Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Antonín Jičínský (* 1930)

• narodil se 24. dubna 1930 do rodiny statkáře v Dolanech na Pardubicku

• na litomyšlském gymnáziu mu na jaře 1949 oznámili, že nebude (zjevně kvůli jeho původu) připuštěn k maturitě, toto se nakonec jeho zastáncům podařilo změnit

• na Vysokou školu zemědělskou v Brně se napoprvé z politických důvodů nedostal

• po roce stráveném na praxi u firmy Vaněk byl však přijat jako „dělnický kádr“

• 21. října 1951 – brzy po začátku třetího semestru dostal povolávací rozkaz k PTP

• pracoval jako horník, nejdříve v Mariánských Horách, později na dole Evženka

• propustili ho až v lednu 1954, dlouho poté nemohl najít práci

• později pracoval na silnicích – od vykládání vagonů se vypracoval až do pozice technického náměstka

Josef Jičínský se narodil 24. dubna 1930 v Dolanech na Pardubicku do rodiny statkáře, historie jeho rodu se datuje až do roku 1654. Rodiče měli statek a podle svých slov prožil „kouzelné dětství“, polovinu z roku jako dítě pobíhal venku v trenkách.

„Můj tatínek prodělal Říjnovou revoluci v Rusku. On tam byl, jak říkám, těch sedm a půl roku. A ona ta revoluce v sedmnáctým roce byla v Leningradě, v Moskvě, ale pomalu se šířila do periferie té říše, takže do Turkestánu přišla až ve dvacátém roce. A on tam byl... On tam měl hezký postavení, byl tam správcem velkostatku, tak nějak dobře si to vedl. Tak to bylo všechno dobrý, ale když tam přišla revoluce, tak už se to všechno začínalo měnit – některý násilnosti, to nebudu ani povídat, co se tam stalo – a on se prostě pak už chtěl vrátit domů. Takže přijel v jednadvacátým roce – hodně pozdě se vrátil z vojny – a začal hospodařit,“ vzpomíná Josef Jičínský. V Dolanech byli Jičínští velmi váženou rodinou a jejich statek nepatřil k nejmenším – měl kolem třiceti hektarů polností.

Dětství a poúnorové změny

Do obecné školy chodil Josef Jičínský do dolanské malotřídky. Pak ale přišla válka, a protože za protektorátu měli nacisté snahu omezovat českou inteligenci, byla v celých Pardubicích otevřena jen jedna třída gymnázia. Tehdy se do této jedné třídy hlásilo 213 žáků a 33 z nich prošlo přijímacím řízením a měli být přijati. Za otcem Josefa Jičínského ale přišel ředitel a nabídl mu, aby jeho syn první půlrok studoval na gymnáziu v Litomyšli, kde měli tři volná místa, s tím, že se pak samozřejmě může vrátit do Pardubic. Josef Jičínský, jeho kamarád Vašek Peterka a ještě jeden chlapec tedy začali chodit na osmileté gymnázium v Litomyšli a Josef Jičínský tam také celých osm let vydržel. Litomyšl byla pro Josefa Jičínského v té době úžasným kulturním a studentským městem.

Na gymnáziu v Litomyšli zastihl Josefa Jičínského i únorový převrat. Bezprostředně po něm se jeho přítel a spolužák Luboš Jelínek rozhodl emigrovat a chtěl ho vzít s sebou, Josef ale jeho nabídku nakonec odmítl – hlavně kvůli rodičům. Těm už se v té době docela špatně vedlo, stejně tak jako i mnozí ostatní kulaci nemohli zvládnout plnit absurdně vysoké dodávky, dostávali pokuty. Ale v této těžké chvíli se za ně lidé z vesnice postavili.

