Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Jiřičková (* 1943  †︎ 2021)

• narodila se v roce 1943 a dětství prožila na pražském Žižkově

• pamatuje si na bombardování na konci války

• vystudovala architekturu

• v roce 1963 se vdala, postupně se jí narodily tři děti

• v roce 1965 získala výjezdní doložku a strávila tři týdny ve Vídni

• v 80. letech navrhla interiér evangelického kostela v Praze-Uhříněvsi

• za celý život vytvořila velké množství uměleckých děl

• zemřela 4. března roku 2021

Marie Jiřičková (za svobodna Dedouchová) se narodila na Žižkově 5. října 1943 a její život je s touto pražskou čtvrtí neodmyslitelně spjatý. Vždyť také v domě, kde žije, bydleli už její prarodiče…

Mariina rodina

Mariin dědeček Václav Bašta se narodil v roce 1884 v Kašperských Horách na Šumavě. Vyučil se krejčím, a když mu v sedmnácti letech umřela maminka, přestěhoval se do Prahy. V hlavním městě mu učarovaly tramvaje a on se rozhodl, že udělá všechno proto, aby se stal řidičem. Po dlouhém snažení a poté, co zaplatil kauci pro případ, že by udělal nějakou škodu, složil zkoušky z místopisu, z historie Prahy a ze společenského chování, se mu jeho sen splnil.

Mariina babička Anna se narodila v obci Bzová kousek od Žebráku. Protože měla hodně sourozenců, poslali ji rodiče ve čtrnácti letech do hájovny, kde v létě pásla krávy a v zimě ji paní nadlesní učila vařit, šít, vyšívat a další ruční práce. V osmnácti letech se také přestěhovala do Prahy, nejprve aby sloužila u jedněch mladých manželů a potom v rodině sládka, který bydlel v Pařížské ulici. To bylo v době, kdy už chodila se svým budoucím manželem.

Mariiny prarodiče se vzali v roce 1912, o rok později se jim narodila dcera Marie. V roce 1914 musel dědeček narukovat do první světové války. Dědeček mírumilovné povahy, který nikdy nezabil ani mouchu, najednou dostal do ruky bodák k zabíjení a viděl kolem sebe spoustu mrtvých kamarádů. Když už byl dlouho v jednom zákopu, tak si ze zoufalství prostřelil ruku a do rány si ještě sypal sůl, aby ho museli odvézt k doktorovi. To se také stalo, nicméně doktor poznal, že si zranění způsobil sám. Dědeček mu řekl, že má ženu a dítě a že zpátky do boje prostě nemůže. Nakonec byl odvelen do Maďarska, kde šil vojenské uniformy.

Během války to neměla lehké ani jeho manželka s malou dcerkou. Bydlely v bytě na Žižkově a Marie slýchávala, jak zejména v zimě byl život za války těžký: „Maminka tam přežívala válku v tý Domažlický ulici. A to vyprávěla, že třeba s dětma chodili, když byly plakáty vyvěšený na takových ohradách, tak to strhávali, máčeli do vody, dělaly se z toho koule, ty se sušily a s těma se topilo. Protože nebylo uhlí, nebylo dříví. A třeba bratr mojí babičky nesl pytel brambor, když si to představíte, asi 58 kilometrů na zádech a musel se všem vyhýbat, to byly kontroly a okamžitě by mu to jídlo sebraly, takže šel po různejch stezkách, až jí to donesl tady na ten Žižkov. A díky tomu mohli přežívat. Nebo chodili na hlavní nádraží, kde bylo teplo, a tam hledali místo, kde by si sedli, aby byli vůbec v teple v zimě.“ Dědeček se z války vrátil v roce 1918, kdy jeho dceři bylo už pět let.

