Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Jelínková (* 1937)

• narodila se 11. ledna 1937 v Brně a vyrůstala v Břeclavi

• když jí bylo šest let, v domě, kde bydlela, vypukl požár, při kterém zahynula její matka. Následně byla vychovávána tetou a strýcem

• během války byla Břeclav, jakožto pohraniční město, zabrána německou říší. Pamětnice zažila útěky před nálety i odstranění Židů z města

• při osvobozování Československa sovětskou armádou se stala svědkem smrti šestnáctiletého německého vojáka

• po absolvování zdravotnické školy pracovala v týdenních i závodních jeslích

• v roce 2024, v době natáčení pro Paměť národa, bydlela ve svém bytě ve Zlíně

Jarmila Jelínková se narodila 11. ledna 1937 v Brně. Když jí bylo šest let, potkalo její rodinu velké neštěstí. V domě, kde bydleli, vypukl požár. Malou Jarmilu se podařilo zachránit, její matku však ne. Pamětnice proto vyrůstala s tetou a strýcem v Břeclavi. Tam zažila druhou světovou válku. V jejích vzpomínkách zůstaly nejen útěky před nálety, ale i smrt mladého německého vojáka při osvobozování Československa sovětskou armádou. Po válce pracovala jako zdravotní sestra v týdenních i závodních jeslích.

Mě se zachránit podařilo

Jarmila Jelínková vyrůstala v Břeclavi, středně velkém městě na jižní Moravě. Bylo to město, kde před druhou světovou válkou vedle sebe v relativním poklidu bydleli Češi, Němci i Židé. „Břeclav měla dvě části. Stará Břeclav, která byla sedlácká, a Břeclav, tam byli dělníci a obchodníci,“ vzpomíná pamětnice. Maminka Jarmily Jelínkové pocházela z početné rodiny. Měla osm sester a jednoho bratra. Sestry se brzy rozutekly a pracovaly většinou jako služebné nebo dělnice. Ona se jako mladá dostala až do Užhorodu, pak do Brna. Později, i se svým manželem, tatínkem pamětnice, pracovala na břeclavském nádraží v depu pro vlaky. Když bylo Jarmile Jelínkové šest let, stalo se velké neštěstí. V domě, kde bydleli, vypukl požár. „Bylo to v červenci. Já jsem vyběhla ze dvora ven, maminka byla s malou v bytě. Utíkala jsem ulicí a křičela: ‚Maminka hoří, maminka hoří!‘ Vyběhl zelinář z obchodu, strhl kabát a zabalil mě. Tím mě prakticky zachránil. Maminka tam zůstala, mezitím se doplazila ke dveřím. Až tam doběhli lidi, teprve volali německou sanitku a ta nás odvážela do Valtic. Byla jsem hodně popálená.“

Nikdy jsem jim to neodpustila

Když Jarmilu i její maminku přivezli do nemocnice, nechali je obě na stejném pokoji. Byly tam i další dospělé ženy. Jednou pamětnice usnula, a když se ráno probudila, matka tam už nebyla. „Když jsem se těch dospělých žen ptala, kde je, začaly mi zpívat písničku Osiřelo dítě. Nikdy jsem jim to neodpustila. Já jsem tu písničku znala, takže jsem pochopila, že je něco v nepořádku. Bylo mi šest let. Dostala jsem z toho teploty a byla jsem dlouho v nemocnici.“ Později vyrůstala u strýce a tety. Během nacistické okupace, když se po Břeclavi začalo mluvit o tom, že dojde k nějakým posunům na hranicích, odešlo z pohraniční Břeclavi mnoho lidí. „Většinou to byli ti, co pracovali na dráze, a ti, co se hlásili jako Češi. Odešli z pohraničí,“ vzpomíná Jarmila Jelínková. Odejít mělo pět až šest tisíc lidí, v tomto součtu jsou i židovští obyvatelé města. Břeclav byla před druhou světovou válkou poměrně kosmopolitní. Dle sčítání lidu z roku 1930 v ní žilo 11 220 Čechů, 1 582 Němců a 432 Židů.[1] Město bylo při nacistické okupaci zabráno německou říší. Klíčovým pro ni totiž bylo zajmout a omezit strategický dopravní uzel, nabízející spojení mezi Brnem, Bratislavou, Přerovem a Znojmem.[2]

