Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Joachimová (* 1954)

• narodila se 29. března 1954 v Praze

• ZŠ a SŠ absolvovala na pražských Vinohradech

• po srpnu 1968 se názorově rozešla s matkou

• přímým svědkem upálení Jana Palacha

• v roce 1972 se poprvé vdala a o rok později se jí narodila první dcera

• v roce 1977 podepsala Chartu 77 a dostala výpověď ze zaměstnání

• podruhé se vdala v roce 1978, narodila se jí druhá dcera

• kolportovala tisky Francouzské tiskové agentury AFP profesoru Hájkovi

• v letech 1984 až 1985 prožila třetí manželství, narodila se jí třetí dcera a syn

• sociální odbor jí vyhrožoval odebráním dětí

• v roce 1989 pracovala v nezávislé komisi pro vyšetřování událostí na Národní třídě, napsala o tom zprávu-samizdat Past

• v letech 1990 až 1994 pracovala jako zástupkyně starosty pro Prahu 1

• od roku 1995 se věnuje jako lektorka čínské medicíně

• v letech 1996 až 2017 rekonstruovala mlýn na Čáslavsku, kde žije se svým čtvrtým manželem

• napsala pět knih, má pět vnoučat

• v roce 2021 žila v Mladoticích u Ronova nad Doubravou

Rodinná šachovnice

Eva Joachimová, rozená Rajkovičová, se narodila 29. března 1954 v Praze jako první ze dvou dětí. „Pocházím z politicky angažované rodiny. Můj pradědeček z matčiny strany spoluzakládal sociální demokracii na Moravě. Rodiče byli komunisté. Dědeček pocházel z devíti sourozenců a tam to bylo zábavné, část byli komunisté a část antikomunisté, část žila na okraji společnosti a část s hlavním proudem. Při rodinných setkáních se nesmělo mluvit o politice, a protože naštěstí všichni milovali šachy a byli jinak soudržnou rodinou, scházeli se nad šachovnicemi. Moje babička byla bigotní věřící katolička, dědeček, původně sociální demokrat, podle slov babičky ‚ancikrist‘, byl po roce 1948 vyhozený z KSČ.“

Z rodinného vyprávění se později dozvěděla, že byl ze strany a poté i ze zaměstnání vyhozen na základě udání své vlastní dcery, tedy její matky. Dědeček i matka o tom mlčeli a ona po tom dál nepátrala. „Špatně se o tom mluví, těžko někoho soudit, když nechodíte v jeho botách. Moje matka měla v rodině zvláštní postavení, protože měla jako jediná, kromě bratrance inženýra, vysokoškolské vzdělání. Jako taková rodinná ikona byla velmi rozmazlovaná, stále na piedestalu. Ohledně toho udání neznám podrobnosti ani souvislosti, ale co se týče její povahy, která se rychle nadchne a jde si za svým cílem a snem do jisté míry bez skrupulí, docela mi to na ni sedělo. Mám podobnou povahu, a když si vzpomenu, jaká jsem byla nadšená pionýrka... doba to přinesla.“

Matka, JUDr. Kamila Kopečková, se nikdy nevdala a dcera Eva nesla příjmení svého otce, Milutina Rajkoviče. Otec byl jugoslávský emigrant odsouzený ve své vlasti za velezradu. Byl to významný jugoslávský politik a novinář, původně spolubojovník a později odpůrce Josipa Broze Tita, po jehož roztržce se Stalinem se přidal na prostalinskou stranu a byl tak přinucen emigrovat do Československa. V Praze našel zázemí ve skupině jugoslávských novinářů. Byl politicky velmi aktivní, pracoval ve slavistickém ústavu, ovládal 27 jazyků a byl to šachový velmistr. Eva Joachimová na něho vzpomíná jako na jednu z klíčových postav svého života.

 

