Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Barbora Jelínková (* 1930)

• narozena 4. prosince 1930 ve Svaté Heleně v Rumunsku

• od třinácti let sloužila v rodinách rumunských úředníků

• v rámci transportů reemigrantů odcestovala v srpnu 1949 do Čech

• 32 let pracovala v přádelně česané příze v Chebu

• bratr František se stal od září 1980 baptistickým kazatelem chebského sboru

• v roce 2022 pamětnice žila v Chebu

Vyrůstala v třicátých letech 20. století v české vesnici v rumunském Banátu. Od svých třinácti let sloužila Barbora Jelínková jako posluhovačka v rodinách rumunských úředníků a v devatenácti  letech odjela v transportech reemigrantů natrvalo do Čech. Kvůli mizerné vidině své budoucí existence opustila nejen rodnou Svatou Helenu, ale také své rodiče a sourozence.

Na cestu do neznáma se k ní přidal tehdy čtrnáctiletý bratr, za kterého plně zodpovídala. Konečnou stanicí se pro ně stal poválečný a vybydlený Cheb, kde se brzy provdala a strávila zbytek svého života. Očekávala, že rodiče přijedou vzápětí dalším transportem, že prodají dům i pole a vydají se za jednodušším životem do Čech. Jenže další transport do Čech už se neuskutečnil a oni na rodné hroudě zestárli a zemřeli.

Ráno jsme poslouchali, jak hučí Dunaj

Barbora Jelínková, rozená Hrůzová, se narodila 4. prosince 1930 v české vesnici Svatá Helena (Sfânta Elena) v Rumunsku. Na svět přišla jako první přírůstek do české rodiny Adolfa a Ester Hrůzových, kteří bydleli v domě na samém kraji vesnice.

„Z okna jsme se dívali kotlinou přímo na Dunaj, vzdušnou čarou od nás protékal asi jen jeden kilometr. Ráno, než vyjeli všichni na svá pole, bylo ticho a my jsme poslouchali, jak hučí,“ vzpomíná Barbora na svůj domov, kde hospodařili a odkud v létě dennodenně vycházeli obdělávat pole. Zdejší kamenitá půda ale znamenala často skromnou úrodu, která mnohdy stačila pouze rodině.

Matka nevěřila, že v Čechách bude lépe

Ve Svaté Heleně vychodila Barbora pět tříd školy, pomáhala v hospodářství a od svých třinácti let dělala posluhovačku v nedaleké Moldavě u několika rodin rumunských úředníků či lékárníků.

Po druhé světové válce se začaly organizovat repatriační transporty českých obyvatel zpátky do jejich bývalé vlasti. Ve Svaté Heleně se objevily delegace československé vlády, které zorganizovaly nábor pro návrat, a v roce 1947 vesnici opustili první obyvatelé, jednalo se především o mladé rodiny. Za odchodem do Čech stála především chudoba, nedostatek pracovních příležitostí nebo způsob života.

O odchodu do Čech vážně uvažovali i v rodině Barbory Hrůzové. Původně se shodli na tom, že Svatou Helenu opustí pohromadě. Otec pamětnice dokonce opatřil a vyplnil i patřičná cestovní oprávnění. Jenže po příjezdu prvních krajanů do Čech se vesnicí začaly proslýchat zprávy, že život v Čechách nevypadá zdaleka tak, jak jim úřady slibovaly.

„Ty řeči byly částečně pravdivé. Rodiče mého muže přijeli s celou rodinou do Čech prvním transportem a neměli tu pro ně zajištěné bydlení. Museli se tak nastěhovat do Šindelové na Sokolovsku, do domu po Němcích. Stalo se, že do stavení se v noci vrátil Němec a rumploval na půdě, kde měl zřejmě schované věci. Nikomu se nic nestalo, ale matku to vystrašilo a nechtěla tam dále bydlet,“ vysvětluje Barbora Jelínková. A právě kvůli podobným zprávám odmítla její matka odjet. „Matka se bála, že by odchod pro rodinu neznamenal lepší budoucnost, jenže já jsem chtěla ze Svaté Heleny pryč.“

Dítě, vyber si: buď sloužit, nebo jít do Čech

Ačkoli o životě v Čechách neměla Barbora Jelínková doposud téměř žádnou představu, rozhodla se odejít. „Zdálo se mi, že budoucnost je jinde než ve Svaté Heleně. Ptala jsem se matky, co by mi doporučila. „Říkala mi: ‚Vyber si, dítě, buď budeš sloužit, aby sis vydělala na výbavu a pomáhala rodině, nebo půjdeš do Čech.‘ Vybrala jsem si, že půjdu do Čech, a bratra jsem si vzala na starost s sebou. Tehdy měl čtrnáct let,“ vzpomíná pamětnice. Příštím transportem se pak chystala přijet zbývající rodina, jenže žádný další hromadný transport už se nekonal.

