Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Jeřábek (* 1935)

• narozen 22. září 1935 v Praze

• 1945 – svědkem Pražského povstání a příchodu Rudé armády

• jako absolvent průmyslové školy chemicko-technologické zaměstnán v podniku Barvy a laky, vstup do KSČ

• 1968 – angažuje se v reformním procesu

• 1970 – vyškrtnut z komunistické strany

• zaměstnán v podniku Imex

• od roku 2009 žije v Domově seniorů na Chodově

Jiří Jeřábek se narodil dne 22. září 1935 v Praze. „Jsem teda Pražák křtěný Vltavou a po většinu života jsem v Praze i žil.“ Jeho otec pocházel z Bělé pod Bezdězem a byl synem úspěšného podnikatele. Pamětníkův dědeček měl představu, že syn bude kráčet v jeho šlépějích, a dal mu peníze do podnikání. „Můj otec bohužel podnikavost mého dědečka nezdědil, v tom podnikání zkrachoval a pak nějaký čas platil dluhy.“ Nakonec se otec Jiřího Jeřábka stal taxikářem v Praze, kterým pak zůstal téměř celý život. Dokonce i v důchodu chodil do taxislužby pracovat alespoň na vrátnici. Jeřábkovi měli tři děti, z nichž byl pamětník nejstarší a měl o čtyři roky mladšího bratra a o osm let mladší sestru.

V březnu roku 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a zbytek Československa obsadila německá armáda. Jiřímu Jeřábkovi byly v té době pouhé čtyři roky, ale shodou okolností si to zapamatoval. Němečtí vojáci nastoupili totiž na Václavské náměstí na vojenskou přehlídku a měli i několik tanků československé armády, které byly v barvách, v jakých měl chlapec model tanku, tedy v barvách hnědé, zelené a žluté. „Byl jsem s rodiči v prvním patře Paláce Lucerna, tam byla nějaká kavárna, tak jsme tam stáli a já jsem stál na židličce a jaksi jsem vůbec nechápal, proč ty lidi tam brečej.“ Ze samotné války si toho Jiří Jeřábek moc nepamatuje, ale velmi dobře si vzpomíná na to, co se dělo, když už válka končila, tedy na události, které se vepsaly do dějin jako Pražské povstání.

„Slyšel jsem z oken, jak rozhlas hlásí, aby lidé přišli na pomoc“

Dne 5. května 1945 začal Český rozhlas hlásit pouze v češtině a snažil se mobilizovat národ k povstání proti nacistům, kteří se ještě před příchodem Rudé armády do Prahy snažili udržet moc. „Nějak nás pustili dřív ze školy a já jsem šel po té ulici, co se dnes jmenuje ulice 5. května, a vím, že bylo něco cítit ve vzduchu... Než jsem došel domů, tak jsem slyšel z oken, jak rozhlas hlásí, aby lidé přišli rozhlasu na pomoc, že tam Němci vraždí české lidi.“ Na pomoc rozhlasu tehdy dorazilo velké množství českých policistů i dobrovolníků. V noci na 6. května rozhlas vybízel občany, aby šli do ulic stavět barikády, které by zabránily ústupu německých vojsk, a to především divizí vojsk SS z výcvikového prostoru Benešov – Sedlčany.[1] „My jsme bydleli na Pankráci, tenkrát na okraji Prahy, a právě tam se stavěly barikády.“ Na několika místech vyhnali vojáci SS před své tanky civilisty a hnali je proti barikádám. Několik desítek lidí včetně žen a dětí bylo zastřeleno. „A tyhle padlé jsem později viděl na náměstí Hrdinů... jak tam leželi vedle sebe.“

Dne 7. května, kdy bylo Pražské povstání ve svém nejkritičtějším bodě, vtrhly jednotky SS i do domu, kde žili Jeřábkovi. „Několik esesáků vrazilo do toho našeho sklepa a vyhnali několik mužskejch, aby šli rozebírat barikády.“ Sousedé se tehdy vrátili až po několika dnech a naštěstí všichni v pořádku, protože se jim povedlo nacistům utéct. Během Pražského povstání zahynulo několik tisíc Čechů a boje byly ukončeny až příjezdem Rudé armády do Prahy 9. května 1945.

