Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Květoslava Pecková (* 1956)

• narozena 10. října 1956 v Jilemnici

• vyrůstala v rodině soukromých zemědělců v Zálesní Lhotě

• otec nebyl v JZD, na což rodina doplácela

• v roce 1970, ve svých čtrnácti letech, vstoupila do lyžařského oddílu Sokol Studenec

• mezi lety 1974–1984 byla členkou československé reprezentace v běhu na lyžích

• na olympijských hrách v Lake Placid a Sarajevu v letech 1980 a 1984 získala dvě individuální bronzové medaile a jedno stříbro ve štafetě

• roku 1984 ukončila závodní kariéru kvůli psychické únavě

• vystudovala pedagogickou fakultu v Hradci Králové

• více než 20 let učila na gymnáziu v Litoměřicích

• s manželem, bývalým úspěšným veslařem, vychovali dvě dcery

• pracovala v Českém olympijském výboru

• v roce 2021 žila v Litoměřicích

Budoucí olympionička Květoslava Jeriová, provdaná Pecková, se narodila 10. října 1956 v podkrkonošské Jilemnici jako čtvrtá dcera soukromých zemědělců ze Zálesní Lhoty.  „Tatínek i maminka byli z velmi chudých rodin. Když bych to nazvala nejupřímněji, tak to byli ti nejchudší z chudých.“  Otec pocházel z Poniklé a byl ze sedmi dětí, matka vyrůstala v osadě Bratrouchov u Rokytnice a měla devět sourozenců. „Oba dva měli podobný osud v tom smyslu, že v té rodině, když dítě bylo jen trochu schopné si na sebe vydělat samo, tak muselo dům opustit a vydělávat si, jak umělo,“ říká. Proto oba rodiče ve svých čtrnácti letech odešli z domu. Tatínek nejdříve pásl dobytek, pak dělal čeledína na statku. Maminka byla děvečkou na statku v Peřimově, kde i přes svou drobnou postavu musela zastat hodně práce.

Otec, ročník 1905, sloužil na cizích polích až do svých 40 let. Když se mu po válce a divokém odsunu Němců naskytla příležitost koupit výhodně malou usedlost, půjčil si od známých peníze a stal se majitelem statku se sedmi hektary pozemků v Zálesní Lhotě . Přestěhoval se tam se svou první ženou, která ale nebyla na těžkou práci zvyklá, a tak se rozvedli. Vzpomněl si na malou čipernou děvečku z Peřimova, v té době už ale pracující v textilní továrně v Rokytnici. Byl trpělivý, našel ji a stala se jeho manželkou.

Černé ovce mimo JZD

I přes nelehké podmínky se Jeriovým celkem dařilo. Jejich krávy dávaly tučné mléko vhodné pro výrobu másla, které bylo po válce v přídělovém systému nedostatkovým zbožím. Koňmo ho dováželi do 40 kilometrů vzdáleného Železného Brodu. Postupně začali nabírat pomocníky, ale stále chyběl syn, který by otcovu práci převzal. Do manželství se narodily čtyři dcery. „Já jsem poslední pokus o syna.,“ říká pamětnice. I jako dívky musely doma hodně pomáhat – při sklizni obilí, brambor, nakládání fůry, draní peří. „U nás nebyl čas na nic jiného než pořád dokola sezónní práce,“ vzpomíná. Při práci si se sestrami svěřovaly své představy o budoucnosti. Kromě rodiny a krásného domu se v nich objevovaly i olympijské hry. „Myslely jsme si, že jsou to sny, které se nemůžou nikdy splnit.“

Otec si vážil toho, že může konečně pracovat na své půdě. Když se po roce 1948 zakládala Jednotná zemědělská družstva, vstup odmítl. „Byli jsme ve vesnici tak trochu za černé ovce, protože jsme byli jediní, kdo do JZD nevstoupil. Nevím, jestli tohle byl důvod, ale určitě to nějakou roli hrálo. .My dívky jsme byly často terčem šikany ze strany chlapců, že nám třeba ubližovali, nebo násnějakým způsobem i fyzicky napadali.“ Shazování do bláta, sáňky v potoce i facky byly běžnou praxí.

