Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Jelínek (* 1926)

• narodil se 2. listopadu 1926 ve Staré Skřeněři u Nového Bydžova

• za války byl totálně nasazen v továrně na opravu letadel Heinkel 111 l ve Skřivanech u Nového Bydžova

• po válce pracoval u Fondu národní obnovy v Liberci

• v roce 1952 po státním převratu vstoupil do KSČ

• v roce 1953 odmítl spolupráci s StB

• v roce 1964 vynalezl katalyzační tlumič a získal několik patentů

• v roce 1970 mu bylo zrušeno členství v KSČ

• po revoluci úspěšně podnikal

• v roce 2022 žil v Chrudimi

Technické novinky zajímaly Oldřicha Jelínka už od dětství. První ve vesnici měli rádio, fotoaparát i kolo. Za války ho okupační správa poslala do opravny letadel a z Oldřicha se stal zručný mechanik. Technické vynálezy ho fascinovaly a provázely po celý život. V šedesátých letech pracoval v Děčínských strojírnách a jako jejich zaměstnanec získal v roce 1964 patent na katalyzační tlumič, který vyvinul pro vysokozdvižné vozíky používané v halách.

„Říkali mi tehdy, že se to bude jednou používat i ve všech osobních autech a že z toho zbohatnu. Nezbohatl jsem, věděl jsem totiž už tenkrát, že mne výzkumné ústavy nikam nepustí, ale mně to nijak netrápilo, já se nehonil za penězi,“ vyprávěl Oldřich Jelínek. Patenty získal nakonec tři a odměnil ho i tehdejší ministr průmyslu. Z Děčína se částečně ze zdravotních důvodů přestěhoval do Chrudimi, kde, pracoval ještě dvacet let v jednom z největších podniků, v Transportě.

Jeho vynález zachránil životy a zdraví mnoha lidí, neboť katalyzační tlumič dokázal zachytit  více než devadesát procent karcinogenních plynů z výfuků. Na svém patentu nijak nezbohatl, ale netruchlil. „Mnohem důležitější pro mne je, že jsem v kritických okamžicích svého života obstál. Žil jsem tak, abych se nemusel sklánět,“ tvrdí Oldřich Jelínek. Kromě jiného odmítl nabídku Státní bezpečnosti na spolupráci, ačkoliv mu za donášení na lidi v jeho okolí nabízela byt.

Němci skupovali, co mohli

Oldřich Jelínek se narodil jako poslední ze čtyř sourozenců 2. listopadu 1926 ve Staré Skřeněři u Nového Bydžova, do rodiny, která vlastnila malé hospodářství. Oldřichův otec si přivydělával jako zedník, aby si rodina mohla dovolit takové věci jako rádio, kolo nebo dynamo. „Byli jsme taková vesnická avantgarda,“ vzpomíná na své dětství Oldřich Jelínek.

Do školy chodil do čtyři kilometry vzdáleného Nového Bydžova, kde je učitelé více než nábožensky vedli ve vlasteneckém duchu Masarykovy první republiky. Těžce prožívali zklamání po podpisu Mnichovské dohody a s nevolí sledovali posunování hranic, zvláště pak boj o území kolem Poličky, českého města na úpatí Vysočiny.

„Patnáctého března 1939 nás nechali učitelé ve třídách a nevěděli jsme vůbec, co se děje,“ popisuje Oldřich Jelínek se znatelným pohnutím v hlase. „Až později jsme se dozvěděli, že německé posádky vojáků už jsou ve městě. A když jsme šli ze školy, viděli jsme je přijíždět na otevřených nákladních autech. Přivezli kapelu, která měla české noty, vařili a rozdávali na ulici polévku, a přitom všechno filmovali, aby mohli ukázat, jak nám přišli pomoct. Přitom ale skoupili v obchodech všechno, co se dalo. V Německu tehdy nic nebylo.

Kdo chtěl za války vědět, musel se naučit číst mezi řádky

Přístup k informacím během války měli lidé kvůli přísné cenzuře obtížný a nebezpečný. Zahraniční rozhlas byl zakázaný a nevládní tiskoviny prakticky nedostupné. Lidé v protektorátu ale dychtili po zprávách z fronty. Podle pamětníka se učili číst mezi řádky i v kolaborantském tisku. „Baťa vydával časopis Výběr, byl kolaborantský, ale chytrý, protože tam například psali o tom, že přivezli zajatého Čecha z východní armády a že ho soudili v Praze. Do té doby jsme ani pořádně nevěděli, jestli československá armáda na východě existuje.“   

Gestapo se v letech okupace nezaměřovalo jen na Židy, Romy nebo homosexuály, mnohdy v jejich spárech končili prostě lidé zámožní, u kterých konfiskace majetku slibovala tučný zisk. Takový případ popsal i Oldřich Jelínek, kdy gestapo udělalo domovní prohlídku u majitele firmy Bous z Nového Bydžova. „Našli u něj sokolskou košili, přestože v Sokole nebyl, hrál jen v sokolské kapele. A stejně ho zatkli a zabavili mu všechno.“ Před odvozem majetku se vloupal oknem do skladu a paní Bousové vrátil některé ze zabavených věcí.

