Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcela Jirásková (* 1952)

• narodila se 4. srpna 1952 v Praze

• dětství prožila ve Slaném

• vyučila se zahradnicí

• v srpnu 1968 pomáhala s roznášením protiokupačních novin

• v roce 1980 začala vést volnočasový přírodovědný kroužek pro děti

• odmítla vstoupit do KSČ, kvůli udání za ovlivňování mládeže byla na výslechu u StB

Prožívali jsme foglarovské dětství

Marcela Jirásková, přezdívkou Šupina, se narodila 4. srpna 1952 v Praze. Hned v dětství se ale s rodiči přestěhovala do Slaného. „Tatínek byl kominík a tam dostal k zaměstnání byt.“ Byt sice nebyl moc velký, ale malé Marcele se tam líbilo. „Ty domy byly úžasné tím, že byly propojené ve sklepech i na půdách. Žilo nás tam hodně dětí a my jsme tam prožívali takové foglarovské dětství. Bylo to tajemné, asi osm domů v řadě a všechny dvorky byly propojené, byly tam kůlničky, prádelny, chlívečky. Jako děti jsme se tam opravdu úžasně vyřádili,“ vzpomíná

V bytě měla rodina dvě místnosti a na chodbě pak společný záchod a umyvadlo. „Protože byl tatínek kominík, musel se každý den koupat. Maminka tahala kýble s vodou na plotnu a v kuchyni byly necky.“ Když Marcela nastupovala v roce 1958 do školy, dostala vleklý zánět průdušek a oboustranný zápal plic. V té souvislosti si vzpomíná na jednu raritu, a sice, že jí maminka dělala vývary z havranů. „Tatínek na ně chodil a maminka mi z nich dělala polívku, byla světle modrá a výborná.“ Na první třídu Marcela moc ráda nevzpomíná, protože ji paní učitelka neustále kontrolovala, jestli je čistá a umytá. „Paní učitelka přišla a očuchala mě, jestli nesmrdím. Musela jsem sedět v zadní lavici a přede mnou ani vedle mě nikdo nemohl sedět. Myslela si, že když je můj tatínek kominík, že jsem taky špinavá.“ Také k nim domů poslala pouliční výbor KSČ, aby zkontroloval pořádek. Když pak přišel domů tatínek, rozčílil se a paní z výboru z domova vyhnal. Od postihu je zachránila tatínkova vášeň – rybářství. Pomohl opravit všechny rybníky v okolí a jeden z jeho kamarádů rybářů se ho zastal.

Vedoucí říkal, že je okupace

Ve Slaném bydlela Marcela s rodiči do svých 17 let. V roce 1969 se přestěhovali do domku v nedaleké Černuci. To bylo v době, kdy se Marcela už v Praze učila na zahradnici. V létě 1968 pracovala na brigádě v zahradnictví v Kralupech nad Vltavou. „Šla jsem 21. [srpna] ráno do práce a nikdo nikde nebyl. […] Když jsem přišla na zahradu, tak vedoucí říkal, že je okupace.“ Za pár dní se pak Marcela zapojila do roznášení novin. „Chlapi tiskli na Poldovce na Kladně noviny. Když jeli z práce, tak mi přes plot hodili balík novin a já jsem je roznášela. Tatínek chodil se mnou a hrozně se o mě bál.“

Také si všichni mezi sebou říkali, aby se okupantům nedávalo nic, co budou potřebovat, ani voda. „A tak to Rusové vyřešili tím, že v každém podniku někoho pozavírali.“ A sebrali i Marcelinu maminku, která v té době pracovala jako uklízečka. „Zavřeli ji někde na národním výboru a vyhlásili stanné právo. V ulici stály tanky a nikdo nesměl vyjít. Pohrozili, že když nedostanou potraviny a vodu, tak ty zajaté lidi postřílí.“ Maminka tak byla přes noc pryč a rodina vůbec nevěděla, co se s ní děje. Naštěstí se druhý den vrátila. Pro tatínka si pak vojáci přijeli začátkem září. Protože byl rybář a znal všechny okolní rybníky, potřebovali ho, když u jednoho z rybníků odvšivovali vojáky.