Sebrali je a odváželi

V Břeclavi bydlela řada židovských rodin. Maminka pamětnice, ještě před svou smrtí, chodila k jedné z nich vypomáhat. Jarmila Jelínková tam toho osudného dne, kdy je Němci odvezli, byla s ní. „Přijel vůz, náklaďák nebo dodávka. Zavolali tu rodinu, nastrkali je do vozu a odváželi je. Byty po nich buď zabrali Němci, anebo zůstaly prázdné,“ vzpomíná. Podobně jako tato pamětnicí blíže nejmenovaná rodina dopadla ještě asi stovka Židů, která nestihla před nacistickým řáděním utéct. Byli násilně vystěhováni na novou státní hranici, která se nacházela u obcí Hrušky a Lanžhot. Následně byli internováni v bývalé ivančické koželužně židovského podnikatele Sinaibergera, odkud vedla cesta do koncentračního ghetta v Terezíně a následně transportem do vyhlazovacích táborů Osvětim, Majdanek, Sobibor, Treblinka aj.[3]

Útěk jsme měli nacvičený

Jarmila Jelínková chodila do dva kilometry vzdálené české školy. Ve škole měly děti nacvičené, jak se zachovat v případě náletů letadel. „Létala tu letadla a shazovala bomby. Létala přes Moravu. Kdykoli mohly zahučet sirény, museli jsme se schovat, i ze školy nás vyhnali. Ve třídě nás bylo asi padesát. Když zahoukala siréna, utíkali jsme dveřmi i okny, měli jsme to nacvičené, páťáci jako první, honem jsme se rozutekli,“ vzpomíná pamětnice. Nálety podle ní trvaly asi hodinu a půl. I doma byli na případné nebezpečí pečlivě připravení. Na chodbě měli kufr s potravinami a svázané deky a polštář. Při sirénách se schovávali v bunkrech po Břeclavi a také u sousedů ve sklepě.

Volal: Mutti, Mutti!

Osvobození Břeclavi Rudou armádou přišlo už v dubnu 1945. „Němci už den před tím, než Rusové přišli, odcházeli. My jsme byli ten den schovaní ve sklepě. Sovětští vojáci věděli, že se lidé schovávají ve sklepě. Jeden z nich začal střílet do oken. Mně proletěla kulka kolem uší.“ Při odchodu německých vojsk zahynul jeden mladý německý voják. Bylo mu teprve šestnáct let. Pamětnice toho byla svědkem. „On nestačil utéct, zastřelili ho z dálky. Nezemřel hned, byl poraněný a volal: ‚Mutti, Mutti!‘ Měla jsem to strašně dlouho před očima. Němci tam toho kluka nechali. Druhý den jsme ho pochovávali. Tam, kde zemřel, udělali díru a pochovali ho.“ Po válce následoval odsun německých obyvatel. „Měli kufr, byli sjednocení v jednom dvoře, kde čekali na povozníky. Ti je odvezli pět kilometrů za hranice, tam je vyhodili a dělejte si, co chcete. Museli se nějak dopravit do Vídně.“ Pamětnici to zasáhlo, protože před válkou zde žili Němci, Židé i Češi vedle sebe a řadu z těch dětí, které musely odejít, znala.

Pochoval si mě Beneš

Po válce Jarmila Jelínková pokračovala ve školní docházce. V roce 1946 měla to potěšení setkat se s tehdejším prezidentem Edvardem Benešem. „Jel z nějaké návštěvy přes Břeclav a měl tu přestávku. My jsme ho vítali s kyticemi a já jsem měla to štěstí, že mě pochoval.“ Pamětnice si přála být zdravotní sestrou a chtěla pracovat u miminek a malých dětí. To se jí splnilo. Absolvovala zdravotnickou školu a začala pracovat jako školní sestra na poliklinice v Břeclavi. Její pracovní náplní bylo jezdit do škol a asistovat lékaři při vyšetřování dětí. „Jezdila jsem na kole nebo autobusem, měla jsem svůj rajon. Objezdila jsem třeba Tvrdonice, Lednici, Podivín, Zaječí a další. Vyšetřovala jsem moč a zrak, doktor děti prohlížel. Měla jsem tu práci moc ráda,“ vzpomíná.

