Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na všechny jednou dojde
narodil se 30. července 1946 v Praze
20. srpna 1968 vycestoval do Belgie
před odjezdem byl asistentem svého strýce, fotografa Václava Jírů
jedenadvacet let pracoval jako fotograf pro prestižní americké časopisy, byl vyslán časopisem People Magazine do SSSR fotografovat perestrojku
v letech 1993 – 2000 pracoval jako první osobní fotograf prezidenta Václava Havla
založil Photomuseum Jírů v Praze 2, kde má dnes svůj ateliér, získal ocenění Orvieto Fotografia Italia za knihu HAVEL
2014 – PHOTOMIX, samostatná výstava na Staroměstské radnici v Praze
2017 – získal Cenu Prahy 1
Fotografování v Čechách
Uvážíme-li velikost země a počet jejích obyvatel a na druhé straně počet fotografů, kteří se zapsali do dějin fotografie 20. století, je patrné, že fotografie jako taková má v Čechách poměrně silnou tradici a postavení. Mohla to být relativně vysoká ekonomická úroveň, demokratický politický systém a celkový rozvoj moderních uměleckých směrů meziválečného Československa, které usnadnily vytvoření podhoubí pro nadšené fotografy. Existuje něco jako fenomén české fotografie? Lze vystopovat určitá specifika, charakteristická pro českou fotografii? Dnes je česká avantgardní fotografie zastoupena v mnoha mezinárodních galeriích a muzeích. Jedním z těch, kteří jsou citováni v učebnicích fotografie a o nichž se píší diplomové práce, je Václav Jírů, pamětníkův strýc.
Václav Jírů
Začínal jako nadšený fotoamatér v Praze na konci dvacátých let. Fotografie s názvem Vltava, kterou jako osmnáctiletý pořídil, už nese znaky jeho pozdějšího způsobu vidění: civilnost, zálibu v každodenních tématech, střízlivost a čistotu. Jírů byl o patnáct let mladší než Josef Sudek. Oba patřili do generace fotografů, kteří si prošli všemi dějinnými peripetiemi, které 20. století přineslo. Patřil mezi českou avantgardu a už na konci třicátých let se začal prosazovat i v zahraničí: jeho fotografie byly otištěny například v London Life, London News, Picture Post, Zeit im Bild a Sie und Er. Tematicky měl Václav Jírů široký záběr: fotografoval v Divadle Vlasty Buriana, v Osvobozeném, fotil zvířata, reklamy, sportovní tematiku, krajinu nebo sociální témata. Samozřejmě i Prahu, nesentimentálně, často s humorem. První výstavu měl ve svých třiadvaceti letech. Na počátku okupace se zapojil do odboje. Při razii 22. února 1940 u něho gestapo našlo vysílačku, byl zatčen a odsouzen k smrti za protinacistický odboj. O rok později byl rozsudek změněn na doživotní vězení. Během pěti let prošel Václav Jírů několika koncentračními tábory. Osvobození se dočkal v Dachau. Po válce sepsal své roky věznění do knihy Šesté jaro, doplnil je dokumenty a fotografiemi a vydal u Václava Petra roku 1946. Z koncentráku se vrátil jako přesvědčený komunista. Ještě se přátelil s Edvardem Benešem, navštěvoval ho v Sezimově Ústí, fotografoval i jeho ženu Hanu, ale po únoru 1948 jeho prvorepublikové ideje a témata ustoupily nové době, která si žádala nové myšlení. Jistě zde hrály zásadní roli válečné prožitky Václava Jírů z koncentračních táborů, stejně jako jeho mnozí vrstevníci v padesátých letech věřil v ideu socialismu jako nového a spravedlivého řádu. Byla to doba, kdy se tématem četných fotografií staly prvomájové průvody, schůze a agitace. Jeho zásadním počinem bylo založení čtvrtletníku Fotografie v roce 1957. O deset let později se Fotografie stala platformou pro proreformní texty a fotografy. Václav Jírů se angažoval v rámci Pražského jara, po srpnu se rozhodl, že z Československa neodejde, a odmítl podepsat souhlas se vstupem „spřátelených vojsk“. Byl odvolán z pozice šéfredaktora. Dalším důvodem jeho vyhazovu byla emigrace synovce Jiřího a jeho odsouzení na dva roky nepodmíněně za nedovolené opuštění republiky. Václav Jírů však nepřestal fotografovat. Je autorem celé řady publikací, například těch z odeonské řady s obálkou Libora Fáry – Pobaltská sovětská fotografie a Současná sovětská fotografie a mnoha dalších. V závěru života se věnoval podpoře amatérské fotografie: seděl v porotách soutěží, jezdil po republice a neúnavně navštěvoval kluby fotografů, pomáhal, radil, jak fotografovat, a organizoval výstavy. Bohatá sbírka negativů Václava Jírů je dnes uložena v Archivu Národního muzea.