„Já na ten den prostě nemůžu zapomenout“

„Mně se tenkrát povedlo jako desetiletému klukovi vzdálit rodičům a dostal jsem se na tu hlavní ulici, kterou Rusové přijížděli.“ Na Pankráci, kde Jiří Jeřábek žil, byla velká louka za kinem Libuše a na této louce se utábořila motorizovaná jednotka Rudé armády. Lidé mezi ně mohli chodit a vítat osvoboditele od Němců, kteří republiku šest let okupovali. „Pamatuju si, že ti Rusové tehdy v polních podmínkách vařili, nevím, jestli guláš, nebo nějaký konzervy, a i nám klukům nabídli, abysme ochutnali.“ Jiřího Jeřábka, který se svými kamarády pobíhal mezi ruskými vojáky, tehdy zaujalo především, že někteří z nich byli už poměrně staří a že celá armáda byla zaprášená a špinavá po dlouhé cestě za osvobozením Prahy. „Já na ten den prostě nemůžu zapomenout... A když přišli potom ti Rusové v 68., tak to člověk vůbec nevěděl, byl zmatenej, to byli úplně jiný kluci.“ Jiří Jeřábek vzpomíná, že ti Rusové, kteří vtrhli do Prahy v roce 1968, mu připadali mnohem mladší než ti z roku 1945 a působili velmi zmateně, když v Praze stáli s nabitými samopaly.

Za války už pamětníkův otec nemohl pracovat jako taxikář, a tak jezdil jako řidič u jednoho protektorátního úřadu. Konec války ovlivnil i jeho pracovní život, protože byl jako řidič zaměstnán v poválečném zásobování prostřednictvím organizace UNRRA[2] a rozvážel pomoc do míst, kde byla potřeba. „Já jsem se s těmi přebytky také seznámil, protože náš otec té naší rodině občas nějaké ty konzervy přinesl, například vepřové s jablky. Američané měli jiné chutě než Evropané.“ Otec Jiřího Jeřábka jezdil s pomocí UNRRA asi dva roky a potom se znovu vrátil k práci taxikáře.

„U Fleků jsme byli dost často“

Po základní škole pamětník nastoupil na rok na gymnázium do pražské Michle, ale v roce 1948 vyšel zákon o jednotné škole, který velmi změnil střední vzdělávání v Československu, a Jiří Jeřábek tak přešel na střední školu Na paloučku v Praze 4. Střední školu dokončil v roce 1955 a odešel na průmyslovou školu chemickou, která sídlila v Praze v Betlémské ulici. „Za rok se přestěhovala do Křemencovy ulice, naproti pivovaru u Fleků, tak my jsme z tý školy měli do pivovaru přes ulici, takže jsme u těch Fleků byli velmi často.“ Komunistický převrat pamětníkovi a jeho rodině život nijak významněji nezměnil, ač jeho rodiče rozhodně nebyli nijak komunisticky zaměření.

V roce 1959 odmaturoval Jiří Jeřábek v Praze na průmyslové škole a několik měsíců dělal brigádu v podniku Barvy a laky v pražské Libni. Na podzim roku 1959 byl povolán na vojnu a musel odjet na Slovensko. „Jak bylo tehdy zvykem, tak Češi vojákovali na Slovensku a Slováci vojákovali v Čechách.“ Jelikož předtím absolvoval ve Svazarmu řidičský kurz, byl přiřazen k chemické jednotce jako řidič. Ke stejné četě bylo přiděleno i několik jeho spolužáků z průmyslové školy, což mu usnadňovalo pobyt daleko od domova. „Dostat se z vojny na dovolenou, to chtělo zvláštní výkony a my jako šoféři jsme těmi zvláštními výkony moc neoplývali.“

