Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Po 17. listopadu jsme byli jako spráskaní psi. Esenbáky všichni nenáviděli
narozen 11. dubna 1957 v Českém Těšíně
vyrůstal v komunistické rodině v Třinci
maturoval na strojnické průmyslovce v Opavě
absolvoval vojnu u Pohraniční stráže u hranice se západním Německem
v roce 1979 byl svědkem smrti pohraničníka Miloše Kukly
přihlásil se ke Sboru národní bezpečnosti (SNB) a pracoval jako vyšetřovatel v Třinci
v letech 1985 až 1989 absolvoval fakultu vyšetřování Vysoké školy SNB v Bratislavě
po pádu komunistického režimu přešel k Policii České republiky
v letech 1993 až 2019 byl vyšetřovatelem Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě
vedl vyšetřování tragické havárie rychlíku ve Studénce z roku 2008
v roce 2024 žil v Novém Jičíně
Jiří Jícha dospěl k přesvědčení, že jediné správné uspořádání společnosti je demokracie. Před listopadem 1989 přitom patřil jako absolvent elitní Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti a vyšetřovatel Veřejné bezpečnosti ke strážcům komunistické totality. Po vypuknutí sametové revoluce, která ukončila čtyřicetiletou nadvládu komunistů, se strachoval o budoucnost a kariéru. „Celá republika nás esenbáky nenáviděla. Všichni jsme byli jako spráskaní psi,“ vzpomíná Jiří Jícha.
Na rozdíl od mnoha kolegů prošel prověrkami a mohl dál sloužit u Policie České republiky. Když se seznámil s do té doby utajovanými informacemi o zločinech komunistického režimu hlavně v padesátých letech, uznal, že byl pod vlivem propagandy. Rozešel se s komunistickou stranou. Z řadového vyšetřovatele se vypracoval na šéfa prvního odboru hospodářské kriminality v Ostravě. Nejvýznamnějším případem jeho kariéry se stalo vyšetřování havárie ve Studénce z roku 2008, kdy rychlík narazil do zříceného mostu a na místě zůstalo osm mrtvých a asi sto raněných.
Jako voják byl svědkem toho, jak riskantní byla za totality služba u Pohraniční stráže na nepropustně uzavřené hranici se západním Německem. U školního praporu v Zadním Chodově zažil, jak to vypadá, když pohraničník padne při obraně socialistické vlasti. Jednadvacetiletý Miloš Kukla zahynul roku 1979 ani ne dva měsíce po nástupu na vojnu. I když bylo kolem plno vycvičených vojáků a esenbáků, vinou selhání systému a z rozhodnutí nadřízených musel jít do akce proti ozbrojenému vojenskému zběhovi.
„Všechno bylo špatně. Kukla byl naprosto nezkušený. Nebyl schopen zalehnout, když dezertér začal střílet. Prostřelil mu obě stehna. Rodičům bylo slabou útěchou, že dostal po smrti vyznamenání za statečnost,“ říká. Druhý člen hlídky byl o něco zkušenější a pohotovější. Zběha z posádky v Tachově smrtelně postřelil. Mladík z Bratislavy chtěl utéct do Německa za rodiči, kteří emigrovali. Jiří Jícha přiznává, že rád přijal funkci vedoucího svazáka praporu a nemusel chodit se samopalem kolem ostnatých drátů. I když byl loajální, byla mu proti mysli povinnost střílet na lidi jenom proto, že chtějí opustit socialistický tábor.
Jiří Jícha se narodil 11. dubna 1957 v Českém Těšíně. Od malička vyrůstal v Třinci. Otec Miroslav Jícha, tesař a absolvent stavební průmyslovky, pocházel ze zemědělské rodiny z jižních Čech. Do Třince přišel budovat železárny. Matka Gertruda byla třinecká rodačka. Pracovala jako sekretářka ve stavební firmě, později dělala vedoucí učňovského střediska. Jiří se manželům Jíchovým narodil jako druhé ze tří dětí. Rodina bydlela v třinecké kolonii zvané Kanada, kterou vybudovali úředníci z Třineckých železáren.