Jiří Jírů: rodina
Pamětník měl obrovské štěstí, že mohl svůj talent rozvíjet pod dohledem a vedením strýce Václava, otcova bratra. Otec Karel byl důstojník, který měl několik univerzitních titulů. Jeho otec Josef Jírů vlastnil letní sídlo v Černolicích u Prahy, kam se tradičně rodina sjížděla na prázdniny. Matčin otec Jan Mencl byl obuvník. Pro své dvě dcery, jednou z nich byla Jiřina Menclová, maminka Jiřího, postavil činžovní dům na hlavní ulici v Břevnově, v době, kdy Břevnov byl ještě holá pláň.
Konec padesátých let
Jiří Jírů měl dva bratry, staršího Karla a mladšího Petra. Otec Jírů se svým výdělkem 3 000 Kčs měsíčně nemohl rodinu zcela uživit. Strýc Václav na tom byl jinak: vydal několik knih. S jednou z nich (o přírodě) uspěl i na zahraničním trhu. Začal dostávat bony a stal se hrdým majitelem prvního auta značky Simca Elysee a později saaba. Strýc a teta Lída, původně tanečnice ze Švandova divadla, neměli děti a pamětníka napůl adoptovali. Několikrát týdně docházel ke strýci do Jaromírovy ulice. Pro budoucího fotografa to byla ta nejlepší škola: v koupelně s ním vyvolával fotografie, při focení mu nosil brašnu a svítil. Strýc od začátku podporoval a usměrňoval jeho talent. Rodina nemohla dlouhodobě žít z jednoho platu a nakonec musela Jiřina Jírů nastoupit do práce. Našla si místo v dnešním Ochranném svazu autorském jako účetní. Nebylo to obvyklé úřednické místo – vydávala autorské honoráře všem hudebním skladatelům té doby. Poznala se s Trojanem, Liškou a dalšími osobnostmi a občas přinesla domů vzácné pamlsky, které koupila za velkorysý „tringelt“, který od nich dostala. Z pamětníka a jeho bratrů se staly „děti ulice“ s klíčem na krku, což v situaci, kdy oba rodiče pracovali, nebylo v té době nijak neobvyklé. Ulice byla stále ještě celkem bezpečné místo pro dětské hry. Kluci měli zakázáno říkat mimo rodinu, co se doma povídalo. Na konci padesátých let měl každý dům svého domovního důvěrníka, který kontroloval život obyvatel domu a monitoroval veškeré aktivity v domě a okolí. V ulici fungoval ještě tzv. uliční výbor. Ten rozhodoval a řešil nejen přijetí nebo nepřijetí na studia, ale například i nevěru místních obyvatel. Kluci si v té době vymysleli umělý jazyk, říkali mu „hatlamatilka“, kterému rozuměli jen oni. A uliční výbor nařkl rodinu z toho, že se děti mezi sebou domlouvají německy...
Šedesátá léta
Rodiče se rozvedli. To už měl Jiří Jírů za sebou maturitu na Střední průmyslové škole strojní na Starém Městě v Praze a vojenskou službu v Nitře. Na FAMU se nedostal, začal studovat žurnalistiku a věnoval se fotografování. Měl schopnost dívat se a zachycovat zajímavé situace – fotografie s názvem Ples a Plynová lampa z katalogu Lidé, obě z roku 1959, kdy mu bylo třináct let, dokládají jeho talent. Jeho první fotografie jsou ovlivněny poetikou doby a také strýcovým pojetím fotografie. Houpající se Babky z roku 1966 nás nepřestanou i dnes okouzlovat. Šedesátá léta byla ve znamení politického uvolnění, s tím souvisela snazší dostupnost západní kultury, hlavně muziky, a tu pro pamětníkovu generaci představovalo Radio Luxembourg. Tři chlapci Jírů nadšeně poslouchali a přirozeně je zajímalo, co se v písničkách zpívá. A tak začal pamětník docházet na Letnou na soukromé hodiny angličtiny k paní Lauscherové. Angličtina ho bavila, začal rozumět textům Beatles, ale jednoho dne našel byt zapečetěný. Paní učitelka emigrovala. O rok dříve se začal soukromě učit francouzsky. Podnikavý mladý člověk: na ulici se seznámil s Francouzi, požádal je o písemné pozvání, tehdy možnost, jak vycestovat, a odjel na svou první cestu do ciziny.