„Pracoval jsem na té přeměně“

Po návratu z vojny začal Jiří Jeřábek pracovat ve velké firmě Barvy a laky, konkrétně v závodu v Satalicích. Do podniku nastoupil jako mistr tírny. „To je takovej provoz, ve kterém se ta barva tře, a to proto, že v těch barvách a hmotách musí být hrozně maličký ty součástky, aby to dobře ochraňovalo ploty a střechy a tak.“ V podniku byl zaměstnán zhruba rok a půl a poté přešel do závodu v Hostivaři, kde pracoval čtyři roky a vypracoval se z vedoucího vstupní kontroly až na technologa. „Já jsem v tom podniku vstoupil do strany, protože jsem byl aktivní člověk a oni mě tam navrhli, a tak jsem prostě byl v té straně.“ Jelikož se Jiří Jeřábek naučil německy a uměl dobře rusky, přišla mu nabídka ze zahraničního obchodu, kde sháněli kádrové posily, a tak se dostal do Chemapolu, který sídlil v Praze v Panské ulici. V tomto podniku zůstal devět let a odešel až na počátku normalizace v roce 1969.

V roce 1968 začal v Československu tzv. obrodný proces. V jeho rámci vznikaly nové organizace v jednotlivých složkách systému a mimo jiné i v podniku, kde pracoval Jiří Jeřábek. „Já jsem se tam stal členem výboru stranické organizace, který měl na starost mládež.“ V mládežnických organizacích se pohyboval už od střední školy a poté byl vždy v nějaké mládežnické organizaci, která příslušela k podniku, kde právě pracoval. V roce 1968 se transformoval Československý svaz mládeže do Svazu socialistické mládeže. „Já jsem na té přeměně pracoval, protože já už jsem v té době byl členem komunistické strany.“

Na období Pražského jara vzpomíná Jiří Jeřábek jako na dobu velmi pohnutou a naplněnou změnami. „Tenkrát se schvalovaly různé rezoluce a taky na tom našem celopodnikovém shromáždění podniku Chemapol se schvalovala rezoluce o neutralitě a já jsem si říkal, že schválíme rezoluci o neutralitě, ještě navíc o vystoupení z RVHP, a Rusové na nás určitě skočej!“

„Bylo to krajně nedůstojné“

Jak Jiří Jeřábek předpovídal, „Rusové na nás skočili“, a to 21. srpna 1968, kdy armády Varšavské smlouvy začaly okupovat Československo a tím ukončily reformní rok 1968. Dne 19. ledna 1969 se na protest proti okupaci a především proti pasivitě československých občanů upálil v horní části Václavského náměstí student Jan Palach. Pohřeb se konal 29. ledna 1969 a organizoval jej Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Smuteční průvod byl zakončen na tehdejším náměstí Krasnoarmějců,[3] kde se shromáždilo několik tisíc lidí, mezi nimi i Jiří Jeřábek. „Vím, že tam bylo hrozně moc lidí. Každý se snažil mít něco tmavého na sobě, tak jako se na pohřeb chodí.“ Jan Palach byl pohřben do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech, kde hlídkovala policie, aby nikdo nepokládal květiny na jeho hrob. „Bylo to prostě krajně nedůstojné.“ Sochař Olbram Zoubek odlil Palachovi posmrtnou masku a podle ní pak vytvořil náhrobek na jeho hrob na Olšanech. Přes noc StB náhrobek odvezla a roztavila.

