Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Rudolf Jiříček (* 1934)

• narozen 30. ledna 1934 v Jezdovicích

• studoval gymnázium a geologii na Masarykově univerzitě v Brně

• díky svým znalostem v oboru a v terénu zaměstnán od druhého ročníku na fakultě

• v roce 1958 byl z fakulty vyhozen a pracoval v mikropaleontologické laboratoři v Hodoníně u Severočeské uhelné společnosti

• v roce 1968 odjel do Francie, kde na Sorbonně získal doktorát z geologie

• 1970 – návrat do Československa, do roku 1977 zaměstnán na Slovensku v podniku Nafta Gbely

• 1977 – znovu návrat do Hodonína

• pro své politické názory vyslýchán StB

• v listopadu 1989 se stal činovníkem hodonínského Občanského fóra

• od devadesátých let se věnuje ekologii

• autorem knihy Paměti národa z pohledu Masarykova kraje Hodonínska

Rudolf Jiříček se narodil 30. ledna 1934 v Jezdovicích a je o pět minut mladší než jeho sestra dvojče. Pamětníkova maminka byla v domácnosti a velmi vzdělaný otec pracoval v Baťových závodech ve Zlíně. Ovládal pět až sedm cizích jazyků. Bohužel i jeho se ve třicátých letech dotkla světová hospodářská krize a přišel o práci. Rodina po ztrátě zaměstnání krátce bydlela na Valašsku a v roce 1938 se přestěhovala do Mikulčic u Hodonína, kde tatínek přijal úřednické místo v dřevařském podniku. V Mikulčicích začal Rudolf Jiříček chodit do školy, nejprve do obecné školy a potom od čtvrté třídy do měšťanské v Moravské Vsi. Děti z Mikulčic musely do školy chodit za každého počasí tři a půl kilometru tam a odpoledne zase zpět. Jako svačinu si cestou trhaly cukrovou řepu a také občas zastavovaly jedoucí auta. V posledních dnech války, krátce před otevřením fronty na řece Moravě, děti viděly stát u železničních závor německé nákladní auto. Protože se chtěly svézt, bez vědomí řidiče si na něj vylezly. Před vesnicí musely seskočit a to ve vysoké rychlosti, snad osmdesát kilometrů v hodině. Pamětník se tehdy při dopadu na zem ošklivě odřel a musel vyhledat lékařské ošetření. Z konce války si ještě vybavuje kozáky první fronty, která šla od Lanžhotu. V rozvodněné řece Moravě zahynulo na dva tisíce koní a tisíc vojáků padlo v boji. V okolí Hodonína zemřelo více než šestnáct set vojínů Rudé armády a Královské rumunské armády, kteří jsou pohřbeni na hřbitově v Hodoníně.

Rudolf Jiříček vzpomíná i na dřívější události druhé světové války, například na prohlídky policie po atentátu na Heydricha, kdy chodila policie po domech a hledala všechny, kteří byli z jižní Moravy. Ukazovali lidem fotografie tašky a kola. Prohlíželi i dům Rudolfa Jiříčka, k jejich velkému štěstí se však zapomněli podívat do komína, kde měl jejich soused schovanou pušku.

Dne 21. listopadu 1944 se už válka pomalu chýlila ke konci a pamětník se se svými kamarády díval od řeky Kyjovky, jak duní bomby nad Hodonínem. Tehdy letěly americké bombardéry na Brno, ale protože na ně několik německých vojáků z vojenského vlaku začalo střílet, vrátily se a shodily na Hodonín 451 bomb, přičemž tehdy zemřelo více než 170 lidí. Po náletu zůstaly v troskách časované bomby. Němci vozili do města vězně z Uherského Hradiště, a komu se podařilo bombu zneškodnit, toho propustili. I pamětníkův otec byl tehdy v Hodoníně společně se svým kamarádem z Mikulčic během spojeneckého bombardování. Oba se snažili utéct z města, jeho přítel ho předběhl a zabočil za roh. Bohužel tam právě vybuchla bomba a utrhla mu hlavu.

Během náletů se rodina Rudolfa Jiříčka chodila schovávat k sousedům do sklepa pod stodolou plnou slámy. Jednou napadla spojenecká letadla cisternový vlak projíždějící okolo obce. Z rozstřílené cisterny stékala ze svahu nafta, lidé z vesnice hned doma popadli kbelíky a nosili si ji domů. Co neposbírali, to časem ztvrdlo na asfalt a potom to museli na poli rozbíjet.

