Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Pavel Vlastimil Jeník (* 1935)

• narozen 29. června 1935

• během druhé světové války žil na venkově v Ouběnicích

• po nástupu komunistů se spolužáky demonstroval nadšení pro USA

• skaut

• po roce 1948 otci zavřeli pekárnu, strýc vystěhován ze statku

Čestné skautské

Nejvíc trápil Pavla Jeníka rok narození, když se ve svých dvanácti letech snažil dostat s kamarády na film mládeži nepřístupný. „Chtěli jsme na americký film Dům na 92. ulici, bylo to v pražském bijáku Hvězda. Tak jsem přepisoval ve své skautské legitimaci datum narození na rok 1933. Pustili nás tam, ovšem legitimaci jsem si tím dost poničil.“ Ve skutečnosti se narodil v roce 1935. Otec byl pekařem a matka v domácnosti. Rodina žila v bytě za otcovou pekárnou v pražské Pštrossově ulici.

Je válka

Příchod druhé světové války a okupaci Němci si malý Pavel podle vlastních slov ještě neuvědomoval. „Rodiče mi říkali, že se mnou měli strašnou potíž a hrůzu, když se mnou šli po Karlově náměstí, kde byla spousta vojáků. Já jsem se prý stavěl do pozoru a volal jsem ‚Heil Hitler!‘, což muselo vypadat jako provokace.“ První známky, že nejde o běžnou situaci, pocítil až v roce 1942, po vyhlazení Lidic. Rodiče ho ze strachu z nebezpečné situace v Praze poslali na venkov za matčiným bratrem na statek do Ouběnic nedaleko Příbrami. „To pro mě bylo nesmírně dobré, protože já jsem od svých sedmi do deseti let, kdy skončila válka, žil život vesnického kluka.“ Pavel Jeník vzpomíná, jak se postupně dozvídal, že je válka, a jak vídal letadla, která létala z italských základen na Německo. Od roku 1944 se naopak o dění zajímal velmi živě. „Denně jsem četl Národní politiku.“

Světla promenád

Po skončení války se pamětník vrátil do Prahy. Ani jeho neminulo nadšení, které v poválečném Československu zavládlo. Netrvalo dlouho a přišla vlna americké kultury – v biografech se začaly kromě sovětských a československých filmů hrát i filmy hollywoodské, na gramofonových deskách se prodávala swingová hudba. Pavel Jeník a jeho kamarádi byli americkými filmy takřka uhranutí, jak dokládá i výše zmiňovaný podvod se skautskými legitimacemi. „Byl to pocit, jako když vylezete ze zatuchlého sklepa do volné přírody, kde na vás čeká spousta věcí, co můžete dělat. Všechno se mohlo rozsvítit, roztancovat. Proto mi také hodně utkvěla píseň Světla promenád. Ty filmy a muzika nás vychovaly.“ Se svobodou přišly do Československa v roce 1946 i první poválečné svobodné volby. „Lidi mi nevěří, že jsem mohl ve svých jedenácti letech nadšeně prožívat volby. My jsme samozřejmě nevolili, ale roznášeli jsme letáčky. Byli jsme silně orientováni na Spojené státy, všechno, co přicházelo ze Západu – zboží, kultura – bylo lepší.“

Zavděčte se rudé klice

Z obecné školy pokračoval Pavel Jeník na osmileté Masarykovo reálné gymnázium v Křemencově ulici. „To byl známý ústav, kam dřív chodili například Voskovec a Werich.“ V roce 1947 se žáci gymnázia účastnili středoškolských tělocvičných her na Strahově. „Na Václavském náměstí, tam uprostřed, na rohu Jindřišské, byla redakce Rudého práva. My jsme šli kolem a volali jsme: ‚Zavděčte se rudé klice, nadávejte Americe!‘“ S rokem 1948 ovšem ona rudá klika zvítězila komunistickým převratem a žáci gymnázia se dozvěděli, že škola končí z důvodu zavedení jednotného systému vzdělávání. Po dvou letech na gymnáziu tedy pamětník přestoupil na 3. střední školu ve Vojtěšské ulici. Nástup komunistů k moci znamenal mimo jiné i konec Skauta, který pamětník navštěvoval od konce války. „Po novém roce byla klubovna zapečetěna Svazem české mládeže[1] a tím jsme skončili své skautování.“