Obraz nepřítomného otce

„Je to absurdní, protože otec byl vlastně spíš mytická postava. Zpátky do Jugoslávie odešel, když mi ještě nebyly dva roky, a sešla jsem se s ním krátce a jenom jednou, když mi bylo asi dvanáct. Jako člověka jsem ho tedy neznala. Doma se o něm moc nemluvilo, vycházela jsem jenom z útržků vzpomínek. V osmi letech se mi o něm dostala do ruky nějaká brožura a až teď, nedávno, obsáhlá monografie, kde ho strašně zkritizovali. Zřejmě měl na lidi obrovský vliv a měl znalosti plynoucí z jazykových schopností a tím i možnosti lépe srovnávat a analyzovat. Zřejmě neuměl tolik přesvědčovat jako rozhodovat a striktně oznamovat: Takhle to bude! Já v otci viděla ten principiální přístup k životu. Rok 1956 a maďarské události způsobily zvrat v jeho postojích a názorech. Místo aby odešel na Západ, vrátil se do Jugoslávie a nechal se tam zavřít. On měl obrovskou šanci uchytit se na Západě, sice údajně nic nevystudoval, ale znal jazyky a byl šachový velmistr. Kdyby zvolil ekonomickou emigraci, nikdo by se nad tím nepozastavil, ale takhle to byl z mého pohledu principiální postoj, ‚vyšší princip‘. On se musel vrátit k Titovi. Byla to pro něho zásadní otázka. Svým návratem dal jednoznačně najevo, že princip sám je život a všechno okolo není podstatné. A druhá věc, ten naprostý střet absolutně odtažitých názorů, kde nebyl možný kompromis, to bylo to, co mě v životě asi nejvíc ovlivnilo. V té době jsem to ještě nechápala, ale později to byl důvod, proč jsem podepsala Chartu.“

„Jinak jsem byla vychovávána ve velké hrdosti a přímočarosti, ve své podstatě jsem vyrůstala v přesvědčení, že jestli na něčem záleží, tak záleží vždy na mně a na pevnosti mého postoje, který se nevyplácí opouštět nebo nějak uhýbat z cesty. Na to u nás nebyla v životě škatulka. Moje role byla vždycky jasná, byla jsem předurčena stát se političkou, stále směrována k tomu, že se budu starat o dění kolem sebe, o to, jak se lidem žije. Byla jsem velmi aktivní, extrovertní dítě.“

Rodinné společenství s určitou bigotností té či oné víry, „ancikrist“ a střet často nekompromisních názorů, včetně obrazu nepřítomného otce, měly vliv na názorový vývoj pamětnice i na výběr dětských aktivit a zájmů. „S matkou jsem chodila jako malá na komunistické schůze, kde jsem často recitovala, a večer jsem se s babičkou před spaním modlila. Nepovažovala jsem to za nic zvláštního, neviděla jsem v tom žádný rozpor. Stejně tak jsem později na základce po škole chodila k Ludmile [kostel sv. Ludmily na náměstí Míru v Praze 2], kde jsem se modlila ke sv. Judovi Tadeáši, a zároveň chodila na schůze obvodní rady Pionýra. Bylo jasné, že pravděpodobně vystuduju práva jako matka a že ze mě bude komunistka. Obojí mi tehdy nedělalo vůbec žádné problémy.“

 

Rok 1968

Ve čtrnácti letech do jasně narýsované budoucnosti vstoupila nečekaně okupace. Pamětnice bydlela sto metrů od rozhlasu, chodila po ulicích, vše viděla, vnímala a bezprostředně prožívala. „Byl to pro mě zlomový moment. My jsme byli generace, se kterou to zatočilo jako s figurkami. Dostala jsem vlastně stejnou facku jako otec v roce 1956. Postupně jsem si uvědomovala, že jedna věc je něco hlásat a tvrdit, a druhá, jak to opravdu funguje. Na jedné straně je hlásána nějaká doktrína a vedle toho je život, a dohromady to nemá moc společného. Myslela jsem si, že se do takového světa absolutně nemůžu integrovat. Cokoliv dalšího bylo zbytečné řešit a vysvětlovat. Došlo k absolutnímu názorovému rozkolu mezi mnou a matkou. Do té doby jsem si jí vážila. Byla profesně zdatná, ovládala sedm jazyků, četla Ovidia v originále. Vážila jsem si jí i po osobnostní stránce. Neměla nikdy žádný majetek a byla poctivá, fanatik, ale principiální, a to u nás platilo nade vše. V tom srpnu šedesátého osmého roku ale bylo pro mě naprosto ostudné žít ve společné domácnosti s někým, kdo kolportuje Zprávy [okupační propagandistická tiskovina]. Byli jsme na ni s dědou záměrně zlí, neměla jsem pocit, že bychom ji měli nějak šetřit. Výsledek byl ten, že se matka nakonec odstěhovala a já a moje těžce nemocná, o dva roky mladší sestra jsme zůstaly na krku dědečkovi. Žili jsme pak ve větším klidu, dědeček se s nelehkou situací nějak vypořádal. Nebyl nijak mimo dění, probírali jsme politiku, poslouchali zprávy, Hlas Ameriky, Vídeň, spojovaly nás šachy a křížovky, ale jinak jsme měli každý svá témata.“

Rozbité rodinné zázemí se pamětnice snažila nahradit docházením do rodiny kamarádky na Malé Straně v Cihelné ulici, stejně jako ho mnohem později našla na nějaký čas u chartistky Dany Němcové.