Nemám čas, musím doma pomáhat

Své první lyže dostala budoucí profesionální sportovkyně v pěti letech – byly ještě široké a neohrabané. V Jilemnici tehdy stála továrna na lyže. Snad každý znal někoho, kdo v továrně pracoval a sehnat lyže pro děti nebyl větší problém. V zimě se sestrami chodila bruslit – čtyři dívky si vzájemně půjčovaly dva páry bruslí. Také tělocvik probíhal v zimě venku na lyžích. Květa Jeriová měla díky práci na statku dobrou fyzickou kondici a při školních závodech prokázala také svůj sportovní talent. Na druhý stupeň základní školy dojížděly sestry do Studence, kde se každý rok konaly školní lyžařské závody, které Květa pravidelně vyhrávala. Díky tomu si jí všimli funkcionáři tamějšího oddílu a chtěli ji pod svá křídla. „Oslovili mě a já jsem řekla: ‚Nemám čas, musím doma pomáhat.‘“ Takhle to šlo další dva roky.

Uvolnění v době pražského jara se týkalo i soukromých zemědělců. „Neměli jsme třeba vůbec přídavky na děti, měli jsme spoustu omezení, vysoké daně a najednou, když nastoupil k moci Alexander Dubček, se to velmi zlepšilo právě pro nás soukromníky. Bylo to zřejmě tím, že byl Slovák a na Slovensku těch soukromníků bylo daleko víc,“ usuzuje pamětnice. Následné okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy tehdy dvanáctiletá Květa moc nerozuměla. Rodina navíc neměla televizi, informace čerpala z rozhlasu a novin. „Starší sestra odjela na chmel v předvečer okupace a maminka měla hrozný strach, že se nevrátí. Slyšeli jsme v noci lítat letadla, všechno bylo nejasné, co bude, jak bude. Jestli bude válka, nebo co se bude všechno dít. Přicházely zprávy, že ve Vrchlabí byli nějací ranění.“

Tatínek už se z pole nevrátil

Nástup normalizace zastínila v rodině událost, kterou popisuje jako jeden z nejhorších momentů svého života. „V roce 1969 odešel tatínek na pole, dostal infarkt a už se z pole nevrátil. Pro nás to byl velmi těžký moment. Pro maminku doslova šok, protože si najednou vůbec nevěděla rady,“ vypráví. Rodina přišla o otce a statek o hospodáře. „V chlívě bylo plno dobytka, ve stáji stál kůň, ale nebyl ten hospodář,“ říká. Maminka by sama zemědělství nezvládla. „Konečně vstoupila do JZD, protože jí nic jiného nezbylo. Pole nám vzali, krávy si odvedli a zaplatili nám za ně asi tolik peněz jako zhruba v 50. letech. Takže za čtyři krávy jsme dostali asi tři tisíce.“

Když šla maminka žádat o vdovský důchod, vyměřili jí necelých čtyři sta korun. Na otázku, proč tak málo, se jí dostalo odpovědi: ‚‚Málo jste dala státu.‘‘ Na námitku, že státu dala čtyři zdravé děti, už odpověď nedostala. „Maminka se neudržela a řekla: ‚Nás se zastal akorát Dubček.‘ A to už bylo úplně špatně. V roce 1973, kdy se tahle scéna odehrála, se jméno Alexander Dubček vůbec nesmělo vyslovovat.“

Z oddílu do reprezentace

Matčin vstup do JZD pro Květu mimo jiné znamenal mnohem více volného času. „A právě v té době za mnou přišel předseda lyžařského oddílu ve Studenci, jmenoval se Štefan, a ten pán si s sebou přivedl i mladého trenéra.“ vzpomíná. Její pomoci na poli už nebylo třeba, a i matka souhlasila. „Takže mi bylo už 14 let, když jsem vstupovala do lyžařského oddílu.“ Fyzicky byla připravena dobře, horší to bylo s technikou běhu a lyžování. První soustředění v Mísečkách rozhodlo. Dobrá parta a spousta zábavy. „To mě chytlo,  začalo mě to strašně bavit,“ říká. Oním mladým trenérem, na kterého s úctou vzpomíná, byl Jaroslav Hák. Dodnes oddíl Sokol Studenec trénuje a Květa se s ním pravidelně vídá. Obdivuje jeho trpělivost i důraz na výchovu, ne pouze jen sportovní stránku věci.

Už první rok v oddílu se Květa dostala na mistrovství republiky dorostu a obsadila 18. místo, se štafetou dokonce získala stříbro. Po základní škole nastoupila na jilemnické gymnázium a v lyžování výrazně zlepšila techniku. Dvakrát za sebou obsadila třetí místo v dorosteneckém mistrovství republiky a díky tomu byla zařazena mezi juniorský výběr ČSSR. Raketový vzestup pokračoval. Roku 1974 byla vybraná, ač věkem ještě juniorka, do státní reprezentace dospělých.

