„Já to mám někdy v hlavě jako film, víte, vzpomínám. A říkám si, kdyby lidé měli možnost dnešní léčby, kolik by se zachránilo životů! Ale přeskočte dobu...“
„To jsme museli být připravení kdykoliv na každý příjem a kolikrát už to trvalo celý den, nohy bolely, a nakonec i hladoví jsme byli, a byli jsme tak sterilní, že jsme se nemohli jít najíst a svlékat se. Tak nám saniťáci odtáhli roušku a dávali nám do úst kostku cukru nebo napít.“
„Němci je všechny popravili, postříleli. Oni je sebrali, udělali za městem ve směru od Rovna, kde nebyla hustá zástavba, takový tábor a tam je soustředili. Nejdřív museli odevzdat cennosti a nevím, jak dlouho tam pak byli, moc dlouho to nebylo, a všechny je postříleli.“
„Na nádraží stál obrněný vlak, a když byl nálet a rozžehly se světlice, to bylo vidět jak ve dne, tak samozřejmě vojáci z vlaku po letadlech stříleli. A letadla naopak střílela na ten vlak. Zásahy padaly kolem nádraží a zasáhly i naši nemocnici. Měli jsme tam malé infekční oddělení a to úplně rozbili. Zahynul tam personál i pacienti. Pak nás odstěhovali za město, protože tam už nebylo vůbec možné být. Byl to velký statek asi čtyři kilometry u lesa, že prý to tam budeme mít klidnější, ale za dva dny nás tam bombardovali stejně.“
„Třeba u Vrútek, tam byla taková spousta raněných! A to nás učili už na tom kurzu, ten, který nekřičí, toho, prosím vás, vezměte. Protože to jsou lidi třeba v šoku nebo v tak špatném stavu, že už nemají sílu si naříkat. Ten, který křičí, ten to ještě chvíli vydrží.“
Jiřina Jiráková se narodila ve Zdolbunově 20. října 1926 v rodině volyňských Čechů Antonína a Věry Křížkových. Tato západní část Volyně patřila v té době Polsku, pak se stala součástí SSSR, od roku 1941 byla okupována nacistickým Německem a po osvobození Rudou armádou v roce 1943 patřila opět k Sovětskému svazu. Pamětnice pracovala jako zdravotní sestra ve zdolbunovské železniční nemocnici a v roce 1944 dobrovolně vstoupila do 1. československého armádního sboru Rudé armády. Po zácviku v kyjevské vojenské nemocnici byla odvelena na frontu. S vojenskou nemocnicí následovala frontu postupující přes Slovensko: Liptovský Sv. Mikuláš, Vrútky, Dukelský průsmyk. Po příchodu do Prahy v květnu 1945 byla převelena do nemocnice ve Slaném. V roce 1946 se provdala za českého vojáka Eduarda Jiráka, který bojoval u Leningradu a na Dukle. Pamětnice zůstala v armádě až do roku 1952. Později pracovala ve zdravotnictví v civilním sektoru. Zemřela 21. ledna 2016 na následky leukemie.