„Můj otec dostal nějakou pokutu za nedodávky, a teď ještě mu scházelo, já už přesně nevím, ale bylo dost, bylo to ještě nějakejch dvacet metráků pšenice a za to zas už byly postihy. A to jsme tam měli pana Bachaně, to byl takovej šéfik a ty práce dost řídil. A tak se večer s otcem rozloučili a představte si, že najednou ráno za ním přijde a říká: ‚Pojďte se podívat na dvůr.‘ A na dvoře, on objel vesnici, a tam byly pytle pšenice, co kdo mohl dát, tam byly i pětadvacetikilový od nějakého chalupáře nebo zase co daly statky, kterých tam bylo několik... Ono to bylo až dojemný, jak ta vesnice držela pospolu.“

Nakonec se ale třem komunistům podařilo vesnici rozeštvat. Kromě vyžadování nesmyslně vysokých dodávek šikanovali rodinu Josefa Jičínského třeba tím, že jim vypínali elektrický proud, a oni tedy museli krmit dobytek potmě. Otec Josefa Jičínského se proto po nějaké době kvůli svým zkušenostem s ruskými bolševiky rozhodl dát svůj statek k dispozici JZD dobrovolně.

„A když přišel tady osmačtyřicátej rok, ta revoluce, ten obrat únorovej, tak se mnou tehdá mluvil a říká: ‚Podívej se, jsme starej rod, ale todle nevypadá dobře, uvidím, jak se to bude vyvíjet, ale já prostě tohlecto vidím špatně.‘ A pak někdy koncem roku 1948 – to je opravdu až dost dobrý – on nabídl statek, aby si ho vzali. Byl to první statek tady na Pardubicku široko daleko Byl tady předseda okresu a politický ty … a bylo to pomalu s fanfárama. A on ten statek dobrovolně nabídl, protože věděl, k čemu to spěje.“

Podle Josefa Jičínského udělal jeho otec dobře, protože pak alespoň nebyl dlouhodobě vězněn jako většina sedláků, z nichž se po roce 1948 stali nenávidění kulaci. Byl jen 14 dní bez soudu zavřený v Chrudimi, potom ho pustili domů.

„Vždy připraven“

Josef Jičínský chodil od konce války do skauta a vůdcem litomyšlského střediska byl ředitel gymnázia pan Obdržálek. Josef Jičínský vzpomíná na 28. říjen, kdy pochodující skauti zaplnili polovinu dlouhého litomyšlského náměstí. Skautské letní tábory byly v té době ještě výběrovou záležitostí – Josef Jičínský rád vzpomíná zejména na tábor ve Svatojánské dolině v Nízkých Tatrách, odkud skauti podnikali výlety – na Ďumbier nebo i do Vysokých Tater.

Po únoru 1948 ale všeobecně oblíbeného a váženého ředitele Obdržálka komunisté odvolali a dosadili na jeho místo „prozatímního správce“. Na jaře 1949 – dva měsíce před konáním maturitní zkoušky – pak přišel za Josefem Jičínským prozatímní ředitel gymnázia s tím, že ho to sice mrzí, ale že nebude připuštěn k maturitě. Toto rozhodnutí se právě jeho skautskému vůdci (a bývalému řediteli) Obdržálkovi a piaristovi páteru Františku Ambroži Stříteskému podařilo zlomit teprve týden před maturitou. Přesto se Josef dokázal připravit, takže při zkoušce z češtiny, latiny, ruštiny a občanské výchovy (tehdy již marxismu-leninismu) obstál.

František Ambrož Stříteský, který za ním tehdy přišel a řekl mu jen: „Josef, studuj“, byl pak v padesátých letech souzen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu, prokurátorkou zde byla Ludmila Brožová, kterou měla u soudu i Milada Horáková. Celkem bylo v tomto procesu souzeno dvaadvacet lidí – polovina z nich byli skauti.

Zásahy státních orgánů

Po maturitě se Josef Jičínský hlásil na vysokou zemědělskou školu, koneckonců byl potomkem starého selského rodu a už jako malý kluk miloval ovocnářství, měl svou ovocnou školku, takže ho ani nenapadlo, že by mohl dělat něco jiného.

Přijímací pohovory byly ale prý už vyloženě politické, komise o něm věděla všechno – a o odbornost rozhodně nešlo. Josef Jičínský nebyl z třídních důvodů přijat a dostal jen strohé oznámení, že „státní orgány nedoporučují studium“.

