Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pplk.v.v. Jan Josef (* 1941)

• narozen 14. září 1941 v Praze

• po vyučení vstoupil v roce 1958 do československé armády

• kariérně stoupal, povýšil na technika roty, v roce 1968 na kapitána, kariéru zakončil jako podplukovník

• v letech 1982–1988 se zúčastnil mise v Libyi, kde učil ve škole technické předměty

• v letech 1990–1991 působil jako velitel roty technických a týlových služeb členem v Československém protichemickém praporu během operace Pouštní bouře v Perském zálivu

• v letech 1992–1993 se zúčastnil jako vojenský pozorovatel mise UNPROFOR v Jugoslávii

• v roce 1996 odešel do důchodu

• v roce 2022 žil v Prachaticích

Viděl mrtvá těla, vlasy mu šedivěly hrůzou, staral se, aby se lidé vzájemně nepozabíjeli. Jan Josef prožil život jako voják, nejdříve v Československé lidové armádě (ČSLA), kdy několik let strávil na misi v Libyi. Později pod vlajkou České republiky pomáhal na vojenských misích OSN v Kuvajtu a Jugoslávii. „Válka je svinstvo,“ říká pod tíhou svých zkušeností podplukovník Jan Josef, „kdo může, ať se jí vyhne.“ 

Upsal jsem se

Jan Josef se narodil 14. září 1941 v Praze. Jeho otec se jmenoval Reklus Josef a narodil se v roce 1906, matka Vlasta Josefová se narodila roku 1916 a vlastnila módní salón s klobouky. Otec pracoval v nakladatelství Melantrich, za války byl členem komunistické strany, v Melantrichu tiskl tajně Rudé právo. Byl v buňce se spisovatelem Vančurou a svým bratrem Ferem Josefem, který byl později zatčen a odsouzen k trestu smrti, naštěstí se rozsudek nestihl vykonat. Pamětník měl bratra Jaromíra Josefa, který se narodil v březnu 1945. Otec zemřel v roce 1967, matka v roce 1987. Rodina Josefových bydlela na Zbraslavi, po válce v roce 1947 otce přeložili do Varnsdorfu, kde pracoval jako vedoucí prodejny v knihkupectví. 

Jan Josef se po základní škole vyučil jako obráběč kovů a po třech letech nastoupil do práce jako soustružník. Krátce poté však přijela do podniku verbovací komise ministerstva obrany a začala mladé chlapce lákat do armády. V červnu 1958 pamětník vstoupil do armády, a to také kvůli tomu, že hrozilo, že jejich továrna zavře a on přijde o místo. Nastoupil do vojenské přípravné školy, kde studoval rok poručnickou školu jako přípravku na vojenské učiliště ve Vyškově. 

Jeli jsme na opačnou stranu

Po dvou letech ve Vyškově pamětník povýšil na poručíka a převeleli ho do Prešova na velitelství divize. Šel na velitelskou rotu, kde byl další tři roky na tankové četě, kterou nejdříve museli vybudovat. Měli šest tanků T34 sovětské výroby. Tam působil mezi lety 1961 až 1964. V Prešově se seznámil se svou budoucí manželkou a oženil se. Již ve funkci nadporučíka ho převeleli do Prachatic do funkce velitele čety, po roce z něj udělali technika roty. Po dvou letech se zúčastnil kurzu na velitele baterií samohybných děl v Uherském Hradišti. V roce 1968 získal funkci kapitána. 

Na okupaci v roce 1968, kterou prožil v Prachaticích, vzpomíná takto: „Přiběhla spojka k nám domů, že mám jít okamžitě do kasáren, že nás přepadli. Mysleli jsme, že to byli Američani, vyhlásili jsme poplach. Tak jsem se oblékl, utíkal do kasáren, kluci už byli u mašin, motory už běžely. Celý pluk vyjel ven na hranice na Libínské sedlo. Za tři dny jsme zjistili, že jsme vyjeli špatným směrem. Pak jsme vrátili. Brečeli jsme u rádia, že nás Rusové zklamali. Velitel pluku nám k tomu řekl, ať držíme hubu a krok, nelíbilo se nám to, ale co jsme měli dělat?“ Prachatický útvar obsadil v prostoru kolem kasáren sovětský tankový prapor pod vedením plukovníka Buňkova. Po půl roce se stáhli, zůstala tam jen část, hlavně spojaři, ve vojenském prostoru v Boleticích. Ještě ho prověřoval, jestli chce být dál ve straně. Chtěl, byl straníkem po vzoru svého otce, a to od roku 1961. Pamětník říká: „V roce 1989 mi členství zrušili, jako všem tehdy*.“

