Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Jiříčková (* 1946)

• narodila se 4. června 1946 v Ostravě

• její otec Oldřich Korpas za války spolupracoval s odbojem

• v roce 1954 byl Oldřich Korpas odsouzen k deseti letům za velezradu, v roce 1960 byl propuštěn na amnestii

• v roce 1961 byl Oldřich Korpas uvězněn na dalších sedm let

• rodina čelila šikaně a perzekuci

Anna Jiříčková, rozená Korpasová se narodila 4. června 1946 v Ostravě-Vítkovicích jako druhá ze sedmi sourozenců. Tatínek Oldřich byl zaměstnán ve Vítkovických železárnách a byl významným členem Československé strany lidové, maminka pocházela z rodiny zemědělců z vesničky Malé na Českomoravské vrchovině.  Maminka bývala zaměstnána péčí o mladší sourozence a Anna často nacházela útočiště u tatínka. „Hrávala jsem si s jeho rýsovadlem, logaritmickým pravítkem, křivítkem, kružítkem…Nebo si mě bral na klín, když opisoval noty.“ Tatínek se angažoval nejen v kostelním sboru, ale byl i předsedou Katolického spolku Orel. Hlavním sídlem spolku býval Katolický dům ve Vítkovicích.  „Tam byla třeba knihovna, kavárna, velký sál, kde pořádali divadla, oni měli divadelní skupinu i s orchestrem, dělali i zpěvohry, operetky a nejradši jsme měli pohádky pro děti.“

Po únoru 1948

Oldřich byl členem nejužšího pražského vedení ČSL a reakce na sebe nenechala čekat dlouho. Byl propuštěn na hodinu z práce a do půl roku měla rodina opustit i byt na Moskevské ulici, který patřil jeho zaměstnavateli. Sehnat nový nebylo snadné a jednou, když tatínek zrovna nebyl doma, přijelo před dům nákladní auto… „Přišli cizí lidé, vnikli do bytu a začli stěhovat nábytek a nakládat.“ Nový, přízemní, byt v Kutuzovově ulici byl o hodně menší a ošklivější.  „Když jsem tam poprvé přišla, tak mi to připadalo, že jsem vešla do nějakého sklepa, tak tam bylo tma.“

V létě 1954 dostal Oldřich práci jako vedoucí stavby destilační baterie v Urxových závodech a rodina se opět stěhovala. Tentokrát do krásného, světlého bytu s ústředním topením. Na podzim začala Anna navštěvovat základní školu. „Toho prvního září mě do školy vedl tatínek, držela jsem se ho za ruku a celou cestu jsem naříkala, že mě nebude učit ta paní učitelka, na kterou jsem se tak těšila.“ Nakonec Anna přijala i novou učitelku, našla si kamarádky a ve škole si zvykla, i když jich bývalo ve třídě přes 40.

Před modlitbou

Oba rodiče byli silně věřící, což se výrazně promítalo v rodinném životě. Tatínek důsledně světil neděli, než rodina vyrazila na mši, pouštěl svým dětem varhanní hudbu. I nové oblečení nebo boty si Korpasovi vždy brali poprvé do kostela, jako formu poděkování. Před večerní modlitbou bylo třeba uhladit všechny spory.  „My jsme se pohádali, to bylo normální, děcka se nemění. Ale před modlitbou jsme museli být usmíření.“ Věřící byli i prarodiče na Vysočině, kde děti Korpasových trávívaly letní prázdniny. Když třeba přišla bouřka… „Tak babička vytáhla z chvostnu hromničku, zapálila ji a teď vytáhla ty svoje modlitební knížky a modlili jsme se, aby nepotlouklo.“

