Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Mladana Joklová (* 1944)

• narozena 30. března 1944 v Plzni

• pochází z rodiny důstojníka československé armády Jaroslava Cimfla

• rodina v roce 1945 zachránila dvě Židovky z pochodu smrti

• pod záminkou děkovného dopisu z USA otec v roce 1949 zatčen

• otec Jaroslav Cimfl internován dva roky v TNP Mírov

• rodina se dvakrát nuceně stěhovala

• zažívali prohlídky bytu StB

• z kádrových důvodů nemohla studovat medicínu

• pracovala ve Škodě Plzeň

• v srpnu 1968 se zapojila do protiokupačních protestů

• v roce 1972 přeřazena na nižší pozici

• v letech 1978–2013 působila jako učitelka na elektrotechnickém učilišti v Plzni

Na jaře 1945 přecházel přes západočeskou vesnici Blatnice pochod smrti. Dvě židovské dívky využily zmatku a ukryly se pod hustou šeříkovou hradbou u jednoho z domů, kde je později jejich obyvatelé objevili a postarali se o ně. V noci je úspěšně převedli do americké zóny v nedalekých Vejprnicích, čímž jim zachránily život. Tehdy roční dcera zachránců, Mladana Joklová, ani její rodiče nemohli tušit, že statečný čin se později stane záminkou k perzekucím celé rodiny.

Osudný balíček

Mladana Joklová se narodila 30. března 1944 v Plzni do rodiny štábního kapitána československé armády Jaroslava Cimfla. Její první útržkovité vzpomínky zahrnují pobyt v krytu při náletech na Plzeň na konci druhé světové války, které naštěstí zasáhly dům v sousedství. Obrovské oslavy konce války na Chodském náměstí, konané za účasti amerických vojáků, si již vybavuje dobře. „Měla jsem na sobě kroj, který mi maminka nechala ušít. Náhle k nám přiběhly dvě dívky s krátkými vlásky a hodně maminku objímaly a plakaly a maminka také plakala,“ vzpomíná pamětnice a vzápětí dodává: „Řekly nám, že odjíždějí s vojáky do Ameriky.“ Byly to zachráněné židovské dívky. 

Po čase přišel rodině z Ameriky balíček s oblečením. „Byly tam dvoje šatičky pro mě,“ vzpomíná pamětnice, „takové bílé s červenými puntíky a druhé byly květované. A maminka dostala hedvábný šátek, který pietně nosila celý život.“

Otec Jaroslav se v té době vrátil zpět k obnovené československé armádě a pracoval na velitelství v Domažlicích, odkud se vracel na víkend vlakem. Pamětnice s matkou Františkou mu chodily naproti. Jednoho dne je však čekalo nepříjemné překvapení. „Najednou táta nepřijel. No a to už si samozřejmě pamatuji. To mi bylo pět let. A chodily jsme tam asi tři týdny. A vůbec jsme nevěděly, co je, a maminka hrozně plakala. A chodily jsme [do kostela] k redemptoristům se modlit, přestože maminka vystoupila za války z církve, tak tenkrát jsme do kostelíčka chodili. Posléze se dozvěděla, že je na Pankráci.“

V pankrácké věznici pobyl prý otec pamětnice zhruba půl roku. „Taťka (později) líčil, jak celý den seděli v pozoru a jak to bylo strašné,“ vybavuje si pamětnice.

Život bez otce

Jaroslav Cimfl byl později internován v táboře nucených prací Mírov. Bez soudu a možnosti obhajoby. V zařízení určeném k likvidaci armádních důstojníků a rotmistrů nepoddajných komunistickému režimu dostal v té době nejvyšší možný trest – dva roky. Mezi jeho spoluvězni se ocitla  řada bývalých letců RAF. „Vzpomínám si, jak k nám jednou přišla na návštěvu subreta z plzeňské operety (patrně Dagmar Stříbrná – pozn. edit.) a její muž (letec RAF Richard Květ) tam byl s tátou a obě plakaly, že jejich muži dostali tu samotku kvůli ní a kvůli ní. Maminka posílala tátovi moták ve vánočce a ta zase moták do košile zašila.“