Při přechodu fronty se Jiříčkovi schovávali ve vinném sklepě v Mikulčicích. Spolu s nimi se tam ukryli i majitelé nedalekého mlýna s malou holčičkou, kterou pamětník vozíval v kočárku. Mlýn při náletu zapálily bomby, protože navigátoři si mysleli, že se jedná o nacistické sídlo. Po náletu se ještě vrátili a na lidi, kteří se tam sbíhali, stříleli. Pamětníkův dědeček přitom přišel o kus tváře. Po požáru se na svůj majetek přišli podívat i majitelé mlýna. Vzali s sebou i svou dcerku v kočárku. Bohužel právě okolo po silnici projížděli opilí ruští vojáci, zavadili o kočárek džípem a z malé holčičky zůstala jen červená skvrna na zdi. I přes krutosti, se kterými byl spojen konec války, lidé objímali a vítali v slzách ruské osvoboditele. Ti si od nich na památku brali kola a hodinky – „časy“.

Po měnové reformě rodina přišla o své úspory a místo vysněného rodinného domu musela bydlet v pronájmu v Mikulčicích.

V těžké době stalinismu se mnoho lidí pokoušelo uprchnout z komunistického Československa a jedním z nich byl i pamětníkův spolužák z obecné školy v Mikulčicích Ivoš Rampáček. Měl otce ve Spojených státech amerických a s maminkou se pokoušeli dostat přes hranice. Bohužel člověk, který je měl převést na druhou stranu, je udal. S matkou dostali deset a třináct let vězení. Když Ivoše Rudolf Jiříček po návratu z trestu potkal, měl zakalené oči a za půl roku zemřel, patrně na následky ozáření. Svoje zážitky mu však nevyprávěl, prý podepsal mlčenlivost a bál se, aby se zase nedostal zpátky.

Za svůj bohatý život zažil Rudolf Jiříček dvakrát i unikátní meteorologický jev. Na začátku padesátých let v Mikulčicích a v Moravské Nové Vsi řádila dvě tornáda, která pokácela stromy a odnesla střechy domů. Pamětník byl právě v té době ve škole. Všichni se museli schovat do sklepa, kde se s učiteli drželi za ruce, opírali se o stěny a čekali, až běsnění venku přestane.

Po dobu studia na gymnáziu se Rudolf Jiříček věnoval archeologii a paleontologii. Na kole projezdil část České i Slovenské republiky. Podařilo se mu nashromáždit obrovskou sbírku artefaktů i zkamenělin, která čítala asi 100 000 kusů. Nalezl zbytky mamuta z Čejkovic, keramiku popelnicových polí, kosti, korálky nebo stříbrnou minci. Podařilo se mu dokonce upozornit archeology na dlouho hledané hradiště u Mikulčic z dob Cyrila a Metoděje. Všechny nálezy odevzdal do muzea v Hodoníně a velmi lituje toho, že tyto sbírky byly v pozdějších letech rozkradené.

„Já jsem tehdy, když jsem tam vedl jedenáctičlennou skupinu, netušil, že se z toho stane památník, na který každý rok 5. července do Velehradu dopoledne, odpoledne do Mikulčic přijedou arcibiskupové, kardinál Vlk.“

Zájem o horniny nakonec zvítězil nad historií a Rudolf Jiříček se rozhodl pro studium geologie. V roce 1953 nastoupil do prvního ročníku Masarykovy univerzity v Brně. Vyučující si brzy všimli jeho rozsáhlých znalostí terénu, lokalit a už ve druhém ročníku mu nabídli místo asistenta s polovičním úvazkem. Měl před sebou skvělou budoucnost, po ukončení studií měl zůstat na univerzitě a časem složit docenturu. Ale v roce 1958 čekaly univerzitu i pamětníka velké změny. Nejdříve komunisté přejmenovali Masarykovu univerzitu na Univerzitu Jana Purkyně a potom následovaly čistky v řadách vyučujících profesorů. Výpověď dostali odborníci známí po celém vědeckém světě, jako třeba děkan Karel Zapletal. Pamětníkem otřásla smrt kolegy doc. Jedličky přímo v posluchárně před zraky jeho i studentů. „Můj přítel docent Jedlička z katedry botaniky, se kterým jsme chtěli založit úplně novou větev, paleocenologii, ve svých třiačtyřiceti letech zemřel před zraky posluchačů, jak ho vyšetřovali. Protože původně ho rodiče dali na bohoslovectví a on z toho zběhl. Prostě byla to krutá doba. Mě potom obvinili, že jsem vedl protistátní hnutí s cizinci, protože já jsem učil i lidi z Arábie, Řeky a Jugoslávce.“

Represe neminuly ani Rudolfa Jiříčka, vyhrožovali mu uranovými doly. Nakonec musel ze svého pracoviště na univerzitě odejít. Na základě nepříznivého posudku se mu nedařilo najít žádné zaměstnání v oboru, na fakultách měl deset let zakázáno vyučovat. Nakonec se mu poštěstilo najít si práci v Hodoníně v Severočeských uhelných dolech v mikropaleontologické laboratoři.

