Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Jiránková (* 1923)

• narodila se 3. září 1923 v Žižkově Poli

• dětství strávila ve Všetatech

• v roce 1939 nastoupila do učení a od roku 1943 pracovala v restauraci na všetatském nádraží

• zde se snažila na konci války podporovat jídlem projíždějící vězně transportované z koncentračních táborů

• v roce 1946 odešla do Liberce

• v červnu 1950 se provdala za Oldřicha Jiránka

• od roku 1953 pracovala ve školní jídelně na Jeřábu

• v roce 1980 odešla do důchodu

• v době natáčení (2023) žila v Liberci

Když bylo Vlastě Jiránkové patnáct let, musela se vyrovnat s německou okupací a vypuknutím dosud největšího válečného konfliktu v dějinách. S pokračující válkou docházelo stále častěji k problémům v zásobování, vlivem hroutící se východní fronty zaplavovali česká města němečtí vojáci ustupující před Rudou armádou a přes všetatské nádraží začaly projíždět vagony, přeplněné vězni z koncentračních táborů.

Dívali jsme se, jak vesnicí táhnou Němci a všichni jsme brečeli

Vlasta Jiránková se narodila 3. září 1923 v obci Žižkovo Pole nedaleko Havlíčkova Brodu na Vysočině jako nejstarší potomek Františka a Barbory Mičkových. Dětství však prožila ve Všetatech, kam se její rodiče nedlouho poté odstěhovali. Zde také začala v roce 1929 navštěvovat obecnou školu. Dobu svého dětství za první republiky líčí idylicky. Se svými třemi sestrami Miroslavou, Vladimírou a Marií si hrály hlavně venku s míčem, šily si z hadříků panenky a ve volném čase také chodily cvičit do Sokola.

Relativně poklidné období první republiky nicméně ukončily události na podzim 1938, kdy došlo k zabrání pohraničních oblastí ve prospěch Německa a 15. března 1939 posléze k obsazení zbytku republiky německou armádou. Ten den byla plískanice, přesto ale místní ze Všetat neváhali a šli se podívat, jak vesnicí projíždějí jednotky wehrmachtu.

„Bylo mi patnáct roků, když sem táhli Němci. Stáli jsme podél chodníku a všichni jsme brečeli, fakt. Nejenom děti, ale i dospělí. Vzpomínám si, že Němci byli dost špatně oblečení, měli jen takové lehké pláště a byla jim strašná zima. Pak si v Československu zabrali sklady a teprve tady se oblékli,“ popisuje příchod německé armády Vlasta Jiránková.

Spolužák a jeho rodina se už z koncentráku nevrátili

Po ukončení měšťanské školy se Vlasta Jiránková rozhodla stát se kuchařkou a nastoupila do učení v Brandýsu nad Labem. Jak vzpomíná, nacházela se ve městě německá kasárna a přítomnost okupační armády byla každodenní realitou. K mladým děvčatům však byli němečtí vojáci velmi pozorní a v případě sudetských Němců často uměli česky, protože vyrůstali v jazykově smíšeném pohraničí.

Existovala však skupina obyvatel, kterou se německé úřady na území protektorátu rozhodly likvidovat zcela neúprosně, a to lidi označené podle Norimberských zákonů za Židy. Od 1. září 1941 se nesměli objevovat na veřejnosti bez viditelného označení žlutou Davidovou hvězdou a od roku 1942 začaly jejich transporty do vyhlazovacích táborů. Takto zmizel i spolužák pamětnice.

„Chodila jsem do školy s jedním klukem, jmenoval se Zdeněk Oplatka a měli velký obchod se zeleninou. Vím, že se celá rodina dostala do koncentračního tábora a už se nevrátili,“ vypráví o tragickém osudu rodiny Vlasta Jiránková.

Projíždějícím vězňům jsme dávali jídlo, i když nám hrozil kriminál

Po vyučení v roce 1943 nastoupila pamětnice jako kuchařka do závodní kuchyně na všetatském nádraží, kde pracoval ve výtopně také její otec. Zde se na konci války stala několikrát svědkem průjezdu dobytčích vagonů přeplněných vězni z koncentračních táborů. Pokud vlak na nádraží zastavil, spouštěli vězni z malých okének ešusy a prosili o cokoli k jídlu nebo pití. Pamětnice a ti, kteří se rozhodli vězňům pomoci, však museli dávat velký pozor, aby je nezahlédla hlídkující německá stráž, protože v takovém případě jim hrozilo jisté zatčení.