Příčinou zatčení se stal anglicky psaný dopis, součást balíčku z Ameriky. „Byl jistě s poděkováním,“ poznamenává pamětnice. „Protože nikdo z nás anglicky neuměl, táta byl v těch Domažlicích, tak vzal milý dopis a odnesl ho, že mu ho tam někdo přeloží. Od té doby dopis nikdo neviděl.“

První rok rodina o otci vůbec nevěděla, protože korespondence mu nebyla povolena. Až v druhém roce mohl vězeň dostávat jednou za měsíc nebo dva dvoukilový balíček. Matka pamětnice měla v té době tři zaměstnání, protože za pobyt v táboře se platilo a rodina neměla od státu nárok na žádné příspěvky. „Maminka šla pracovat do rybárny,“ vzpomíná pamětnice. „Byla taková drobná, pěkná paní vždycky, a dělala tam servírku, protože vedoucí si jí všiml. Po třech dnech ji však přeřadili do kuchyně na mytí hrnců, aby nepřišla do styku s lidmi. Při váze necelých padesát kilogramů se potýkala s těžkými hrnci. Dostala strašný ekzém. Ona tam musela nosit gumačky a měla ty nohy strašné. Dlouho potom se léčila a to bylo možná deset let.“

Po večerech pracovala Františka Cimflová jako šatnářka v dietní jídelně, kde pracovala s těžkými kabáty. Zřejmě jako následek obou zaměstnání jí zůstaly celoživotní problémy s páteří. Po nocích pak navíc šila košile. „Minimálně  jednu ušila za tu noc a měla za to čtyřicet korun nebo méně. To bylo dost kruté.“

Dcerou milostpaní

Pamětnice v té době chodila do školky a onemocněla spalničkami. Z dlouhé chvíle si doma kreslila a matka odnesla kresby do školky, kde je paní učitelka odeslala do národního kola výtvarné soutěže, kterou pamětnice vyhrála. Dlouho se však neradovala. „Paní učitelka to měla poslat do Anglie, mělo to být asi celoevropské, celosvětové finále. A to byl fofr. Opravdu nevím, co se s tou paní učitelkou stalo, jestli zůstala na svém místě, a ta ředitelka, ale vím, že s pláčem mamince tohle říkala. Malování od dítěte, kde byly dvě postavičky, žádné tendenční... a nešlo to.“

Součástí represí, které režim vůči internovaným vojákům uplatňoval, bylo i nucené stěhování rodin a zabavení majetku. Také pamětnice se s matkou musela zanedlouho stěhovat, přestože byt patřil matce. „Prostě rozhodli, že to je vojenský byt, když táta byl voják.“ Šly naštěstí jen o dvě ulice dále do rozděleného bytu, který sdílely společně s další nájemnicí. „Paní byla vdova po nějakém plukovníkovi a s maminkou nemluvila, protože se bála, že je tam nasazená. A my s tím nábytkem ze dvou místností, to byl nábytek masivní. Když se to vysvětlilo, tak ta paní potom byla velice příjemná, i mě hlídala, nebo jsem u ní byla po těch večerech (kdy matka pracovala).“

Pamětnice si vybavuje, že spolupracovnice matky se jim snažily pomoci. „V práci ženské věděly, co se mamince stalo a že tam jsem sama a tak. Maminka nosila pro mě domů bramborový salát, rybí řízek a obrovskou mísu žloutkových věnečků jednou přinesla.“

Zanedlouho se však rodina musela stěhovat znovu. „Nám se stalo to, že maminka onemocněla, měla čtyřicítky horečky a byl tam zrovna děda, její tatínek. A přišli pánové v těch dlouhých kabátech a řekli, že do týdne se musíme vystěhovat do Úterý. Dneska je tam asi krásná oblast, ale tenkrát tam nic nebylo. Děda říkal: ‚Dcera je nemocná, má vysoké teploty.‘ Tak řekli arogantním hlasem: ‚No bóže. Tak půjde do nemocnice, dceru dáme do děcáku – to jsem nevěděla, co je – a nábytek vám na váš účet odvezeme.“

Naštěstí se dědeček pamětnice, Josef Hrách, s pracovníky StB domluvil, že si dceru vezme k sobě na vesnici, čímž je zachránil. Bydlely pak ve stísněných prostorách, tři lidé v jednopokojovém bytě s veškerým nábytkem z jejich původního bytu.

