Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Jírová (* 1933)

• rozená Kubašková, narodila se 6. září 1933 v Kralupech nad Vltavou

• v roce 1945 přežila nálet v Kralupech nad Vltavou

• po roce 1948 sebrali komunisté otci živnost, obchod a rodině dům

• v roce 1951 se pamětnice dostala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze

• kvůli těhotenství musela školu po třech letech ukončit, v roce 1954 se jí narodil syn Ivan

• manželství s výtvarníkem Luďkem Maňáskem po třech letech skončilo rozvodem

• v roce 1963 se Růžena s devítiletým synem odstěhovala do Chebu, kde získala byt

• pracovala v chebském kulturním středisku jako výtvarnice

• jako hluboce věřící navázala v Chebu nová přátelství s lidmi z církevních kruhů

• její syn Ivan byl signatář Charty 77 a byl odsouzen k odnětí svobody

• Růženu se pokoušela získat ke spolupráci StB

• nepodepsala tzv. antichartu

• 10 let působila jako dobrovolnice v léčebně dlouhodobě nemocných jako duchovní opora pro umírající

• podruhé byla vdaná za producenta a zakladatele filmových klubů Jana Jíru

V dětství, kdy se dozvěděla o existenci koncentračních táborů, výsleších a mučení lidí, po nocích řešila nekonečné dilema: Vydržela by bolest a nelidské zacházení, kdyby ji někdo vyslýchal? Nebo by prozradila, co nemá? Naštěstí něčemu takovému nikdy vystavena nebyla, i když v roli vyslýchané se v období normalizace ocitla. Pro Státní bezpečnost (StB) byla zajímavá a možná i vydíratelná. Její syn byl politicky pronásledován, ona chodila do kostela, přátelila se s faráři. Co kdyby ji využili pro spolupráci... „Nedostal mě ani ten poslední estébák. Vzdělaný, mladý, inteligentní a velice pohledný. Kdyby neměl oči jako led, nevěřila bych, že právě on dělá u StB,“ říká Růžena Jírová.

Začátek války a rodinné zázemí

Růžena Jírová, rozená Kubašková, se narodila 6. září 1933 v Kralupech nad Vltavou. Její otec František Kubaška byl písmomalíř a provozoval obchod. Maminka byla absolventka obchodní školy a pracovala jako účetní. Růžena měla bratra Františka, který byl přesně o rok mladší než ona.

Rodina Kubaškových žila v Kralupech nad Vltavou v dvoupatrovém domě, který postavili rodiče. Byt v prvním patře pronajímali, dole měl otec dílnu a obchod. „Táta byl talentovaný a společenský, hrál ochotnické divadlo, dobře zpíval a byl členem Sokola. Byl o osmnáct let starší než maminka. Ta byla naopak velice uzavřená a tichá,“ charakterizuje Růžena Jírová své rodiče.

Z dětství jí utkvěla výrazná vzpomínka na březnový den 1939, kdy do Kralup přijeli němečtí okupanti. Tehdy u nich byla teta a dívala se zpod záclonky z okna. „Teta řekla: ‚Bude válka.‘ A já jako pětileté dítě jsem řekla mamince: ‚Tak mi ten chleba nemaž, dej mi ho suchej.‘ Nevím, kde se ve mně tehdy ta věta vzala. Venku bylo ošklivo, šedo, pršelo, Němci jeli na motorkách, na kolech, na koních. Pamatuji si zvuk těch bot. Atmosféra byla i kvůli počasí tísnivá, nevěděli jsme, co nás čeká.“

V září 1939 bylo Růženě šest let a šla poprvé do školy. Učení jí šlo dobře, bavil ji zpěv a kreslení, ale příliš si nevěřila. S nízkým sebevědomím se potýkala většinu svého života, což se prý odráželo také v jejích partnerských vztazích. „Nebyla jsem doma moc chválené, mazlené nebo podporované dítě. Když jsem později řekla mamince, že se se mnou nemazlila, odpověděla mi, že prý jsem nechtěla. Ale to není pravda. Každé dítě je rádo mazlené,“ říká Růžena Jírová, pro kterou byl větší oporou v dětství otec.