Bratr Petr
Vyučil se sládkem a tehdy osmnáctiletý se rozhodl, že emigruje. Šel tou nejtvrdší cestou. Když se Karla a Jiřího ptali, kde je Petr, říkali, že nějak cestuje. Jiří Jírů o emigraci také uvažoval, jen k ní dlouhou dobu neměl odvahu. Hledal účel, pro který by odjel za hranice.
Do Belgie
Zinscenovat výjezd tak, aby vypadal legálně a smysluplně, nebylo úplně jednoduché. Pamětník si vymyslel následující scénář: dívka v Belgii mu chce dát auto a on si pro něj potřebuje dojet a převézt ho do Prahy. V podstatě si chtěl koupit ojetého beetla. V pasu měl potřebná razítka a povolení, měl i adresu nějaké belgické slečny. Jiří Jírů se úspěšně dostal přes hranice, v Belgii přespal u kamaráda a ráno mu kamarád řekl, že přijeli Rusové. Bylo ráno 21. srpna 1968. Pamětník odjel den před invazí. Byl rád, že je pryč, ale dodnes ho mrzí, že v Praze nemohl fotit. Nakonec si vysněné auto nekoupil.
V Belgii
Netrvalo příliš dlouho, aby se Jiří Jírů v cizině prosadil, ale začátky byly těžké, jako všechny začátky, obzvláště v cizím jazyce a prostředí. Měl velkou výhodu v tom, že měl z Prahy základy francouzštiny a angličtiny. Po zvážení všech možností se mu jevila jako nejlepší varianta stát se studentem. Přihlásil se na tamní „FAMU“, studoval rok a půl, ale existenční důvody ho donutily, aby ze školy odešel a našel si práci. V agentuře, kde ho přijali, vyvolával fotografie jiných fotografů. V Praze mu vycházely fotografie v novinách, jeho snímky tiskly například časopisy Květy, Signál, Svět v obrazech, Literární noviny, ale v Belgii měl asistovat jiným. V roce 1967 byl redakcí jednoho z časopisů vyslán do SSSR, aby u Kaspického moře nafotil reportáž o výrobě kaviáru. Plavil se k deltě Volhy a z paluby tajně fotil a zakresloval míjející vojenské objekty. V březnu 1968 fotil Jiří Jírů aktéry Pražského jara Smrkovského a Procházku na diskusním večeru „Mladí se ptají“ ve Slovanském domě. Mnoho věcí závisí na náhodě. V Bruselu se seznámil s jednou Holanďankou a díky ní dostal kontakt na HUMO, populární belgický týdeník psaný v holandštině. První zakázka zněla – vyfotit Bee Gees v soukromí. Skupina právě v tu dobu v Belgii koncertovala. Podařilo se. Fotografie vyvolal tradičně v koupelně a dvanáct z nich přinesl šéfredaktorovi. Byl pochválen a dostal šest tisíc belgických franků. To bylo přesně tolik, kolik vydělával v agentuře za měsíc. Pamětník se bez zaváhání rozhodl jít pracovat na volnou nohu a další zakázky pak přicházely šťastnou shodou okolností samy. V té době už měl dva syny, manželka byla Američanka, ale on byl stále „political refugee“. Naturalizovaným Belgičanem se stal v roce 1975.
Máma
Hned jak bylo po srpnu 1968 obnoveno spojení, telefonoval do Prahy mámě. Neřekla mu, aby přijel, aby měla syna doma, ale naopak, aby zůstal v cizině tak dlouho, než Rusové odjedou. Na svatební fotografii vidíme krásnou ženu s ušlechtilým, jemným profilem. Její život byl plný peripetií: nejprve Praha, rodina, existenční problémy, rozvod, zamilování se do Francouze, stěhování do Paříže, sňatek a posléze konec vztahu. Pozitivní na situaci bylo, že jako Francouzka mohla jezdit do Bruselu a pomáhat pamětníkovi s výchovou synů, když je americká manželka a matka opustila.
Time Inc.
