Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marie Jelínková (* 1937)

• narozena 24. ledna 1937 v Laškově

• její rodiče Jan a Anežka Pečínkovi podporovali rodiny osob pronásledovaných nacisty, udáni gestapu

• vzpomínky na konec války (partyzáni v lesích, osvobození)

• otec po únoru 1948 vyhozen z pozice vrátného na zámku, odmítl založit JZD

• vystudovala střední zdravotnickou školu a v 80. letech Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• pracovala jako dětská sestra a učitelka na zdravotnických školách

• v roce 2023 žila v domově pro seniory v Pavlovicích u Přerova

Rodiče Marie Jelínkové prokázali v dobách nacistické okupace nesmírnou osobní statečnost, za kterou mohli zaplatit vězením, ale i životem. Za pomocí známých z Prahy, kteří je pravidelně navštěvovali, totiž materiálně podporovali rodiny vězněných odbojářů a dalších perzekuovaných osob. Pozornosti sousedů neušlo množství balíčků, které pravidelně posílali neznámo kam, a někdo ze vsi je udal. Zanedlouho k nim do domu vtrhlo gestapo. „Naši měli strach, protože jsem byla dítě a děti poví ledacos, když se jich někdo zeptá,“ vzpomíná Marie Jelínková na dramatické chvíle při důkladné domovní prohlídce, kterou u nich gestapáci provedli. Naštěstí nic nenašli, a tak rodiče vyvázli bez trestu. Marie Jelínková dále vzpomíná na bouřlivé období konce války a celoživotní práci ve zdravotnictví. Dlouhá léta působila jako dětská sestra, aby pak mohla své zkušenosti předávat coby pedagožka na zdravotnických školách.

Rodiče udal někdo z místních

Marie Jelínková, rozená Pečínková, přišla na svět 24. ledna 1937 v Laškově na Prostějovsku, odkud pocházela i její maminka Anežka, rozená Švecová, která pracovala jako služebná v místním hostinci. Otec Jan Pečínka, vyučený sladovník, pocházel z Velké Bystřice a pracoval v prostějovském pivovaru, který vlastnil významný průmyslník Arnold Binko. Oba Mariini rodiče se seznámili v Laškově, kde Jan Pečínka tehdy pobýval na návštěvě u známých. Přes poměrně velký věkový rozdíl (11 let) se vzali a z manželství se narodily dvě děti, kromě Marie ještě starší syn Rudolf (*1930). Zajímavá je i rodinná historie z matčiny strany. Mariina prababička Gabriela pocházela z dnešní Ukrajiny (je možné, že z Volyně, to však pamětnice nepotvrdila). Ještě před první světovou válkou se se svojí maminkou po smrti otce vydaly směrem na západ a zakotvily až v Náměšti na Hané, kde se matka Gabriely (praprababička pamětnice) provdala za hajného z místního zámku.

Do první třídy obecné školy v Laškově nastoupila Marie již v časech válečných, kdy byl na našem území zřízen protektorát Čechy a Morava pod nadvládou nacistického Německa. Své první vysvědčení tak obdržela napsané dvojjazyčně, v češtině a v němčině. Vzpomíná na řídícího učitele, kterého Němci z funkce odvolali pro jeho legionářskou minulost a místo něj dosadili svobodnou učitelku Rumlerovou. Po vychození pěti tříd obecné školy navštěvovala měšťanskou školu v Náměšti na Hané, kam musela každý den docházet pěšky sedm kilometrů.

Během druhé světové války patřili rodiče Marie Jelínkové k těm, kteří odmítli jen nečinně přihlížet zlu, jehož se nacisté dopouštěli na občanech protektorátu. Za cenu obrovského rizika se rozhodli pomáhat rodinám perzekuovaných odbojářů a dalších lidí, kteří skončili v německých věznicích a koncentračních táborech. Činili tak s pomocí svých známých, bratrů Stejskalových z Prahy, kteří do Laškova jezdili na letní byt. „Jeden z nich měl ženu původem z Ukrajiny a ta uměla velice dobře obchodovat. Nakupovala zboží na volném trhu, maminka to pak svázala do balíků a posílalo se to na adresy těch lidí, kteří měli někoho v koncentračním táboře,“ vzpomíná pamětnice na pomoc postiženým rodinám. Jakým způsobem rodiče získávali jejich adresy, na něž balíky zasílaly, však Marie Jelínková nikdy nezjistila. Nedozvěděla se ani jména sousedů ze vsi, kteří rodiče za jejich aktivity udali gestapu. Rodiče jí je nikdy nesdělili, ačkoli údajně něco věděli od německé sousedky, jejíž syn musel narukovat do wehrmachtu. Z toho důvodu nepodporovala Hitlerův režim, a naopak se snažila pomáhat lidem z vesnice.