Za války zakusila nedostatek potravin i bezesné noci, v nichž řešila dilemata, která nepatřila do dětského světa. Ke Kubaškovým občas chodívali tatínkovi přátelé ze Sokola poslouchat přísně zakázaný zahraniční rozhlas. I malou Růženu nechávali poslouchat, nejen rozhlas, ale i jejich hovory. A tak se dozvídala o tom, co jsou to koncentráky, výslechy, mučení, trhání nehtů a další podrobnosti. „Já jsem si pak představovala tu hrůzu – jestli bych vydržela neprozradit, kdyby mě takto mučili. Bylo to moje nekonečné dilema, což působilo špatně na moje nervy,“ říká Růžena Jírová, která netušila, že i ona se jednou ocitne v roli vyslýchané, i když ne za tak drastických okolností.

Nálety v Kralupech

Nejhorší chvíle ve válečných letech zažila při náletech na Kralupy 22. března 1945, kdy se čtvrt hodiny před polednem rozezněl městem poplach. O tři čtvrtě hodiny později se nad domy objevily americké bombardéry a následovalo peklo, při němž přišlo o život 245 lidí.

Letecké poplachy do té doby nebyly nic výjimečného a Růžena Jírová vzpomíná, že se vždy s kupou kamarádů běželi „schovat“ na velkou vrbu, která rostla za domem u potoka. „Tentokrát jsme ale každý běželi, jak se patří, do svých sklepů. Naštěstí. Co následovalo, bylo strašné. Křičela jsem hrůzou. Ozvalo se hrozné hučení, rána a pak ticho. To ticho bylo nejhorší. Když jsme vyšli ven, nevěděla jsem, kde jsem. Bylo to k nepoznání, rozbitá okna, skla zapíchaná všude, v peřině hromady hlíny. Vrba, na kterou jsme předtím chodili, byla vyrvaná ze země. Přistála za komínem 200 metrů vzdáleného domu. Stál nad námi Anděl strážný, že jsme tentokrát na tu vrbu nešli.“ 

Vysoká škola uměleckoprůmyslová

Od dětství chtěla malovat. Po ukončení měšťanky v roce 1948 se hlásila na střední grafickou školu, ale nebyla přijata. Myslí si, že možná, že i proto, že v roce, kdy se lámal režim, se přihlíželo k tomu, „kdo je na jaké straně“. Růžena se projevila v nepříznivém světle, když po válce zareagovala na nápis na školní nástěnce. „Bylo tam poděkování za pšenici od Sovětského svazu. Dopsala jsem tam, že by se nemělo zapomínat ani na organizaci UNRRA, která nám po válce také pomohla. A to byl průšvih, i když tehdy snad ještě nebyla UNRRA v nemilosti. Už tehdy ale byla pomoc od Sovětského svazu vyzdvihována.“

Touhu profesionálně malovat pamětnice nevzdala a přihlásila se na večerní kurzy pro pracující na střední škole uměleckoprůmyslové v Praze. Díky tomu, a prý i díky lehké protekci, ji v roce 1951 přijali na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, do ateliéru monumentální malby k profesoru J. Novákovi. Nejvýraznějším profesorem byl prý tehdy na škole ale Karel Svolinský.

Nevzpomíná si, že by komunistický režim zasahoval do chodu školy. „O politiku se umělci nestarali. Měli jsme dvě svazácké košile na celou školu a ty jsme si vždycky převlékali, když jsme museli někde reprezentovat, třeba stát u pomníku. Ostatní spolužáci se těmto „chudákům“ pak pošklebovali. Nikdo to nebral vážně. Přesto si ale Růžena vybavuje komunistku, kterou měli na povinný marxismus-leninismus. „Svěřila se nám, že její synovec hezky kreslí a rád by začal malovat, ale neví, jestli už na to není starý. My jsme jí říkali, že na věku nezáleží, Gogh taky začal až v pozdním věku... Ona se podivila a zeptala se, ze kterého ročníku je ten hoch. A to u nás zrovna probíhal týden Vincenta van Gogha! Tak takoví nevzdělanci nás taky učili,“ vypráví pamětnice.

