Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Jiřičný (* 1951)

• narodil se 30. dubna 1951 v Praze

• v roce 1969, když složil maturitu, emigroval do Anglie

• vystudoval chemii na Aston Univerzity, titul Ph.D. získal na University of London

• celý život rozvíjel svou vědeckou kariéru, pracoval na různých univerzitách a výzkumných pracovištích ve Velké Británii, Švýcarsku a Itálii

• za svou práci získal četná vědecká ocenění

• s manželkou měl dvě dcery

• roce 2023 žil ve Švýcarsku

Rozhodli jsme se, že budeme okupovat naši školu

Josef Jiřičný se narodil 30. dubna 1951 v Praze. „Dětství bylo velice krásné a zajímavé. Měli jsme v Praze v Podolí rodinnou vilu s velkou zahradou. Tam jsem se narodil, tam jsem taky vyrostl, tam jsem prožil prvních 18 let svého života.“ Josef Jiřičný vyrůstal se svými dvěma sestrami – o dvanáct let starší Evou a o tři roky starší Věrou. Kolem sebe měl také širokou rodinu, v domě s nimi bydlela babička, teta s dětmi a další tetičky. V jejich ulici bylo jen jedno jediné auto, navíc nepojízdné, tak nebyl žádný problém, aby si děti hrály na ulici. Odmala také sportoval a už od tří let lyžoval. Po mamince byl hudebně nadaný, hrál na kytaru a harmonium a ve čtrnácti letech založil s kamarády kapelu.

Školu zvládal Josef Jiřičný bez problémů a jako student gymnázia prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Když se na to podívám zpátky, tak to bylo takový lepidlo, které slepilo naši třídu dohromady. […] Najednou celá třída byla jeden celek, všichni jsme byli dohromady. Tak jsme se rozhodli udělat akci, že budeme okupovat naši školu. Tak jsme zůstali ve škole přes noc, spali jsme na lavičkách a cítili jsme se, jako že děláme něco pro svobodu a pro budoucnost,“ popisuje pamětník.

Ještě jedenáct dní před invazí byl Josef Jiřičný na brigádě v Londýně, a tak se rozhodl, že v Praze ještě složí maturitu, ke které mu chyběl poslední rok, a následně emigruje. Tak také udělal a v roce 1969 odjel do Anglie, kde už byla jeho sestra, architektka Eva.

Před anglickým velvyslanectvím se stála fronta tři dny

„Měl jsem vízum na 90 dní. Tenkrát vyjet znamenalo, že člověk musel stát obrovskou frontu nejdřív na výjezdní vízum u policajtů a potom na anglické vízum před anglickým velvyslanectvím v Praze. Tam se stálo ve frontě tři dny, takže tam se lidi střídali přes noc. Vízum jsem dostal, ale na 90 dní. Takže jsem musel pasport vrátit za 90 dní, poněvadž jsem tenkrát měl nastoupit na vojnu, to se mi moc nechtělo,“ vzpomíná.

Během tří měsíců si Josef Jiřičný našel práci v kině a intenzivně se učil anglicky. Ze začátku bydlel v hostelu na pokoji s dvěma dalšími spolubydlícími. Přemýšlel, kam povedou jeho další kroky, a bylo mu jasné, že vysněnou medicínu jako emigrant studovat nebude. Nakonec se dostal na Aston University v Birminghamu, kde vystudoval chemii. Kvalita školy ale Josefovi nepřišla dostatečná, a tak si sám pro sebe slíbil, že bude ve svém vzdělání pokračovat, ale už jen na dobrých univerzitách. „Ale nebylo to tak jednoduché, byl jsem kvalifikován jako emigrant, tak jsem nemohl dostávat granty jako doktorand,“ říká pamětník.

Nebylo to zaměstnání, byl to koníček

V letech 1973 až 1983 studoval a pracoval na University of London, King´s College a Imperial Cancer Research Fund. Práce pro něj byla spíše koníčkem a měl štěstí, že pracoval jako výzkumník a měl velkou volnost. V roce 1983 přijal nabídku ze švýcarské Basileje, kde se stal vedoucím výzkumné skupiny ve Friedrich Mieschner Institutu, první polovinu 90. let pak s manželkou a dvěma dcerami strávil v Římě. V roce 1996 se opět vrátil do Švýcarska. Za svou vědeckou práci získal Josef Jiřičný četná ocenění.

Na své začátky v Anglii nevzpomíná Josef Jiřičný nijak dramaticky, od začátku se cítil dobře. „Našel jsem si místo, vydělával jsem si svoje vlastní peníze. Měl jsem kamarády, poněvadž jsem měl ty kluky v tom hostelu ze začátku. A nestal jsem se opilcem, nestal jsem se závislým na drogách, mohl jsem dělat, co jsem chtěl, dostal jsem se na univerzitu, takže pro mě ta změna od rodiny do samostatnosti byla velice, velice pozitivní. Já jsem se naučil být nezávislý a viděl jsem, že když já jednám s lidmi otevřeně, tak že oni mi pomůžou.“

Chovejte se k lidem jako k přátelům

Dlouhá léta se Josef Jiřičný cítil být Angličanem a snažil se, aby nikdo nepoznal, že je cizinec. Líbila se mu britská kultura i smysl pro humor. „Ale teďka, když jsem se stal penzistou, jezdím zpátky do Česka a zase shledávám ty kamarády, které jsem měl ve škole, když je vidím, tak to je jako když jsme se viděli předevčírem,“ říká.

Dalším generacím Josef Jiřičný vzkazuje, aby se k sobě navzájem všichni chovali jako k přátelům a že nezáleží na tom, co dělají, ale že to dělají tak, jak nejlépe dovedou.