Ulička hanby

Pamětnice přešla ze základní školy v Plzni do Blatnice. Vesnická komunita, kde matka pamětnice vyrůstala, rodinu vesměs ignorovala. „Přecházeli přes ulici, nebo se jako neviděli. Nesly se fámy jako ‚Fanda má muže kriminálníka‘.“ Oporu našly jen v rodině matčina bratra Karla Faita a v rodině řídícího školy. Matka pamětnice navíc vyčnívala tím, že jako švadlena chodila i s dcerou vždy pěkně oblečená. „Maminka si ze starého tátova vojenského kabátu udělala takový krásný kostýmek a tak šla na vsi nakoupit. Kdežto ty báby tam byly v teplákách a posléze v silonových zástěrách. Opravdu to bývala ulička hanby. Ony tam stály dvě hodiny před příjezdem, kdy měli přivézt chleba. Takže tam semlely živé mrtvé, a teď maminka tam mezi nimi. Říkaly jí s pejorativním přízvukem ‚milostpaní‘.“

Matce s dcerou také znepříjemňovaly život důkladné prohlídky domu StB. Jedna z nich se jim málem stala osudnou. „Pamatuji si, jak tam jednou vtrhli, a zase prohlídka. Já jsem nevěděla, co se děje, akorát si pamatuji, jak když to všechno prohlídli a nikde nic nebylo, něco bylo na půdě a tak. Měli jsme gauč a u toho gauče byla docela hezká skříňka a ta byla zamčená. A oni říkali, aby jim maminka dala klíč, a maminka klíč neměla, hledala, nemohla ho najít. Tak ještě vyndala z vlasů sponku a říkala, aby si udělali ten šperháček, aby to otevřeli. A tak to vzali, udělali, a nešlo jim to. A maminka říkala, vždyť jsme se stěhovaly, nic tam není, věci jsme vyházely, co byly zbytečné. Ještě přísahala. Oni odešli a děda přišel z lesa. Maminka říkala: ‚Prosím tě, ty máš klíček od té skříňky.‘ A děda ho vytáhl z kapsy a otevřel to a v tom byla flinta. To muselo být strašné. Maminka se rozklepala, začala křičet, jsem nevěděla proč. Za to byl trest smrti, kdyby to tam objevili.“

Táta říkal: Ty jsi vyrostla

Po roce měl otec povolenou první návštěvu. „To byl jeden z mých nejhorších zážitků,“ vzpomíná pamětnice. „Byla tam nějaká vstupní místnost, vedro, lidé tam plakali. Nějaká paní tam dostala záchvat, třásla se, to jsem v životě neviděla. Teď jako pětiletá holka jsem na to koukala, jak se ta paní třásla, a teď začala maminka křičet. Ukazovala na stěnu a tam visel tátův obraz. Protože táta uměl malovat. No a pak už si nic nepamatuju, jen jak jsme seděly naproti tátovi. Něco bylo mezi námi a jenom taťka říkal: ‚Ty jsi vyrostla.‘ Mně tam bylo nepříjemně.“

Po půldenní cestě nazpátek se rozhodly, že si odpočinou u známých v Praze. „Zazvonily jsme. Otevřeli – a maminka nikdy nedělala žádnou chudinku. Byla pěkně oblečená, neplakala. Otevřeli a stáli v těch dveřích. A maminka duchapřítomně říkala, jestli bychom mohly dostat napít. Tak jsme dostaly sklenici vody a zavřeli dveře.“ Naštěstí se obrátily na další známé, kteří je nechali si u nich odpočinout.

Jaroslav Cimfl byl propuštěn na svobodu v roce 1951. První setkání s dcerou bylo rozpačité. „Ležel v posteli a ráno mě maminka k němu zavedla a říkala: ‚Pozdrav se s taťkou.‘ A já jsem k němu nechtěla. Když je člověku dvacet, tak dva roky jsou nic. Když je člověku pět, dva roky je půl života. Ne že bych si ho nepamatovala. Prostě jsem se ho styděla.“ Vztah se podařilo obnovit až po dlouhé době. Otcův pobyt na Mírově však pro ni zůstal uzavřenou kapitolou.