V tísnivém okupačním období se dostavila dlouhodobější nemoc. S Knihou mlčení od profesora Krále se uzavřela do samoty. „Všichni jsme v rodině byli vychováváni jako hráči. Bylo nás moc, neměli jsme žádné peníze, a tak jsme si křížovky, hlavolamy, kvízy a kryptogramy dávali jako dárky. Ve starých čínských textech v Knize mlčení mi Tao te ťing připadal jako jeden velký kryptogram hodný řešení. V šedesátém osmém roce pro mě reálný svět přestal existovat. Listovala jsem si v tisíce let starých informacích a svět jsem začala zase vnímat až s Chartou 77.“

Jako velmi mladá se v roce 1972 vdala, následovalo stěhování do Brna a narození první dcery. Poté návrat do Prahy v roce 1975, rozvod a další hledání smyslu a vnitřního klidu. Nebyla sama, na Vinohradech fungovala sousedská pospolitost, společenství přátel. Hledání pokračovalo a cesta k cíli byla v lednu 1977 na dohled.

 

Charta 77 jako záchranný pás

„Vladimír Dvořák, kamarád z vinohradského společenství, za mnou přišel 27. ledna 1977 a ptal se mě, kde jsem podepsala Chartu. Velmi se podivil, že jsem ji ještě nepodepsala. Šli jsme pak spolu ke Kriegelům [František Kriegel, bývalý komunistický politik a toho času chartista], kteří tehdy také bydleli na Vinohradech, podepsala jsem Chartu u nich. Můj podpis hned nezveřejnili, báli se, že jsme provokatéři. Až později u Dany Němcové jsem zjistila, že můj podpis nebyl zveřejněn společně s lednovými podpisy a vyšel až v pátém dokumentu Charty, tuším, že v říjnu. Charta pro mě byla nesmírné vysvobození. Už když jsem četla ten článek v Rudém právu ‚Zaprodanci a samozvanci‘, říkala jsem si, že to jsou vlastně lidé jako já, říkají přesně to, co já bych řekla. Uměla jsem si překládat jazyk Rudého práva do normální češtiny a na základě toho článku bych bývala Chartu podepsala, i kdybych ji nečetla. Byl tam můj světonázor, bylo mi to blízké, vyvěralo to z mých životních zásad a zázemí. Tehdy to nebylo tak snadné se k Chartě dostat, neznala jsem nikoho z té komunity, a tak když přišel Vladimír na konci ledna, zažívala jsem pocit štěstí, že jsem našla někoho, kdo mě vrátí do toho reálného světa, který zase bude něco dávat mně a já jemu.“

A co strach? Věděla už při podpisu, co bude následovat? „Ano, věděla. První, co jsem si uvědomila, byla odpovědnost za dítě. Táta mi tehdy při tom našem jediném setkání řekl: ‚Evičko, já jsem nemohl jinak.‘ Stejně já jsem si neuměla představit, že jednou řeknu své dceři: ‚Víš, Anko, já jsem mohla podepsat Chartu, a já jsem to neudělala, protože jsem se o tebe bála.‘ To tomu dítěti nemůžu udělat. Jsem sice zodpovědná za její život, ale právě proto! Jde přece o princip, o cestu, o směřování, jde o život. Pravděpodobnost, že mě vyhodí z práce, byla vysoká, věděla jsem, že na začátku budou restrikce, perzekuce, problémy, nebyla jsem husička, která myslí na hrdinství. Kdyby opravdu k něčemu došlo, byla jsem si jistá, že by v manželových rodičích měla to nejlepší zastání, protože její děda a babi byli skvělí katolíci. A že by dítě strádalo matčiným vězněním? Říkala jsem si, že to je stigma rodiny, táta byl zavřený, dědova sestra také, dědu vyhodili z práce. Vězení jako když u nás patří k životu, je to tak normální, jako že v zimě je zima, a když je zima, promočí se boty. To není podstatné, protože pak bude zase teplo. Z toho jsem neměla strach ani teoreticky, ani prakticky. Byla jsem si jistá, že zůstávám sama sebou, a to je jistota natolik slastná, že nějaké problémy ve vězení jsou proti tomu nic. Veslovala jsem a závodně tancovala, a tak vím, že v cíli člověk někdy zvrací, že každá slast musí být zároveň spojena s něčím nepříjemným. Asi proto jsem strach nikdy neměla. Je fakt, že jsem nebyla nikdy týraná jako například Zdena Tominová a o svém skutečném hrdinství jsem se nemohla vlastně nikdy přesvědčit.“ V hloubi uložené rodinné principy Evu Joachimovou chránily. Ani na strach nebyla v rodině škatulka.