V době Pražského jara v roce 1968 podal pamětník žádost o rehabilitaci, ale přidal k ní i své svědectví o tom, kdo způsobil smrt jeho kolegy docenta Jedličky. Zdůraznil v ní, že lidé, kteří ho mají na svědomí, stále působí ve vědeckých pozicích na univerzitě. Spravedlnosti se však nedočkal, a pár měsíců po srpnu 1968 proto raději zamířil do Francie, kde si na Sorbonně udělal doktorát. Pracoval tam pak v geologické laboratoři. Po ukončení doktorátu dostal nabídku zůstat natrvalo ve Francii, v Lyonu na fakultě, ale Rudolf Jiříček měl v komunistickém Československu nemocné rodiče, a tak se se ženou i s dvouletým synkem rozhodli v roce 1970 pro návrat do rodné země v rámci amnestie.

Po návratu zamířil na Slovensko do podniku Nafta Kbely, kde pracoval sedm let. Ani na Slovensku však neunikl pozornosti Státní bezpečnosti, několikrát ho vyslýchali a strávil týden ve vazbě. V roce 1982 dokonce po jednom výslechu dostal infarkt. StB obtěžovala i jeho zahraniční spolupracovníky, kteří přijeli do Československa za vědeckým výzkumem. Komunisté pamětníkovi také nedoporučili ke schválení další vědecký titul CSc., měl zakázáno vyjíždět za hranice a publikovat odborné články. „Já jsem v té době ukončil kandidaturu v Bratislavě, a když jsem ji měl dostat, tak vyšel pan docent Tomlajn z geografického ústavu a odevzdal mně dopis, ve kterém bylo řečeno, že kvůli politickým událostem se mi škrtá kandidatura a že moje práce, která tam je, bude předložena některému ze studentů jako kandidatura.“

Ani protesty ze Slovenské akademie věd nepomohly, svou kandidátskou práci nemohl pamětník obhájit, mohl psát jen menší geologické články, a tak se v roce 1977 znovu vrátil do Hodonína. Po letech strávených geologickým výzkumem na Slovensku se věnoval oblasti Vídeňské pánve a stal se výborným znalcem Karpatské předhlubně.

V době sametové revoluce v roce 1989 byl jedním z členů hodonínského Občanského fóra a v porevolučních listopadových dnech objížděl s umělci velké moravské podniky a žádal jejich vedení, aby rozpustilo Lidové milice a nepropouštělo ze zaměstnání členy OF. V roce 1991 na žádost vlády Petra Pitharta vytvořil seznam asi stovky podniků z okresu Hodonín, ve kterém shrnul, co vyrábí, kolik mají zaměstnanců a jakého jsou politického smýšlení lidé v jejich vedoucích pozicích. Premiér to později v televizi napadl a prohlásil jeho seznam za hon na čarodějnice. Pamětník rovněž nesouhlasí s politikou i ekonomikou tehdejšího federálního premiéra Václava Klause. Protože řadu let působil na Slovensku a měl tam mnoho přátel, byl ostře proti rozdělení Československa. Účastnil se organizace protestního průvodu 10 000 lidí.

V devadesátých letech se Rudolf Jiříček věnoval převážně ekologické tematice, v roce 1993 uspořádal první ekologickou konferenci a podílel se na vzniku OEC – Okresního ekologického centra. I s touto iniciativou se dostal do rozepře s premiérem Václavem Klausem, který ekologickou reformu zakázal se slovy, že musí podléhat centrálnímu řízení a že nedopustí žádné sektářství. Před několika lety Rudolf Jiříček napsal knihu věnující se historii Hodonínska – Paměti národa z pohledu Masarykova kraje Hodonínska.

Pamětník i dnes sleduje aktivně politickou situaci v České republice, ale chybí mu dostatek pozitivních zpráv v médiích. Vadí mu, že se do vedení státu často dostávají lidé, kteří dané problematice vůbec nerozumějí a pouze lidi manipulují líbivými hesly.