Domů jednou za čtvrt roku

V tu dobu odmaturovala a chystala se na vysokou školu, kterou chtěla studovat dálkově. Aby jí to bylo umožněno, musela mít zaměstnání. Stala se tedy zaměstnancem Střediska vrcholového sportu. To pro běh na lyžích bylo až v tatranském Štrbském Plese. Výhodou byl čas na trénink, nevýhodou velká vzdálenost. Maminku viděla jen jednou za tři měsíce, navíc musela kvůli závodům i hodně cestovat. Bylo jí smutno. Situace se vyřešila sama, když druhé Středisko vrcholového sportu pro běh na lyžích vzniklo v Jablonci nad Nisou, kam Květa přestoupila. Každý týden tak mohla jezdit pomáhat mamince do Zálesní Lhoty.

Jejím prvním reprezentačním trenérem ještě za juniory byl Ilja Matouš, shodou okolností rodák z vedlejší vesnice. „Nikdy na nás nezvedl hlas. Byl to člověk, který v životě něco dokázal. Byl takovým tím osobním příkladem, kterých je, myslím, mezi trenéry velmi málo. Vtáhl nás do trénování takovým způsobem, že jsme chtěli sami něco dokázat. Bez jakéhokoliv napětí a nepříjemných zážitků,“ říká. Zemřel v roce 2018 a na jeho pohřeb se sjela spousta lyžařů. „Při vynášení rakve z kostela všichni tleskali,“ vzpomíná.

Dokázal nás psychicky zdeptat

Další dva reprezentační trenéři Bohuslav Rázl a Zdeněk Ciller vyznávali tvrdší trenérské metody. Náročný trénink v reprezentaci brala za samozřejmý. Květě nevadil důraz na fyzický výkon, ale psychický tlak. „Tréninky, které jsme tehdy pod jejich vedením, ať už to byl jeden nebo druhý, absolvovali, byly na hranici únosnosti. Řekla bych až nesmyslně tvrdé. Ale co mi třeba spíš vadilo, tak to bylo v případě Zdeňka Cillera jeho psychické deptání. Byl to člověk přísný na sebe a ještě přísnější na nás, a musím říct, že na něj vzpomínám s velkými rozpaky, protože nás kolikrát dokázal velmi ale velmi psychicky zdeptat, dohnat až k slzám a nikdy to nebylo myslím úplně spravedlivé,“ svěřuje pamětnice.

Stát a strana kladla na sport velký důraz, dobré výsledky využívala k propagaci režimu a vrcholoví sportovci proto měli dobré podmínky. „Byli jsme privilegovanou skupinou,“ přiznává. Květa vykazovala dobré výsledky, a proto i jako dřívější dcera soukromého zemědělce neměla s režimem žádné větší problémy. Rok po nástupu do reprezentace se dokonce dostala mezi užší olympijské družstvo. Pro Olympijské hry 1976 byla zatím náhradnicí, která nakonec nevycestovala. Sama cítila, že ještě není připravena utkat se s těmi nejlepšími. Umanula si ale, že na příští olympiádu pojede a bude tak dobrá, aby o její nominaci nebylo pochyb. V té době se začali světoví výrobci sjezdových lyží zaměřovat také na zdokonalování běžek. „Trenér se tehdy uchýlil k lehké lži a servismanovi od Rossignol vnutil myšlenku, že jsem v týmu nejlepší a on si mě tedy vzal do své skupiny. Takže jsem se v roce 1978 postavila na lyže značky Rossignol,“ vzpomíná. Lyže přesně sedly její technice, servisman ji navíc naučil, jak je právně mazat. Právě při jejich přípravě se zbavovala trémy a dostávala do závodnické nálady.

Olympijské úspěchy s dohledem v zádech

O dva roky později si na nich v olympijském závodě na pět kilometrů v americkém Lake Placid vyjela bronzovou medaili. Hry roku 1980 byly první příležitostí výjezdu československých běžců na lyžích do USA. „Letět do Ameriky byl obrovský zážitek,“ říká. Lake Placid bylo malinkým městečkem. Sportovci bydleli v budově, která se později měla stát nápravným zařízením pro mládež. Stadion byl skromný s pár diváky. „Trochu to připomínalo okresní přebor, až na to, že tam byly kamery a novináři,“ vzpomíná. Další její velkou medailí byl bronz z tratě na deset kilometrů na mistrovství světa v klasickém lyžování roku 1982 v norském Holmenkollenu. Dva cenné kovy přidala v roce 1984 na olympiádě v tehdy jugoslávském Sarajevu. Na pětikilometrové trati vyjela bronz, se štafetou přidala ještě stříbro. Byla ráda, že může cestovat a na vlastní oči se přesvědčit, jak sežije na druhé straně železné opony. O emigraci nikdy neuvažovala. Návraty do Zálesní Lhoty za maminkou pro ni byly srdeční záležitostí.