Později probíhaly v armádě pohovory, během kterých se jich ptali, jestli souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Pamětník na to vzpomíná takto: „My jsme mlčeli, nevěděli jsme, jak se máme vyjádřit. Řekli jsme jim, že o tom nic nevíme, že jsme nebyli informovaní, to jim stačilo. Vedli to politruci, asi půl hodiny mě trápili a pak řekli, tak si běžte zpátky po svém.“ Někteří pohovory neprošli, z jeho okolí cca šest lidí – byli „převeleni do záloh“, protože nesouhlasili se vstupem vojsk. 

Jednou už jsem přísahal, víckrát nebudu

Jaký měl pamětník osobně vztah k režimu? „Jako velitel jsem musel vést politické školení mužstva, vždycky jsem dostal zadání od politruka pluku, místo hodiny to bylo třicet minut, protože nikdo žádnou diskuzi nevedl, a pak jsme šli zase cvičit,“ říká pamětník a dodává, že se o to vlastně nijak moc nestaral. Vysvětluje: „Za prvé jsme přísahali věrnost Československé republice, a když jsem byl potom v Jugoslávii a republika se rozpadla, tak za mnou přišli, že mám jít znovu přísahat. Já jim řekl, že nebudu, že už jsem jednou přísahal a víckrát nebudu.“ 

V roce 1969 se stal technikem II. motostřeleckého praporu, kde zůstal dva roky. Pak působil jako velitel roty, poté znovu  jako technik praporu, funkce podobně střídal i následující roky. Jaká byla náplň jeho práce? „Staral jsem se o technický stav vozidel. Dělal jsem kontroly, objednával opravy, sháněl náhradní díly, dohlížel na výměnu náhradních dílů,“ vysvětluje Jan Josef. V roce 1977 byl jmenován technikem praporu, měl funkci náčelníka tankové a zbrojní služby až do roku 1981. V roce 1981 záskal ve Svazarmu první místo v jisté soutěži ve střelbě, čímž si vysloužil zájezd na Krym. Po návratu ho poslali do Brna na jazykovou školu, blížila se totiž jeho první zahraniční mise, a to v Libyi. 

Na stíhačkách tam létaly i holky

V Libyi učil na letecké základně řemeslo. „Učil jsem v letecké škole Araby opravovat, jak se opracovává dřevo, nýtovat, svářet, soustružit. Po dvou letech jsem naučil ty kluky dělat na soustruhu nebo na fréze. V Libyi, když se chtěl někdo po základce něco naučit, šel k armádě, kde se naučil řemeslo. Učily se tam takhle i holky, létaly klidně i se stíhačkami,“ vzpomíná.

Pamětník tvrdí, že nikdy nemusel podepisovat před odjezdem do zahraničí žádnou spolupráci, neměl od nikoho ani žádné speciální instrukce. Jen se podle svých slov sešel s kamarádem majorem Josefem Chmelíkem, který mu údajně řekl: „Hele, jedeš do ciziny, s nikým se tam moc nevybavuj, hleď si své práce.“ Tyto schůzky považuje za zcela nevinné a přátelské, nicméně jsou ve spisech Archivů bezpečnostních složek vedené jako tzv. konspirativní. Podle spisu byl 24. května 1982 získán ke spolupráci s VKR (vojenská kontrarozvědka) jako důvěrník „na základě ideovém“, byl proškolen a „cílem jeho získání bylo zabezpečit vyhledávací činnost v akci Litomyšl [krycí název pro misi v Libyi], kam byl kandidát vybrán“**. Pamětník reaguje na informaci, že byl veden jako důvěrník, takto: „O tom vůbec nevím, nikdo mi nic neříkal. Mám takové tušení, že někoho prostě chytli, tak ho tam napsali.“ Kromě Josefa Chmelíka měl pamětníka na starosti podle spisů i nadporučík Stanislav Toucha. Pamětník však toto jméno prý nezná. Dodejme, že „důvěrník“ nespadá mezi kategorie vědomé (vázané) spolupráce.

