Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Jirsák (* 1947)

• narozen 22. července 1947 v Hradci Králové

• v letech 1965 - 1970 studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci

• mezi lety 1972 - 1979 se podílel na výzkum a inovacích silonových vláken v rámci státního podniku Chemlon Humenné

• od počátku 80. let výzkumným pracovníkem v rámci Vysoké školy strojní a textilní v Liberci

• inicioval výzkum nanovláken na Technické univerzitě v Liberci

• v roce 2003 se podílel na světově významném objevu technologie Nanospider

• roku 2008 obdržel ocenění medailí Za zásluhy o stát v oblasti vědy

Oldřich Jirsák se narodil 22. července 1947 v Hradci Králové. Ani jeden z rodičů nedosáhl vyššího vzdělání. Jeho otec vystudoval střední školu a poté pracoval jako stavební technik. Matka měla jen základní vzdělání, byla to ale velmi inteligentní žena a své děti vedla ke studiu. 

Rodina neměla peněz nazbyt, a proto si musel Oldřich spolu se svým o rok mladším bratrem už v dětství přivydělávat prací na polích svých strýců. „Úplně odmala, práce nám nikdy nebyla cizí. Když jsme pak museli studovat, tak nám to nepřipadalo tak těžké, jako kdybychom nepoznali tu těžkou fyzickou práci,“ vzpomíná dnes Oldřich Jirsák.

V padesátých letech pamětníkovým prarodičům, kteří s rodinou žili pod jednou střechou, odebrali živnost - řeznictví s přidruženým obchodem. Rodina tak k novému komunistickému režimu měla hned od začátku negativní vztah. Děti samy ale politickou situaci příliš neřešily, navíc doma se politické debaty nevedly. Rodina byla věřící a všichni chodili v neděli do kostela, klukům to ale nikdo nenutil, a když Oldřich od svých patnácti let kostel navštěvovat přestal, nikdo mu to nevyčítal.

Středoškolská a univerzitní studia

Základní školu navštěvoval pamětník ve čtvrti Kukleny. Po ní přešel na Střední všeobecně vzdělávací školu J. K. Tyla (dnešní gymnázium J. K. Tyla). Zatímco předměty jako dějepis či ruština se tehdy vyučovaly v duchu komunistických doktrín, na exaktní předměty jako matematika nebo chemie panující režim tolik vliv neměl. Oba předměty navíc přednášeli nadšení a charismatičtí učitelé, kteří v Oldřichovi probudili velký zájem. Jeho další kroky tak po maturitě v roce 1965 vedly na Přírodovědeckou fakultu v Olomouci. Zapsal se na studium chemie a matematiky se zaměřením na pedagogiku, počítalo se s uplatněním absolventů na středních školách. Také na univerzitě získal mnoho inspirace, důležité pro něj bylo setkání s bývalým spolupracovníkem výzkumného ústavu firmy Baťa Janem Moravcem, který svůj život zasvětil výzkumu silonových vláken. Na univerzitě v Olomouci navíc Oldřich Jirsák potkal také svou budoucí manželku.

Příjemné a podnětné prostředí univerzity se částečně proměnilo po roce 1968 s postupující normalizací. Řada profesorů během tehdejších prověrek odmítla nazvat sovětskou okupaci „bratrskou pomocí“ a školu prý tehdy muselo opustit dost pedagogů - často těch nejlepších a nejoblíbenějších. Místo nich nastoupili mladí asistenti, kteří chybějící znalosti a pedagogické zkušenosti nahrazovali loajalitou vůči novým poměrům. „Atmosféra na škole začala být doslova příšerná,“ vzpomíná Oldřich Jirsák. Měl štěstí, že jeho studium se v té době už chýlilo ke konci. V roce 1970 úspěšně složil státní zkoušky. Následující rok strávil na vojně.

Výzkumná práce v textilní továrně Chemlon

Po roční vojně nastoupil jako výzkumný pracovník do národního podniku Chemlon v Humenném. Zde se mimo jiné podílel na zlepšování kvality využití nylonových vláken v textilním průmyslu. Inspirací k této snaze mu byly například známé nemačkavé a rychleschnoucí košile, ve své době lidově zvané „dederonky“. „Ty košile vypadaly daleko lépe než cokoli, co se do té doby na trhu objevilo. Všichni je toužili mít. Každý se v nich chtěl ukázat a pochlubit. Trvalo to asi tři roky, než se zjistilo, že se vůbec nedají nosit. Když člověk šel po ulici nebo si, nedejbože, šel zatančit. V tu ránu po něm tekl pod košilí pot. Když se tedy ukázalo, že se to nedá nosit, začalo se vymýšlet, co s těmi vlákny dělat, aby vznikly výrobky, které se nosit dají, které ten pot propustí ven, podobně jako to umí bavlněná košile. Toto tedy byla moje práce a ambice. Úkol, který jsem si sám dával. Zlepšit vlastnosti syntetických vláken z oděvního hlediska,“ vzpomíná Oldřich Jirsák.

