„A [můj kamarád] odjel do Anglie, sám na vojně nebyl, měl modrou knížku, a z Londýna mi poslal pohled na vojnu. Už to samo o sobě byl průšvih, že z kapitalistické ciziny přišel pohled do kasáren. Já jsem žádný pohled pochopitelně nedostal, ale přijeli pro mě dva pánové v civilu z československé kontrarozvědky a odvezli mě na nějakou vyšetřovnu. A teď se mě začali ptát: ‚Vy máte nějaké známé v cizině?‘ – ‚Ne, nemám.‘ – ‚Udržujete s někým vztahy v cizině?‘ – ‚Ne, s nikým.‘ – ‚Píšete si s někým?‘ – ‚Ne.‘ – ‚A co je tohle?!‘ A teď přede mě bouchnul tím pohledem o stůl. ‚A co je tohle?!‘ zařval. Já jsem to vzal do ruky a viděl jsem ten pohled poprvé v životě, byl tam takový ten anglický strážce s tím obrovským chocholem a vzadu byla ta moje vojenská adresa a bylo tam napsáno: ‚Ahoj, Zdendo, zdravím tě z Londýna‘, a pod tím: ‚PS: V golfu jsem se stal málem anglickým králem.‘ To byla narážka na to, jak jsme spolu hráli ten minigolf, jak jsme z toho byli oba nadšení. A oni byli přesvědčeni, že to je nějaká šifra. ‚Co znamená ta šifra?‘ – ‚Já nevím.‘ Zkrátím to: já jsem tam strávil celý den, protože pro mě přijeli ještě před snídaní, a byl jsem tam až do večera. Celou tu dobu jsem tam seděl u výslechu. A to byl takový klasický výslech, že se na mně střídali, jednou tam přišel takový ten hodný a říkal: ‚Neblbni, nekaž si vojnu, tak nám řekni, co to znamená, a půjdeš si zase běhat a budeš jezdit na závody.‘ Já bych to v tu chvíli snad i řekl, mně bylo devatenáct, byl jsem z toho vyklepaný, měl jsem strach, ale neměl jsem co říct, protože to žádná šifra nebyla. Pak přišel ten druhý, ten tam řval, mlátil do stolu a vyhrožoval mi Sabinovem, což bylo obávaný vězení na východním Slovensku, a házel ciframi, kolik roků za to vyfasuju, no a protože ze mě nic nedostali – ne že bych byl tak statečný, ale neměli ze mě co dostat – tak mě večer odvezli, uzavřela se celá záležitost a hned druhý den mě vyhodili z VTJ. Zavolali mně a že se mám v určenou hodinu hlásit v Chebu.“