Jak fungovaly jesle za socialismu?

Pamětnice se vdala a narodily se jí děti. Její manžel byl stavebním inženýrem, a proto se musel stěhovat tam, kde dostal umístěnku. Když se stavěly na Slovensku přehrady, Jarmila Jelínková se s ním přestěhovala do Žiliny, kde dostali byt. Tam začala pracovat v tzv. týdenních jeslích. Šlo o zařízení, které v době socialismu poskytovalo týdenní péči o kojence a batolata, jejichž matky po tříměsíční mateřské dovolené nastupovaly zpět do práce. „Maminky přivedly děti v pondělí ráno a odváděly si je v sobotu odpoledne domů.“ Šlo, dle pamětnice, většinou o ženy, které pracovaly ve třísměnném provozu. „Matky byly rády, že mohou pracovat. Tak se na to tenkrát nazíralo, byla jiná doba. Byly rády, že je o dítě dobře postaráno. Některé z nich chodily za dětmi odpoledne a vzaly je na procházku, ale určitě ne všechny. Děti si ale velice rychle zvykly, některé se měly lépe než doma, protože na Slovensku v padesátých letech byly horší podmínky než dnes. Měli jsme tam také doktora a děti spinkaly na verandě na čerstvém vzduchu.“[4] Týdenní jesle byly zařízení, které vzniklo za účelem brzkého navrácení matek po krátké mateřské dovolené zpět do zaměstnání, a tím pádem umožňovaly jejich rychlejší návrat do pracovního procesu za účelem intenzivnějšího budování socialistického státu. Od týdenních jeslí se na konci šedesátých let minulého století začalo upouštět. Důvodem byly hlavně negativní dopady, které se na dětech postupně začaly projevovat.[5]

V roce 1962 se Jarmila Jelínková s manželem vrátila zpět do Břeclavi. Začala pracovat opět v jeslích, tentokrát v závodních, pro firmu Gumotex. „Maminky od tří měsíců dítěte musely zpět do práce. Většina chodila na šestou hodinu ráno. Ty daly o půl šesté miminko do jeslí a my jsme se o něj starali.  Některé chodily na osmou. Měly pak půl hodiny přestávku a chodily děťátko nakrmit či nakojit. A pak zase pracovaly až do konce směny,“ vzpomíná pamětnice. „Pak jsme je zabalili a vynesli na balkon.“ Později dělala vrchní sestru nově vystavěných jesliček v Břeclavi. „Byly tam tři třídy jesliček a čtyři třídy školky. Zase to byly týdenní jesle. Jezdili jsme s dětmi na výlety a chodili jsme na procházky.“ Když manžel dostal práci a byt v tehdejším Gottwaldově, pamětnice se přesunula za ním. Opustila jesle a začala pracovat jako zdravotní sestra v nemocnici. Do důchodu šla v pětapadesáti letech. Přesto si pak ještě našla práci jako ošetřovatelka v domě pro mentálně znevýhodněné pacienty. Opatrovala také své příbuzné v seniorském věku. V době natáčení pro Paměť národa, v roce 2024, bydlela ve svém bytě ve Zlíně. Dalším generacím Jarmila Jelínková vzkázala, že je důležité, aby hlavně nebyla válka.

 

[1] Více na toto téma například zde: https://www.muzeumbv.cz/z-historie-breclavi

[2] Více se dozvíte zde: https://breclavsky.denik.cz/z-regionu/mnichov-na-jizni-morave-udelal-z-cechu-i-zidu-uprchliky-20180926.html

[3] Více o židovských obyvatelích v Břeclavi se dozvíte na této adrese: https://breclav.eu/kultura-cestovni-ruch-historie-zidovske-obce-2

[4] Za doplňující informace děkuji pamětnici, která mi je dodatečně poskytla při autorizaci článku.

[5] Zajímavosti a podrobnosti o dnes již zaniklých týdenních jeslích si můžete přečíst například na této adrese: https://medium.seznam.cz/clanek/pavla-cechova-tydenni-jesle-uzasna-vyhoda-nebo-naprosta-zvracenost-27138