Opět zasáhla náhoda. Jiří Jírů začal pracovat pro celosvětovou mediální korporaci Time Incorporated, do které spadaly časopisy různého žánru a stylu – například Time Magazine, Sport Illustrated, Money Magazine, Golf Magazine, People Magazine. Posílali ho fotografovat slavné lidi – sportovce, zpěváky (patřili mezi ně například Boy George, Sting, Frankie Goes to Hollywood, Rolling Stones nebo Tina Turner) a filmové celebrity. V Montreaux se každoročně scházeli slavní zpěváci, které fotografoval také (třeba Duran Duran, ABBA či Bob Dylan). Všude měl otevřené dveře. Dostal se na titulní stránky světových periodik. Pro New York Times pracoval patnáct let jako jejich fotograf pro Evropu. Vzpomíná na setkání s Jiřím Kyliánem v Holandsku a na to, jak si spolu pěkně česky popovídali. V dubnu 1987 byl mezi těmi několika novináři a fotografy, které časopis People vyslal do SSSR, aby zachytili společenské změny gorbačovské perestrojky. Šest týdnů cestování z místa na místo, z evropské části země na Sibiř a zpět. Výsledkem bylo speciální vydání časopisu pod názvem People Goes to Russia. O tři roky později vyšly fotografie knižně jako Photostroika. Jeho největší práce. Východní Evropa roku 1987 byla v pohybu – změny začaly najednou a na mnoha místech. Jiří Jírů byl vyslán do Maďarska (odtud pochází jeho slavná fotografie šachistů v lázních Széchenyi, dokládající autorův smysl pro humor, kterou otiskly na obálce prestižní New York Times), do Bulharska, Litvy a Rumunska. Do USA putovaly fotografické reportáže z měnící se Evropy.
Václav Havel
Po dvaceti letech byl Jiří Jírů poslán do Prahy, aby fotografoval revoluci. První zakázka spojená s Prahou přišla roku 1989 – nafotit „Krále Ječmínka“ Václava Havla na Hradě. Následně se na sedm let stal jeho osobním fotografem. Jako Havlův osobní fotograf procestoval s prezidentem celý svět. Měl už zkušenosti z USA, v Bílém domě fotil prezidenty a slavné osobnosti. Být osobním fotografem Václava Havla vnímal pamětník jako obrovskou čest, byl to výjimečný člověk a dodnes si ho váží. Jen mu vadilo, že byl příliš závislý na svých „poradcích“. Jednou, když se náhodně setkali v jedné místní hospodě, se ho Havel zeptal, jak je spokojen se svým novým zaměstnáním. Jiří Jírů odpověděl, že ano, ale že mu vadí různí fotografové, kteří se přes známosti z disidentských kruhů dostanou k situacím, které měl fotografovat jeho osobní fotograf, a tím mu překážejí v práci. Václav Havel odpověděl, že on to ovlivnit nemůže, protože o tom rozhoduje administrativa. Tím pamětníka velmi zklamal.
HAVEL
Fotografie, které nafotil v letech 1993 a 2000, kdy byl prezidentovým fotografem, vydal vlastním nákladem roku 1999 jako výpravnou publikaci v grafické úpravě Studia Šípek, s úvodním slovem Miloše Formana. Zahrnul do ní pětapadesát tónovaných černobílých snímků. Fotografie byly také vystaveny v předních světových galeriích v Bruselu, Paříži, Amsterdamu, Londýně a Štrasburku. Vznikla důstojná, reprezentativní kniha zachycující Václava Havla v jeho prezidentském období.
Výstavy v Praze
Dům v Jaromírově ulici v Praze 2 postavil pamětníkův dědeček, otec jeho otce, někdy v třicátých letech. Strýc Václav v něm bydlel a měl zde i svůj ateliér. V roce 2005 tady jeho synovec Jiří Jírů otevřel PhotoMuseum Jírů s úmyslem pořádat zde výstavy českých fotografů. První výstava rok nato byla věnována oběma Jírům – Václavu a Jiřímu. Pod názvem Lidé představila výběr těch nejlepších černobílých fotografií. Bohužel činnost muzea netrvala dlouho, protože čeští fotografové neměli zájem v něm vystavovat. V roce 2014 měl pamětník výstavu svých souhrnných prací na Staroměstské radnici. Pod název PHOTOMIX byla zahrnuta léta 1964–2014. Na fotografiích vidíme, kde všude pamětník fotografoval, sledujeme jeho vtipný pohled přes kameru (například trojjediný Provaz z Prahy z roku 1964), vidíme známou fotografii dvou prezidentů, Havla a Clintona, s Bohumilem Hrabalem u Tygra z roku 1994, ale také Václava Havla jako začínajícího autora v šatně Divadla Na zábradlí roku 1968.
Dnes
Jiří Jírů má dodnes dva domovy – v Praze a v Bruselu. Cestuje mezi nimi každých čtrnáct dní, fotí, má v plánu uspořádat svůj rozsáhlý archiv a píše knihu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of the Nation: stories from Praha 2
Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of the Nation: stories from Praha 2 (Míša Čaňková)