Laškov měl dopadnout jako Javoříčko

Za německé okupace položilo život v boji proti nacistům několik občanů Laškova. Marie Jelínková zmiňuje Vítězslava Rajtra, mladíka, jenž bydlel přímo naproti jejich domu a jehož mladší bratr byl vrstevník a kamarád jejího bratra Rudolfa. Spolu se svým kamarádem Miroslavem Nantlem měl z Německa pašovat zbraně a spolupracovat s partyzány, pravděpodobně během totálního nasazení. Oba mladíci byli odhaleni a roku 1944 za svou činnost popraveni v Berlíně. Jejich jména jsou vytesána na pomníku obětem obou světových válek v Laškově.

Právě z řad místních rodáků vzešli partyzáni, kteří zejména ke konci války operovali v lesích v okolí Laškova. Pamětnice vypráví, že jako dítě o jejich aktivitách nic nevěděla, vše se dozvěděla až po válce. Kromě jiných skutečností i tu, že partyzány bohatě podporovala jistá paní Dorazilová, která bydlela na konci vesnice a bývala občasným návštěvníkem i u rodiny Pečínkových. Zajímavostí, kterou zmiňuje i Marie Jelínková, je, že stačilo málo a Laškov mohl v posledních dnech války postihnout stejný osud jako několik kilometrů vzdálenou Němci vypálenou osadu Javoříčko. Partyzáni totiž u obce přepadli ustupující německé vojáky, přičemž zastřelili motoristu a postřelili spolujezdce. Když do obce následně zamířily jednotky SS z Olomouce, umožnil starosta Alois Trbušek útěk laškovských mužů do lesů, čímž jim zachránil život.

Německý důstojník utekl ve spodním prádle

Na samém sklonku války v květnu 1945 se Laškovu nevyhnula fronta. Přes obec přecházeli nejprve Němci, kteří se zde ubytovali asi na dvě noci, mimo jiné i u Pečínků, aby je vzápětí vystřídali vojáci Rudé armády. Marie Jelínková vzpomíná, že se k nim Němci chovali slušně. Zmiňuje kuriózní historku, již zná z vyprávění rodičů, ze dne, kdy němečtí vojáci opouštěli obec: „Když odcházeli, nevzbudili jednoho oficíra, který spal v hospodě. Tak ráno utíkal přes vesnici, oblečení měl přehozené přes ruku a na sobě jenom spodky. Protože od Drahanovic už táhli Rusové.“ Ještě před příchodem Němců se v obci nakrátko zdrželi i vlasovci. Pamětnice vypráví, že těsně po válce byli za humny nalezeni zastřelení a po válce pochováni. Kdo je popravil, však s jistotou neví.

Marie Jelínková vzpomíná na příjezd sovětských vojsk do Laškova: „Zaklepal u nás ruský důstojník a chtěl tam mermomocí bydlet. Tak ho tatínek zavedl do světnice a ukázal mu, že je nás tam hodně a že tam není místo. Protože tam byli ještě stařeček, stařenka a prastařenka. A naši tam měli takový velký kredenc a v něm šperky. A on když to viděl, tak říkal tatínkovi, že je buržoj.“ Z osvobození si vybavuje rovněž jednu dramatickou událost, která jednoho ze sovětských vojáků málem stála život, když se ho pokusila svést jistá paní ze vsi, která holdovala alkoholu. Voják se nebránil a za pokus o znásilnění měl být na příkaz svého velitele zastřelen. Starostovi se naštěstí podařilo situaci uklidnit a chystané popravě zabránit.

