,,Potom tam poslali estébáky [převlečené] za hasiče. Toho nejvíc lituji. Napsali, že přijde hasičská kontrola a oni to byli estébáci. Půda na zámečku byla plná starožitností a starých věcí. A protože na půdě nesmělo nic být, tak to jsem musel předtím, jednu neděli, sobotu naházet všechno na valník a všechno jsme to spálili v lese. To byla enormní škoda, škoda těch starých věcí.“
,,Tam jsem zavedl skauty. Vedl jsem je. Celou svou dovolenou jsem věnoval skautingu. A potom to dopadlo tak, že když ho zakázali, tak jsem udělal velký táborák. Mám tady vizitku. Ukázal jsem ji. Byla tam veliká lilie a bylo tam napsáno, no uvidíte, co tam bylo napsáno. Bylo tam hlavně napsáno: 'Nikdo nás nezdolá'. To samozřejmě prošlo přes okresní ministerstvo vnitra. Potom si mě tam zavolal tajemník a říkal: ,Když jsem tohleto viděl, tak jsem říkal: 'Zlikvidovat!' Bylo houby platné, že jsem byl předtím vzorný lékař a měl jsem spousty diplomů. Zavolal mě jenom ředitel na ředitelství. Tehdy padal sníh, žena byla těžce nemocná, tak mě dali do Volyně za sekundáře.“
,,Obsadili zámek, každý měl nápis Rudá garda nebo Revoluční garda. V zámku dělal Hitlerjugend účetního bývalý kapitán Československé armády. Byl to dobrý člověk, chodil k nám nakupovat. Když nám ti kluci Hitlerjugend sebrali nářadí na ryby – my jsme jim tam lovili v rybníku – tak on nám to zase přinesl. Bydlel za Nadějkovem na staré pile u rybníka a říkal si, že tam bude klid. Byl tam se svou manželkou. Na konci války tam vzali i svou dceru, která byla dispečerkou na letišti v Brně, bylo jí osmnáct let. Představte si, že – ty některé horlivé pak byly všechny komunistky – ty horlivé ženské tam došly pro jeho paní a jeho dceru. On zmizel, on utekl. Svlékly je donaha a kopřivami je hnaly až do Nadějkova. Tam je zavřely do koupelny v tom zámku. Nešťastnou shodou okolností přišly asi v deset hodin večer. Byl jsem u toho, byl jsem všude. Já jsem potom byl zavřený ve sklepě, abych něco neprovedl, tak jsem to viděl. Tak tam přijelo kolem jedenácté hodiny dvanáct Tatarů. Měli hrozné fousy, hrozné, takové, jaké malují Turkům na ilustracích. Oni je tam k nim zavřeli. Ráno je potom odváželi, dcera byla v bezvědomí, ta matka potrhaná. Naložili je na bryčku a odvezli je do nemocnice do Tábora. Té dceři už to asi moc nepomohlo.“
Milan Jindrák se narodil 10. září 1932 v obci Nadějkov v jižních Čechách. Jindrákovi měli malý obchod se smíšeným zbožím, který vedl otec Karel Jindrák. Matka Bohumila Jindráková, rozená Loukotková, pracovala jako učitelka. Otec psal kroniku města Nadějkova. Milan Jindrák jako malý zažil osvobození Nadějkova Rudou armádou. V 11 letech nastoupil na gymnázium v Táboře. Po dvou letech přestoupil na gymnázium v Sušici, kde se poprvé setkal se skautingem a hned se nadchl pro jeho myšlenky a ideály. Vstoupil zde do Junáka a do roku 1948 vedl oddíl vlčat. Od 16 let se spolu se svou ženou Irenou Jindrákovou, rozenou Wellnerovou, vnučkou Františka Wellnera, technického ředitele Škodových závodů v Plzni a majitele zámku ve Vojnicích, staral o část vojnického zámku. V roce 1964 se stal lékařem. Při druhé obnově Junáka v Československu v letech 1968 až 1970 založil a vedl skautský oddíl ve Volenicích. Poslední velké skautské setkání Milan Jindrák k nelibosti místních komunistů zorganizoval 19. května 1970. Po této události začalo bezohledné štvaní proti jeho osobě. Chodila na něj různá oznámení, udání, kontroly. Nakonec byl donucen opustit místo obvodního lékaře ve Volenicích. Od druhé poloviny 70. let až do roku 1989 pracoval jako obvodní lékař ve Vacově. Po roce 1989 restituoval zámek a přilehlé polnosti ve Vojnicích. V roce 2022 žil Milan Jindrák v Nadějkově.