„Rodina se zatčením a konfiskací nesouhlasila a dala případ k soudu. A nakonec ho vyhráli, pohublý majitel se vrátil domů, ale z majetku dostali zpět sotva desetinu,“ vzpomíná Oldřich Jelínek. Když si šla paní Bousová stěžovat, německý důstojník ji zastavil a sudetskou češtinou se jí zeptal: „Milostivá paní, nechcete snad říci, že vás německé úřady ošidily?“ Víc se paní Bousová neozvala.

V totálním nasazení opravoval letecké stroje

V posledním roce války musel jít pracovat do letecké továrny nedaleko Nového Bydžova. Němci do budov skřivanského cukrovaru přestěhovali vybombardovanou továrnu z Chebu. Oldřich nastoupil jako pomocná síla, ale brzy se z něho stal uznávaný mechanik. Většinou opravovali křídla letadel Heinkel 111, které bombardovaly Londýn.

„Bylo tam hodně děvčat, studentek, pořád si žehlily na montérkách puky a po nás chtěly, ať jim z duralu pilujeme prstýnky,“ směje se pamětník. „Přitom jeden prstýnek jsme pilovali dvě hodiny. Umíte si představit, jak byli mistři nadšení.“ 

Na konec války už se všichni těšili, ať již Češi nebo Němci „Atmosféra už byla natolik uvolněná, že kluci vyrobili destilační zařízení a dělali tam pro Němce špiritus ze zásob, které ještě v cukrovaru zůstaly,“ popisuje Oldřich Jelínek.

Ředitel továrny, který v klopě nosil odznak NSDAP, vozil v posledních dnech v autě u volantu granát, aby mohl odrazit případný útok. Nakonec stihli všichni Němci včas odjet, než dorazila sovětská armáda. Později odvezla celé vybavení továrny od technické dokumentace až po obráběcí stroje.  

Na konci války se připletl k přestřelce

V posledních dnech války se Oldřich Jelínek účastnil odzbrojování prchajících německých jednotek blízko cukrovaru. K bydžovským odbojářům se přidala skupina francouzských zajatců a s německými veliteli se dohodli, že je pustí dál na západ, když odevzdají těžkou techniku.

„Sundávali jsme z náklaďáku po lyžinách sudy z naftou a kolem se motal asi dvanáctiletý kluk s malorážkou přes rameno. Asi neměl zbraň zajištěnou a omylem vystřelil. To způsobilo chaos a nekontrolovanou střelbu,“ popisuje přestřelku u cukrovaru Oldřich Jelínek. Sám žádnou zbraň neměl a ozbrojení nebyli ani francouzští zajatci.

ˮTak jsem chytil jejich velitele za ruku a na ostatní zařval: „Zucker fabrik!“ a utíkali jsme k cukrovaru. Tam jsme se schovali, dokud střelba neustala. Bál jsem se jít s nimi přes město, aby je nepovažovali za Němce a mě za kolaboranta. Tak jsem jim namaloval plánek, kam se mají dostat, protože v Bydžově byla jedna restaurace určená pro partyzány,“ popisuje konec války pamětník. Chlapec, který omylem rozpoutal přestřelku u cukrovaru, pocházel z vesnice Sloupno a během incidentu zahynul. Při hlavní silnici na okraji Nového Bydžova má dodnes pomník se jménem a připomenutím tragické události.

Vlasovce prý zakopali na Mrštníku

Ještě jedna událost na konci války se Oldřichovi Jelínkovi vepsala do paměti. Procházel kolem soudní budovy, kde stály seřazené dvě čety vlasovců, asi čtyřicet až padesát mužů. „Měli sváteční uniformy a před nimi stál takový malý sovětský důstojník. A ten jim všem přikázal, aby si klekli,“ vzpomíná na nepříjemný zážitek z konce války Oldřich Jelínek. Vlasovci bojovali proti Stalinovu diktátorskému režimu po boku Německa jako Ruská osvobozenecká armáda. Po konci druhé světové války s nimi Sovětský svaz nemilosrdně zúčtoval. Zajaté vlasovce čekala smrt. 