Podle pamětníka se s ním Josef Chmelík setkával pravidelně i během jeho dovolených v Československu. Podle pamětníka vždy v přátelském duchu. Chmelík se ho údajně jen vyptával, jestli se v Libyi s někým stýkal. „Já řekl, že ne a tím to skončilo. S kým bych se tam asi tak bavil?“ vysvětluje pamětník a dodává: „Na tom sídlišti tehdy žili jenom naši. Jediný cizinec, kterého jsem potkával, byl Egypťan, jakýsi doktor.“ Pamětník odmítá jakoukoliv vědomou spolupráci. Myslí si, že nebyl pro kontrarozvědku ani cizí armády zajímavý, že se prý zajímal o vše čistě jen technicky. Ve spisech lze skutečně dohledat záznam, že důvěrník nebyl po konečném návratu tzv. vytěžen. V Libyi byl mezi lety 1982 až 1988.

Nesmíte je provokovat

Jak se v Libyi žilo? V Libyi bydleli na sídlišti, na břehu moře, byla to jediná mise, kde měl i rodinu – ženu a dceru Světlanu, která se narodila v roce 1978. První syn byl už tehdy na vojně (ročník 1963) a druhá dcera se učila jako sklářka (ročník 1967). Dcera Světlana chodila do školy při ambasádě, kde se řídili československými školními osnovami. Jeho žena pracovala v prádelně a později v kafeterii, kde vydělávala slušné peníze a hodně pomáhala rodinnému rozpočtu. Začátky nebyly snadné, přijel se základy angličtiny a arabštiny, po náletu Američanů však libyjský vůdce Muammar Kaddáfí zakázal používání angličtiny, a tak musel Jan Josef mluvit jen arabsky. Co se týče osobní bezpečnosti, zbraň coby technický pracovník nenosil.

Na Libyi má řadu hezkých vzpomínek, vztahy s místními obyvateli byly podle něj přátelské a bezproblémové, měl mezi nimi přátele. Svou zkušenost hodnotí takto: „Nesmíte je nikdy provokovat, ženy nesmí nosit krátké sukně, musí se zahalovat i nahoře, ale vždycky bylo všechno bez problémů.“ Po ukončení kontraktu pracoval na Vojenském gymnáziu v Praze, kde opět učil řemeslo: „Sehnal jsem jim tam frézu, vrtačku, soustruhy, prostě vybavení na zámečnickou dílnu.“

Některý ministr byl dobrý, některý špatný

Na svou další misi do Perského zálivu se podle svých slov dostal, protože uměl arabštinu a měl zkušenosti. Začalo to výcvikem, nejdříve ho poslali jako velitele roty do Slaného. Tam zažil i rok 1989. Na politiku však prý neměl čas: „To jsem byl ve Slaném, tam jsem honil vojáky, a mě to moc nezajímalo, mě se to nedotklo. Měl jsem svoje úkoly, některý ministr byl dobrý, některý špatný, my ale byli prostě vojáci a sloužili vlasti.“ Do Perského zálivu jako člen Československého protichemického praporu během operace Pouštní bouře odletěl v prosinci 1990. Operace Pouštní bouře byla společná akce 28 států pod vedením Spojených států amerických. Koalice dostala od Rady bezpečnosti OSN mandát k osvobození Kuvajtu od irácké agrese. Československé jednotky tehdy získaly za svou činnost mezinárodní uznání. Pamětník vzpomíná: „Protichemický prapor se skládal z velení, zástupce, náčelníka štábu, šéfa pro zásobování, výsadkářů, zdravotnického oddílu a roty technických služeb, které jsem šéfoval já.“ Jeho funkce se oficiálně jmenovala velitel roty technických a týlových služeb. 