Na pohřbu Jana Patočky se seznámila s Danou Němcovou. „Dana je úžasně charizmatický člověk, dala mi pocit rodiny, pocit zázemí, který jsem moc neznala, protože matka žila jinde, babička zemřela, dědeček byl skvělý, ale rodinný typ taky moc nebyl. Nebyla to jenom Dana, ale celá její rodina, Jirka Němec, Magor, společenství kolem Václava Havla, kolem Plastiků, kolem undergroundu. Když zemřel dědeček, neměla jsem nějakou dobu kde bydlet, tak jsem bydlela u Němců. Dana měla svých sedm dětí a k tomu tam bývalo dalších dvacet až třicet lidí, ale v ničem nebyl problém. Dana člověku dokázala dát pocit výlučnosti a výjimečnosti: ‚Všichni, kdo jsou tady, jsou mi milí, ale na tebe jsem čekala!‘ Skvělá Dana a všichni kolem ní. Stala se mojí kmotrou, byla pro mě něco jako úkaz z nebes.“

„Dřív jsem se aktivitami přeplňovala, abych nemusela přemýšlet, abych se uspala, něco jako alkoholismus. Nechtěla jsem řešit věci, protože jsem nevěděla jak. Teď se ukázalo při všech těch debatách, dokumentech Charty, bytovém divadle, univerzitě a seminářích, co všechno nevím. Ale neučila jsem se jenom historii, filozofii a umění, já se s Chartou učila žít.“ Pamětnici se dostalo školy tolerance, pokory, nadhledu, úcty ke starším, užívala si pocit ochrany a jistoty pomocné ruky, dostávala první konspirační lekce: „Člověk byl vedený k tomu, že jakákoliv informace je informace nebezpečná, tedy lépe ji nemít.“

„Chodili jsme k soudu ke kauze Havel, Kohout a spol. Těch hodin strávených na soudních chodbách, na těch lavicích, kde jsme se seznamovali a bavili s těmi lidmi! Třeba s paní Slánskou, když vyprávěla, jak se jí ztratila její holčička v Rusku. Každou vteřinu jsem vnímala tu strašlivou sílu člověka, která se projevuje vnitřním klidem, a uvědomovala si, že cíl je ten klid. Byla jsem tím vším velmi ovlivněná, líbil se mi život v tom systému, protože přesně to jsem hledala.“

Eva Joachimová si uvědomovala svoji nedovzdělanost, malou životní zkušenost, která lidi v jejím novém okolí už stihla zformovat, a podle vzoru některých z nich hledala příležitost ke studiu a rozhodovala se pro odchod do zahraničí. Ke studiu v Kanadě jí mělo pomoci formálně uzavřené manželství s kamarádem, jenž měl stejný cíl. Ze studií ale nakonec sešlo a místo toho se z původně formálního svazku narodila v září 1978 druhá dcera a zároveň skončilo i druhé manželství.

 

Nejmladší kolportérka

„Máša byla novorozeňátko a stal se z ní nejmladší kolportér zpráv Francouzské tiskové agentury (AFP) k profesoru Hájkovi prostřednictvím dvojitého dna dětské zavinovačky. Kdokoliv kamkoliv a kdykoliv tenkrát přišel, musel předložit občanku. Máša řvala, protože nesnášela cizí lidi, a já ji vždycky vyndala a vrazila prvnímu policajtovi, většinou neuniformovanému civilistovi. Máša mu začala řvát do ucha, takže ji držel na metr před sebou, a já velmi pečlivě a velmi dlouho hledala občanku. Profesor Hájek jim řekl, že jsem jeho vzdálená neteř. Korzovala jsem s kočárkem a profesorem Hájkem, tím gentlemanem, s tím Oldřichem Novým, který se opravdu hodil spíš do té první republiky než mezi komunisty. Jednou jsme například potkali ošoupaného špinavého chlápka, dnes by se řeklo houmlesáka, přes rameno měl velikou řemeslnickou brašnu. Pan profesor k němu došel, oba se vzájemně hluboce uklonili a pozdravili se: ‚Dobrý den, pane profesore!‘ a ‚Dobrý den, pane docente!‘ a zase šli dál. Profesor Hájek se otočil ke mně a tím svým kultivovaným, pomalým způsobem řekl: ‚Jedno se těm komunistům ale musí nechat, oni opravdu dokázali, že máme hlubokou úctu k dělnické třídě.‘“