Vzdor 3. B

„Na nové škole jsme od prvního září vstřebávali novou ideologii, která přicházela s Pionýrem a Komsomolem, o tom, jak nám tady bude dobře, jak nám bude lépe, jak nám bude nejlépe. To bylo tak rozdílné, tak pitomé, oproti tomu, co jsme zažili předtím.“ Ve škole vycházel časopis, který iniciativně vydávala ruštinářka Malíková a jenž vyhrál soutěž tvořivosti Svazu české mládeže. K výročí vzniku republiky 28. října, kdy se vyhlašovala první Gottwaldova pětiletka, mělo vyjít ukázkově provedené číslo, do kterého by každá třída napsala oslavný příspěvek o komunismu. Zatímco ostatní třídy chrlily články o budování státu a navazování vztahu s komsomolci, pamětníkova 3. B, složená převážně z bývalých žáků gymnázií, se k ničemu neměla. „My jsme nic nenapsali, protože jsme nevěděli, co bychom měli psát. Byli jsme takoví normální, do školy jsme chodili v saku a v kravatě, zpívali jsme si Světla promenád a Sweet and Lovely a filmy jako Farář u svatého Dominika a další podobné nám šly hlavou. To byl náš svět, jedinečný a svobodný.“ Soudružka Malíková se rozhodla, že článek za reakcionářskou třídu napíše sama. V časopise tedy nakonec vyšel článek o významu plánování podepsaný 3. B. To pro třináctileté žáky znamenalo velkou potupu. Pro odvetnou akci třída zvolila měsíc listopad, kdy se v USA volí prezident a slaví se Den díkůvzdání. Jednoho dne tak přišla celá 3. B do školy s americkou vlaječkou v klopě. Reakce na dětský protest byla bouřlivá. Třídní Bohumil Kadler a další dva učitelé byli propuštěni a několik zvláště „nebezpečných“ žáků muselo odejít do jiných škol, aby nemohli ovlivňovat zbytek třídy. Některé děti a jejich rodiče pronásledovalo označení přisluhovačů amerických válečných štváčů ještě mnoho let poté. 

Konec pekárny

Stejně jako další příslušníci podnikatelské střední třídy, byla i rodina Jeníkových zasažena rušením soukromých živností. Otcovu pekárnu zavřeli, ačkoli to byl menší podnik s méně než padesáti zaměstnanci, což měla být hranice, nad kterou se firmy znárodňovaly. „To se na tatínkovi nesmírně podepsalo, neboť po tom pětačtyřicátém roce se velice snažil svůj podnik rozvinout. Chtěl otevírat pobočku ve Špindlerově Mlýně. Hodně pracoval, a pak přišlo všechno vniveč, bez jakékoli náhrady.“ Otci bylo dovoleno, aby ve svém bývalém pekařství pracoval jako prodavač, což ale nedělal dlouho, neboť v roce 1952, ve svých padesáti sedmi letech, zemřel. Neslavně dopadl i strýc z Ouběnic, který se musel s rodinou vystěhovat ze statku a po zbytek života pracoval jako noční hlídač v kladenských dolech. „V jeho čtyřiašedesáti letech ho vystěhovali z rodného statku, kde žil rod Michalů po tři sta let. Vyhodili ho i ti, kterým pomáhal za protektorátu.“ Vzhledem k tomu, že se pamětníkovi rodiče během války rozvedli, mohl navzdory otcově živnostnické minulosti vystudovat vysokou školu. Pracoval jako učitel a redaktor pro mládež v rozhlase. Dnes je Pavel Jeník v důchodu, i po osmdesátce se ovšem stále věnuje svému milovanému sportu, sjezdovému lyžování.

[1] Jeden z předchůdců Československého svazu mládeže.