Rodinný dům tam ve dvacátých letech minulého století postavil i dědeček pamětníka Emerich Scheliga ze Stonavy. V Třineckých železárnách pracoval jako předák a přežil tam obě světové války. Patřil k zakladatelům kolonie. Jiří Jícha tam prožil celé dětství. „Rodiče dostali domek od babičky, ale museli vyplatit dvě matčiny sestry. Žili jsme skromně, ale dobře.“
Rodiče byli členy komunistické strany. Zvláště otec byl komunistou z přesvědčení. Věřil prý, že lze vybudovat spravedlivou socialistickou společnost, ve které si budou všichni rovni. „Dobu normalizace a největšího morálního úpadku Československa už nezažil, protože v roce 1971 dostal třetí infarkt a zemřel. Bylo mu čtyřicet šest let.“ Svého otce si pamatuje také jako vášnivého myslivce.
Jako školák prožil zklamání, když v srpnu 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby potlačila údajnou kontrarevoluci. „Od té doby nemám Rusy rád,“ říká. Vyučil se nástrojářem pro podnik Ostroj Opava. Ve třetím ročníku dostal nabídku pokračovat na výběrové strojnické průmyslovce pro vyučené. „Vymysleli na nás ale jednu fintu. Kdo chtěl studovat, musel podepsat přihlášku do komunistické strany. Bral jsem to pragmaticky. Studovat jsem chtěl, takže jsem se nějak vehementně nebránil.“
Jako středoškolák byl nucen odsoudit Chartu 77. Jednalo se o petici kritiků režimu v čele s disidenty Václavem Havlem, Pavlem Kohoutem či Janem Patočkou, která vyzývala vládu k dodržování lidských a občanských práv. Státní moc reagovala pronásledováním a šikanováním signatářů a rozpoutala proti nim štvavou kampaň mimořádných rozměrů. Pracovní kolektivy ze všech podniků, svazáci z vysokých škol i nejvýznamnější umělci či sportovci podepisovali odsuzující prohlášení.
„Do naší třídy přišel ředitel s prohlášením a seznamem všech žáků. Jako jeden muž jsme podepsali, že odsuzujeme Chartu 77, aniž bychom věděli, co to je. Bylo jasné, že kdo nepodepíše, dostudoval,“ vysvětluje. Důvodem k vyhazovu byly tehdy i dlouhé vlasy. „Máničky škola netolerovala,“ dodává Jiří Jícha, který zdárně odmaturoval v roce 1978. Bylo mu jednadvacet let a stranickou knížku už měl v kapse. Dostal umístěnku do Přerovských strojíren. Čekala ho ale vojenská služba, kterou bral jako nutné zlo.
U odvodu se dozvěděl, že půjde k Pohraniční stráži, kam brali jen kádrově prověřené brance. „Už okresní vojenské správy filtrovaly, aby se k pohraničníkům nedostali kluci, kteří měli příbuzné v kapitalistické cizině nebo synové disidentů. Hodně pohraničníků bylo ze severní Moravy, protože jsme neměli přístup k vysílání německé či rakouské televize,“ vysvětluje.
Na rozdíl od jiných útvarů nespadala Pohraniční stráž pod armádu, ale pod ministerstvo vnitra. Přímo na útvarech úřadovali příslušníci vojenské kontrarozvědky. Jedinou výhodou služby u Pohraniční stráže bylo podle pamětníka to, že se tam nerozšířila takzvaná mazácká vojna. Pohraničníci se nešikanovali, protože i ti služebně mladší nosili zbraň s ostrými náboji. „Šikanovanému by mohlo hrábnout a tyrana zastřelit.“
Narukoval na konci září 1978 do Poběžovic u Domažlic, kde absolvoval základní výcvik. Poté nastoupil do poddůstojnické školy v Zadním Chodově u Mariánských Lázní. Jednalo se o prapor určený pro výcvik velitelů hlídek Pohraniční stráže, jejichž hlavním úkolem bylo zabránit takzvaným narušitelům uprchnout na Západ. Základ železné opony tvořilo uzavřené hraniční pásmo s drátěnou a takzvanou signální stěnou. Jednalo se o tři metry vysoký plot z ostnatého drátu, který při dotyku upozornil zkratem dozorčí službu na narušení prostoru. V letech 1952 až 1966 byla drátěná stěna pod smrtícím vysokým napětím.
