. Pak se dostal do toho pivovaru, to všichni víte, jak přikuloval, že jo?“

„Za té války, jak jsem chodil na ten gympl, no tak tam jsem se seznámil s Ádou Bornem taky. No, a to jsme kreslili oba. On taky kreslil, že jo. No, a to jsme neustále, každý den jsme se scházeli. Jak byl ten nálet, tak se nešlo k němu, protože on bydlel na Pankráci. Nešlo se k němu na Pankrác, ale já jsem měl takovou cimírku v tom Podolí, jako ateliér, nebo cimru svoji. To byl dřív služčinej pokoj, no a později jsem tam úřadoval já. No, a tam jsme kreslili spolu, s tím Ádou. No a vymejšleli jsme si voloviny, který jsme ilustrovali, hlavně v té škole. My jsme spolu chodili do třídy, samozřejmě. Z toho gymplu jsme se znali. To jsme kreslili takový nekonečný komiksy, že jo. Já vždycky začal něco, jako jak on jde po ulici, jako Áda, a jde, je tam kanál a on do něj spadne. A on zase, tomu se říká, surrealisti říkali ,cadaver... (?)', že každej nakreslil kousek a založil to a ten další… A to my jsme nevěděli, já jsem o surrealistech nic tenkrát nevěděl. A to jsme tenkrát vymysleli, že já jsem nakreslil kousek a hned jsem to dal Ádovi dozadu, protože on seděl za mnou kousek. A ten zas nakreslil, jak z toho kanálu vyskakuje a kope mě do zadku třeba, a vím, že kluci to sbírali, spolužáci, kteří tam seděli, protože my jsme pro ně kreslili. To se dozvěděl kantor na kreslení, takže díky tomu taky jsem měl potíže, a Áda to samý, v té škole. Protože nás preferovali, protože když jsme měli na kreslení nějakého kantora, který to poznal, že máme nějakej talent, tak nás vytěžoval tím, že – to už bylo potom po osvobození – že jsme kreslili pro ten Vyšehrad, tam bylo takový „pano“ nějaký, kreslili jsme pro tu školu takový voloviny. Prostě, ulejvali jsme se více méně.“