Rodiče Josefa Jičínského bydleli v té době ještě na statku v Dolanech předaném JZD. V roce 1951 ale najednou přišel výnos, že tam podkopávají morálku a musí pryč. Vystěhovali je proto do malého starého domečku o dvou místnostech, jedna z nich byla úplně mokrá, takže dovezený nábytek byl za půl roku na vyhození. Aby toho nebylo málo, dostal jednašedesátiletý otec Josefa Jičínského povolávací rozkaz k jednotce PTP v Komárně! Byl už hodně nemocný a měl velmi silný revmatismus. Josef Jičínský si vzpomíná na uvítání, které jeho otce v Komárně čekalo. Jakýsi major k nim pronesl řeč, kterou zakončil slovy: „A tane vám asi na mysli, jak tady budete dlouho – já vám tedy odpovím. Budete tady tak dlouho, dokud socialismus nebude kolovat ve vašich krvích.“ „Do rána se jeden chlapík oběsil a druhého zachránili. Takže ono to PTP zase taková legrace nebyla,“ dodává dnes Josef Jičínský.

Z kulaka dělnickým kádrem

Josef Jičínský po svém nepřijetí na vysokou školu pracoval rok ve velké školkařské firmě Vaněk v Chrudimi, která hodně exportovala do Bulharska a do Litvy. A po této roční praxi dostal doporučení a byl jako „dělnický kádr“ přijat na Vysokou školu zemědělskou v Brně. Na katedře ovocnářství tam s docentem Šmídem pracoval na studii Ovoce na loži o skladování ovoce a vzpomíná, že atmosféra roku 1950 byla hodně rozjitřená. Jako ukázka poměrů na škole může dobře sloužit jeho vzpomínka na zkoušení ze zoologie u doktora Kratochvíla.

„Já jsem si vytáhl jednu otázku – dobrý, druhou­ – dobrý, třetí – dobrý a opravdu to vypadalo na tu jedničku. A teď ten doktor Kratochvíl, kterýho si budu celej život pamatovat, se obrátil a my jsme tam měli v našem kroužku asi pět komunistů – to bylo hodně, někde byl jeden, dva – a byl tam taky Mirek Skočík. Na tu zemědělskou školu se hodně dostali lidi z praxe, který udělali maturitu za rok a pak už šli na vysokou – a tohle byl jeden z nich, byl to bývalej tajemník OV KSČ Hodonín a zároveň byl předsedou fakultního výboru strany, čili vysoký funkcionář, a ten Kratochvíl před ním byl úplně směšnej. Teď on se obrátí na ty soudruhy a říká: ‚Tak co myslíte, soudruzi, co myslíš, dáme mu to?‘ Tohle řekl. A Mirek – já jsem s ním nakonec kamarádil, to nešlo jináč, jemu bylo asi čtyřicet a mně bylo dvacet. A on: ‚No jistě, soudruhu profesore, vždyť to uměl.‘ A on mně dal trojku.“

Avšak ne všichni jejich profesoři byli na začátku padesátých let s nastupujícím režimem zajedno. Například profesor chemie hned vyhodil od zkoušky všechny studenty, kteří byli označeni komunistickými odznáčky. Není divu, že brzy potom vyhodili jiní komunisté ze školy jeho.

Josef Jičínský byl na vysoké zemědělské škole snad jediný s kulackým původem a byl tak známý, že se od něj někteří lidé odtahovali.

„Nás tam bylo hrozně moc, asi dvě stě osmnáct nás nastoupilo, ale já jsem tam byl snad jediný s takovýmhle původem. A teď jsem byl tak známý, že některý ti lidi se odtahovali, aby se mnou nepromluvili. To opravdu bylo dost složitý pro mě, já jsem byl takovej asi citovej hodně, a když se někdo odvrátil, tak já jsem to nemohl přežít pořádně a mě se to tak hluboce dotýkalo, že jsem si to pamatoval tak dlouho, že jsem s tím trpěl víc... Ale samozřejmě tam byly i hezký vztahy.“

Přátelil se s již zmíněným komunistou Mirkem Skočíkem. Ten si prý myslel, že má Josefa Jičínského takzvaně „pod palcem“, a proto mu neškodil, chodili spolu na pivo a například na prvního máje mu říkal: „Neblbni, Josef, já ti řeknu, co tam budou povídat, tak tam nechoď.“ „Lidi, co se odvraceli, byli poseroutkové, Mirek byl oproti nim normální,“ komentuje to dnes Josef Jičínský.

