Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud
narozen 15. listopadu 1938 ve Zlíně
rodiče se hlásili k Hnutí Grálu, zároveň měl v dětství kontakt s katolickým a spiritistickým prostředím
v letech 1954–1957 absolvoval jedenáctiletou střední školu v Uherském Hradišti
na konci střední školy opakovaně vyslýchán StB kvůli kontaktu se svědky Jehovovými
v letech 1957–1962 studoval elektrotechnickou fakultu na ČVUT
za studií na vysoké škole docházel mezi svědky Jehovovy
v komunitě svědků Jehovových potkal svou pozdější manželku
s manželkou přestoupil do Církve bratrské (1970) a nakonec do Českobratrské církve evangelické (1977)
v ZPA Čakovice (1963–1995) se podílel na výrobě a testování československých počítačů
1995–2000 působil jako tlumočník a překladatel DAEWOO-AVIA
Motto Jana Jiřičky (nar. 15. listopadu 1938 ve Zlíně) „Půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud“[1] jako by ve zkratce vyjadřovalo celý jeho život. Přinejmenším v náboženské oblasti šel přes nejrůznější řeky – těžko bychom hledali člověka s bohatšími zkušenostmi s nejrůznějšími církvemi a hnutími –, ale proud jej skutečně nestrhl. Navíc dokázal i ze složitých zážitků pro sebe získat to dobré a přes různé odbočky a překážky konečně naleznout to své.
Pamětníkovi rodiče Antonín Jiřička a Anna, rozená Kořínková, pocházeli z katolických rodin. Potkali se však již jako stoupenci málo početného Hnutí Grálu, a to přímo v sídle hnutí ve Vomperbergu. Na svazích rakouských Alp je oslovilo charisma ústřední postavy hnutí, známé pod pseudonymem Abd-ru-shin. Po svatbě (1937) žili novomanželé ve Zlíně. Antonín Jiřička tam (do r. 1942) pracoval jako stavební technik u firmy Baťa. Když se jim narodil syn Jan, dali jej sice pokřtít a později i biřmovat v katolickém kostele, ale vychovávali jej podle zásad Hnutí Grálu.
Bylo to v době, kdy se „grálovci“ stali kriminalizovanou skupinou: Abd-ru-shina v „osadě Grálu“ zatkli hned první den po obsazení Rakouska nacistickým Německem a po únoru 1948 se Hnutí Grálu v Československu dostalo na index znovu. Nacistické i komunistické pronásledování „grálovců“ se odráželo v opatrnosti Jiřičkových. Ti Janovi museli vysvětlit, že nikde nesmí mluvit o Hnutí Grálu, Abd-ru-shinovi nebo domácích pobožnostech.
Zajímavé je, že Jan Jiřička dál chodil i na katolické mše a ve škole do katolického náboženství, a rodiče se jej vždy vyptávali, o čem bylo kázání. Paralelně se tak setkával s Biblí a (o něco více) s Abd-ru-shinovými texty. Srovnání obou učení Jana Jiřičku dovedlo k tomu, že poměrně brzy začal vnímat některé rozpory Abd-ru-shinovy nauky.
A aby toho nebylo málo, měl Jan už v dětství kontakt rovněž se spiritisty, ke kterým patřili jeho strýc – bylinkář a včelař Jan Jiřička a teta Terezie Jiřičková. V městečku Hluk poblíž Uherského Hradiště, kde Jan s rodiči od roku 1943 bydlel, se tak potkával hned se třemi náboženskými skupinami.
Z válečných let si Jan Jiřička vybavuje například stěhování ze Zlína do tatínkova rodného Hluku, kde si v roce 1943 tatínek založil stavební firmu, smrt strýce Jakuba, který těžce onemocněl na totálním nasazení, přelety bombardovacích svazů, partyzány v Bílých Karpatech, kopání krytu na zahradě, osvobození Hluku hladovými Rumuny nebo průchod banderovců Zlínskem.
Po osvobození se vzpomínky zahušťují: tatínek o stavební firmu i auto, jež pro podnik koupil, po roce 1948 přichází, ve své kanceláři ale jako stavitel pracuje i po znárodnění a začlenění podniku pod Pozemní stavby v Uherském Hradišti. Zákaz skautingu, kterým Jan několik let žil. Politický proces s místním podnikatelem, jenž se neúspěšně snažil emigrovat, i s lidmi, kteří mu s útěkem pomáhali. Kolektivizace a perzekuce „kulaků“.
V této pohnuté době se Jan Jiřička nadchl pro hudbu: učil se hrát na housle a spojence našel ve svém učiteli výtvarné výchovy na tehdejší měšťance Dominiku Černém, který si jej oblíbil a v muzicírování jej podporoval. Ve hře se Jan Jiřička postupně zdokonalil do té míry, že se roku 1953 na doporučení svého učitele z uherskohradišťské lidové školy umění Petra Křiváka dostal do Slováckého symfonického orchestru (dříve známého pod názvem Slovácká filharmonie).