Po příletu do Saudské Arábie měli první stanoviště ve škole chemiků ve vojenském města krále Chálida, kde připravovali auta a vojáky, Jan Josef vzpomíná také na přehlídku s ministrem obrany Saudské Arábie. Následně se přesunuli do pole – část brigády se přestěhovala do Hafar Al-Batinu, kde u vojenské nemocnice vybudovali stanový tábor, pak se různě přesouvali, až přijeli do Kuvajtu, kde zůstal Jan Josef do 6. května, kdy je stáhli zpátky. 

Neměli ponětí, jak vypadá chemický odřad

Mise byla tehdy úspěšná, ale také náročná: „Naši odhalili sarin a tabun na území, kde byli Angličani. Měli jsme jednoho mrtvého, řidiče UAZu od velitele skupiny během útoku tanků. Byla to však spíše nehoda. Když už bylo po poplachu a vojáci sundavali zbraně, tento ji zřejmě nějak špatně odhodil, protože zbraň vystřelila a on dostal zásah přímo do srdce***.“ Měl ve své rotě také čtyři raněné, ale jak sám říká: „To bylo proto, že byli kluci nenechaví. Viděli nějakou nálož, u které byl špagát, tak co by si neškubli, blbci. Bohužel to bouchlo, jeden přišel o prst, druhý zase vlezl do nějakého okopu po Iráčanech a dostal střepinou do ruky. Dá se říci zkrátka – nekázeň.“

Co přesně měli v Kuvajtu za úkol? „My jsme doprovázeli hlavně Saudskou Arábii, ti neměli vůbec ponětí, jak vypadá chemický odřad. Byly dva odřady vyčleněné k jednotlivým praporům, s nimi šli do útoku, ale že by stříleli po Iráčanech, to asi těžko, protože ti byli tak zbombardovaní, že odtud z toho Kuvajtu utíkali po takzvané aleji smrti zpátky do Iráku. Horší bylo, že naši chemici jeli do útoku v UAZu, neměli jsme obrněný vozidla, první kusy přiletěly až po válce a to ještě jedno bylo nepojízdné, byl to vrak.“

Škrtnul jsi sirkou a košile hořela

K takzvané aleji smrti se váže jeho asi nejhorší vzpomínka ze všech misí: „Dálnice smrti to byla trasa, kudy se odsunovala irácká jednotka a odcházeli civilisté, a napadly je bitevní letadla a rozstřílely kde co. Jednou jsme tam narazili na opuštěná auta a v nich asi deset vyschlých mrtvol včetně dětí. To pro mě byl strašlivý zážitek.“ Viděl i hořící ropná pole. „Poprvé jsem tam viděl tmu. Jeli jsme a najednou jsme uviděli před sebou černou stěnu. Vjeli jsme do toho a museli jsme zastavit, protože jsme nic neviděli. Stěrače nefungovaly, ty to akorát rozmazaly. Čekali jsme několik hodin, než to vítr odvál, abychom mohli pokračovat do tábora. Když jsem v táboře šel sbírat pověšené prádlo, tak bylo tak nasáklé těmi ropnými výpary, že stačilo škrtnout sirkou a košile shořela.“

Prožil ale i příjemné chvíle. „Měl jsem jeden takový zážitek, když jsme zjistili, jak se budeme mýt. Našli jsme takovou obrovskou nádobu, sundali ji ze střechy, a udělali si z toho skoro koupaliště. To byl zážitek!“

Jaký byl jeho názor na válku v Perském zálivu? „Tam se zase jednalo o peníze. V Kuvajtu byla obrovská naleziště nafty,“ míní. Po návratu o něj měla manželka starosti: „To víte, byl jsem celej šedivej, jak jsem viděl všechny ty desítky mrtvých na té tzv. dálnici smrti.“ Na otázku, jestli si myslí, že jej mise změnila odpovídá: „Ne. Vnímal jsem to jako voják.“ Za účast na misi dostal bitevní řád a medaili za osvobození Kuvajtu. Po návratu šel opět učit.

Budeš hlásit, co kam lítá

V roce 1992 nastoupil Jan Josef na misi UNPROFOR do Jugoslávie. Cílem mise bylo během války v rozpadající se Jugoslávii v letech 1992 až 1995 chránit civilní obyvatelstvo a oddělit od sebe válčící strany. Pamětníkovi byla nabídnuta funkce vojenského pozorovatele v Sarajevu. 