Kolportérství se nikdy neprozradilo a kromě vyhazovu z místa programátorky a několika výslechů v Bartolomějské si Eva Joachimová při dnešním vzpomínání nestěžuje, spíš vzpomíná s určitým pobavením. „Do výpovědi mi napsali, že vzhledem k osobnostním vlastnostem nemohu pracovat u rozmnožovacího stroje. Už jsem měla dvě děti, nikdo mě nechtěl tři měsíce zaměstnat a to bylo finančně nepříjemné. Občas jsem byla u výslechu, měla jsem stále sbalené věci v kabelce jako všichni, ale například prohlídka bytu nikdy neproběhla. Zadržená jsem byla nejdéle dvanáct hodin. Při výsleších jsem dělala blbou, byla jsem si jistá, že nic nevím, ale nikdy jsem nedokázala úplně mlčet, jak se doporučovalo. Ptali se mě na bytová divadla, na univerzitu a nějak jsem těmi otázkami proplouvala. Spolupráci po mně podepsat nechtěli, myslím, že jsem pro ně nebyla dost zajímavá. Přesto za mnou přišli málem až na porodní sál. Doktor mi řekl, že za mnou přišli nějací pánové: ‚Ale vy s nimi asi nechcete mluvit, že? Tak já jim řeknu, že tady budete ležet dlouho.‘“

 

Společenské ghetto a předsíň plná bot

Když pamětnice nastoupila s kočárkem do tramvaje a spolužačka vystoupila a přešla do dalšího vozu, bylo jí to líto, ale zároveň si říkala, že s tím se musí počítat. „My jsme byli do určité míry infekční, při náhodných setkáních jsem vždycky velmi rychle řekla, že jsem signatářka, abych toho člověka nedostala do nepříjemné situace. Stejné to bylo při ucházení o zaměstnání – hned v úvodu jsem oznámila Chartu a bylo to rychle vyřízeno. Až jednou to dopadlo jinak a pro mě dobře. Už jsem se chtěla obrátit k odchodu jako vždy, ale kádrovák v podniku Československá keramika mě zastavil, vyzpovídal mě snad až k Franzi Josefovi a nakonec mě přijal. Připravovala jsem v kanceláři faktury. V porovnání s ostatními, které většinou uklízely, to byla výhra.“

„Mlčící většina mě moc netrápila, nebyl důvod přemýšlet o ostatních lidech a lámat si hlavu, proč se chovají tak či onak. Společenství, které vzešlo z toho, že jsme byli pod stejným tlakem, způsobilo, že jsme měli k sobě všichni strašně blízko. Věděla jsem, že dostanu peníze, najíst, že mi někdo pohlídá děti, že mám kde přespat nebo že mi někdo pomůže, když bylo něco nebo někoho potřeba někam odvézt. Dokázali jsme se i bavit, happening střídal happening, pořád se dělaly nějaké akce, museli jsme nějak společensky žít. Když jsem pak po letech, někdy v roce 2007, uspořádala zabijačku pro chartisty, můj syn poslouchal to naše vzpomínání: ‚Mami, já vám závidím, vy jste žili jeden velkej mejdan!‘ Většinou vymazáváme z paměti to zlé, nepamatujeme si ty výslechy, tu šikanu, to, že se lidi báli o život, o své děti, to, že jsme nesměli k oknu nebo zvedat telefon. My si pamatujeme to, co nám dnes chybí a co už nemůžeme znovu zažít – tu předsíň plnou bot a to štěstí, když jste ještě stihli obsadit poslední místo někde v koutě nebo na parapetu.“       

„Jak jsem nevnímala a nezazlívala chování mlčící většině, tak zklamaná jsem byla z tzv. Anticharty. Jako malá jsem chtěla být herečkou. Recitovala jsem, tancovala, hrála na klavír. K umělcům jsem vzhlížela, milovala jsem jejich krásné hlasy, dikci, češtinu. Později jsem měla mezi nimi přátele, osobně se mě to hodně dotklo.“