Pro Jana Jiřičku se čtyři léta, jež v tomto amatérském orchestru až do maturity strávil, staly zásadní životní zkušeností. Po ukončení „lidušky“ jezdil na soukromé hodiny houslí až do Brna k profesoru konzervatoře Josefu Jedličkovi a snil o tom, že po maturitě na jedenáctileté střední škole půjde na konzervatoř a pak na akademii.
Tyto plány ale nevyšly, a to z kuriózních důvodů. Při prázdninovém pobytu u babičky v Praze navštívil kvůli problémům se srdcem kardiologa Šimáněho. Ten se s ním dal po vyšetření do hovoru o duchovních záležitostech a pozval jej k sobě domů. Jana Jiřičku si hned získala bezmezná důvěra, kterou Šimáňovi chovali v Písmo, a spřátelil se s nimi. Netušil ale, že jsou svědkové Jehovovi a že je sleduje Státní bezpečnost (StB).
„Od prvního setkání s Šimáňovými jsem začal velice intenzivně číst Bibli a nacházel jsem úžasné věci. Najednou jsem viděl, že to je pro mě Boží slovo. Viděl jsem, že v Kázání na hoře je vše řečeno zhuštěně a tak nádherně, že kam se hrabou sáhodlouhé Abd-ru-shinovy výklady! Otvírání Písma pro mě bylo nové a nezajímal jsem se o to, kam Šimáňovi patří. Ani mě na to neupozornili. Zpětně jsem jim to měl za zlé, ale již dávno jsem jim to odpustil,“ vysvětluje Jan Jiřička.
Doktor Šimáně měl totiž kontrolovanou poštu a stačil jediný jemu adresovaný dopis, aby Jan Jiřička dostal předvolání na sekretariát svazu mládeže. Tam na něj čekal neznámý muž. „Začal napřed všeobecně, ale pak mi řekl, že je od Státní bezpečnosti. Já jsem chtěl hned vidět jeho legitimaci, tak mi ji ukázal. Byl seržant u estébáků a náboženské záležitosti měl zřejmě na starosti, protože mi kladl informované otázky mířené na místa, kde jsou v Bibli rozpory. Působilo to, jako by prošel nějakým školením. Říkal, že mu to či ono žádný z věřících nevysvětlil. Já jsem se mu k víře přiznal a on pak najednou vyrukoval s tím, odkud se znám s doktorem Šimáněm. To mě šokovalo. Potom povídal: ‚Doktor Šimáně říká…‘ A citoval z mého dopisu. V ten moment už mě začal lámat pro spolupráci,“ líčí pamětník.
Estébák se Jana Jiřičku snažil přesvědčit nejdříve po dobrém: sdělil mu (jako vůbec první!), že Šimáňovi jsou svědkové Jehovovi a konají protistátní činnost. Vyzýval jej, aby napsal doktoru Šimáněmu znovu a požádal jej o kontakty na brněnské svědky Jehovovy. Výměnou sliboval přijetí na vysokou školu. Prospěchářská argumentace však nezabírala, a tak při následujících schůzkách přešel estébák k výhrůžkám, že se Jan Jiřička na školu nedostane. Mýlil se však v tom, že chce jít studovat na akademii: Jan Jiřička sice přemýšlel o konzervatoři a bavily ho cizí jazyky, ale když mu začalo být jasné, že na uměleckou nebo humanitní školu jej bez spolupráce s StB nepřijmou, rozhodl se pro techniku. Technické obory ho totiž také bavily, navíc bylo známo, že jsou nejvíc žádané a že v nich tolik nevadí případné „kádrové šmouhy“ uchazečů.
Tato volba naštěstí Janu Jiřičkovi vyšla: po maturitě v roce 1957 mohl bez problémů pokračovat ve studiu na Fakultě elektrotechnické ČVUT. Jako specializaci si zvolil silnoproud a StB mu dala pokoj.
V té době se Jan Jiřička modlil, aby mu Bůh ukázal, zda je pravda v Abd-ru-shinových textech, nebo v Bibli. Čím dál silněji spatřoval pravdu v Bibli. A protože poznávání Bible prostřednictvím doktora Šimáněho jej táhlo, nezalekl se rizika a po příjezdu do Prahy doktora Šimáněho opět vyhledal. Tehdy se už ale díval za každý roh, jestli jej někdo nesleduje.
Přes Šimáňovy se Jan Jiřička brzy dostal do rodiny Dědouchových. Ačkoli se mu některé prvky jehovistické nauky i dogmatický způsob myšlení příčily a třebaže měl k jehovismu stále větší výhrady, vytrval. Vedla ho k tomu i ryze osobní motivace – na setkáních se totiž poznal s Marií Dědouchovou.
