Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tobiáš Jirous (* 1972)

• narodil se 3. května 1972 v Praze

• v roce 1990 absolvoval SOU zahradnické Stádlec

• po vyučení pracoval v botanické zahradě i jako noční hlídač

• v letech 1998 až 2001 studoval na AVU

• postupně vystřídal řadu povolání; zároveň přispíval do časopisů Umělec, Živel, Reflex a psal i pro televizní pořad Paskvil, kde se postupně vypracoval na pozici režiséra

• je autorem básnických sbírek i prózy, k vydání připravil deníkové zápisky své matky Věry Jirousové pod názvem „Tweety 1956–1963“

• v současnosti se věnuje práci ve svém nahrávacím studiu a další umělecké činnosti

Když vypráví Tobiáš Jirous o svém dětství, není to svět pohodových normalizačních komedií, ale svět strachu, bezmoci a úzkosti. Strachu dítěte, že mu odvedou mámu, že skončí v dětském domově, že po něm budou spolužáci házet kameny nebo že domů vtrhne Státní bezpečnost a zničí všechno, co má rád. A vedle strachu do jeho života velmi brzy nastupuje i odpovědnost za to, co budou doma jíst, čím si zatopí, i starost o mladší sestru. A to všechno jen proto, že se jeho maminka Věra Jirousová odmítla přizpůsobit systému, nechtěla své děti vychovávat ve lži a přetvářce a byla jednou z těch, kteří podepsali Chartu 77.

Mezi Ječnou, Navrátilovou, undergroundovými baráky a Hrádečkem

Tobiáš Jirous se narodil v Praze 3. května 1972. Jeho matka Věra Jirousová, rozená Vařilová, byla v té době ještě manželkou Ivana Martina Jirouse. Žila však v bytě rodiny Němcových a biologickým otcem Tobiáše byl Jiří Němec. V rodném listě je ale uveden jako otec I. M. Jirous, který na svého „syna“ i platil alimenty. Tobiáš s ním měl celý život blízký vztah. Věra a Ivan Martin se seznámili již během studia dějin umění na Filozofické fakultě UK. Vzali se v roce 1966, kdy jim bylo oběma dvaadvacet let. Oba odmítli podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, čímž si zavřeli dveře k další kariéře. Důležitým mezníkem jejich vztahu bylo sblížení se s výtvarnou skupinou Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu a s hudební skupinou The Plastic People of the Universe; té dělal později I. M. Jirous manažera, Věra Jirousová se podílela na výtvarné koncepci. Byl to bouřlivý život a Věra z něj začala unikat do Petrkova za malířem Bohuslavem Reynkem, jehož dílu se intenzivně věnovala. A právě tam se potkala s filozofem Jiřím Němcem. Ten měl v té době již sedm dětí a s manželkou Danou žili v Ječné ulici, která se stala nejznámější adresou českého disentu. Věra Jirousová se do Ječné přistěhovala a Tobiáš Jirous v tomto neobvyklém společenství prožil první čtyři roky svého života.

Život v Ječné byl neklidný a Tobiáš nevěděl, kam patří. Měl sourozence, kteří ho jako bratra příliš nevnímali, a ani k otci si žádný vztah nevytvořil. Maminka neměla v rodině postavení matky, ale spíše starší sestry: „Neměl jsem pocit, že mám rodiče. Otec měl svoji rodinu a maminka byla spíš jako starší sestra, které se říkalo Věro.“ Jako čtyřletý na sebe strhl horkou vodu a utrpěl těžké popáleniny. To byl pro matku impulz ke stěhování do nedaleké Navrátilovy ulice. Matčina rodina zprvu žila v Libni, pak se přestěhovala za Prahu, ale Tobiáš s nimi neměl prakticky žádný kontakt. Má několik vzpomínek na babičku, dědu nezažil. Děda byl dělník, poválečný komunista, který sice v roce 1968 roztrhl průkazku, ale v rodině porozumění nevládlo. Matka brzy utekla z domu. Původní rodinu Ivana Martina Jirouse ani Jiřího Němce Tobiáš neznal. To jen umocňovalo pocit, že nikam nepatří. A ani ve škole to nebylo lepší. Cítil, že k němu přistupují jinak, jako prvňáček dokonce propadl: „Ve škole jsem se snažil být hodné dítě, věděl jsem, že všechno by mohlo být záminkou mého odebrání z rodiny.“