Těhotenství a konec studií

Růžena si příliš nevěřila ani na vysoké škole. „Měla jsem pořád pocit méněcennosti, myslela jsem si, že můj talent není dostatečný. I když Karel Svolinský pochválil mou práci, já jsem si nevěřila. Myslela jsem si, že všichni jsou lepší a chytřejší než já, ale často jsem se pak přesvědčila o opaku,“ vysvětluje Růžena Jírová. Nejvíce prý obdivovala výtvarné dovednosti spolužáka Luďka Maňáska a z tohoto obdivu vzešel vztah. „Byl výborný v kresbě, ale lidsky a vztahově to byla katastrofa. Chtěla jsem se s ním rozejít, ale otěhotněla jsem.“ Těhotenství znamenalo konec studií, a to právě ve třetím ročníku, když si v malbě začala věřit. „S dítětem ale studovat malířství nešlo. Luďka jsem si vzala jen kvůli mým rodičům. Svobodná matka na malém městě – to byla tehdy ještě velká ostuda.“

Komunisté je připravili o živobytí i dům

Situace v rodině Kubaškových byla po roce 1948 už tak tíživá. Vzpomíná na tátu, který šel při průvodu sokolů nakopat milicionáře, kteří vtrhli do průvodu a provokovali. „Táta měl velký smysl pro spravedlnost, v tom jsme si byli podobní. Když o něco šlo, byl výbušný.“ Tento incident pro něj ale neměl vážnější následky. Tragédií naopak bylo, když mu zanedlouho komunisté znárodnili dílnu a obchod a rodinu připravili o dům.

Z obchodu udělali mlékárnu a ve vlastním domě museli platit novému majiteli – státu – nájem, který byl dokonce vyšší, než za jaký oni předtím pronajímali nájemníkům byt v prvním patře. V přízemním bytě 3+1 se nyní muselo tísnit sedm lidí: rodiče, babička, bratr, Růžena s manželem a malým synem. František Kubaška nesl ztrátu živnosti velice špatně. Zaměstnali ho v barvírně v Kralupech, kde pracoval s olovnatými barvami, a následkem toho onemocněl. Zemřel v roce 1966. Maminka pracovala tamtéž v účtárně.

Nové začátky v Chebu

Růžena se po třech letech nešťastného manželství rozvedla. Pracovala v propagaci v kralupské továrně a toužila po samostatném bydlení. Marně žádala na úřadě o byt. Odcházela s pláčem. „Říkali mi, až budete mít tuberu, tak přijďte. Tím chtěli říct, že na byt nemám pořád ještě nárok.“

V roce 1963 se rozhodla k radikálnímu kroku. Jedinou možností, jak důstojně bydlet, bylo odejít do pohraničí, o které nebyl velký zájem. A tak se Růžena s devítiletým synem Ivanem odstěhovala do Chebu. Dostala zde práci v kulturním středisku jako výtvarnice.

Hluboká víra v Boha

Růžena byla, stejně jako její rodiče, věřící. Hlásili se k tehdejší Církvi československé. Jak ale říká, k víře došla už za války jako malé dítě. „Byla jsem láskyplné, otevřené dítě, měla jsem ráda všechny lidi a nedělala jsem rozdíly. Ráda jsem taky lidi obdarovávala. Když jsem jednou přemýšlela nad dárky, žádný nebyl dostatečný. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že ty největší dary nemohou být hmotné, že takové dary jsou jen od Boha,“ vypráví Růžena Jírová. I její tatínek byl hluboce věřící, a to od chvíle, kdy jako těžce nemocné dítě zažil klinickou smrt. „Vyprávěl mi, že ležel na smrtelné posteli. Pak ale přišel zážitek, kdy z jeho hrudi nějaká síla sňala tíhu balvanů, které mu bránily dýchat. Uzdravil se.“

V Chebu si Růžena našla nové přátele z náboženských kruhů. Navštěvovala zde katolickou církev a faráři z Chebu a okolí se časem stali jejími přáteli.