Druhý den šel ze Skřeněře do Bydžova nejkratší cestou zvanou Po Lukách. „Už když jsem vycházel ze Skřeněře, slyšel jsem výstřely, střelba trvala určitě dvě hodiny a vždy byla po dvou ranách. Na horizontu na kraji remízku jsem pak viděl nákladní auto, které vyjelo proti mně, ale odbočilo do lesa na severozápad k takzvanému Mrštníku, kde se dřív zakopával uhynulý dobytek. Auto tam zastavilo a já slyšel zvuky lopat, jak narážejí o sebe. Slyšel jsem také nářek nějakého dítěte, který pak najednou ustal. Pokračoval jsem dál na Bydžov a došel k místu, kde se spojují dvě cesty, tam stálo asi pět bydžovských Němců, s jedním sovětským důstojníkem. Dovezli je k Mrštníku, aby to tam uklidili. Jednoho z Němců pana Röschela jsem poznal, vypadal zdrceně, jenom stál opřený o lopatu. Byla tam cítit krev a střelný prach. Myslím, že nějaké lidi zastřelili a těla pak odvezli a zakopali na Mrštníku,“ vypráví pamětník. 

Později se dozvěděl, že dětský hlas měl patřit asi třináctiletému německému chlapci z města. „Jako aktivní člen  Hitlerjugend byl hrozně otravný, chodil po městě a hustil do lidí propagandu. Myslím, že ho na Mrštníku taky zabili,“ domnívá se Oldřich Jelínek. Po válce ani později se o událostech na Mrštníku nemluvilo, ale pamětník si myslí, že mohlo jít o popravu zajatých vlasovců, které viděl před soudní budovou v Novém Bydžově. 

V šedesátých letech došlo pravděpodobně k exhumaci těl z Mrštníku a jejich přenesení na důstojnější místo. Přesnější informace pamětník neměl.

Po válce sloužil u Fondu národní obnovy v Liberci

Po válce se Oldřich Jelínek vydal společně s kamarádem Jardou do pohraničí. Odmítli se přidat k Revolučním gardám a vzali práci u Fondu národní obnovy. V pohraničí sepisovali německý majetek, aby nebyl rozkraden. Že se chystá vysídlení sudetských Němců, tehdy nevěděl. „Němečtí majitelé továren, které jsme kontrolovali, se snažili zapsat každé koště. Oni už měli svoje informace a tušili, co přijde. Podle těch seznamů pak žádali reparace,“ uvádí pamětník.

Jako státní zaměstnanec dostal zadarmo ubytování v sudetoněmecké rodině. V noci mu zaklepala na okno dcera majitelů a ptala se, jak se mu spí v její posteli. „Byla na práci na Novopacku a přišla se podívat domů. Hezky jsme si popovídali a bylo vidět, že je ráda, že vypadla z domu a že tam má dobrou partu,“ směje se pamětník.

V Sudetech byly připomínky války všude

Po roční službě převzal po bratrovi, který musel odejít na vojnu, obchod v Děčíně. Později pak působil ve sklárnách v Jablonci nad Nisou. Stopy války byly vidět na každém kroku ještě dlouho. Po regulaci přehrady na Labi v Děčíně se objevila pláž plná odhozených zbraní, kterých se projíždějící vojáci na konci války zbavovali. „Přilby, samopaly, kulomety, o nábojích ani nemluvím, protože Němci všechno házeli do Labe,“ vypráví pamětník. Zbraně prý sesbírali vojáci a věci, které by dnes měly obrovskou historickou hodnotu, skončily ve šrotu.

Oldřich často navštěvoval sudetoněmecké rodiny, putoval po kopcích, v létě pěšky, v zimě na lyžích. Všude to údajně vypadalo podobně, pohraničí bylo plné osamocených německých vdov, které čekaly, jestli se jim jejich muži vrátí. Na zdech visely černými páskami orámované obrazy mrtvých nebo nezvěstných synů a jejich matky mu vykládaly své rodinné tragédie. Vyprávěly také, jak Děčín osvobozovali Poláci. „Jedna maminka mně říkala, že všechny dcery schovala do udírny, aby je uchránila před násilím,“ vzpomíná Oldřich Jelínek.

StB mu nabízela byt, odmítl

Pamětník byl členem komunistické strany od roku 1952, ale po srpnu 1968 své členství zrušil. Nijak se ovšem neangažoval, jeho život se točil jen kolem práce nebo školy, protože při zaměstnání vystudoval tři další různé školy.