Závěr světového konfliktu mohl přinést nebezpečí i v naprosto běžných situacích. Když jely pamětnice a její sestra 5. května za tetou do Nymburku, došlo v souvislosti s Pražským povstáním a na výzvu z pražského vysílání rozhlasu k zastavení provozu na železnici a sestry se nemohly vrátit zpět do Všetat. Mezitím se místní obyvatelstvo připravovalo k obraně, protože bylo zřejmé, že německé jednotky hodlají pokračovat v boji. Sestry proto z obavy před dalšími nepokoji zůstaly u tety ve sklepě, kde spaly tři dny na hromadě brambor.

V následujících dnech probíhala v okolních vesnicích ozbrojená střetnutí mezi německými vojáky, partyzány a domácím odbojem a také neúspěšná jednání o kapitulaci místních německých jednotek. V noci ze 7. na 8. května pak obyvatelstvo spalo ve sklepích z obavy před útvary SS, neboť místní rozhlas hlásil, že na Nymburk jedou střílející německé tanky. „Se sestrou jsme se pořád jenom modlily,“ vzpomíná Vlasta Jiránková, jak toužebně očekávaly osvobozující sovětské vojáky.

Sověti skákali z tanků a tancovali s děvčaty

Město si definitivně oddechlo až 9. května, kdy němečtí vojáci nadobro zmizeli nebo chodili již odzbrojení. První sovětské jednotky pak dorazily do města ráno 10. května.

“Když přijeli na tancích, měli jsme ohromnou radost. Byly krásné dny, už se nosily letní šaty a otrhaly jsme bez, který kvetl na zahradě, a házely jsme jej na ty tanky. Rusové se chovali dobře. Hráli na harmoniky, pak skočili z tanků a tancovali s děvčaty. Taky jsem s nimi tancovala. Vzpomínám si, že se každého ptali, jestli má ‚časy‘ a chtěli hodinky,“ vypráví Vlasta Jiránková.

V závodní kuchyni na všetatském nádraží pracovala pamětnice i po skončení války. V roce 1946 se nicméně rozhodla odejít za kamarádkou Marií Vyvážilovou do Liberce, kde nastoupila do restaurace Stalingrad. Bydlení našla rovněž u kamarádky, jejíž bratři měli být za války u partyzánů ve skalách v okolí Turnova. „Jmenovali se Vyvážilovi. Jednoho Němci zastřelili, druhý se po válce vrátil. Co tam ale dělali, nevěděl nikdo, ani jejich sestra,“ vzpomíná Vlasta Jiránková.

Nechápali jsme, jak se mohl Jan Palach upálit

V červnu 1950 se pamětnice provdala za Oldřicha Jiránka, který se vyučil cukrářem u Josefa Palacha ze Všetat. Zároveň s nimi slavila svatbu i sestra pamětnice Miroslava. Manželé Jiránkovi poté odešli zpět do Liberce, kde Oldřich Jiránek začal pracoval nejdříve ve firmě Lipo a později jako mistr v čokoládovně v Chotyni, zatímco jeho manželka získala v roce 1953 zaměstnání ve školní jídelně na Jeřábu.

O politické záležitosti se Vlasta Jiránková dle svých slov nikdy nezajímala. Velmi ji ale zasáhlo, když se dozvěděla o smrti mladého Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na Václavském náměstí. Jednalo se o protest proti okupaci sovětskými vojsky, která vtrhla do Československa 21. srpna 1968 potlačit údajnou kontrarevoluci. “Když se dozvíte o někom, koho znáte, že se upálil, zůstanete úplně ztuhlá. Nechápali jsme, jak k tomu mohlo dojít. Pro jeho mámu to bylo strašné, když jí to přišli říct,” dodává.

Profesi školní kuchařky zastávala Vlasta Jiránková až do roku 1980, kdy odešla do důchodu a věnovala se zejména svým vnoučatům. V době natáčení (2023) žila v Liberci a měla radost ze své rodiny.