Na ty vánoce nikdy nezapomenu

Pár dní před vánocemi 1954. Osmiletá Anna Korpasová si hrála se svými sourozenci před budovou Urxových závodů v Ostravě-Zábřehu a čekala na svého tatínka. „Bylo to k večeru, už se pomalu stmívalo, lidi odešli z práce a tatínek furt nešel. Mezitím odjelo akorát jedno černé auto…“ Na Annu zamávala paní, která pracovala ve vrátnici, ať zavolá maminku, že s ní potřebuje mluvit. „Maminka se oblíkla, šla tam a ona jí řekla: ‚Nehledejte manžela, odvezli ho čtyři příslušníci přímo z pracoviště.‘ Na ty vánoce nikdy nezapomenu.“ Mamince se snažili pomoci alespoň její rodiče, kteří dorazili do Ostravy na vánoce.  Po Novém roce začaly drsné domovní prohlídky a rabování. Doma za maminkou navíc začíná docházet příslušník STB a činí na ni nátlak, aby se rozvedla. „Vysvětloval jí, že tata už se z kriminálu nikdy nevrátí, bude zbavený všech občanských práv a rozvod mu stačí oznámit.“ Rodina ale dala STBákovi najevo, že není vítán.

Děcka, pomodlete se

Oldřich dostal za údajnou velezradu deset let a rodina se ocitla zcela bez prostředků. Maminka nesehnala práci ani jako uklízečka. Na radu účetní z Urxových závodů si strýc Josef, který bydlel s Korpasovými ve společné domácnosti, nechal přepsat děti na sebe a z přídavků maminka zaplatila alespoň nájem. Nějaké peníze dostávali i z fondu katolického spolku a od strýce. Jinak žili z toho, co jim kdo dal. „Jednou maminka říkala:  ‚Děcka, pomodlete se, já už mám na zítra jenom na mléko a chleba.‘ Když šla ráno před školou Anna pro ten chleba s mlékem, všimla si, že mají ve schránce nějakou obálku. Přitom pošta obvykle chodila až před polednem. Maminka jí dala klíček a řekla jí, aby se tam šla podívat. „Donesla jsem obálku a v té byla stokoruna. Vůbec nevíme od koho, na obálce nebylo nic napsáno. Takže jsme zas vydrželi a zas to šlo dál.“

Jáchymov, Opava

Oldřich byl zavřený nejprve v Jáchymově. Po nějakém čase dostal povolenku k návštěvě. Maminka vzala nejstarší dceru Lídu a vyrazily vlakem přes celou republiku. Doprovázel je i strýc Josef, který zajistil nocleh. „Ve tři hodiny v noci je z toho pokoje vyhodili, že ho potřebují pro někoho jiného.“  Museli tak čekat na nádraží na první ranní vlak k lágrům. Z půlhodinové návštěvy bylo nakonec deset minut. Přes malé okýnko na sebe skoro ani neviděli. „Podat ruku si nesměli, nesměli si dát pusu manželé, nic.“

1956. Rodině přichází dopis od otce z nápravně-výchovného zařízení v Opavě. Tam se Oldřich ocitl, když bylo třeba předělat nedostatečnou dokumentaci k mostním jeřábům, která přišla ze Sovětského svazu, a komunistům se nedostávalo odborníků. Režim v opavské věznici byl o něco mírnější a rodina mohla otce navštěvovat jednou za čtvrt roku. Veškerá komunikace se ale i nadále odehrávala přes zástěnu pod dohledem bachaře.

Na chvíli doma

Květen 1960. Velká amnestie Antonína Novotného se vztahovala i na Oldřicha, který byl podmínečně propuštěn. „Měli jsme obrovskou radost, že je tatínek doma, všechno bylo takové prosluněné, strašně fajn…“  Tatínek nejprve pracoval na dráze, kde podbíjel pražce, později k vůli lepšímu ohodnocení nastoupil na šachtu. V únoru 1961 se Korpasovým narodilo nejmladší dítě, syn Antonín.

Červen 1961. Anna byla zrovna doma, protože si rodina nemohla dovolit poslat ji na školní výlet. Stala se tak svědkem druhého Oldřichova zatčení. „Zrovna se vrátil z noční směny, dělal na šachtě v závalu. Najedl se a asi půl hodiny poté, co si šel lehnout, tak velké zvonění a vytáhli ho z postele. Ani rozloučit se s náma nesměl.“ Oldřich údajně porušil podmínku stykem s jiným propuštěným vězněm, se kterým měli vyvíjet protistátní činnost ve prospěch Vatikánu. Musel si odpykat zbytek původního trestu a dostal další tři roky navrch. Při přípravě procesu si STB zvala k výslechům rodinné příslušníky, i tehdy čerstvě 15letou Annu.