V časech „perestrojky a glasnosti“ Eva Joachimová přivedla na svět syna a dceru s novým manželem, lékařem. Partner jí v činnosti pro Chartu 77 nebránil, ale trval na opatrnosti. Bydleli v prostorném bytě na Jungmannově náměstí, ale nikoho tam nezvala, žádné dokumenty, které by ji spojovaly s Chartou 77, doma nepřechovávala, jen občas nějaký samizdat, který rychle přečetla a vrátila. Zprávy o změnách v zemi Sovětů vnímala jako z velké dálky, jenom prostřednictvím dokumentů Charty 77 a souvisejících debat uvnitř společenství. „Moc jsem dění ve světě nesledovala a byla jsem ve svých názorech dost konzervativní. Základem pro mě byla lidská práva, a jestli bude režim socialismus s lidskou tváří, nebo něco jiného, to mě tehdy moc nebralo. Byla jsem šťastná, že existuje něco, v čem mohu být prospěšná, a to mi stačilo a vydrželo až do podzimu 1989.“

 

Nedělej to, Andulko!

Pro přelom let 1988 a 1989 se stalo typické střídání světlých chvilek naděje a propadů zpět do temnoty. Chartisté snídali na francouzské ambasádě s prezidentem Mitterrandem, v prosinci proběhlo první povolené veřejné shromáždění na Škroupově náměstí, a pak následovala studená sprcha v podobě Palachova týdne. „Moje nejstarší dcera si na Škroupáku došla za Václavem Havlem pro srdíčko a podpis do žákovské knížky. Stála jsem tam a táhlo mi hlavou, co z toho bude, jaké to bude mít následky, a věděla jsem jenom, že jí nemůžu říct: ‚Nedělej to, Andulko!‘ Přesně to nesmím udělat, to bych byla jako oni.“

Bydlet v centru nebyla v těch letech žádná výhra, zvlášť ne na Jungmannově náměstí, pár metrů od Václavského náměstí. Čtyři malé děti všechno sledovaly z okna: vodní děla, prchající promočené lidi, rány obuškem, dýmovnice v chodbě, sirky v zámku vstupních dveří, vypnutý telefon. V čase státních návštěv se ostřelovači běžně pohybovali po bytě, nesmělo se k oknům, nesmělo se telefonovat, nesmělo se na pavlač na záchod, nesmělo se na půdu. Přes tyto a podobné restrikce chtěla s rodinou zůstat tady, a když se je režim snažil vystěhovat, bránila se a napsala dopis prezidentu Husákovi. Všímala si posunu – ještě před deseti lety by je vystěhovali direktivně, teď už se režim snažil vyjednávat.

 

Nevěděla jsem, co dál

Ke zvláště odpudivým vydíracím strategiím režimu patřil nátlak prostřednictvím dětí. „Hlídali jsme si, aby se děti opravdu dobře učily, to dělali všichni. Byli jsme vyděšení z možnosti, že by nám je mohli odebrat. Opravdu děsné bylo, že každého půl roku jsem musela nastoupit na sociální odbor a hlásit, kolik mám dětí, jak se jmenují, kdy se narodily, pořád dokola, několik hodin. Musela jsem si na to brát náhradní volno. Starší děti se naštěstí dobře učily, zásadní problém nastal se čtvrtým dítětem. Dcera byla bohorovné, klidné dítě, které nemluvilo. Na jaře 1989 mi sdělili, že mi kvůli tomu odeberou děti. Co se týče výslechů, byla jsem v pohodě, muselo jim být jasné, že přes ty děti jsem zranitelná. Brečela jsem, nevěděla, co dál. Na podzim mě pozvali zase, ale to už jsem si řekla, že tam nepůjdu, že tomu stejně zabránit nemůžu, a jestli to má sloužit k vynervování, tak to je stejně jedno. Jája v tu dobu začala naštěstí trochu mluvit. Dopadlo to tak, že ta dáma ze sociálky přišla za mnou až k nám do práce. Seděly jsme tam s vedoucí a se dvěma kolegyněmi a ona zase kladla ty obvyklé otázky. Kolegyně, které to se mnou léta prožívaly a moc mi to nevěřily, tak teď když to slyšely, vedoucí se mě zastala a dámu jsme společně vyprovodily.“

 

