Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Jílek (* 1956)

• narodil se 4. prosince 1956 v katolické rodině v Poličce na Vysočině

• rodiče soukromě hospodařili v Oldřiši

• do roku 1961 rodina odolávala nátlaku na vstup do JZD

• kvůli katolické víře zažily děti šikanu učitelů a nesměly studovat

• pamětník se vyučil zahradníkem

• na vojně se dostal i do Sovětského svazu a otřásla jím realita tamního života

• působil v Československém svazu ochránců přírody a spolupracoval s hnutím Brontosaurus

• jako pionýrský vedoucí vedl přírodovědný kroužek

• stýkal se s brněnskými disidenty, převážel samizdatovou literaturu

• v říjnu 1988 byl zatčen na brněnské demonstraci k výročí republiky

• v listopadu 1989 pomáhal v revolučním štábu v Brně s distribucí letáků

• ve svobodných poměrech vytvářel zahrady pro soukromé vlastníky

• v roce 2020 žil v Poličce

Rodiče Petra Jílka vlastnili hospodářství s osmi hektary polí v Oldřiši na Českomoravské vrchovině. Po komunistickém převratu se je režim snažil donutit ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Kapitulovali až v roce 1961 a od té doby se jejich životní úroveň dosti snížila. Petr nenáviděl základní školu, protože ředitel ho šikanoval a bil kvůli katolické víře. Tu si rodina nedala vzít, přestože děti nemohly studovat.

Na vojně se dostal na cvičení do Sovětského svazu a tamní realita mu ukázala podstatu komunismu lépe než cokoli jiného. „Když jsme se vrátili a na nádraží jsem uviděl nápis ‚Sovětský svaz, náš vzor‘, měl jsem chuť ho rozstřílet,“ říká pamětník.

Později se začal stýkat s brněnskými disidenty. Převážel ilegální literaturu a účastnil se různých debatních kroužků. Dne 28. října 1988 se účastnil v Brně nepovoleného shromáždění k připomenutí výročí republiky. Demonstraci rozehnali příslušníci Veřejné bezpečnosti a mezi mnoha zadrženými byl i pamětník. Odvedli ho k výslechu. Nikdy nezapomene na pohled na schody policejního oddělení pokryté krví zbitých demonstrantů.

Králičí mláďata možná zachránila rodinu

Petr Jílek se narodil 4. prosince 1956 v Poličce, ale vyrůstal v osadě obce Oldřiš, Babka. Měl pět starších sourozenců. Bratr František zemřel ve třech letech na akutní zánět slepého střeva. Rodiče Marie a Ladislav hospodařili na menším hospodářství, nicméně si vedli velmi dobře. Neměli žádné dluhy, svoji rodinu dobře zabezpečili a vydělané peníze vkládali do nových strojů a zařízení.

Malého Petra odmalička formovaly příběhy rodičů a sousedů, kteří k nim chodili na besedu. Vzpomínali na druhou světovou válku a někteří stařečci i na tu první. Hovořilo se o partyzánech i o tom, jak jim místní pomáhali. K tomu se váže příběh rodiny Jílkových. Petrův otec měl odvézt potraviny do lesa partyzánům, jenže dostal zprávu o německé prohlídce. Ve stodole zakryl vůz plachtami a skočil do postele k manželce. Jenže si uvědomil, že zapomněl dát napít malým králíčkům, kterým zemřela matka. A tak s manželkou vylezli z postele a z dětské lahve jim dávali pít. V tu chvíli se ozvaly rány na dveře a dovnitř vtrhli němečtí vojáci. Ale i je oslovilo kouzlo králičích mláďat a začali si s nimi hrát. A nešli prohlížet stavení... „Určitě by je napadlo podívat se na vůz, protože nebyli blbí. Takže možná díky tomu, že králičí samice umřela, naše rodina žije,“ říká Petr Jílek.

Když v roce 1945 přišlo osvobození, udály se i hrozné věci. Pamětník to zná z vyprávění. „Souseda Groulíka zastřelili partyzáni vedení ruským velitelem za údajnou kolaboraci. Stalo se to před očima jeho malých dětí, které na kolenou prosily o jeho život,“ vypráví. Jindy našli místní občané německého vojáka, o kterém si mysleli, že je mrtvý, a jeden z nich mu začal stahovat boty. Jenže voják byl jen opilý a probral se. Strhla se bitka, při které voják uhodil lahví do hlavy Jílka staršího, který silně krvácel. Pak Němec utekl do kuchyně Jílkova stavení, kde ho zastřelil sovětský voják.