V souvislosti s probíhající válkou v Koreji přišel v roce 1953 o práci ve zbrojní výrobě. Tehdy dostal nabídku od Státní bezpečnosti (StB). „Chtěl jsem se ženit a oni mi nabízeli vlastní bydlení. Já tehdy nevěděl nic o represáliích, co se děly. Bral jsem toho chlapa z StB jako policajta. Ale když jsem se ptal, co bych u nich dělal, odpověděl mi, že u nich se dělá všechno. Tehdy mi přeběhl mráz po zádech,“ vysvětluje pamětník, proč spolupráci s StB odmítl.

Vynálezce katalyzátoru nijak nezbohatl

V šedesátých letech pracoval Oldřich Jelínek v Děčínských strojírnách, kde se mimo jiné vyráběly vysokozdvižné vozíky se spalovacími motory. Aby se mohly využívat i v uzavřených halách, vymyslel pamětník takzvaný katalyzační tlumič. „Získal jsem tři patenty a vyznamenání od tehdejšího ministra. Léta pak katalyzační tlumiče v Děčíně vyráběli. A až po patnácti letech převedli katalyzátor do osobních automobilů,“ vypráví pamětník. Za patenty sice dostal peněžní odměnu, ale pouze symbolickou. V druhé polovině šedesátých let přijal pracovní nabídku z chrudimské Transporty, kde zůstal až do důchodu v roce 1986.

Oldřich Jelínek netřídil lidi podle jejich národnosti nebo politické příslušnosti a sám nepatřil k horlivým členům strany, ve které zůstával spíše ze setrvačnosti. „Měl jsem mezi Rusy hodně přátel a myslím si, že jejich mentalitu znám. Říkal jsem kolegům v práci v roce 1968, ať počítají s tím, že si Rusové nenechají líbit, co se u nás děje. Ať si vzpomenou, co udělali s Maďarskem,“ předpovídal Oldřich Jelínek ještě před invazí. Po srpnu 1968 se mu prý ruští přátelé za okupaci Československa vojsk Varšavské smlouvy do Československa omlouvali.

S komunistickou stranou se rozloučil v roce 1970, kdy mu KSČ zrušila členství. Nesouhlasil s vývojem v normalizačním Československu, ale emigrovat nechtěl, ačkoliv dostal nabídku na práci v Německu díky svým patentům z šedesátých let. Pamětník už měl ale jen pár let do důchodu a na život v cizině se necítil.

Ještě za totality dělal průzkum veřejného mínění

Oldřich Jelínek se trvalého odchodu do penze bál, a proto si našel zajímavý přivýdělek – placený průzkum veřejného mínění. „Spočíval v tom, že jsem dostal zadání, ať například zjistím názor muže důchodce nad sedmdesát pět na nějaké téma,“ vypráví pamětník. Šlo o nepolitická témata a dotazníky byly anonymní, sběrači je pak vyplněné posílali do ústředí a k tomu se čtyřikrát do roka scházeli. Sběrači informací se rekrutovali ze zástupců všech okresů tehdejšího Československa, 80 procent z nich tvořili nestraníci a 20 procent členové strany, což odpovídalo politickému zastoupení ve společnosti.

V roce 1989 dostal s ostatními sběrači informací pozvání na dvoudenní setkání do politické školy v Čelákovicích. „Objevily se tam nové tváře a psali jsme zvláštní testy. Otázku jsem zpracoval ve smyslu, že by ve vládě měli být mladí lidé, a protože jsem nebyl hrdina, strčil jsem svůj papír dospod. Ale oni mně tehdy řekli, ať jsem v klidu, že jim jde skutečně o to, co si lidé opravdu myslí,“ vypráví Oldřich Jelínek. „K večeři tehdy výjimečně podávali víno a pak nás poslali do pokojů, že budeme pokračovat později. Teprve po půlnoci nám oznámili, k čemu došlo před pár hodinami na Národní třídě, že večer 17. listopadu bezpečnost rozehnala nezodpovědné živly,“ vzpomíná Oldřich Jelínek.

Ráno setkání rozpustili s tím, že mají všichni telefonicky hlásit, co se v jejich městech děje. „V Chrudimi se žádné velké protesty nekonaly, takže jsem neměl co hlásit,“ konstatuje Oldřich Jelínek. Poslední průzkum prováděl při prvních polistopadových volbách, kdy seděli vedle volebních místností a zjišťovali, koho lidé volili.

Oldřichu Jelínkovi, který se bál nečinnosti v důchodu, přinesla porevoluční svoboda spoustu možností. Spolu s manželkou a synem založil úspěšnou firmu na razítka, kterou později prodal.