Zároveň se dálkově přihlásil na doktorandské studium na Akademii věd v Bratislavě. Chtěl svůj čas maximálně produktivně využít. „Když jsem v Humenném nastoupil, uvědomil jsem si, že mám osm hodin práce, přece se nebudu šestnáct hodin flákat,“ vzpomíná Oldřich Jirsák. Jako výzkumník v oboru vláken často navštěvoval konference, publikoval texty v odborných časopisech a postupně se seznamoval s dalšími odborníky. V Humenném strávili manželé Jirsákovi sedm let, během nichž se jim narodily dvě děti. Aby jejich nejstarší dcera mohla nastoupit na základní školu v Čechách, rozhodli se později vrátit do české části republiky.

Na Technické univerzitě v Liberci před rokem 1989

V té době se stal Oldřich Jirsák již známým výzkumníkem, a byl proto doporučen jako odborný asistent na Technickou univerzitu v Liberci. Dostal se tak do výzkumného týmu profesora Radko Krčmy, jednoho ze zakladatelů oboru netkané textilie a zakladatele první katedry netkaných textilií na světě. „V tu ránu jsem věděl, že jsem tady doma. Mohl jsem uplatnit všechny své znalosti z oboru vláken,“ říká dnes Oldřich Jirsák. Pocitu dobrého zázemí také neskutečně pomohla skvělá odborná i lidská osobnost profesora Krčmy, který se se svým týmem vždy snažil „dělat to, co je potřeba“. Jinými slovy, nevymýšlet pouze náčrty na papír, ale přinášet skutečně přínosné poznatky využitelné v praxi. Mnoho projektů proto bylo napojeno přímo na konkrétní firmy a zlepšení jejich provozu. Asi nejdůležitějším objevem výzkumného týmu bylo vyvinutí technologie Struto, spočívající na kolmém postavení vláken k ploše textilie. Takto utvořená, tepelně pojená netkaná textilie má skvělou odolnost proti únavě. Po stlačení se bez problémů dovede vrátit do původní polohy. Tato technologie vynalezená v osmdesátých letech v Československu začala být postupně využívána po celém světě.

Akademici na univerzitě dokázali pracovat s minimem prostředků. Vybavení, které mají k dispozici akademici dnes, buď neexistovalo, nebo na něj nebyly finance. Nedostávali ostatně ani žádné zvláštní dotace na výzkum. Zda chtějí bádat, bylo tedy jen na nich. Výzkum netkaných textilií nebyl oblastí, do které by stát chtěl investovat.

Oldřicha Jirsáka několikrát vyzvali, aby vstoupil do komunistické strany. Jako významný výzkumník s mnoha patenty mohl představovat důležitý přínos pro místní stranické pobočky, které mezi sebou soutěžily o úspěchy svých členů. Informace o jeho jasném odmítnutí se stala součástí všech jeho osobních posudků přikládaných k žádostem o zaměstnání a činily z něho, jak sám říká, „občana druhé kategorie“. Nesměl se stát docentem, nesměl učit a nesměl vycestovat do zahraničí. Jako velkou křivdu to tehdy nevnímal a ani mu to tolik nevadilo. Bavilo jej pracovat a v tom mu naštěstí nikdo nebránil.

Po roce 1989

Závěr roku 1989 znamenal pro Oldřicha Jirsáka obrat o sto osmdesát stupňů. V rámci univerzity získal pozici vedoucího katedry netkaných textilií a později také prorektora pro vědu, výzkum a zahraniční vztahy. Otevřel se mu svět. Začal se setkávat se zahraničními akademiky na světových konferencích a výstavách. Navštívil také mnoho firem, ve kterých spolu se studenty pomáhali instalovat a uvádět v život stroje a technologie, které vynalezli. Kontakt se zahraničím táhl celý výzkumný tým dopředu. Bylo potřeba vynálezy neustále zlepšovat, aby v zahraniční konkurenci obstály. Po smrti profesora Radko Krčmy byly patenty týkající se technologie Struto prodány do USA. Liberecký vědecký tým, nyní již pod vedením Oldřicha Jirsáka, musel proto najít jiný směr svého výzkumu. Rozhodl se tedy zabývat oblastí nanovláken.

V roce 2003 se Oldřichu Jirsákovi a jeho týmu podařilo dokončit vynález unikátní technologie umožňující průmyslovou výrobu netkaných textilií tvořených nanovlákny. Patent znamenal pro celý svět významný obrat v možnosti využití nanovláken. Rychlému rozšíření technologie do zahraničí velmi pomohl také chytlavý název Nanospider, který tým svému vynálezu dal. Vedle této technologie je Oldřich Jirsák autorem dalších mnoha desítek patentů. Mnoho z nich je aktivně využíváno firmami v České republice i v zahraničí.

Za svůj významný vědecký přínos obdržel mnoho prestižních ocenění. Z těch českých jmenujme alespoň medaili Za zásluhy o stát, přijatou z rukou prezidenta republiky v roce 2008. Dalším oceněním je například Česká hlava, získaná v roce 2006 právě za technologii Nanospider. On sám si nejvíce cení vynálezů, „které se podařilo dostat do života“.