Družstvo Domov

Po válce už bylo o hodně veseleji. Rodina Baštova si dokonce mohla koupit domek, který stavělo nové družstvo Domov. Koncepci domů připravil Ladislav Machoň, jenž se zrovna vrátil z Anglie, kde pro svou práci načerpal inspiraci – domky měly hrázděné zdivo, záchod byl v mezipatře, v dolním poschodí byly dvě místnosti, v patře už jen jedna. Ke každému domku byl ještě chlívek a malá zahrádka. Do nového družstva patřilo hodně policistů, což se projevilo i v názvu ulic – kromě ulice V Domově se dodnes místa jmenují Na Hlídce, V Bezpečí nebo třeba Strážní. Babička Anna se na nové bydlení dokonce tak těšila, že už ve starém bytě začala s chovem slepic. Později pak hlavně Mariina maminka vzpomínala na to, jak se všichni lidé z okolí znali, vzájemně si pomáhali a fungovali jako jedna velká rodina – jezdili spolu na výlety, učili se plavat, lyžovat…

Mariina maminka chtěla jít studovat na gymnázium, ale babička jí to nedovolila. Znala prý dívku, která se tak moc učila, až dostala souchotiny a umřela. Maminka musela jít na rodinnou školu, takzvanou punčochárnu, a v devatenácti letech po škole nastoupila jako korespondentka do obchodního domu Ara (později známého jako Perla) v centru Prahy kousek od Národní třídy. V té době si ji taky v tramvaji vyhlídnul její pozdější manžel Karel Dedouch. Mariin otec vyrůstal ve Vídni, ale když mu umřel tatínek, tak se se svou sestrou a maminkou přestěhovali do Prahy. V roce 1936 se Mariiny rodiče vzali, v roce 1938 se jim narodil syn Karel a v roce 1943 dcera Marie. Ve stejném roce, kdy se narodil Mariin bratr, musel otec nastoupit do německé armády. Jinak ale Marie na svého otce moc nevzpomíná, protože po válce mamince poslal jen žádost o rozvod a ona ho viděla už jen jednou, když ho navštívila ve Vídni.

Bombardování Prahy

Když končila válka, byly Marii teprve dva roky. Stejně si ale vzpomíná, jak během náletů museli mít zatemněná okna, a hlavně si pamatuje, jak nedaleko od jejich domova spadla bomba: „Byli jsme zrovna na verandě, nikam do sklepa jsme nikdy nechodili, to ne, takže jsem viděla, jak tam puma letí. […] Ta veranda tady byla dřív taková prosklená malá, takže jsem viděla přímo tu bombu, jak sviští a pak strašná rána. […] A spadla, jak je kaple svatýho Vojtěcha, naproti do domu, kterej patřil Bičovejm. A zabila tam maminčinu kamarádku Milenu Bičovou, její maminku, jejího bratra a jeho ženu. Já si myslím, že to bylo v době, kdy si spletli Američani Prahu s Drážďanama a vybombardovali i Emazuy.“ Pro Marii to byl zážitek na celý život a do jejích dvaceti let se jí o tom zdály špatné sny.

Na konec války má ještě jednu vzpomínku: „Měli jsme tady chlívek, v tom kozu a čtyřicet králíků. A na konci války tady na Pražačce byli Hitlerjugend. To byli hoši, kterým bylo patnáct, šestnáct, sedmnáct, Hitler je chtěl do války a tady měli dlouhou chvíli. Takže dědeček, když šel krmit králíky, tak se musel krejt, protože si dělali legraci a stříleli po něm. Ještě někde máme kafemlýnek se střelama.“

Základní škola, jedenáctiletka a architektura

Po válce Marie bydlela se svým bratrem, maminkou a prarodiči. Život bez otce nebyl lehký, navíc dědečkovi snížili penzi a babička žádnou nedostávala, takže jediný, kdo mohl v rodině vydělávat, byla maminka. Sehnala si místo v centru Prahy u pana Nedbálka, který šil župany a šaty. Domů si vždycky přinesla pár kusů a celá rodina se zapojila do šití. Marie se tak již od útlého dětství učila šít na stroji a další ruční práce. Vzpomíná, že v deseti letech už třeba uměla vykuchat kapra. Kromě toho odmala hodně sportovala – hrála volejbal, basketbal, jezdila na bruslích, plavala a lyžovala. Velkou zásluhu na její výchově měla babička, která to s ní, jak sama Marie přiznává, neměla lehké: „Moje babička se dožila sedmdesáti tří let. A tím, že jsme neměli otce, tak babička se pro nás obětovala. Maminka byla v práci, takže ona měla tu strašnou zodpovědnost nás vychovat. Bratr byl hodnej, ale na mě vždycky, když už si nevěděla rady, vyběhla, ulomila z bezu proutek a honila mě s tím proutkem. Samozřejmě jsem jí utekla. A čekala pak na maminku před dvířkama a plakala a vždycky říkala: ‚Tu holku ti nikdy nevychovám.‘“