Pohřeb Jana Palacha se konal ještě v době, kdy byl u moci Alexander Dubček a normalizace poměrů zatím nebyla příliš znát. Změna nastala po zasedání pléna ÚV KSČ dne 17. dubna 1969, kdy byl zvolen do funkce prvního tajemníka strany Gustáv Husák. Tímto dnem také začala tzv. normalizace, která v Československu trvala až do sametové revoluce v roce 1989. „Pak už to začalo a lidé museli opouštět zaměstnání a ti, kteří byli ze strany vyloučení, tak ti to už měli spočítaný, ti končili v kotelně a tak.“

Ze začátku normalizace ještě vůbec nebylo jasné, kam události v Československu povedou, a proto ministerstvo zahraničí zatím nechávalo odbor vnitřního obchodu,[4] kde byl zaměstnán i Jiří Jeřábek, stranou dění. „Nastoupilo nás tam snad deset a my jsme půl roku neměli do čeho píchnout a ono to zrovna není nejlepší, když jenom tak koukáte do vzduchu.“

„Vlastně se nemám špatně“

V lednu roku 1971 začaly prověrky ve straně a během jednoho roku bylo ze strany vyloučeno nebo vyškrtnuto[5] asi 300 000 komunistů. Tyto postihy se týkaly těch komunistů, kteří se nějakým způsobem angažovali během Pražského jara. Jiří Jeřábek byl za svou účast při likvidaci Československého svazu mládeže v Chemapolu ze strany vyškrtnut. „Ze strany jsem nebyl vyloučen, protože jsem měl kamaráda, který byl ze staré komunistické rodiny a byl členem prověrkové komise.“ Jiřímu Jeřábkovi však bylo oznámeno, že s takovýmto kádrovým profilem nebude mít v práci žádnou kariérní perspektivu, a tak pamětník podnik raději opustil a přes známého se dostal do podniku Imex, který patřil pod ministerstvo vnitřního obchodu. „Tento podnik se měl zabývat především tím, aby vývozem zlikvidoval přebytečné zásoby vnitřního trhu. Ono to zní tak zmateně, ale má to svou logiku, protože my jsme měli plánované hospodářství, v kterém neustále něco chybělo nebo něco přebývalo.“ V tomto podniku vydržel Jiří Jeřábek až do roku 1988, kdy odešel do invalidního důchodu kvůli nervovým potížím. 

V roce 2009 se přestěhoval do Domova seniorů na pražském Chodově, kde v roce 2012 onemocněl metabolickou sepsí. „Ono to zní tak vznešeně, ale je to prostě taková nemoc, kdy se vám zničej svalový buňky, a vyšel jsem z toho tak, že nemůžu chodit. Jsem ležící klient, ale myslím si, že se vlastně nemám špatně.“ Jiří Jeřábek se nikdy neoženil, ale do domova za ním dochází jeho mladší sestra a neteře. Ač je kvůli nemoci upoután v podstatě trvale na lůžko, sám říká, že je optimista a bere život takový, jaký je. Rád čte a užívá si společenského života v domově, kde je mezi lidmi velmi oblíbený.

[1] Hlášení rozhlasu trvalo téměř nepřetržitě až do příjezdu Rudé armády do Prahy 9. května, a to i přesto, že byla budova Českého rozhlasu na Vinohradech nacisty bombardována. Hned 9. května večer bylo zahájeno vysílání Československého rozhlasu.

[2] UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration) byla mezinárodní organizace pomoci, která byla založena v roce 1943 na základě Washingtonské dohody a měla zajišťovat rozvoz pomoci lidem postiženým druhou světovou válkou.

[3] Náměstí bylo ihned po Palachově sebeupálení přejmenováno na Palachovo náměstí, ale pak zase opět na náměstí Krasnoarmějců a název Palachovo náměstí získalo zpět až po sametové revoluci v prosinci 1989.

[4] Odbor vnitřního obchodu byl zřízen ministerstvem zahraničí v rámci delimitace pravomocí k provozování zahraničního obchodu a zabýval se česko-slovenským vnitřním obchodem.

[5] Vyloučení ze strany bylo nejpřísnějším trestem pro členy komunistické strany. Člověk vyloučený ze strany byl následně i s blízkou rodinou diskriminován v běžném životě. Vyškrtnutí ze strany bylo mírnější formou trestu.