O ilegální překročení tohoto úseku hranice se tehdy pokoušeli i Poláci a východní Němci. „Hranice mezi Německou demokratickou republikou a západním Německem byla zaminovaná, takže východní Němci utíkali přes nás,“ dodává. Asi polovinu uprchlíků pohraničníci chytili ještě před signální stěnou. Měli totiž ve vesnicích informátory, kteří byli naučeni hlásit pohyb neznámých osob. Ve vylidněném pohraničí byl každý cizinec nápadný. Pomocníky dělali řidiči autobusů, průvodčí, hajní, hospodští. Místní chtěli mít klid a pohraničníci se chtě nechtě snažili, aby jim nikdo neproklouzl. Pokud by nechali někoho utéct, čekal by je soud a pravděpodobně vězení.
Díky protekci se Jiřímu Jíchovi nakonec podařilo službě u pohraniční roty vyhnout. Jeho starší sestra se provdala do Mariánských Lázní za vysoce postaveného vojáka z povolání, který mu pomohl: „Zařídil, že jsem mohl zůstat dalšího půl roku u školního praporu jako instruktor.“ V druhém roce vojny mu jeho kádrový profil pomohl k místu předsedy svazáckého výboru praporu. „Byla to uvolněná funkce a největší zašívárna u útvaru,“ říká na rovinu.
Incident, který nepřežili dva vojáci, se odehrál nedaleko kasáren v Zadním Chodově 27. listopadu 1979. Z vojenského útvaru v patnáct kilometrů vzdáleném Tachově zmizel nad ránem dvaadvacetiletý Slovák Milan Myslovič. Na vojně byl teprve od října. Utekl i se samopalem ze strážní služby. Maskoval se dlouhým kabátem, který někde sebral. Chtěl projít železnou oponou, ale v lese se vydal na špatnou stranu. Místo k hranicím mířil na západ směrem na Mariánské Lázně.
„Byl sice vyhlášený poplach, ale nikoho nenapadlo, že zběh dojde ke školnímu útvaru ve vnitrozemí. V Zadním Chodově byl velký výcvikový areál, který přesně simuloval státní hranici. Myslovič si asi myslel, že je to železná opona,“ říká. Když dozorčí na bráně zahlédl v dálce člověka, podle civilního kabátu typu hubertus usoudil, že je to nějaký děda. „Informoval dozorčího útvaru, který ho tam chtěl poslat, aby neznámého zkontroloval. Objevil se ale starší důstojník, který řekl, ať neblbnou a vyšlou ozbrojenou hlídku.“
S Milošem Kuklou tam vyrazil jako velitel hlídky dvacetiletý Miroslav Plíšek, který už absolvoval půlroční kurz poddůstojnické školy. Toho dne měli službu, byli to kamarádi z civilu. Jiří Jícha je přesvědčený, že odcházeli z kasáren s úkolem zkontrolovat „nějakého dědu“, který jde kolem kasáren. O ozbrojeném vojenském zběhovi podle něj nevěděli vůbec nic. Neměli s sebou ani psa.
Vojáci spěchali za neznámým mužem, který nereagoval na jejich výzvy. Když Miroslav Plíšek poznal, že to není žádný děda, řekl kamarádovi, ať ho jistí a vyrazil za ním sám. Uprchlík začal střílet, Plíšek střelbu opětoval a všichni zalehli do trávy. „Myslovič se po chvíli postavil, odhodil zbraň a zvedl ruce. Ti dva se také postavili. Myslovič se najednou prudce sehnul k zemi pro samopal a se slovy ‚můj život za váš život‘ začal střílet. Plíšek lehnul k zemi, Kukla zaváhal a Myslovič mu prostřelil nohy. Zasáhl tepnu,“ vypráví. Zběhovi se poté zasekl samopal a rozběhl se k lesu. „Plíšek začal v šoku bezhlavě pálit. Pak si upravil hledí a jednou ranou zasáhl zběha do břicha.“
Raněné odvezli obrněným transportérem do nemocnice v Plané, kde Milan Myslovič téhož dne zemřel. Miloš Kukla dostal transfuzi krve, pak ho převezl vrtulník do vojenské nemocnice v Praze. Po několika dnech zemřel na selhání ledvin. Jiřímu Jíchovi tenkrát vyprávěl o incidentu přímo Miroslav Plíšek, když po střelbě odpočíval v ošetřovně. Po revoluci si vyžádal spis z Archivu bezpečnostních složek, který poskytl i Paměti národa. Zprávy o incidentu řeší především oprávněnost použití zbraně vůči zběhovi. O případné nedostatečnosti opatření po jeho útěku ze služby, anebo o tom, že bylo chybou poslat proti ozbrojenému dezertérovi vojáky z výcviku, není v hlášeních ani zmínka.