Listopad

Onen revoluční víkend trávila na venkově, a tak se s prvními hodinami na Albertově a na Národní, se shromážděním studentů a divadelníků v Realistickém divadle a založením Občanského fóra v Činoherním klubu minula. Rovnýma nohama naskočila do již rozjetého vlaku horečných událostí. „V pondělí 20. listopadu jsme mířili z Václaváku na Hrad, a když jsme šli přes Jungmaňák, ocitla jsem se na druhé straně náměstí a viděla své děti v okně jen tak napůl oblečené. Snažila jsem se dostat pod okno, ale přes ten dav to nešlo, a tak jsem volala přes celé náměstí: ‚Mášo, dej jim čepičku!‘ a vzápětí se lidi přidali a celé náměstí skandovalo: ‚Mášo, dej jim čepičku!‘ Bydleli jsme v centru dění a od toho pondělí k nám začali všichni odevzdávat děti. Tak jsem se starala o houf dětí, a když se začalo formovat Občanské fórum, pohybovala jsem se mezi nimi zpočátku nepříliš organizovaně. Až jednou jsem dostala za úkol vzít zbitého kluka na Pedagogickou fakultu UK. Byl tam Mirek Hejda z Charty a spousta studentů, měli tam mapu Národní třídy a skládali dohromady, co se kde vlastně všechno stalo. Jsem šachistka, přesně toto mě baví, a tak jsem u toho už zůstala. Zažila jsem tam nejkrásnější a nejzábavnější chvíle svého života, i když jsem pracovala hlavně v noci a únava byla značná. Abychom přežili, vařila nám děvčata do velkých zavařovaček kávu, nějaká babička nám přinesla pětilitrovou bandasku polívky, všichni projevovali obrovskou solidaritu. Měla jsem doma čtyři děti, tak jsem odcházela na fakultu v deset večer a vracela jsem se v šest hodin ráno, když odcházel manžel do práce. Vzpomínám na studentský happening ‚Volte Havla!‘, kdy studenti vyšli s hračkami na provázku do pražských ulic, jak se lidi bavili. Vzpomínám na společné sledování přímého přenosu prezidentské volby a na to, jak jsme byli zhnuseni jednohlasným výsledkem hlasování komunistických poslanců, a hlavně vzpomínám na naši nezávislou vyšetřovací komisi.“

 

Past

„Pracovali jsme paralelně s tou první komisí v parlamentu. Napsala jsem o tom celou knihu-samizdat s názvem Past [uložena v dodatečných materiálech profilu pamětnice], kterou jsem dala také Ústavu pro studium totalitních režimů. Je v ní spousta detailů, které si už všechny dnes nevybavím. Jisté je, že řada věcí přímo nahrávala verzím předem připravených scénářů a spousta věcí zůstala nevysvětlena, jako zatoulané transportéry, neobsazené velící stanoviště v těch kritických momentech, o minuty zkrácené záznamy stacionárních kamer, provokatéři, záhadní svědci a mnoho dalších.“

Brzy po revoluci se začaly objevovat divoké konspirační teorie o masakru připravovaném společně komunisty a disidenty a o následném převzetí vlády. „Nevěřím. Podrobně jsem se tím zabývala a jsem si jistá, že existovaly připravené scénáře, ale ne v rámci Charty. Zdaleka jsme neměli takové kontakty a možnosti. Řada signatářů nebyla aktivní, venkov byl úplně atomizovaný, kontrolovaná pošta, nebyly sociální sítě. Stačí spočítat si chartisty, kolik z nich se scházelo, kolik opravdu pracovalo. Neumím si představit, že tahle hrstka lidí připravuje aparát tohoto státu.“

 

Ohlédnutí

Jak se Eva Joachimová vypořádala s udavači přímo v srdci opozice? „Nemám sílu cítit něco vůči lidem, co to podepsali. Po mně to nikdy nechtěli a nevím, jak bych se zachovala, kdyby mě vydírali třeba výhrůžkami, že se něco stane dětem. Kdo to nezažil, může si myslet: ‚Já jsem king!‘, ale já si to nemyslím. Znám lidi, výborné přátele, kteří přišli za Danou s přiznáním, že to podepsali. Vzali jsme to na vědomí, zařídili se podle toho a víc se o tom nemluvilo. Pak tam byli ti, o kterých jsme to nevěděli, a to bylo horší.“

Chartisté byli na Pražském hradě a ve vládě a všechno neprobíhalo vždy hladce. „My jsme byli naučení z Charty silné potřebě kompromisu, snažit se vždycky o dohodu. Tak dlouho nad formulací sedět, až všichni řeknou ano. Nebrala jsem to jako slabost, ale jako potřebu hledání cesty vhodné pro všechny. Tehdy se to ale nehodilo, věci šly moc rychle za sebou a tento postup byl kontraproduktivní. A pak to velkorysé heslo ‚Nejsme jako oni!‘, to byla chyba. My jsme měli naprosto jasně říct, že tyhle věci tady nemají co dělat a s těmi my zameteme, a to se nestalo. Byli jsme naivní a důvěřiví.“