V Brně bydlel u mistryně republiky v šachu, která měla v garáži Opel Superb, „velký krásný šestiválec“, a protože to bylo těžké auto a ona měla jen jednu ruku, Josef spolu se svým spolubydlícím a kamarádem Bohuslavem Kurfiřtem jí chodili auto parkovat a ona občas přišla a řekla: „Pánové, dovezte mě domů.“ A jelo se na dva tři dny na jižní Moravu.

Přivydělávali si tím, že o sobotách chodili s Bohuslavem na nádraží v Králově Poli vykládat vagony uhlí – za jeden vagon, který dělali celé dopoledne, měli tisíc korun ve staré měně. Přišli domů, vykoupali se a večer šli do hotelu Brom a pět set korun tam „probendili“. Josef Jičínský vzpomíná jak kluci, kteří bydleli vedle nich ve vile, s nimi na vagony nikdy nešli, ale pak večer v Bromu seděli „jako blbci a neměli ani floka“.

Nečekaný nástup k PTP

Brzy po zahájení třetího semestru – 21. října 1951 dostal Josef Jičínský povolávací rozkaz na vojnu. Nejdříve tomu vůbec nevěřil a se spolužáky to oslavili jako legraci, že se ti nahoře zmýlili. Běžně se totiž nastupovalo 1. října a vysokoškoláci chodili na vojnu až po ukončení studia. Ale brzy je pomalu opouštěla naděje, že by to mohla být jen nějaká úřednická chyba. Musel nastoupit spolu s dalšími osmnácti vysokoškoláky do Mimoně. Ještě týden tam, jak pan Jičínský vzpomíná, „běhali v civilu“, jedli s ostatními vojáky v jídelně, ale nikdo si jich nevšímal. V sobotu jim pak ale dali mundúr, ustrojili je a v neděli jel celý vlak do Ostravy. A hned v pondělí je bez jakéhokoliv vysvětlování a bez jakékoliv bezpečnostní instruktáže odvedli na šachtu. Pan Jičínský si vzpomíná, že i vinou toho se na šachtě poté stávalo tolik úrazů, že kdyby se to spočítalo, tak na tom nemohli komunisté vydělat. Přitom by možná stačilo jen jednoduše upozornit na některá nebezpečí, která na ně v dole čekala.

Tehdy platila v OKD vyhláška, že se musí brát rubání do tloušťky 35–40 centimetrů. Do takhle úzkých slují se silní civilní horníci nemohli vejít, ale vychrtlí vysokoškoláci se na ně dokonale hodili. Lezení do sloje bylo dost fyzicky náročné – sto metrů se plazili po břiše, a když Josefu Jičínskému štajgr řekl, ať zůstane na místě, uvědomil si, že má špatně obrácenou lopatu. Nemohl tedy udělat nic jiného než se vrátit do sluje, lopatu otočit a plazit se zase sto metrů zpátky.

U PTP nebyla jen legrace

Měli možnost psát domů. Avšak od příjezdu nedostal Josef Jičínský tři měsíce dopis od rodičů. „To bylo zoufalství, to člověk zapochyboval i o těch rodičích, jestli ho nepřehodili přes palubu,“ vzpomíná dnes pan Jičínský. Na rodinu byl hodně fixovaný, a tak pro něj byly první měsíce u PTP hodně tvrdé.