„Náš táta měl velký smysl pro humor a chtěl nás chránit, tak nám nikdy nevyprávěl ty hrůzy, co tam zažil. Říkal, jak to bylo hrozné na samotce. A vždycky mi říkal: ‚Dávej si pozor na nohy, aby ses nějak neuhodila, to strašně bolí.‘ Měl dost zjizvené holeně nohou.“ Nebylo divu – velitel TNP Mírov, strážmistr Sboru národní bezpečnosti Oldřich Kohlíček, se podle mnohých svědectví spolu s dalším dozorcem Carbolem často dopouštěl brachiálního násilí vůči vězňům. (1)

Zázrak jménem studium

Zanedlouho po propuštění přišla málem rodina o otce znovu. Tentokrát kvůli starému mercedesu, se kterým o víkendech objížděli hrady a zámky. „Když se stalo to v tom devětačtyřicátém, tak samozřejmě nám auto vzali. Jezdil s ním soudruh z naší vsi, který byl v té době tajemníkem okresního výboru nebo nějakou takovou vysokou funkci měl ve Stodu. A když se táta vrátil, tak mu to auto vrátili. Dostal přípis, aby si pro něj jel do Stoda. Vracel se a naštěstí ze Stoda do Blatnice není nikde příliš velké převýšení. Přesto na jedné silnici zjistil, že mu nefungují brzdy. Takže se potom zjistilo, že byla přestřižená brzdová lanka. Neuvěřitelné. A soudruh byl dál celá ta léta vysokým představitelem okresního výboru.“

Pamětnice v té době studovala na jedenáctiletce ve Stodu. Plzeň měla zakázanou. „Vůbec to byl zázrak, že jsem mohla studovat, protože jakási soudružka, která bydlela na druhém konci vsi a která nás nemohla znát, podle očitých svědků řádila na místním národním výboru, že já na školu v žádném případě nepůjdu.“ Venkovská škola však pamětnici paradoxně prospěla. „Učili nás profesoři z Plzně, kteří v padesátých letech museli opustit Plzeň. Tam nám opravdu dali základy.“ Kvůli možnosti studovat se také musela stát pionýrkou. „Dneska se tomu řekne úlitba. Mě to nějak nezasáhlo. Byla jsem v té době naivní a měla jsem jiné starosti, prozřela jsem až později.“

Během školních let k nim domů často jezdili bývalí otcovi spoluvězni. „Vzpomínám si, že k nám jezdil František Fajtl, jeho příhody jsem od táty znala zpaměti ještě předtím, než vydal tu svou knížku (zřejmě Sestřelen – pozn. edit.). Pamatuju si, jak mamince říkal: ‚Frantovi se líbíš!‘“

Pamětnice chtěla jít studovat výtvarnou školu, kterou se jí otec pokoušel rozmluvit, protože by si z finančních důvodů nemohl dovolit udržet ji na studiích v Praze. Pamětnice později zjistila, že její otec, který si po několika marných pokusech našel místo na stavbě a vypracoval se na vedoucího, pobíral mnohem menší plat než jeho podřízení. „To mi bylo strašně, to jsem oplakala.“

Přihlásila se tedy na Lékařskou fakultu v Plzni. „Dostala jsem otázku: ‚Co je H2O a H2SO4.‘ No a nějakou trávicí soustavu, prostě byla to legrace. Byla jsem tam s kamarádkou, která byla sirotek. Kamarádka se tam dostala a mně napsali, že pro velký počet uchazečů…“

Nakonec, přestože k technice neměla vztah, mohla vystudovat Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. Neměla zde vážnější problémy. „Na technice byla spousta lidí, kteří byli takhle postižení.“ Nastoupila do prvního zaměstnání v plzeňské Škodovce, tehdejších Závodů V. I. Lenina, do oddělení Technologického rozvoje. „Tady jsem měla realizovat mnohé obskurní nápady svého vedoucího. „Jednou si mě zavolal a říkal: ‚Jak dlouho jsi studovala? A já na to: ‚Dvanáctiletku čtyři roky a techniku pět a půl let a půl roku jsem se sbližovala s dělnickou třídou.‘ Říkal: ‚A to jsi propadla?‘ Protože to bylo dohromady devět a půl roku. Já jsem říkala: ‚Ne, bylo to takhle.‘ A on říkal, že vystudoval za čtyři roky. Za rok dosáhl maturity a za tři roky vysoké školy.“