V roce 1992 se pamětnice stala jednou ze tří posledních mluvčích Charty 77. „Po revoluci ještě mnoho lidí chtělo Chartu podepsat, i když už to nedávalo smysl. Bylo potřeba to uzavřít a zachovat tomu důstojnost. Byly jsme nominované a zvolené jako mluvčí už jen pro ukončení rozpracovaných věcí a konečným úkolem bylo vše předat správcům odkazu.“

 

Eva Joachimová na radnici

Předala agendu vyšetřovací komise a rozhlížela se, kam nasměrovat svou energii a zájem. Návrat k počítači? Tam už jí ujel vlak. Zůstat u účetnictví? Nikdy ji nebavilo. Manžel restituoval nemovitosti, mohla se věnovat jejich správě, ale i z toho sešlo. S lidmi z vyšetřovacích komisí se dohodli, že budou kandidovat v komunálních volbách v Praze 1. Pamětnice uspěla a nový starosta Petr Bachna ji oslovil s nabídkou pozice jeho zástupkyně. Centrum znala, věděla o jeho potřebách a dávalo jí to smysl. Dostala na starost agendu obchodu a živností a zahájila tím osobní účast na čtyřletém období bouřlivých změn a diskusí na úřadě, v radě i zastupitelstvu, hledání nových pravidel pro správu specifické a komplikované městské části.

Jak se taková pozice v takové době a se čtyřmi dětmi dala zvládnout? „Moje rodina má celá geneticky kódovanou dobrou paměť, já znala nebytový fond nazpaměť, takže jsem nemusela ležet v papírech. Do úřadu jsem chodila na půl devátou, byla jsem tam do odpoledne, pak jsem šla domů obstarat rodinu a večer jsem se tam vracela. O víkendech jsme běžně byli v práci. Byl to obrovský entuziasmus a krásná spolupráce, obrovská tendence posouvat věci dopředu, chtěli jsme Prahu 1 víc otevřít, ale zároveň zachovat dobré podmínky pro obyvatele.“

Před koncem volebního období se ohlásily vážné zdravotní obtíže a následovalo racionální rozhodnutí – v dalších volbách už Eva Joachimová nekandidovala a postupně se stáhla z veřejného prostoru. Blížil se druhý poločas a s ním někdy přicházejí i radikální životní změny.

 

…do dnešních dnů

Změna na profesní cestě znamenala návrat k čínské filozofii a medicíně. Obojí ji vlastně už od roku 1968, kdy poprvé zuřivě luštila kryptogram Tao te ťingu, doprovázelo křivolakými cestičkami náhod až do dnů, kdy vážně nemocná přemýšlela, co dál. Rozhodla se a následovalo studium, úspěšné zkoušky a praktické uplatnění ve vlastní ordinaci. Druhé rozhodnutí směřovalo do polorozpadlého mlýna na Čáslavsku. Dva roky po ukončení politické kariéry na pražské radnici měla novou profesi a nový domov sto kilometrů od Prahy. „Domečky mám ráda,“ říká dnes Eva Joachimová a hrdě ukazuje zrekonstruované budovy, které slouží návštěvníkům jako restaurace, penzion a divadlo. „Když jsme sem přišli, byla jsem těžce nemocná uprostřed patnácti set metrů čtverečních s jednou obytnou místností. Dnes se jedná o devatenáct set metrů, šestadvacet pokojů a pět kuchyní.“

Je za čím se ohlížet, je co hrdě obhlížet. Měnila by něco? „Udělala jsem v životě spoustu chyb. Spoustu průšvihů bych si ušetřila, kdybych si například místo mlýna koupila typický rodinný domek, ale mně to dělá radost a potěšení se prát s nepřízní a ty chyby patřily ke mně. Nic bych neměnila. Jsem ráda, že jsem stará, mám za sebou to, co mám, a můžu se teď starat třeba o motýly a o kytičky a věřit, že po nás přijdou mladí lidé.“

A co vzkaz čtenářům a posluchačům Příběhů? „Každý z nás je v první řadě člověk, teprve pak občan, matka... a tu člověčinu bychom si měli udržovat, žít naplno, ne nanečisto.“

Eva Joachimová žije s manželem ve mlýně na úpatí Železných hor, kde se věnuje čínské medicíně a svým pacientům. Je autorkou pěti knih a raduje se z pěti vnoučat. Ze současné politiky je nešťastná, sleduje ji zpovzdálí a návrat nezvažuje. Na stole teď leží jiný plán – stěhování do Bretaně za teplejším klimatem. Možná to nebude jednoduché. „Možná. Uvidíme. Já řeším problémy, až když nastanou.“