„Bylo nám řečeno, že transport se chystá na začátek srpna 1949 a cílová stanice je město Cheb v Československu. Pak přišel den, kdy nám oznámili, kdy budou ve vedlejší vesnici Coroniny připravena nákladní auta pro transport.“

Toho dne v odpoledních hodinách naložil jejich otec veškerá zavazadla včetně Barbory a Františka na koňský potah a odvezl je do Coroniny. Proběhla překládka na nákladní auta a následovalo dojemné loučení s rodinou. Potom se nákladní vozy rozjely podél Dunaje směrem do města Oršava, asi sto kilometrů vzdáleného, kde měli cestující přenocovat poblíž železničního nádraží.

Děti, vstávejte, pojďte se podívat na Prahu

„Spali jsme tam na zemi, když v noci zahoukala lokomotiva. Do té doby jsem ji nikdy neviděla ani neslyšela. Ráno nás včetně věcí naložili do vagonů – ženy s dětmi do obyčejných vagonů a nás, mládež, do nákladních vozů. Většinou jsme jeli jen v noci a hranice Československa jsme překročili 8. srpna 1949. Když jsme přijeli do Prahy, strejda, který nás měl na starosti, volal: ‚Děti, vstávejte, pojďte se podívat na Prahu.‘ Viděli jsme ale jen tisíce světel. Pak už se naše cesta blížila ke svému cíli,“ líčí Barbora Jelínková.

Na nádraží v Chebu je už očekávali příbuzní, kteří do Čech přijeli předchozími transporty. „Odpoledne zastavil vlak v Chebu, vystoupili jsme z vagonů, vyložili zavazadla a rozhlédli se kolem. Žádný krásný pohled to nebyl. Nízké dřevěné baráky místo nádraží a na dohled jsme viděli vyhořelý a rozbombardovaný dům. Když jsem ale slyšela češtinu, byla jsem fascinovaná,“ vybavuje si pamětnice.

Neposmívali se nám, jen nás oslovovali Rumuni

Do okresu Cheb zamířily po válce téměř dvě tisícovky reemigrantů rumunské státní příslušnosti. Po příjezdu měli strávit několik dní v shromažďovacím středisku, kterému se však Barbora i František díky svým příbuzným vyhnuli. Právě rodinní známí je brzy do všeho zasvětili.

Během čtrnácti dnů nastoupila Barbora Jelínková do zaměstnání – pracovala v přádelně česané příze. Na zacházení s ovčí vlnou byla zvyklá už z domova, práce se jí proto zamlouvala a v továrně strávila dohromady dvaatřicet let, tedy až do odchodu do penze. V únoru 1950 získala československé státní občanství a o měsíc později se provdala za Josefa Jelínka, taktéž původem ze Svaté Heleny. Zkraje se ještě starali o jejího bratra Františka, který se později stal baptistickým kazatelem a napsal autobiografickou knihu „Ze Svaté Heleny do Čech“.

Začleňování mezi místní obyvatelstvo je v odborných pracích často popisováno jako komplikovaná záležitost. Ženy přijížděly v oblečení, které se tehdy v Československu nenosilo. Každý je tu tedy rozpoznal podle šatů nebo šátku omotaného kolem hlavy. I když pamětnice neměla s okolím výraznější problémy, přiznává: „Myslím si, že jsme zapadli dobře. Někteří z nás ale říkali: ‚Tam jsme byli pro Rumuny Pemi (česky Pémové) a tady v Čechách jsme zase Rumuni.‘ Neposmívali se nám, jen nás tak oslovovali, aby nás rozeznali. Zpočátku jsem nosívala ještě šátek kolem hlavy, ale pak už ne. Přitom šátky a blůzy si přivezli naši předci z Čech.“

Na nový život v Čechách si Barbora Jelínková brzy zvykla a svého odchodu z Rumunska ani později nelitovala. Připojila se ke společenství vznikajícího sboru baptistů a i nadále se pohybovala především v komunitě banátských Čechů. Postupem času se do Čech natrvalo přestěhovali i její další sourozenci – Karel, Marie a Amálie. S rodiči si dopisovala a několikrát se i navštívili, přesto se ale rozhodli dožít svůj život ve Svaté Heleně.