Stáli jsme u dráťáku a dělníci brečeli

V plzeňské Škodovce ji zastihl i rok 1968. „To byl jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem v životě měla,“ vypráví pamětnice. „Já jsem bydlela na svobodárně, s kamarádkou. Ráno v pět hodin na nás tluče holka od vedle: ‚Honem si pusťte rádio, něco se děje.‘ Tak jsme to slyšely. A teď, to nevymizí. Cítím ten pocit, když to ohlásili, že tam jedou tanky a že jsme okupovaní – a to jsme říkali, to je asi válka, nebo co. Byly jsme dezorientované, a teď si představ tu hrůzu. Šly jsme do Škodovky, a ta byla zabedněná. Tam se nikdo nedostal, jenom na průkazku. Stály jsme u dráťáku a poslouchaly jsme, co se děje. Tam byli staří chlapi. Celých osm hodin jsme stáli pod tím dráťákem a tam ti staří chlapi, ti dělníci, brečeli.“

Pamětnice využila svého výtvarného nadání a zapojila se do malování protiokupačních plakátů, které pak ostatní roznášeli po Plzni. „Měly jsme jednu spolupracovnici, chemičku Taťjanu, ta nám to překládala.“ S ostatními mladými lidmi také hlídala v noci rozhlas. „My jsme mysleli, že rozhlas pořád funguje. Mladí lidé a studenti i takoví ti, o kterých se říkalo, jaká je to zvrhlá mládež, všichni tam spořádaně byli. To byly ošklivé okamžiky.“

Cestou domů k rodičům pak potkávala tanky spojeneckých armád. „Teď jsem viděla ty laufy, jak nás sledují,“ dodává.

Přišel k nám hlouček v parádních uniformách

Za půl roku po okupaci otec Jaroslav Cimfl zemřel. „Bylo vidět, jak ho to strašně sebralo. A lékař, který ho ošetřoval, řekl mamince, že je to pozůstatek z věznění a tenhle náhlý stres.“

Pamětnice, která zařizovala pohřeb, odmítla z Blatnice vypravit autobus pro obyvatele vesnice, jak bylo tehdy zvykem. „Za prvé, tak jak nás přezírali, nebo jak se k nám chovali celou tu dobu, a potom si ještě udělají výlet do Plzně, nakoupí si... Prostě nechtěla jsem. Samozřejmě nás pomluvili, nám to bylo jedno.“

Na pohřeb se s ním přijela rozloučit i většina bývalých spoluvězňů a letců RAF, kteří našli oznámení o úmrtí sami. „Vyšli jsme ven a tam k nám přišel hlouček v parádních uniformách. A teď do pozoru, každý se představil a kondoloval nám. A mezi nimi ten Franta Fajtl. Byl tam pan (Otomar) Hrubý, Evžen Gazda, Richard Květ, Jiří Louda, Emil Špolc, Vladimír Šuman. Bylo jich asi dvanáct. Maminka se vedle mě třásla, ale naštěstí jsem jí dala prášek, tak to bylo lepší... Hrozně silný zážitek.“

Prověrkám a politickým čistkám po roce 1968 se pamětnice vyhnula tím, že nastoupila na mateřskou dovolenou. V roce 1972 se vrátila zpět, ale od pravděpodobné ztráty místa ji paradoxně zachránil její tehdejší vedoucí. „Kamarádka za mnou přišla a říkala: ‚Šéf ti vzkazuje, abys neprotestovala, že tě posílá na jiné místo.‘ Já jsem byla v tom žebříčku výzkumný pracovník. Ale dali mě do Lokomotivky, do hřídel, a já jsem byla dílenský pracovník, u prkna jsem stála. Což byla degradace, ale mně to paradoxně hrozně pomohlo sblížit se s oborem.“

V té době se již rozvedla s otcem své dcery Šárky Jiřím Joklem a o začala se starat o nemocnou matku, které ke zhoršujícím se potížím s pohybem postupně přibyly psychické problémy.