Kamarády si hledal mezi disidentskými dětmi, se kterými si hrával v blízkosti bytu, v tzv. undergroundových barácích nebo na Hrádečku u Olgy Havlové. Tam pobývali v době, kdy byl Václav Havel zavřený: „To nebylo jen pozvání na návštěvu na Hrádeček, my jsme tam žili na útraty toho domu. Byl to způsob, jak nás mohli Havlovi podpořit. A Hrádeček byl ve srovnání se špinavými baráky luxusní Las Vegas.“ Tobiáš Jirous vzpomíná, jak do dopisů pro Václava Havla dokresloval slony pro štěstí. Také na oslavy Olžiných narozenin i na sbírku gramofonových desek, které dostával Václav Havel od přátel: „Z toho jsem byl nadšený, ležel jsem v těch deskách, a pokud tam byla nějaká párty, věděl jsem, na co se dá tancovat, a obsluhoval jsem gramofon. To mě hodně bavilo.“ K hudbě, stejně jako k malování, měl blízko. Doma začal bubnovat, což mu pomáhalo snížit frustraci ze školy: „Zároveň jsem dělal dobrou věc, věděl jsem, že ve všech bytech jsou nainstalované odposlechy, takže jsem si říkal: užijte si moje bubnování.“

Stěhování do Kostelního Vydří byl šok

Když bylo Tobiášovi dvanáct let, přišla další velká změna, stěhování do Kostelního Vydří v jižních Čechách: „Byl to pro mě šok, všechno opustit. Náš dům byl vybydlený, kadibudka na zahradě, zima. A zase se opakoval stejný scénář, dokud mě na vesnici pořádně nezmlátili, tak mě nevzali mezi sebe.“ Dnes chápe, že maminka neměla příliš na výběr: „Odchod z Prahy bylo určité řešení, jak neodejít z Čech, jak se stáhnout a přitom neemigrovat, protože se rozběhla akce Asanace, kdy se nás snažili dostat z Československa hodně ošklivým způsobem. Byl to způsob, jak důstojně, nezávisle přežít. Měli jsme králíky, slepice, krávu na mléko, prase jsme jedli rok.“ Do rodiny navíc přibyla sestra Sára, ale maminka zůstala jako samoživitelka bez možnosti si vydělávat. Příjem měla jen z přepisování samizdatů Expedice, občas publikovala v zahraničí. Stále se přitom ve vzduchu vznášela obava, že ji zavřou a děti skončí v dětském domově. Existovala sice dohoda se Zdenou Tominovou, že kdyby se něco takového stalo, šel by Tobiáš k ní, ale i Zdena s rodinou emigrovala. Sociální pracovnice přihlížely domovním prohlídkám s jasnou hrozbou: „Odvedeme vás.“

Domovní prohlídky patřily k těm nejhorším zážitkům: „Ještě jsme spali, když zazvonili a vlítli dovnitř, v podstatě jako přepadovka, využili moment překvapení. Najednou měl člověk to zlo rovnou doma, mohl se na ně kouknout. Šel z toho strach. Tam, kde se má dítě cítit bezpečně, ve svém pokoji, jsou estébáci a prohrabují se vším možným, házejí to na podlahu. Jedna domovní prohlídka znamenala potom týden uklízení, dávání věcí zpátky. Člověk z toho měl pocit hnusu. A bylo jich nespočetně. Brali všechno, co bylo napsáno na stroji, včetně pohádek.“ Na otázku, zda bylo místo, prostor, čas, kde by se cítil bezpečně, nenachází Tobiáš Jirous kladnou odpověď: „Nemám pocit nějakého kontinuálního času klidu, nějaké úlevy. Ten tlak byl pořád, ze dne na den. Když jsem byl jako malý v Ječné, tak to nebylo úplně ideální. Pak když jsme byli kousek vedle v Navrátilově, tak jsem byl zase smutný, že jsem tam občas sám. A baráky, to byl trochu chaos, taková cirkusová jízda. Navíc všelijaká individua, která když viděla malé dítě bez otce, tak měla různé představy, jak mě vychovávat. Nebylo ale jednoduché přijímat autoritu cizích lidí. Proč? Kostelní Vydří bylo sice klidnější, ale přineslo spoustu práce, spoustu zajišťování. Nebylo jednoduché přežít na základní úrovni.“ 