Malý Petr slyšel také o tom, jak na otce stříleli v lese, když běžel pro porodní bábu rodící manželce, anebo o chtivých Rusech, kteří měli zálusk na místní dívky a ženy. Besedníci také nesouhlasně vzpomínali na odsun. Netrpěli žádnou nenávistí ke svým německým sousedům. Vyprávěli, jak mnozí z nich setrvali celou noc v modlitbách a ráno před odchodem líbali prahy svých usedlostí, jež už nikdy neměli spatřit.

Když to otec podepsal, zahodil cigarety a už si nezapálil

Komunistický převrat znamenal zkázu pro velké sedláky i menší rolníky. V roce 1949 vznikl zákon o jednotných zemědělských družstvech, který znamenal postupnou likvidaci soukromého zemědělství. Velkým a středním sedlákům režim jejich statky zabavil, menší rolníci měli vstoupit do JZD. V Oldřiši vzniklo družstvo v roce 1950, ale celá padesátá léta si vedlo hůř než soukromníci. Propaganda lákající rolníky do družstev se míjela účinkem, takže nastoupil postupně sílící nátlak. Jílkovým se podařilo dlouho odolávat, do JZD vstoupili až na počátku šedesátých let. „Když šel tatínek ze schůze, kde to podepsal, zastavil se na mostě a vyhodil cigarety. Pak už si nikdy nezapálil. Spočítal si totiž, že JZD ho ožebračí, takže i taková drobná úspora pomůže uživit rodinu,“ vypráví pamětník.

Družstvo jim hned zabralo polovinu výnosných polí u jejich statku a Jílkovi museli začít obdělávat v rámci nuceného pachtu pole velmi vzdálená, kamenitá a neúrodná. Otec tam prý jednou nezasel a zrovna přišla kontrola. Nicméně v ní působili takoví „odborníci“, že ani nepoznali, že místo obilí na poli roste pýr. V opačném případě by Jílek starší mohl dostat peněžní či jiný trest za ohrožení osevního plánu.

Další ranou se stalo odvedení jejich kvalitního a zdravého dobytka. Místo něj družstevníci přivedli osm tuberkulózních krav, které měly u Jílkových pobývat v izolaci, bez ohledu na zdraví rodiny s malými dětmi. Krávy byly zlé, protože je vytrhli z jejich domácího prostředí a umístili do kolektivního kravína. „Stala se ošklivá příhoda, kdy kráva porazila maminku a chystala se ji zabít. To uviděla moje sestra, chodila tenkrát do šesté třídy, přiběhla a bodla do krávy vidle. A tím maminku zachránila,“ tvrdí pamětník.

Vzpomíná, že rodiče museli tvrdě pracovat, zejména matka. Ráno ve čtyři hodiny vstávala ke kravám, které ručně podojila a podestlala. Potom šla do JZD, kde byla zařazena do rostlinné výroby. Otec pracoval při výstavbě JZD i na poli. Když se vrátili domů, museli se znovu postarat o dobytek. Končilo se v osm večer, kdy rodina usedala k večeři. Matka poté ještě do deseti večer prala nebo vařila. Jak děti postupně dorůstaly, mohly jim víc pomáhat. „Už jako malí jsme pracovali doma v hospodářství i v JZD. Pamatuji si, když jsem chodil do třetí třídy, přišla úsekářka a poprvé mi nesla výplatu. Od čtvrté třídy jsme měli čtyři koruny za hodinu. Toho výdělku jsem si velmi vážil. Dneska by to byl trestný čin, zaměstnávat děti,“ glosuje pamětník.

Palachu, bratře milý, četly si děti pod lavicí

Jílkovi byli křesťané, chodili do kostela, což omezovalo šance na studium jejich dětí. Jeden ze synů se nakonec v šedesátých letech dostal na vysokou školu báňskou. Ostatní se museli vyučit. Nejmladší Petr velmi trpěl na základní škole, kde ho krutě ponižoval a bil ředitel Zlevor. A to prý jen proto, že pocházel z katolické rodiny. „Klečel jsem před lavicí a na předpažených rukou jsem měl položenou tužku. Trvalo to dlouho a já jsem začal brečet. Tužka mi spadla, a tak jsem ještě dostal bití. A nebylo dovolání, protože Zlevor byl velký komunista,“ vzpomíná s trpkostí Petr Jílek.