Taková učit nepůjde

V roce 1974 uspěla při výběrovém řízení na programátora. Přes výborné výsledky konkurzu, kde skončila mezi čtyřiceti uchazeči jako čtvrtá, neměla uplatnění. „Mnoho kolegů z konkurzu dostalo výhodná místa, já nic,“ vzpomíná pamětnice. „Až si mě vzal šéf zásobování.“ Jednalo se o předsedu KSČ celého úseku. „Tam jsem poznala, jak to mezi nimi funguje. Krásné řeči, a přitom měli takové výhody. Taková drobnost. Vyhořel Prior (bývalé nákupní středisko v Plzni – pozn. edit.). Soudruzi na nejvyšších postech byli pozváni, aby si vybrali, co bylo nedotčené, nábytek čalouněný a takové věci za tisíce. A oni to měli třeba za tři stovky. Teprve pak tam pustili dav, co se tam tísnil.“

Na novém místě zažila zklamání. „Předpokládala jsem, že budu dělat programy – a náš vedoucí nám například přikázal kontrolovat výsledky po počítači. Když jsem udělala práci, na kterou jsem měla tři měsíce, za tři týdny, šéf mi vynadal. Takže jsem tam dělala sekretářku, uklízečku, práci občas.“ Vedoucí, který si ji vybral do týmu jako jedinou ženu a kterému nevyšla vstříc ohledně bližších kontaktů, s ní navíc po čase začal mluvit pouze přes třetí osobu, a to i v její přítomnosti. „To bylo samozřejmě velmi nepříjemné.“

O dva roky později jí známý nabídl možnost učit na pedagogické fakultě v Plzni. Nebyla však přijata kvůli zamítavému posudku z KSČ v Blatnici. „Bylo tam napsáno, že takoví jako já prý nemohou učit.“ Teprve za další dva roky byla přijata na místo učitelky na elektrotechnickém učilišti. „Opět zamítavý postoj přehlasoval nový předseda, který byl přistěhovalec a neměl zažitou averzi,“ vysvětluje pamětnice. „Pravil prý, že nemohu celý život trpět za činy otce.“

Báječná revoluce

Na učilišti prožila i listopad 1989, který ji zastihl se silnou angínou. Přesto do rána rozmnožovala prohlášení, která pak dcera s kamarády rozvážela po republice. Pamětnice sledovala dění společně s maminkou v televizi. „Ze začátku jsem měla strach, že to dopadne jako v tom osmašedesátém. Dlouho mi to trvalo, než jsem uvěřila, že komunisté opravdu padli.“ Na učilišti musela také spolu s celým sborem na pokyn vedení vysvětlovat ve všech třídách, co se děje. „Všude se mě ptali na můj názor. Řekla jsem ho, ale pořád jsem se strašně bála. Ale potom už to bylo jenom báječné.“

Po revoluci pamětnice uspěla napodruhé s žádostí o rehabilitaci otce. První žádost z roku 1970 byla zamítnuta. Jaroslav Cimfl byl v roce 1992 plně rehabilitován a in memoriam povýšen do funkce podplukovníka. Na finanční odškodné však rodina nedosáhla, protože otec nebyl formálně odsouzen. „Bylo mi to líto kvůli mamince, protože pak celý život šetřila. Až potom jsem zjistila, že takových lidí bylo hodně.“ Františka Cimflová zemřela předčasně v roce 1994 na nemoci způsobené prožitým stresem.

Pamětnice pracovala na učilišti, kde byla spokojená i díky výbornému kolektivu a vedení, do roku 2013. Zůstala zde na zkrácený úvazek i po následném odchodu do důchodu. V současné době studuje na Univerzitě třetího věku v Plzni, věnuje se malování na hedvábí, návštěvám divadelních představení a výstav. Přes překážky, kterým v životě musela čelit a které se negativně podepsaly i na jejím zdravotním stavu, neztrácí optimismus a nadhled. „Naši ze sebe nikdy nedělali žádné chudáky. Mě i je posiloval humor. Humor je silné anestetikum,“ dodává na závěr. „A pak, nic není černobílé.“

1) Vališ, Zdeněk – Bez rozsudku. http://vojenskerozhledy.cz/kategorie-clanku/bez-rozsudku