Miroslav Plíšek, který pak také dostal vyznamenání, těžce nesl zranění kamaráda. „Nikdo mu nechtěl říct, že v nemocnici zemřel. Pochopil, když u útvaru začali nacvičovat čestné salvy,“ říká pamětník, který se pohřbu také zúčastnil. Velitelé stvořili z Miloše Kukly hrdinu, který statečně bránil socialistickou vlast. Milan Myslovič se stal ztělesněním krutého vraha a třídního nepřítele. V útvaru v Zadním Chodově ještě léta četli při nástupech jméno vojína Kukly. Vojáci sborově hlásili: „Padl při obraně socialistické vlasti.“ Paměti národa o tom vyprávěl například Václav Lebduška, který narukoval do Zadního Chodova o šest let později.
Podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu zahynulo při pokusech o překročení československé hranice v letech 1948 až 1989 přibližně tři sta civilistů. O život přišlo také několik set pohraničníků. Při ozbrojených střetech, tak jako Miloš Kukla, přišlo o život jen asi jedenáct vojáků. Daleko více, bezmála dvě stě, jich spáchalo sebevraždu. Mnoho mladých mužů sloužících na hranici umíralo při různých nehodách.
Jiří Jícha zažil na vojně také výjimečně zdařilý útěk pohraničníka. „Jmenoval se Šmíd, myslím, že Martin. Byl z Ostravy. Rukoval se mnou do Domažlic. Absolvoval i půlroční kurz pro velitele v Zadním Chodově. Pak ho přidělili k pohraniční rotě. O tři měsíce později nastalo velké vyšetřování. Dozvěděli jsme se, že opřel samopal o patník a odkráčel do Německa,“ líčí. Ukázalo se, že mladík si útěk pečlivě plánoval. O svém záměru neřekl ani nejlepšímu příteli. Choval se vzorně, aby získal důvěru nadřízených. „Využil toho, že ho poslali samotného prověřit něco za dráty. A cestu do Německa měl volnou.“
Vojnu považuje za ztracený čas a nevzpomíná na ni rád. „Většina vojáků z povolání se chovala příšerně. Jen díky tomu, že záklaďáci drželi pohromadě, se daly ty dva roky překonat,“ uzavírá svou vojenskou historii Jiří Jícha. Odmítl nabídku rozšířit řady vojáků z povolání, ale k práci v průmyslu se nevrátil. Přihlásil se ke Sboru národní bezpečnosti (SNB).
Začínal na obvodním oddělení v Třinci. Po absolvování praporčické školy v Zastávce u Brna a dalších kurzech a stážích byl jmenován vyšetřovatelem. Chtěl pak studovat dálkově práva na civilní škole, ale nadřízení mu nedali doporučení. Poslali ho místo toho na Vysokou školu SNB. V Praze sídlila fakulta Státní bezpečnosti a fakulta Veřejné bezpečnosti, Jiří Jícha nastoupil v roce 1985 na denní studium na fakultě vyšetřování v Bratislavě. To už byl ženatý a měl první dítě.
Polovinu výuky tvořila politika a došlo i na monstrprocesy z padesátých let. Ve třetím ročníku se Jiří Jícha blíže seznámil s vykonstruovaným případem takzvaného spikleneckého centra v čele s generálním tajemníkem komunistické strany Rudolfem Slánským z roku 1952, kdy justice vynesla jedenáct rozsudků smrti a tři doživotní tresty. „Náš profesor mi o tom dal přečíst knihu, abych prý věděl, že ta doba nebyla tak růžová. Samozřejmě to byl propagandistický materiál komunistické strany, ale i tak mě to těžce nahlodalo,“ říká.
Emotivní řeč prokurátora Josefa Urválka, který kromě skupiny kolem Slánského poslal na šibenici i Miladu Horákovou, mu připadala nepochopitelná. „A nechápal jsem, proč se obvinění přiznávali, že jsou imperialističtí a sionističtí agenti,“ tvrdí. O fyzickém i psychickém mučení vězněných se tehdy nic nedozvěděl. Když si o mnoho let později přečetl knihu Doznání od jednoho z obžalovaných v tomto procesu Artura Londona, který oprátce unikl, pochopil.