 „Vzali nám veškerý ideály, každej měl před sebou nějakej životní cíl nebo se něčemu blížil, a teď se to tak přeseklo všechno, že ne každej na to uměl reagovat nebo měl schopnost na to reagovat. A opravdu v tomhle smyslu to teda bylo neuvěřitelně těžký. Já to neprodávám, to nechci, ale mluvím o sobě, že jo... Mně to připadalo doslova jako morová rána, většina z nás měla milenky, ve dvaceti v jednadvaceti letech, kdo by neměl. No a teď po pár měsících mně přišel dopis: ‚Nezlob se, to víš,‘ byla to první má holka, uměla tři jazyky, dělala v rozhlase... Prostě mi přímo napsala, v tomhle alespoň byla dobrá, protože stejně nevím, kdy se vrátím, jestli se tedy vrátím. A že ona už se chce vdávat. No a v tom prostředí, ve kterým jsme byli, to byla věc. I teď si vzpomenu, jak to bylo vážný. A tam je dobrý zase to, že člověk není sám. To už jsme měli takovej svůj kolektivek, takovejch pár blízkejch lidí, a ti zaskočili, když bylo něco takhle vážnýho, a tím se to stalo snesitelným.“

Otec byl písmák a každou neděli mu psal, bylo to prý jako zákon, pak přestal psát a napsala místo něj maminka, že otce naverbovali k PTP.

V Mariánských Horách bydleli v dlouhých dřevěných barácích po Němcích. Po dvou měsících byli ale přemístěni do kláštera v Orlové. Mezi klášterem a silnicí byla malá předzahrádka, kde je postavili do řady a zástupci jednotlivých dolů si z nich vybírali.

Já se z toho dostanu

Josef Jičínský tam stál ve vysoké horečce s angínou, hoši ho podpírali a nakonec ho odvezla sanitka do nemocnice, kde byl léčen sulfonamidy (penicilin nebyl tak běžný). Bylo mu ale pořád hůř a hůř. V jednu chvíli, kdy to s ním vypadalo už hodně špatně, k němu přišla jeptiška a řekla mu, že mu zařídí poslední pomazání... A Josefa Jičínského to prý tak rozčílilo, že jí řekl: „Nic nechci, já se z toho dostanu.“ Doktoři si s ním už nevěděli rady a přestali mu tedy naštěstí i dávat sulfonamidy, na které jak se později ukázalo, je alergický – a jeho stav se začal zlepšovat.

Josef Jičínský se tedy vrátil na šachtu. Jednou pracoval asi v metrovém rubání, transportní zařízení bylo zase poškozené jako už mnohokrát a byla tedy chvíle ticha a klidu. Josef Jičínský se tam sešel s vedle rubajícím kolegou – synem generála Syrového, sedli si a povídali. A on mu vyprávěl historku, povídal, a když byl v nejlepším, odešel najednou zničehonic nahoru ke svému havíři. Josef Jičínský šel taky pryč a říkal si, co to je za podivína. Asi za minutu byl na místě, kde spolu rozmlouvali, zával. Druhý den Josef kolegu potkal a on mu říká: „Člověče, já nevím, já jsem musel jít pryč.“

Jídelní lístek z Ambassadoru

V Orlové bylo nejvíc venkovských hochů, těm fyzická námaha nedělala potíže. Ale vysokoškoláků, kterým někdy dělalo problém jen samotné házení lopatou, tam byla asi třetina. A Josef Jičínský vzpomíná na to, jak to ovlivnilo i samotnou atmosféru – dozorci se k nim chovali solidněji, a pokud ne, tak se vysokoškoláci ozývali. Například dva bývalí právníci po třech měsících napsali dopis ministerstvu národní obrany, během týdne přijeli důstojníci ve dvou tatraplánech a provedli hloubkovou kontrolu celého útvaru a zjistilo se, že jejich nadřízení kšeftovali s potravinami. Po tomto incidentu nastala rapidní změna k lepšímu – měli tzv. ch-normu (třikrát denně maso, šestkrát do týdne), kterou mívali obyčejně tryskoví letci. Místní kuchař brzy nevěděl, co vařit, a tak mu přinesli jídelní lístek z hotelu Ambasador.