Na konci 40. let začala Marie chodit do školy na blízkou Pražačku a říká, že i ve škole byla na rozdíl od svého bratra „takovej malej prevítek“. Vzpomíná na vysokoškolské pedagogy, kteří byli za trest přeloženi k nim na základní školu, a na to, jak jeden z nich uměl přes třicet jazyků, a když si s nimi nevěděl rady, začal jim nádherně vyprávět řecké báje a tím si je všechny získal. V osmé třídě složila závěrečné zkoušky, a přestože bylo jejím velkým snem studovat na umělecké škole, tak pokračovala na jedenáctiletce. Tam si ji v posledním maturitním ročníku zavolal ředitel a řekl jí, že když nevstoupí do Československého svazu mládeže, nedostane se na vysokou školu. Tak do něj vstoupila. Protože ale neměla střední uměleckou školu, tak se na vysněnou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou stejně nedostala. Nakonec se proto rozhodla, že bude studovat architekturu.

Cesta za otcem do Vídně

Během studií se v roce 1963 po čtyřleté známosti vdala. A v roce 1965 těsně před dokončením školy si zažádala o povolení překročit československé hranice – o takzvanou výjezdní doložku. Chtěla totiž jet navštívit svého otce do Vídně, kde vedl velkoobchod s neonovým osvětlením. Doložku dostala, a aniž by otci dala vědět, že chce přijet, vzala si jeho adresu, mapu Vídně a lístek na vlak a vydala se za ním.

Po příjezdu do Vídně nasedla do tramvaje, která ji dovezla na místo, kde otec bydlel: „Tak jsem tam zaklepala. Nikdo. Tak jsem šla o patro vejš, celou noc jsem nespala, jak jsem byla vynervovaná. Tam byl privát, zaklepala jsem a teď vyšla ta jeho žena. Tenkrát mu bylo asi padesát čtyři a tý paní bylo asi čtyřicet pět. A teď já, jak jsem ji viděla, takový ty německý vodnatý oči a měla takovou velkou mezeru mezi zubama, tak mi úplně vyhrkly slzy a říkala jsem: ‚Ich bin Tochter.‘ […] Ona ztuhla, protože věděla, že má děti, oni děti neměli. No, a byli tam její rodiče, otec tam nebyl v tu chvíli, byl někde po Vídni, no, a ty rodiče, ty byli skvělí, ti mě přijali úplně bezvadně.“ Vzpomíná, jak ji pak otec všude s sebou vozil a chlubil se svým známým, že má vedle sebe „dvacítku“, což se jeho ženě samozřejmě nelíbilo. Ve Vídni strávila tři týdny a potom otce už nikdy neviděla.

Umění – vášeň i zaměstnání

Po studiu nastoupila jako návrhářka interiérů a takto pracovala dva roky, než se narodil syn Jan. Po něm přišli na svět ještě dcera Lucie a nejmladší syn Filip. Mariinou celoživotní vášní, koníčkem i zaměstnáním bylo umění. V 80. letech dostala nabídku, aby vytvořila interiér evangelického kostela v pražské Uhříněvsi. Předání výkresů nebylo ideální – „Jak jsem šla, tak jsem přehlídla poslední schod, ten farář vyšel a já jsem mu spadla k nohám. Roztrhla jsem si punčochu, rozcuchaná, teď ty plány se rozletěly.“ –, ale její plán byl zrealizován. V současné době Marie pracuje hlavně s hlínou a vytváří tapiserie. Největší, kterou kdy udělala, byla dvanáct metrů čtverečních velká, na zakázku jednoho slovenského hotelu. Jako téma zvolila vinobraní.

Životní poselství

Na otázku, jaké je její životní poselství, odpovídá: „Já jsem vyrostla ve věřící rodině a to ovlivní celý postoj člověka. Myslím si, že je to tak, aby člověk vychoval děti, protože rodina pro mě byla alfa a omega, vždycky jsem chtěla velkou rodinu. […] Takže to moje poselství je, aby se měli lidi rádi. To je takový to miluj bližního svého jako sebe sama; člověče, modli se a pracuj a miluj Boha. Tak to je asi takový poselství moje.“