Výslech

„Babička mě tam vedla, bylo nějak odpoledne, pak mě přes všecky ty katry dovedli do vyšetřovací místnosti…V rohu bylo zazděné takové prkno ve výši sedu a zeď u toho prkna hrála všema barvami a hlavně hnědou. Tam prostě mlátili ty vyšetřované. A když začli se mnou ten výslech, zas byli dva, jak dycky, tak vedle v místnosti, jak kdyby někoho mlátili, řvali a tak dál…“ Vyděšená Anna s STBáky nekomunikovala. Ti tedy změnili taktiku a výkřiky z vedlejší místnosti ustaly. Neustále z Anny páčili informace o onom druhém vězni, se kterým měl Oldřich konspirovat proti zájmům ČSSR. Anna jim marně opakovala, že si k nim dotyčný chodil pouze prát prádlo.  Nakonec, na radu babičky, podepsala protokol o výslechu hned pod posledním řádkem. „Ti byli úplně na větvi. Nakonec mě propustili, ale drželi mě tam hodinu.“

Lékárnická laborantka

Děti politického vězně mohly na nějaké studium zapomenout, Anna si tedy hned po ukončení základní školy začala hledat práci. Nastoupila jako pomocná síla do lékárny. Osvědčila se a po roce nastoupila do střední školy pro lékárnické laborantky v Brně. Učitelů bylo málo. „Věnovali se nám vždycky akorát o přestávkách, zadali nám nějaký úkol a pak šli učit do těch svých tříd a zas o přestávce přišli za náma.“ Anna se trápila zejména s matematikou a fyzikou. „Nakonec jsem ale odmaturovala výborně na to všecko, kolik toho bylo.“

Svatba do týdne

Když Anna potkala vážnou známost a chtěla se přestěhovat do vlastního, sehnat v Ostravě byt byl opět velký problém. „Dědeček Pavel chodil po národních výborech a tam nám všude říkali: ‚7 až 15 let…‘“ Nepodařilo se jim získat ani pozemek na stavbu. Pak se dozvěděli, že vzniklo Bytové družstvo pracovníků ve zdravotnictví. Když tam přinesla přihlášku, řekli jí, že jen ze své lékárny je už třetí. Páter z kostela, kam docházeli, jim poradil, že pokud chtějí mít větší šanci na byt, musí se co nejrychleji vzít.  „Takže během necelého týdne dědeček Pavel vyřídil svatbu, měli jsme to v úterý…“ Nakonec se podařilo získat byt a realizovala se i „konspirační“ církevní svatba v kostele na Hostýně.

Jiný člověk

V roce 1968 byl tatínek konečně propuštěn. Ke Korpasovým se ale vrací jiný člověk, zlomený dvojitým vězněním. Problémy se začaly objevovat zejména po smrti jeho matky. Se svou ženou a dětmi jednal tvrdě, mladší děti bil, nikomu nedůvěřoval a dal pouze na názory své sestry. „Jakmile jsme na něco projevili vlastní názor, všechno bylo špatně.“ Bez konfliktů se neobešla ani žádná ze svateb Anniných sourozenců. Otec vedl částečně dvojí život, s řadou věcí se rodině nesvěřoval. Už ve vězení tajně studoval teologii a po propuštění se nechal vysvětit na kněze, bez vědomí manželky i dětí. Řekl jim to až v roce 1990, když jezdil do Olomouce pomáhat s obnovou arcibiskupství po komunistické éře.

Usmíření

K usmíření došlo až krátce před Oldřichovou smrtí, kdy se o něho žena i děti staraly v konečné fázi rakoviny. „Byly vánoce, ještě si s námi připil a jak jsme se potom rozešli domů, najednou taťka objal maminku a říkal: ‚Děcka se nám vrátily.‘ Bylo hrozné, v čem musel žít, ale děkovali jsme za to, protože to přišlo jako dar. A pak, když umíral, tak jsme byli smíření.“