Spolupráci s StB odmítala

Na sklonku sedmdesátých let ji začala kontaktovat Státní bezpečnost. Jako člověk pohybující se v církvi pro ně byla zajímavá. Navíc její již dospělý syn se stýkal s disentem, chartisty, a byl v hledáčku StB. Nakonec ho chytili a zavřeli.

Období, než ho odsoudili, bylo pro Růženu coby matku nejhorší. „Měla jsem o něj strach. Viděla jsem v televizi záběr ze Sovětského svazu, z protestu na Rudém náměstí. Lidé se bouřili v 69. roce proti jejich vjezdu k nám. Nějakému mladému klukovi, který měl brýle jako můj syn, ty brýle rozbili policajti při tom zásahu. Bylo hrozné představit si, že tohle se může dít mému synovi. Když ho tedy zavřeli, oddechla jsem si, že žije a že to přežije.“ 

Ona sama byla svými přáteli z disentu poučená, jak se chovat při výslechu, a jak říká, svým způsobem se jimi bavila. „Jednou mě vezli autem a já jsem říkala těm estébákům, že jsem na tom lépe než oni. Já totiž když přijdu na návštěvu, tak jsou mí přátelé rádi. Zato jich se lidi bojí.“

Při výsleších prý nešlo o jejího syna. Snažili se ji získat pro spolupráci. Zajímaly je informace o lidech, kteří se v církvi a kolem ní pohybují. Vzpomíná, že ji zvali asi třikrát a pokaždé ji vyslýchal jiný příslušník StB. „Ten třetí byl zajímavý. Byl mladý, velice pohledný, inteligentní a vzdělaný. Věděl toho mnoho o Bibli, o náboženství, o víře. Ale jeho oči byly naprosto ledové, což bylo zvláštní. Nechápala jsem, že tak inteligentní člověk, se kterým se daly vést hluboké rozhovory o víře, pracuje pro StB. Ten asi čtyřhodinový výslech nakonec ukončil slovy, že asi nemá smysl žádat mě o spolupráci.‘ Řekla jsem, že má pravdu a že je inteligentní. Nic o lidech z církve ze mě nedostali. Bavili jsme se o náboženství.“

Antichartu nepodepsala

Syn strávil ve vězení půl roku. Růžena nebyla signatářkou Charty 77, ale odmítla podepsat antichartu, kterou kulturní pracovníci měli podepsat. „Odmítla jsem to naprosto otevřeně a řekla jsem, že nemohu podepsat nesouhlas se zněním Charty 77, když jsem ji nečetla, a tudíž nevím, s čím mám nesouhlasit. Když jsem odcházela z kanceláře naší kádrové pracovnice, klepaly se mi ruce, ale nemělo to nějaké zásadní dopady na mou práci, kromě toho, že jsem nedostávala prémie a můj plat byl minimální. Paní z kádrového prostě jen řekla, že mám právo na svůj názor a nemusím to podepisovat.“

Dobrovolnice u těžce nemocných a umírajících

V chebském kulturním středisku Růžena Jírová pracovala až do svého odchodu do penze a ještě několik let přesluhovala, jinak by měla příliš nízký důchod.

Za nejkrásnější a nejsmysluplnější roky svého života považuje deset let dobrovolné práce v léčebně dlouhodobě nemocných, kde působila jako duchovní podpora pro umírající. Rozhovory pomáhala lidem ulevovat si od strachu ze smrti.

Růžena Jírová byla vdaná dvakrát, podruhé za herce, producenta a zakladatele filmových klubů Jana Jíru.