Jílkovi silně prožívali rok 1968, a to včetně dětí. „Pamatuji se na to obrovské vzedmutí naděje. Pořád jsme doma poslouchali rozhlas, četli jsme noviny a časopisy. Rodiče se hodně zajímali o rehabilitace. Zrovna se otevřel případ Číhoště, a tak ho sledovali každý den v novinách,“ vzpomíná Petr Jílek. A pak přišla noc z 20. na 21. srpna 1968...

Brzy zrána zaslechli hluk letadel a vyběhli ven. Když naladili rádio, naslouchali v přímém přenosu, jak se bojovalo před budovou rozhlasu. „Hlasatel vzrušeně říkal, že se střílí do lidí a že Sověti jsou už na schodech.“ V lednu následujícího roku se upálil Jan Palach. Petr Jílek vzpomíná, že ve škole se objevila básnička, která začínala slovy: „Palachu, bratře milý.“ Děti si ji předávaly jako psaníčko pod lavicí.

Spolužák se zabil, nesměli jsme vědět proč

Začátek následné normalizace v sedmdesátých letech označují historici i mnozí pamětníci za období velkého morálního úpadku společnosti. „Jako mladí jsme vnímali to lámání charakterů,“ říká pamětník. Když konečně mohl odejít ze základní školy na zahradnické učiliště do Poličky, byl šťastný a učení mu šlo velmi dobře. Absolvoval pak ještě mistrovskou nástavbu v Zábřehu. Na učilišti se stala tragická událost. Jeden z chlapců si vzal život. Tehdy se pravý důvod nedozvěděli, ale o mnoho let později se alespoň Petrovi tragédie objasnila.

Vzpomínal, že jednou cestou do jevíčské léčebny potkal v autobuse staršího pána, jemuž pomohl s těžkou taškou. Povídali si a stařeček vyprávěl o svém životě. Stal se jedním z prvních Husákových vězňů a jeho syn tak těžce nesl ponižování a nemožnost jít studovat, že se otrávil plynem. Byl to ten dávný spolužák z učiliště. „Dodneška vidím toho starého utrápeného pána, jak odchází do léčebny.“

Na závěr studia se učňové dostali na praxi do Lednice a Mikulova. „Seděl jsem na pahorku nad Mikulovem a koukal jsem na hraniční přechod. Viděl jsem siluety Alp a taky ostnaté dráty a strážní věže na hranicích. Myslel jsem, že se tam nikdy nepodívám, a přitom jsem moc toužil poznat svět,“ vzpomíná Petr Jílek.

Viděl jsem, jaký je Sovětský svaz

Po ukončení studia přišla povinná vojenská služba. Petr narukoval v roce 1977 k protivzdušné obraně. Většina kvalitních důstojníků musela po prověrkách po roce 1968 odejít a v armádě zůstali hlavně ti neschopní, nicméně ideologicky uvědomělí. „Armáda, to byl obrovský moloch a kvůli takovým lidem byla naprosto nebojeschopná,“ je přesvědčen pamětník. Jelikož „rakeťáci“ jezdili na ostré střelby do Sovětského svazu, dostal se tam i Petr. Pobyl tam jenom měsíc, ale stačilo mu to.

Vypráví, že při dlouhých přesunech vlakem viděl zoufale bídné vesnice nebo ženy vláčející kolejnice na stavbu železnice. Mluvil rusky a uměl opatřit vodku, takže si povídal s Rusy, Čečenci nebo Tatary. Pozoroval lidi a jejich chování. „Viděl jsem, o čem je Rusko. Na nádražích lidé nabíhali na vagony a kradli. Jedna paní popadla cihly a strčila si je do kabely. Nákladní vlaky musely mít ozbrojený doprovod. Chlap vezl prasata a říkal, že ví, že mu je rozkradou, ale že aspoň něco snad doveze. Moc lásky či obdivu k Sovětskému svazu jsem tedy nezískal.“

Zahradník, ekologický aktivista a pionýrský vedoucí

Po návratu z vojny pracoval v poličském zahradnictví a nějakou dobu i jako vedoucí zahradnictví ve Svitavách. Hlavním požadavkem byla schopnost politicky působit na podřízené, navíc si místní policisté zvykli vybírat si v zahradnictví zboží zadarmo. Takže se pamětník rozhodl přesídlit jako zahradník do léčebny v Jevíčku, kde zůstal jedenáct let.

Protože miloval přírodu a viděl její ničení v době budování komunismu, angažoval se v ekologii. Stal se členem Československého svazu ochránců přírody. Spolupracoval s hnutím Brontosaurus, jehož aktivisté se shodli, že je potřeba vychovávat novou generaci. Protože to nešlo jinak než v oficiálně povolné organizaci, stal se pamětník vedoucím pionýrského kroužku ochránců přírody.