Ke světlým momentům tehdy patřily návštěvy Ivana Martina v nedalekém Prostředním Vydří, kde si i on opravoval chalupu. S druhou Jirousovou manželkou Julianou a jejich dcerami měl Tobiáš přátelské vztahy, ale příliš se nevídali. Sám otec nežil úplně rodinným životem, i na svobodě čekal, kdy bude zase zavřený: „Způsobem, jakým žil, byl pořád jednou nohou v kriminálu. Zdálo se mi, že se ani nechtěl naplno zapojit do rodinného života, aby mu to nezpůsobilo větší bolest, až si pro něho zase přijdou. Žil trochu jako vlk, na vlastní pěst.“ Žít mimo systém přinášelo jasná omezení. A tak na konci základní školy Tobiáš věděl, že hlásit se na střední školu je beznadějné. Nakonec tedy s maminkou vybrali zahradnické učiliště ve Stádlci u Tábora: „Maminka měla hodně ráda kytky a myslím, že o tom zaměstnání měla trochu romantické představy. Mnohdy ale šlo v učilišti spíš o otrockou dětskou práci.“ Znamenalo to také přes týden bydlet na internátě, kde opět pokračovala šikana. Aby Tobiáš přežil, začal se učit kung-fu podle stejnojmenného seriálu, který díky blízkosti rakouských hranic sledoval v televizi.

Kontakt s bývalými přáteli byl pro rodinu samozřejmě obtížný. Telefon neměli, ale s maminkou jezdívali do Prahy na všechny demonstrace: „Nejvíce si pamatuji Palachův týden. Tam jsem měl ohromnou kliku. Přímo ke mně přijelo vodní dělo, koukám přímo na něj a říkám si: Tak teď zažiji, jaké to je. A ona mu došla voda. Taky jsem docela dobře běhal, takže jsem neutržil žádná zranění. Věděl jsem ale, co oni umí.“ Na dospělost se Tobiáš na rozdíl od většiny vrstevníků příliš netěšil. Dobře věděl, jaký další nátlak může plnoletost znamenat. Vždyť již při předávání občanského průkazu přišlo vyhrožování: „Už když mi vydávali občanku nějací obyčejní policajti, zažil jsem kázání, že teď už se mnou mohou jednat úplně jinak, ať jsem si toho vědomý. Říkal jsem si, že když mi vyhrožují v patnácti, jsem zvědavý, co přijde v osmnácti. Nic mi ale nezabránilo dělat si své věci, podvědomě jsem se připravoval na budoucnost v disentu. Byl jsem tak vychovaný k odporu vůči systému, že mě nikdy ani nenapadlo, že bych v něm mohl normálně fungovat.“

Přechod z disentu do svobodného světa nemohl být paradoxnější

O tom, že by přišla změna režimu, vůbec neuvažoval. Na studentskou demonstraci 17. listopadu 1989 s maminkou ani nejeli; byla to v jejich očích akce prominentních studentů pod záštitou SSM. O událostech na Národní třídě se ale rychle dozvěděli právě z rakouské televize. Pak samozřejmě odjeli do Prahy, i když pochybnosti Tobiáše nějaký čas neopouštěly: „Měl jsem pocit, že i Občanské fórum by mohl být podvod, žádnou takovou iniciativu jsem přece neznal.“ Absenci ve škole najednou nikdo neřešil, dokonce došlo k paradoxní situaci, kdy si ředitel učiliště Tobiáše zavolal a ptal se, zda se k němu chovali dobře. Učiliště dokončil a nastoupil do botanické zahrady: „Nedovedl jsem si představit, že bych dělal něco jiného než dělníka. Jako by žádná revoluce nebyla. Měl jsem zažité, že tohle je moje místo mimo systém. Po botanické zahradě jsem dělal další disidentskou práci – nočního hlídače. Říkal jsem si ok, všichni si to pochvalovali… Mohl jsem dělat spoustu jiných věcí, ale mě to prostě nenapadlo.“ V té době již s maminkou a sestrou žili v Praze, ale život ve svobodě pro ně byl po materiální stránce stejně obtížný jako předtím: „Neměli jsme ani na stěhováka. Prostě jsme odjeli. Začínali jsme zase nanovo, z ničeho. Bylo to těžké.“ Bydleli v bytě, který získal po návratu z emigrace Pavel Landovský. Matka pracovala jako novinářka a Tobiáš jí pomáhal nejen finančně, ale i s péčí o sestru. Že by nastoupil na vojnu, byť na civilní službu, si za této situace nedovedl představit: „Nemohl jsem jít na vojnu ani studovat, ležela na mně zodpovědnost, nemohl jsem nechat mámu a sestru ve štychu. Dělal jsem dělníka a byl na mě vydaný zatykač. Přechod z disentu do svobodného světa nemohl být paradoxnější.“