Po vyučení chtěla Marcela pokračovat ve studiu na vysoké škole, toužila být zahradní architektkou. Aby se však na školu dostala, potřebovala doporučení od ředitele školy. „Ten se na to podíval a řekl: ‚Já potřebuju ženské k motyce, a ne do kanceláře.‘ Takže žádná studia se nekonala.“ V Černuci se pak Marcela vdala a s manželem se jim narodila dcera Helenka. Protože ale chtěla mít vedle rodičovské i jinou náplň, zašla v lednu 1980 na návštěvu do školy, což jí změnilo život na další desetiletí.

Udala mě za ovlivňování mládeže

„Šla jsem do školy, že bych vzala děti ze školy krmit ptáčky. A už to dělám 42 let. Strašně mi to dalo, obohatilo mě to a seznámila jsem se se spoustou zajímavých lidí.“ Z jedné návštěvy totiž vznikl dětský volnočasový oddíl Javory, pro který Marcela vymýšlela program v přírodě, prošla s ním celou republiku, Slovensko a další místa.

V této činnosti pokračovala, i když se vrátila do práce. Využila možnosti, že mohla pracovat jen čtyři hodiny denně a zbytek času věnovat oddílu. Nevyhnuly se jí ale ani komplikace v komunistickém režimu běžné. Pár let před sametovou revolucí za ní přišel starosta z Velvar, jestli by nenahradila jejich vedoucí a nevedla i tamní pionýrský oddíl. Marcela tak šla za stávající pionýrskou vedoucí, aby se jí zeptala, jestli chce s vedením opravdu skončit. „A ta paní, aby si ten přivýdělek udržela, mě udala za ovlivňování mládeže. Takže pro mě přijeli tajní policisti, odvezli mě do Prahy, tam se mě ptali, jestli vím, kdy se narodil soudruh Gottwald a takové. […] Byla jsem z toho vyjevená, nic takového jsem nezažila, myslela jsem, že se mě nic takového netýká. Pak jsem měla jít na chodbu a tam jsem bulela.“ Na záchodech ji pak přistihla nějaká starší paní, která vyslechla její příběh a šla se za ni přimluvit. Nakonec Marcelu pustili a ještě se jí omluvili, že to bylo nedorozumění. Později se dozvěděla, že paní, která se za ni přimluvila, se jmenovala Slánská – byla to příbuzná popraveného Rudolfa Slánského. Z pionýrské organizace byli ale s Javory vyloučeni tak jako tak a stali se tak přírodovědnou stanicí při JZD. „Něco jsme být museli kvůli dětem, to by se zas pak nedostaly na školu.“

Stejně tak musela čelit i nátlaku na vstup do KSČ. „Jednou přijeli a dali nám týden na rozmyšlenou, mně a jedné spolupracovnici. Pořád jsem nevěděla a říkala jsem: ‚Milane, jak to udělám, jak se vymluvím? Já tam za boha nechci!‘ Člověk zas tak velký hrdina nebyl.“ Navíc taky cítila zodpovědnost za celý oddíl a děti, které do něj rády chodily. Když pak přijeli, aby zjistili, jak se rozmysleli, její kolegyně řekla, že má tři děti a na víc už nemá čas. „Mě osvítilo a říkala jsem: ‚Soudruzi, já mám těch dětí čtyřicet, já taky nemůžu.‘“ Soudruzi to nakonec vzali a Marcela do KSČ nevstoupila.

Prožila jsem krásný a plnohodnotný život

Po sametové revoluci, které fandila a sledovala ji na dálku v televizi, pokračovala s oddílem dál. Jen musela vyřešit, pod jakou organizací budou fungovat, aby měli zázemí a také možnost financování. Nakonec se rozhodla pro turistický oddíl mládeže a díky tomu se také mohla s dětmi vydat do zahraničí. Cestovala ráda také s manželem a později, když manžel zemřel, i sama.

Dnes (2022) je vděčná za to, že prožila krásný a plnohodnotný život. A mladé generaci vzkazuje, aby se nebála překážek. „Spíš si myslím, že člověka uspokojí nebo posune dál, když se snaží obstát, něco se naučit,“ dodává závěrem.