Vysokou esenbáckou školu ukončil v létě 1989 s červeným diplomem a titulem JUDr. Vrátil se jako vyšetřovatel na oddělení Veřejné bezpečnosti v Třinci. Za pár měsíců padl komunistický režim. Masové protivládní demonstrace inicioval brutální zásah příslušníků Veřejné bezpečnosti proti vysokoškolákům 17. listopadu v Praze. Opozice se zformovala do hnutí Občanské fórum. Jeho zástupci jednali s komunistickou vládou o demisi i odstoupení komunistů ze všech důležitých postů. A připravili přechod společnosti k demokracii.
Esenbáci, kteří chtěli sloužit i ve svobodných poměrech, museli absolvovat prověrky způsobilosti ke službě. Jiří Jícha šel na pohovor v březnu 1990. „Ptali se mě například, jestli jsem vyšetřoval i trestnou činnost komunistických funkcionářů. Řekl jsem, že tím se vždy zabývala Státní bezpečnost,“ vzpomíná. Asi pět jeho kolegů z oddělení, kteří zastávali nějaké funkce, muselo jít do civilu.
Jako vyšetřovatel třineckého policejního oddělení působil do roku 1993. Poté dělal vyšetřovatele Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě. Kriminalita tehdy mnohonásobně vzrostla. Souviselo to s novými možnostmi po otevření hranic a obrovským boomem podnikání, který s sebou přinesl i podvody, vydírání a vraždy. A zvláště krádeží a vloupání přibylo po velké amnestii prvního polistopadového prezidenta Václava Havla, který strávil jako politický vězeň asi pět let v komunistických kriminálech.
„Havla jsem uznával, ale na tu jeho amnestii nebyl nikdo připravený. Propuštění neměli kde bydlet, neměli peníze. Chyběli kurátoři a sociální pracovníci, kteří by jim pomohli, takže zase kradli a vraceli se, odkud přišli. Vazby byly přecpané. Zřizovala se nová vazební oddělení v Opavě, Heřmanicích, Karviné, protože ty lidi nebylo kam dávat,“ vypráví Jiří Jícha, který vyšetřoval všechny možné druhy trestné činnosti. Zpočátku se specializoval na pracovní úrazy, které byly v regionu hutí a dolů časté a mnohdy tragické.
V devadesátých letech rozplétal hodně sledovaný případ privatizace obchodního domu Breda v Opavě. Za podezřelých okolností jej velmi levně získal podnikatel Kamil Kolek, který byl sponzorem vládní strany ODA. Dal jí dva miliony. Jiří Jícha stíhal likvidátora privatizovaného podniku a také šéfa sekce ministerstva obchodu a průmyslu. „Byla to první privatizace, která se vyšetřovala a skončila u soudu odsouzením, byť ministerského úředníka viny zprostili,“ vzpomíná.
Asi v polovině nultých let začal dělat na krajském úřadu vyšetřování i dopravní nehody, které řešil už jako esenbák. Vyšetřoval například srážku tramvají v Ostravě-Porubě v roce 2008, kterou nepřežili tři cestující. Sotva případ dokončil, narazil ve Studénce mezinárodní rychlík Comenius do opravovaného silničního mostu, který se těsně předtím zřítil na koleje.
Pamětník vedl vyšetřovací tým, který na případu pracoval přes dva roky. Z obecného ohrožení a dalších trestných činů obvinil deset lidí. Soudní řízení se vleklo dvanáct let. Skončilo v roce 2022 pravomocným odsouzením a podmínkami pro pět stavařů zodpovědných za nepořádek na stavbě vedoucí ke zřícení mostu. Z Krajského úřadu Moravskoslezského kraje – který byl investorem, měl vykonávat na stavbě dozor a z ekonomických důvodů nepožádal o výluky na trati – nikdo potrestán nebyl. Jiří Jícha říká, že udělal pro odhalení viníků maximum. To, jak dlouho jednaly soudy a kolik lidí nakonec vyslechlo odsuzující verdikt, nechce komentovat.
Jiří Jícha ukončil svou policejní kariéru roku 2019 odchodem do důchodu. Začal psát historické publikace, například o třinecké kolonii Kanada nebo o svých předcích. V roce 2024 se intenzivně věnoval také svému blogu s návštěvností okolo dvacet tisíc uživatelů. „Vedu informační odboj proti ruské okupaci Ukrajiny,“ vysvětluje. Věří, že Rusko dříve nebo později válku, kterou rozpoutalo útokem na Ukrajinu v únoru 2022, prohraje.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj (Petra Sasinová)