Jan Josef vystřídal různá stanoviště. Podle svých slov hlásil, co kam padá, vystřídal divoká a klidnější místa, octnul se pod palbou. Hlášení ze svých pozorování podávali tehdy telefonicky, co se s nimi dál dělo a jestli přispěl někde konkrétně třeba k urovnání nebo předejití nějakému konfliktu, to neví. Zažil také mnoho bizarních situací, například vzpomíná na situaci, když zastavili auto, protože z něj tekl olej a chtěli na to řidiče jen přátelsky upozornit: „Když jsme ho zastavili, tak ten řidič vyskočil ven a utekl pryč. Bylo nám to divný, pochopitelně, tak jsme auto prohlédli a našli tam hromadu nábojů, minimálně šedesát, osmdesát beden nábojů. Tam se obecně pašovalo ve velkém.“

Pokuríme, popijeme

Ve všudypřítomném nebezpečí Janu Josefovi prý pomáhaly základy ruštiny a také, jak říká, sázel na slovanskou vzájemnost: „Měl jsem kapesní nůž, to byla moje zbraň. To někde něco bouchlo a velitel mi řekl: ,Honzo, seber UAZe.‘ Pak jsem přijel na druhou stranu hranice, tam totéž: ,Pokuríme, popijeme.‘ Pak jsem přijel na to stanoviště, odkud se střílelo, tak jsem jim česko rusky vynadal, aby neblbli. Zase jsme pokurili a popili, a zpátky stejný systém, pokurit, popit. Pak už tam nikdo nejezdil, jen já. Protože když tam poslali nějakého Brazilce, tak ten se s nimi nedomluvil. Já vždycky spoléhal na to, že jsme všichni Slovani a že tam jen plníme úkoly, abychom jim zabránili tam po sobě střílet. Takže to byla moje strategie jak přežít a vycházela mi.“ 

Také málem přišel o oko, když ho do něj zasáhla střepina. Letadlem ho odvezli do do vojenské nemocnice, kde mu oko zalepili. Kdyby střepina dopadla o dva milimetry níž, o oko by přišel. Nejdivočejší zážitky má z hlídky nad stadionem v Záhřebu: „Tam střílelo všechno, říkali jsme tomu nový Stalingrad, od kanonu počínaje, přes kulomety, samopaly. 

Každý má máslo na hlavě

Po návratu v roce 1993 šel opět učit na Vojenské gymnázium v Praze, pak se odstěhoval do Českého Krumlova. „A tím jsem skončil své výlety do zahraničí,“ uzavírá pamětník. V roce 1996 opustil službu a odešel do důchodu. Jan Josef má díky svému působení srovnání. Která z válek byla nehorší? „Jugoslávie. Když jsem byl v Kuvajtu, byl jsem ozbrojený po zuby, i když jsem jel jen pro vodu, měl jsem granáty, samopaly. Ale v Jugoslávii jsem neměl nic, jen kapesní nůž a střílel po mě kde kdo, furt jsem musel dávat pozor, kde je mina, kdo po mě střílí.“

Jan Josef zastává stanovisko pro znovuzavedení povinné vojenské služby: „Ano, aby si ti kluci rozmazlení čuchli k armádě, aby se naučili být lidmi, aby byli ukázněný, aby si uměli ustlat postel, udělat si něco k jídlu, vyčistit si oděv, boty, to tam všechno musí dělat. Teď uměj akorát nadávat.“ Přestože – nebo právě proto – že strávil celý život jako voják a do mnoha konfliktů byl nasazen, říká: „Válka je svinstvo. Kdo může, ať se válce vyhne. Každá válka je i nespravedlivá. Když někdo někoho napadne, má vždycky záminku. Jestli byla pravdivá nebo ne, to se ukáže až v historii, za pět deset let, a možná nikdy. Ve válce má každý máslo na hlavě.“

 

 

* Čerstvě jmenovaný ministr obrany Miroslav Vacek tehdy na základě zrušení vedoucí úlohy KSČ ohlásil ukončení činnosti všech organizací KSČ v armádě i zrušení politického aparátu ČSLA.

** Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

*** Pamětník má na mysli nešťastnou událost, kdy 18. ledna 1991 přišel o život četař Petr Šimonka.