Po smrti Mariiny babičky Anny Baštové se rodina Dědouchových se svědky Jehovovými rozešla. V roce 1963 se Jan Jiřička a Marie Dědouchová vzali. Jiřičkovi si svou víru podrželi i pak, ale najevo ji dávali jen v soukromí: společně doma četli Bibli a modlili se. V roce 1969 však pocítili bytostnou potřebu mít své širší společenství, být někde zakotveni. Začali pravidelně navštěvovat bohoslužby Církve bratrské. I v bratrském sboru jim nicméně postupem času začala vadit určitá svázanost a náboženská nesnášenlivost. A když Marie Jiřičková v roce 1977 vyhrála konkurz na návrh interiéru nové budovy jarovského sboru Českobratrské církve evangelické, vzali to jako pozvání a postupně oba přestoupili k evangelíkům.
Tehdy už měli Jiřičkovi děti a Jan Jiřička pracoval v Závodech průmyslové automatizace (ZPA) Čakovice, kam dostal umístěnku. Nastoupil v lednu 1963 jako konstruktér a v následujících několika letech byl svědkem toho, jak se v podniku plně rozvinul počítačový program. ZPA Čakovice roku 1966 zahájily kompletní sériovou výrobu samočinných sálových počítačů, jejichž vývoj byl předtím realizován ve Výzkumném ústavu matematických strojů. Jan Jiřička absolvoval postgraduální studium (1965–1967) aplikace samočinných počítačů a v roce 1966 byl na vlastní žádost přeřazen právě k počítačům. „V této nově vzniklé sekci se zformovala skvělá parta nadšených techniků a měl jsem to potěšení být její součástí. Kromě šéfa jsme všichni byli nestraníci, postupně jsme se vzájemně velice sblížili,“ popisuje pamětník.
V čem přesně spočívala úloha Jana Jiřičky? „Dělal jsem hardware i software a prováděl jsem také testování nových strojů. Byla to nesmírně zajímavá práce, využil jsem v ní i znalost cizích jazyků. Jednak hodně informací z oboru bylo jen v angličtině, jednak koncem šedesátých let do podniku často jezdily návštěvy i ze Západu, třeba z Francie nebo Švédska. Já jsem je měl na starost a prováděl je. Díky tomu jsem se coby nestraník bez šéfovské pozice dostal na čtyřsemestrální intenzivní kurz angličtiny, který mi hradil podnik. Naopak ruština mi po 21. srpnu 1968 zhořkla do té míry, že jsem sovětské delegace prováděl anglicky.“
Celá sedmdesátá a osmdesátá léta se Jan Jiřička podílel na produkci a testování původních československých počítačů. Podle jeho svědectví byly určeny převážně pro domácí trh a byly na ně pořadníky. V té době se Jan Jiřička pracovně seznámil a pak i osobně sblížil s Janem Sokolem, jenž ve Výzkumném ústavu matematických strojů vedl tvorbu operačních systémů.
Konec zlaté éry československých počítačů přinesla sametová revoluce: po otevření trhu a přílivu západní techniky se výroba v ZPA Čakovice utlumovala, podnik skomíral a propouštěl, až v sekci počítačů Jan Jiřička zůstal jako jeden z posledních zaměstnanců.
V srpnu 1995 přestoupil na pozici tlumočníka a překladatele do společnosti AVIA, jejíž název se záhy změnil na DAEWOO-AVIA. „Cizí jazyky mě již od mládí velice bavily a byl jsem rád, že mohu v zaměstnání uplatnit v první řadě angličtinu, ale také němčinu, francouzštinu a jednou dokonce i ruštinu, když podnik realizoval zakázku do jedné z bývalých svazových republik. Jako tlumočník a překladatel jsem působil do května 2000, kdy jsem odešel do penze.“
V době natáčení (2022) Jan Jiřička stále hrál na housle ve třech neprofesionálních orchestrech, pravidelně se každý měsíc scházel s bývalými kolegy ze ZPA Čakovice a byl aktivním členem jarovského sboru Českobratrské církve evangelické. V létě navíc navštěvoval sbor ve Strmilově. Především vlastní rodina, ale kromě ní také zakotvení v různých společenstvích mu vedle rodiny pomohly překonat nejtěžší životní situaci, kterou byl v roce 2021 odchod jeho milované manželky. „Na svoji nejdražší ženušku myslím s nevyslovitelnou vděčností. Bylo to 58 nádherných let manželství a rodinného života a předtím čtyřleté známosti. Byl to pro nás oba ten největší životní dar,“ říká Jan Jiřička.
[1] „Úvodní motto (Iz 43,2) má v mém životě reálný základ. V 11 letech mě skutečně strhl proud řeky Moravy, ale místní dívka (můj anděl-zachránce) si toho včas všimla a tonoucího mě vytáhla. Později jsem slyšel zaznít tento verš z kazatelny a tehdy promluvil přímo ke mně osobně. Od té doby jej vždy připojuji k ranní modlitbě.“ (Pozn. pamětníka)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Pokorný)