Soudruzi se tatínkovi pomstili

Poválečné nadšení ze znovuzískané svobody u velké části obyvatel ukončil komunistický převrat v únoru 1948. Mariin otec byl politicky činný v sociální demokracii, po jejím sloučení s Komunistickou stranou Československa (KSČ) se automaticky stal členem vládnoucí státostrany. Jakožto člena KSČ a navíc malorolníka ho laškovští činovníci přesvědčovali, aby v obci založil jednotné zemědělské družstvo (JZD), což odmítl. To mu soudruzi nezapomněli. „My jsme měli pouhé dvě měřice pole a tatínek řekl, že s tím přece nemůže založit družstvo. On už byl tenkrát nemocný a pracoval jako hlídač na zámku v Krakovci. Tak mu sebrali služební pistoli a na hodinu ho vyhodili z práce,“ říká Marie Jelínková a dodává, že později v nově založeném JZD začala pracovat její maminka. Otec nedlouho po svém vyhazovu ze zaměstnání zemřel.

Po dokončení základního vzdělání vystudovala Marie Střední zdravotnickou školu v Prostějově, kde patřila k prvnímu ročníku nově otevřeného oboru dětská sestra. Jednou z jejích spolužaček zde byla i pozdější známá herečka Milena Dvorská. Po maturitě v roce 1955 působila dva roky na dětském oddělení nemocnice v Prostějově, poté v letech 1957–1981 na Dětské klinice Fakultní nemocnice v Olomouci. V roce 1956 se provdala za Františka Jelínka, vojáka z povolání, který díky své profesi dostal v Olomouci byt, novomanželé se tak mohli přestěhovat. Z manželství se narodili dva synové, František a Pavel.

Kvůli manželovi si od ní kolegové odsedali

Ačkoliv pamětnice zasvětila celý život své profesi a rodině a o politiku se nikdy příliš nezajímala, do života jí přece jen zasáhla, zejména po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Osudná noc z 20. na 21. srpna a dny následující byly pro Marii velmi hektické. „V noci jsme se vzbudili a v rozhlase hlásili, že jsme okupovaní. A já jsem okamžitě jela do nemocnice, protože jsem musela zastupovat vrchní i staniční sestru, které tou dobou byly v zahraničí. Doktoři pořád řešili politiku, ale pro nás sestry byly v prvé řadě nejdůležitější děti,“ vzpomíná Marie Jelínková. Na kliniku bezprostředně po invazi docházely se svými dětmi i ruské matky, což se prý důstojníkům okupační armády nelíbilo a pamětnice se s nimi dostávala i do konfliktních situací.

Na období normalizace pamětnice nevzpomíná v dobrém. Její manžel byl vysoce postavený politický pracovník v armádě a Mariini kolegové se s ní kvůli němu přestali bavit. Konkrétní důvody nezmiňuje, pravděpodobně ale hrála roli jeho veřejná angažovanost. Sama byla řadovou členkou KSČ, odmítla se však zapojit do politického života více, než bylo nutné. Čím dál větší trhliny dostával i její vztah s manželem, od nějž nakonec Marie odešla. Setkali se až po mnoha letech v domově pro seniory.

V roce 1981 začala Marie Jelínková vyučovat odborné předměty na Střední zdravotnické škole v Prostějově a krátce poté v Olomouci. Zároveň si v 80. letech doplnila pedagogické vzdělání dálkovým studiem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde promovala ve svých 50 letech s titulem PhDr. Sametovou revoluci vnímala pozitivně, podporovala zvolení Václava Havla prezidentem, jak ale vzpomíná, revoluční dění sledovala zprostředkovaně v práci, demonstrací se aktivně příliš neúčastnila.

V polovině 90. let stála pamětnice u zrodu Vyšší odborné školy sociální CARITAS v Olomouci a v letech 1996–1999 zde vykonávala funkci zástupkyně ředitele. I po odchodu do penze ještě několik let vyučovala v ošetřovatelských a sanitářských kurzech. V důchodu se přestěhovala do rodného domku v Laškově, starala se o zvířata a věnovala svůj čas a energii vnoučatům. V době natáčení v roce 2023 žila Marie Jelínková v Domově Alfreda Skeneho v Pavlovicích u Přerova.