„Zažil jsem s dětmi opravdu krásné období. Předával jsem jim lásku k přírodě, pořádali jsme výlety, jezdili jsme na klasické i putovní tábory,“ vzpomíná. Tvrdí, že díky příhodě s jedním konfidentem se on a jeho přátelé dozvěděli, že i jejich ekologické aktivity sleduje Státní bezpečnost (StB).

Nadechnout se naděje

Na konci osmdesátých let se Petr Jílek začal stýkat s brněnskými disidenty. Převážel zakázanou literaturu, jako třeba samizdatové Lidové noviny či Informace o církvi, navštěvoval různé akce a debatní kroužky. Seznámil se s Jaroslavem Šabatou či Vladimírem Matouškem. „Na taková sezení jsem se chodil nadechnout naděje. Na jednom setkání jsem slyšel staršího pána odpovídat na dotaz, kdy to padne: ‚Může to být do konce roku, ale netěšte se na zázraky. Podívejte se, jaký jsou lidi.‘ Pak jsem si na něj často vzpomněl,“ vypráví pamětník.

V říjnu 1988 se v Brně zúčastnil shromáždění u příležitosti 70. výročí vzniku republiky. Od počátku všude postávali policisté i skupinky estébáků v civilu. Jakmile se lidé začali shlukovat, objevily se antony a kropicí vozy. A příslušníci Veřejné bezpečnosti ihned zatýkali. „Vládla velmi stísněná atmosféra. Stál jsem na křižovatce a ztrácel jsem odvahu jít na náměstí. Nakonec jsem se s davem vydal k ženám s dětmi, které u mariánského sloupu zapalovaly svíčky. Najednou se na nás vrhli estébáci a začali zatýkat,“ popisuje pamětník. Příslušníci zadrželi kolem padesáti lidí a odvezli je k výslechu. Některé brutálně zbili. Ráno pak všechny propustili.

Pro Petra Jílka to byl první střet s represivními složkami komunistického režimu a měl oprávněné obavy z toho, co bude následovat. Ředitel v práci mu řekl, že na něj StB tlačí, aby ho propustil. Státní bezpečnost podle jeho slov vyvíjela nátlak i na jeho ženu, aby na něj donášela výměnou za finanční výhody. Na Veřejnou bezpečnost byl předvolán ještě 21. listopadu 1989. Výslech to však byl spíše rozpačitý. Sametová revoluce už se totiž dala do pohybu.

Jak pamětník později zjistil, krajská správa StB na něj zavedla 19. září 1989 svazek s krycím názvem Ochranář. Zařadila ho do kategorie prověřovaná osoba. Svazek byl zřejmě nedlouho poté zničen a zůstal jenom záznam v registračním protokolu. „Domýšlím se, že o mně uvažovali jako o nejslabším článku, který by mohli nejsnáze zlomit,“ říká pamětník, který však žádný pohovor s estébáky nezažil. Mezi prověřované osoby zařazovala Státní bezpečnost lidi, o které se zajímala většinou kvůli podezření z protistátní činnosti a často šlo zároveň o osoby vytipované k možnému získání k tajné spolupráci.

Zahradníkem v nové době

Petr Jílek seděl v listopadu 1989 v klubovně přírodovědců, když se z rádia dozvěděl o demonstraci v Praze na Národní třídě, kterou brutálně potlačili příslušníci Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. Hned druhý den jel do Brna a horlivě pomáhal v tamním revolučním štábu mimo jiné s roznášením letáků a předáváním informací. Brzy ale začal podle svých slov vnímat, že všechno není ideální. „Viděl jsem, že se to neubírá dobrým směrem. Lidé se tam hádali a řešili banality,“ říká. Jeho skepse se ještě prohloubila v devadesátých letech, zejména po vzniku opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS v roce 1998. Nikdy si ale nepřestal vážit svobody, možnosti podnikat a také otevřených hranic, díky kterým se konečně mohl podívat do světa.

Ve svobodných poměrech se chtěl naplno věnovat své profesi. Z léčebny v Jevíčku proto odešel a několik let pracoval jako lesník a zahradník. Poté založil s kolegou firmu a dlouhá léta vytvářel zahrady pro soukromé majitele. V roce 2015 ho těžká nemoc poslala do invalidního důchodu. V roce 2020 žil Petr Jílek poklidným životem v Poličce.