Bydlelo jich třiadvacet v jedné místnosti, nejhorší ale bylo, že se pracovalo na tři směny, takže vždycky někdo spal, někdo odcházel… „Když jsme přišli ze směny – samozřejmě nejsilnější směna byla ranní, přišli jsme na světnici a začalo to – takovej marxleninismus, takovejten nejprimitivnější a my z toho byli úplně zoufalí. A tak jsme to den dva ... a najednou přijdeme ze šichty a ono to nehrálo, bylo to vyrvaný ze zdi. Říkám, to je dobrý, to je dobrý... A druhej den už to zas hrálo a takhle se to několikrát opakovalo, až toho nechali a už jsme byli od toho osvobozený.“

„A kdyby toho nebylo...“

Jejich ideologický pracovník, četař Kroutil uměl jednu větu a s ní prošel celé české dějiny: „A kdyby toho nebylo, tak bysme teď tady ani nebyli...“ Několik pétépáků byli přesvědčení nacisté. Muži mezi 40–45 lety, jeden z nich přežil bitvu u Stalingradu, další byl Maďar, velmi nadaný na jazyky, byl letec a dělal kurýra, létal z jedné fronty na druhou, konec války ho však zastihl na východní frontě a on skončil v zajateckém táboře. A tito muži je vyučovali: „Víš kolik bylo vyznamenanejch důstojníků mit kreuz und brillianten?“ Takhle je školili a pak přišli na oficiální školení – marxleninismus.

V jejich jednotce byli i nějací vědci, několik lidí, kteří chtěli utéct „za kopečky“, vedle nich tam ale byli i skuteční zločinci. Třeba Capanda, který byl podezřelý z vraždy, s tím byl Josef Jičínský na světnici a docela se s ním skamarádil. Vždycky, když se Capanda vrátil z povolené vycházky, byla na světnici pohotovost a vždycky ho prosili, aby byl u toho. Josef Jičínský Capandu vždy hezky uložil do postele a byl klid. Když ale jednou na světnici nebyl, dělal Capanda takový nepořádek, že ho dali vyspat do táborové věznice.

A vždy když přišla nějaká vojenská komise, prodral se Capanda do první řady a všechny oslňoval svou chybějící jedničkou. A když se ho ptali: „Soudruhu vojíne, co to máte s těma zubama?“ – „To mi udělali při výslechu, když jsem byl na StB!“

Vymanit se z řádu

Jejich první velitel mjr. Mogiš – Rusín z východní fronty – byl, jak Josef Jičínský vzpomíná, hodně primitivní člověk, který by byl snad schopný i střílet. A nebylo s ním lehké vyjít – muži přišli ze šichty, najedli se a museli na cvičiště. Jelikož ale neměli zbraně, tak jen donekonečna pochodovali sem a tam, a to bylo nesmírně ubíjející.

„Tam dostává člověk za úkol se prostě nějakým způsobem vymanit z toho řádu. A to nebylo předně tak jednoduchý a chtěl by to každej. A my jsme měli myšlenku a dělali jsme výtvarnej kroužek, nahoře jsme měli ateliér. Tam jsme se utíkali a dělali jsme, to bylo asi nejkrásnější, takový reliéfy třeba Žižky nebo i Komenskýho. Pak tam byly skupiny, který furt byly doma a furt šůrovaly. My jsme se potom smáli, my jsme furt chodili ven a oni furt šůrovali. Já nevím, jak se ta společnost rozdělí, že to takhle je.“

Pak ale přišel mjr. Hubínský – důstojník ze západní fronty, který tudíž neměl naději na jakýkoli kariérní postup, a byl proto přiřazen k PTP. Když přišel, jen chodil mezi vojáky a nepromluvil. Když to trvalo tři dny, byli z toho už i otrlí vojáci docela nervózní. Jeho příchod ale znamenal změnu dobrým směrem – vojáci už nemuseli chodit na cvičení, tedy kromě těch politických. A když za ním někdo přišel pro povolenku nebo „opušťák“, tak je dostal. A tímhle způsobem se mu povedlo vychovat vojáky k dobrovolné disciplíně, takže ani neměli potřebu ho podvádět.