V polovině devadesátých let se Tobiáš náhodně dozvěděl, že má o dva roky mladšího bratra Daniela. I jeho otcem byl Jiří Němec, dítě ale rodiče dali hned po narození k adopci. Tobiáš se na vlastní pěst pustil do pátrání. Trvalo mu to asi rok, ale nakonec byl úspěšný. Mít bratra považuje za velké štěstí, jen ho mrzí, že o něm nevěděl už dříve, v době, kdy se cítil tolik sám. Společně se nakonec stýkali i se svým otcem, chodili za ním na konci jeho života do nemocnice, i když si Tobiáš Jirous uvědomuje, že s ním nikdy nedokázal navázat blízký vztah: „Těžké to bylo pro všechny. On nebyl vřelý, objímací tatínek.“

Svět je i o hodnotách

Přes všechny obtíže si Tobiáš postupně našel svoji cestu a začal dělat to, co ho baví a naplňuje. A není nikterak překvapivé, že je to umělecká činnost, která se drží mimo hlavní proud: „Dělnická povolání jsem nejdříve vyměnil za práci v baru, později jsem pracoval jako PR redaktor v nakladatelství a odtud již vedla cesta do zaměstnání v galerii.“ Také se přihlásil ke studiu AVU a v roce 1998 byl přijat. Opět ale narazil na přístup, nad kterým nedokázal mávnout rukou. Když byl propuštěn jeho pedagog, výtvarník Jiří David, na protest vrátil index a ve studiu nepokračoval: „Když mohli vyhodit ze dne na den mého profesora, jaké postavení bych tam měl asi já... Přišlo mi, že tam nemohu zůstat ani o hodinu déle.“ Brzy po sametové revoluci vyšla Tobiáši Jirousovi první sbírka básní a postupně vydal několik knih. Publikoval v řadě novin a časopisů, točil reportáže do televizního pořadu Paskvil, bubnoval s kapelou DG 307 a působil také jako DJ. Zahrál si i v několika filmech. V roce 2018 připravil k vydání knihu „Tweety 1956–1963“, která obsahuje deníkové záznamy maminky Věry Jirousové. Věra Jirousová zemřela na začátku roku 2011, ve stejném roce potom i Ivan Martin Jirous: „Myslím, že mámina smrt ho zasáhla, ke konci života k sobě měli blízko, i když trochu tajně. Překvapilo mě to, ale byl jsem vlastně docela rád.“ Když rodiče zemřeli, měl již Tobiáš Jirous oporu v manželce; se socioložkou Marcelou Linkovou se vzali v roce 2007 a tehdy se jeho život hodně změnil. Zároveň konečně cítil, že není na všechno sám.

V současnosti se věnuje tomu, k čemu vlastně směřoval již od dětství: „Odmalička mě moc bavila hudba. Jezdil jsem s mámou na každý nepovolený koncert undergroundu, o kterém šla šeptanda. Z koncertů byla často pořízena i nahrávka, a tak jsem mohl srovnávat nahraný pásek a bezprostřední zážitek. A jako bych ze záznamu poslouchal jinou kapelu. Čím to je? vrtalo mi hlavou. V osmdesátých letech máma levně koupila starší profesionální magnetofon Sony. A tady moje láska k nahrávání a rozmnožování hudby začala. Po revoluci, když už jsem trochu začal vydělávat, jsem byl častým návštěvníkem bazarů, kde jsem šmejdil po tom, co bych potřeboval. Dnes mám plně vybavené mobilní nahrávací studio a spolupracuji s producenty, kterých si vážím.“

Dnes je Tobiáš Jirous se svým životem vyrovnaný a dokáže se na něj podívat s odstupem i vděčností: „Člověk od dětství jasně věděl, kde je dobro a kde je zlo. Jaké jsou hodnoty. Lidé to často nevidí, dokud nedojde ke konfliktu, k válce. Ale svět je i o hodnotách, nejen o tom, co si koupíme nebo vyděláme. Jsem mámě vděčný za to, že jsem viděl svět, jaký je, bez příkras. I když bylo hodně strachu a stresu a někdy jsem jí v duchu něco zazlíval, uvědomuji si, že musela dělat zásadní rozhodnutí.“