„Já osobně jsem těžko snášela takové propagandistické momenty. Třeba – jeli jsme na olympiádu, tak nám říkali: ‚Nesmíte se stýkat se západními soupeři.‘ Nebo si spíš myslím, že nás tajně sledovali, jestli nenavazujeme nějaké kontakty,“ myslí si. Tehdy si to moc neuvědomovala, ale zpětně se domnívá, že byla pod dohledem „Z dnešního pohledu si myslím, že mezi trenéry byli nějací informátoři, kteří dávali zprávy o tom, jak se chováme, co děláme, co neděláme,“ říká. Jako sportovkyně se soustředila především na výkon. „Tohle jsme vnímali velmi okrajově, nebo až zpětně jsme zjistili, kdo z těch trenérů o nás podával zprávy,“ dodává.

A pak jsme si řekli, že se vezmeme

Po olympiádě roku 1984 poskytla spolu se svou reprezentační kolegyní a kamarádkou Blankou Paulů rozhovor pro magazín Stadion. Každá zvlášť tam odpovídaly na otázky poodhalující jejich osobnost a soukromí. Odpovědi Květy Jeriové o tom, že ideální dovolená není o destinaci, ale o člověku, s kterým by ji sdílela, zaujaly jiného olympionika – veslaře Zdeňka Pecku. Stejně jako ona tehdy uvažoval o konci kariéry a byl nezadaný. Napsal jí dopis. Jenže v té době chodila sportovkyni spousta dopisů a tento byl navíc na čtyři stránky. „Nebylo z něj patrné, co ten člověk chce. Až na konci byla adresa, kde jsem si přečetla, že je to veslař Zdeněk Pecka,“ říká. Začali vzájemně sledovat své kariéry, vyměnili si pár dopisů a nakonec se setkali. „Potom  jsme se sešli asi ještě dvakrát, a pak jsme si řekli, že se vezmeme,“ vypráví.

Zdeněk Pecka nemohl najít motivaci poté, co československá výprava zrušila účast na letní olympiádě v Los Angeles roku 1984, na kterou trénoval. Akci bojkotoval Sovětský svaz a další země východního bloku. Tehdy skončil s profesionální kariérou. Květa zvažovala konec už po olympiádě roku 1984. Nový trenér však chtěl, ať jede ještě na následující hry v Calgary.

Anonymní dopis a konec kariéry

„Pak najednou přišel s tím, že mu přišel anonymní dopis. Ten dopis mě tak trošku pomlouval. Nebyl úplně ostrý, ale negativní a vypadalo to, jakoby to napsal někdo z veslařů. Myslím, že to měl být tah, který měl můj vztah se Zdeňkem narušit. Ale já jsem si říkala, jestli o mně někdo takhle smýšlí, tak už nechci být v reprezentaci, protože tohle si asi nezasloužím, aby se na mnetakhle někdo díval. Takže jsem okamžitě svoji kariéru v ten den ukončila,“ vypráví. S manželem se vzali na podzim roku 1984 a čekali rodinu.

V roce 1989 byla s mladší dcerou na mateřské dovolené. V pátek 17. listopadu odjeli s manželem a dětmi do Zálesní Lhoty a kusé informace o tom, že se něco děje, měli pouze z televizních zpráv. „Pořád jsme ještě nevěřili, že nastává skutečná změna. Až teprve v neděli, když jsme se vraceli domů, bylo jasné, že když už to tam dva dny vře, že se něco stalo,“ říká. Nejistota a obavy ji ale neopustily. „Teprve po týdnu si vzpomínám, že jsem ráno vstávala z postele a hlásili, že Miloš Jakeš se vzdal své funkce. A já jsem v tu chvíli pocítila úžasnou úlevu,“ popisuje. Začala věřit, že změna skutečně nastává. „Akorát jsme nevěděli, co všechno přinese,“ dodává.

Sportovní kariéru bere Květa Jeriová Pecková jen jako životní etapu. Každá medaile pro ni představuje zadostiučinění, protože vždy chtěla něco dokázat. Sportovní výsledky ale podle ní mají jepičí život. „Světská sláva, polní tráva. O té sportovní to platí dvojnásob. Na olympiádě obzvlášť. Druhý nebo třetí den jedete další závod, ten se třeba nepovede a už to všechno trošičku bledne,“ říká. Po konci kariéry vyučovala dvacet let na gymnáziu v Litoměřicích. Nebylo to jednoduché, učit začala až deset let po promoci na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Známé jméno jí bylo spíše na obtíž. S manželem Zdeňkem Peckou vychovala dvě dcery. Je členkou Českého olympijského výboru.