Oproti jednotkám PTP přidělovaným na práci na stavbách měli prý tu výhodu, že ve stejné skupině strávili tři roky, a navíc je velící důstojníci v jejich táboře nemohli moc potrestat, protože museli chodit dennodenně na šichtu a velitelé by z toho měli problémy.

„Staří“ a „noví“ horníci

Na dole Evženka, kde Josef Jičínský rubal, byly prý dva typy civilních horníků. Jedna skupina byli ti, kteří tam pracovali už léta a někteří třeba už několikátou generaci. Na ně pan Jičínský vzpomíná jako na „mimořádně hodné lidi“. Při závalu to byli oni, kteří se jako první hlásili k záchranným pracím. Pak tam ale byla velká skupina brigádníků – to byla prý bezcharakterní sebranka, které šlo jen o peníze. Hornické zaměstnání patřilo v dělnickém státě totiž k těm nejlépe placeným. Vždyť jen pan Jičínský si – přestože u PTP – vydělal až 35 tisíc korun měsíčně ve staré měně. Zároveň si ale museli všechno platit – jídlo, mundúr a dokonce i ubytování v kasárnách, stejně tak museli dokonce platit za četu vojáků, která je hlídala. Zbytek peněz byl dělený dvěma – jedna část šla na spořitelní knížku a druhou část dostávali. Protože vojáci na rozdíl od nich dostávali jen hubený žold, byli šťastní, když od svých střeženců dostali na pivo, a tak to s hlídáním nebylo tak přísné.

V roce 1953 však proběhla v Československu měnová reforma – všechny naspořené peníze se měnily 1:50. V té době pracoval Josef Jičínský na dole Evženka a civilní horníci šli do stávky. Připojili se k nim i další dělníci z jiných dolů, ale po chvilce stávkovat přestali, jen Evženka se stále držela.

„Tam byli starý havíři, kteří ještě za první republiky uměli stávkovat. To se dělalo tak, že si vyfasovali v lampárně lampu a nesjeli dolů. Byli na dvoře, tam byl velkej prostor a tam prostě posedávali. No a teď to zopakovali a tohle, co teď popisuju, byla odpolední směna. Vím, že bylo krásný počasí a my jsme měli taky ty kahany vyfasovaný, ale sami jsme nebyli schopný ... takže jsme tam taky seděli na tom slunci. A oni byli ve velkým houfu, tam jich bylo pár stovek a diskutovalo se a protikomunistický hesla: ‚My jim dáme!‘ a tak. Otevřenou branou tam vjelo několik nákladních aut plnejch vojáků, který měli pušky. Ti vojáci udělali okruh kolem nich, my jsme byli úplně stranou, my jsme byli úplně zbaběle stranou. A teď se rozestoupili asi po deseti metrech a stáli tam a ty na ně řvali: ‚Se nestydíš, tady na dělníka?!‘ A oni vůbec nepromluvili, jenom koukali úplně jak sfingy a teď ale už ta atmosféra houstla, to už teda nebyla legrace, když tam byly ty zbraně. Takže se to trochu měnilo a – já myslím, že ti komunisti to tak měli připravený – asi za dvacet minut přijelo další nákladní auto a tam bylo asi jenom osm deset vojáků a ti měli samopaly. Obstoupili druhej kruh a zase se nic nedělo. To skutečně bylo na minutu dělaný, já si to teda myslím, a teď už bylo vidět, že teda jde do tuhýho. No a asi po tý půlhodině opravdu přijel takovej tatraplán a přijel tam krajskej tajemník KSČ a ještě další dva s ním a teď se postavil a vůbec je neutěšoval. On přímo řekl: ‚My jsme dělnickej stát, ale když to dělníci neuměj pochopit, tak musej stranou, musej zmizet.‘ Mluvil, já nevím, tři minuty – dýl ne. Ale opravdu tvrdě, že je hned odvezou, asi to tak vypadalo, na těch autech, co tam stály. A co chlapi? Sklopili hlavy a sjeli a to byla poslední stávka v naší republice.“

„My tě k ničemu nepustíme“

Josefa Jičínského propustili až v lednu 1954, o půl roku později než většinu jeho kamarádů. Naivně si myslel, že dostuduje. V Brně to ale byla podle jeho slov úplně jiná škola – staré profesory vyhodili, a když šel za jedním, u kterého dříve studoval, ten se prý celý klepal a řekl mu, že pro něj nemůže už nic udělat, že se sám sotva drží. Ostatně ho zanedlouho také propustili. Josef Jičínský se zkoušel na vysokou školu dostat ještě sedmkrát, ale sedmkrát byl odmítnut.

Nemohl sehnat práci a všude ho jen odbývali s tím, že mají plno. Po návratu z dolů mu ale pan Pokorný, u něhož v malém domku stále bydleli jeho rodiče, svěřil svou zahradu, aby se o ni postaral. Na kousku neobdělané zahrady nasázel Josef Jičínský asi 12 000 topolových řízků a zkoušel na nich různé růstové stimulátory a pozoroval, jak budou na malé topoly působit. Nejlepších výsledků dosahoval s jejich kombinacemi – do země dával pětadvaceticentimetrové pruty a za pět měsíců sklízel až tři a půl metru vysoké topoly.

Zároveň již Josef Jičínský pracoval u silnic, kde vykládal vagony kameniva. V té době byla snaha budovat aleje, takže topoly oficiálně prodal a měl z nich dost peněz. Někdo ho samozřejmě hned udal. Peníze mu však nikdo nezabavil a on si koupil studentský pokojík, gauč, knihovnu, stolek a dvě křesla. Své matce opatřil kožich, prý jako klukovský vzdor a také protože už prý neměla v čem chodit. A otci koupil drahý francouzský koňak Martell.

U silnic si ho prý jeho vedoucí hodně oblíbili, došlo to dokonce tak daleko, že předseda místního výboru strany a předseda ROH se vydali na konci padesátých let do Prahy s tím, že se za Josefa Jičínského zaručí, aby mohl on dostudovat. Vrátili se naprosto zdrcení a rozčarovaní z toho, že to nejde a že na ně v Praze křičeli.

Václav Jelínek dělal kádrováka v Semtíně a později pracoval na ministerstvu průmyslu, hrávali s Josefem Jičínským fotbal a hokej. Jednou šli spolu někdy kolem roku 1950 k autobusu a Václav Jelínek mu říká: „Josef, vykašli se na to, my tě k ničemu nepustíme.“ Tehdy mu Josef Jičínský nevěřil a myslel si, že nějak prorazí. Pak se s ním potkal ještě jednou, když byl v ROH na silnicích, kde ho Václav dovedl do předsednictva schůze a musel tam s nimi sedět. Nikdy nebyl nijak politicky angažovaný a do funkce technického náměstka, které u silnic nakonec dosáhl, se dostal jen díky tomu, že u silnic pracoval celých čtyřicet let.

Mít zájem o věc

S kamarády od PTP se stýkali už za ilegality, byť ne nijak moc často, a až po revoluci se začaly dělat velké srazy. Podle pana Jičínského jsou to veliká, ale ne osobní setkání – setkají se tam pétépáci, ale ne opravdoví kamarádi. Dnes asi padesátičlenná skupina pétépáků z Orlové se však setkává poměrně často: „To jsme opravdu známí, kdežto když nás bylo tisíc na Žofíně, to je demonstrativní, že jsme ještě tady, ale je to na nic.“

Po revoluci dostal Josef Jičínský čestný inženýrský titul z brněnského rektorátu. Ve svých devětasedmdesáti letech jezdí pilně ještě s kamarádem právníkem po školách – právník prý vždy popisuje komunistické bezpráví a Josef Jičínský je na „ty legrácky okolo“. Nejraději má studenty historických seminářů, protože mají už nějaký základ a lze s nimi tedy diskutovat. Mladí lidé podle něj obecně mají o minulost zájem a je v tomto optimista. Vzpomíná ale na paní profesorku na jednom gymnáziu, která přivedla své studenty na přednášku, otevřela si noviny a četla si. „Co to je za přístup?“

„V tomhle věku je hrozně důležitý mít zájem o věc,“ končí Josef Jičínský náš rozhovor.