Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Josefík (* 1949)

• narozen 2. září 1949 v Ostravě-Zábřehu

• vyrůstal v Přerově v rodině středoškolského učitele

• v 50. letech přišli prarodiče důsledkem kolektivizace o hospodářství

• v 70. letech vystudoval filozofickou fakultu v Brně, obor psychologie

• po studiích pracoval v psychologické poradně ve Žďáru nad Sázavou

• při jednání s nadřízenými odmítl veřejně odsoudit prohlášení Charty 77

• následně přišel o práci psychologa

• nakonec zaměstnán jako kulisák v divadle v Olomouci

• zapojil se do šíření samizdatu

• v roce 1989 se stal prvním porevolučním ředitelem Moravského divadla v Olomouci

Se slibně rozběhnutou kariérou psychologa se musel brzy rozloučit. Když po prohlášení Charty 77 čelil tlaku k jejímu veřejnému odsouzení, rozhodl se vzdorovat. Ještě ten den přišel o místo v psychologické poradně. Po dlouhé sérii neúspěšných pokusů sehnat jakékoli zaměstnání jej přijali do olomouckého divadelního ansámblu na pozici dělníka-stavěče. K práci psychologa se už nikdy nevrátil, s totalitní šikanou se však vypořádal po svém. V Olomouci úspěšně sířil samizdatové spisy a v divadle se po sametové revoluci vypracoval až na pozici ředitele. „Pocítil jsem, že i takové zdánlivě bezvýznamné věci – jako je přepisování materiálů na stroji – asi smysl mají, když to vyvolává takovou pozornost,“ vzpomíná Josef Josefík.

No nevím, zda se ještě zítra uvidíme

Josef Josefík se narodil 2. září 1949 v Ostravě-Zábřehu. Vyrůstal v Přerově, kam otec, středoškolský učitel češtiny, němčiny a dějepisu, dostal umístěnku. Matka pocházela z rodiny hanáckých hospodářů, což se v 50. letech neodpouštělo. „Když začala vlna združstevňování, tak združstevnili i mého dědečka. A moje matka se jim snažila co nejvíce pomáhat. Na tu dobu si kupodivu – přestože jsem byl tříletý kluk – vzpomínám, protože jsem miloval zemědělské stroje a zvířata. A nemohl jsem pochopit v dětské dušičce, proč náhle jsou ta zvířata družstevní. Proč s nimi zacházejí cizí lidé.“ Rodina Josefíků navíc vyznávala křesťanské hodnoty, což otci způsobilo komplikace při hledání učitelského místa. „Byli jsme rodina s tradiční výchovou. Jako kluk v těch 50. letech bylo kupodivu možno chodit do náboženství. Farář docházel na základní devítiletou školu a našli se rodiče, kteří tam své děti přihlásili. Nebylo nás mnoho a taky jsme museli snášet posměšky od spolužáků.“  

Výchovou však režim příliš nerezonoval. „To, že vyrůstám v komunismu, jsem vnímal velmi málo. Vyrůstal jsem v rodině, která mi ten obraz světa předkládala opřený o klasické vzdělání. Otec měl rozsáhlou knihovnu a jeho přátelé byli vzdělaní lidé a od útlého věku jsem s ním poslouchal vysílání v rozhlase.“ Opatrnost tak byla namístě. „Rodiče mě dostatečně poučili, že něco jiného je hovořit v úzkém rodinném kruhu a něco jiného ve škole nebo na veřejnosti. Ta dvoukolejnost věcí byl jeden ze základních životních pocitů v dětství.“ Z dalších dětských pocitů pamatuje Josef strach a nejistotu v roce 1962. „Měl jsem obavu, že skutečně dojde k další válce, která bude mnohem strašlivější než ta předchozí kvůli atomovým bombám. Kubánskou krizi jsem vnímal jako reálnou hrozbu. Když jsem se loučil s kamarády, říkal jsem: ,No nevím, zda se ještě zítra uvidíme, jestli bude škola.‘ Myslím, že spolužáci to tehdy takhle vypjatě nevnímali, ale já jsem na to byl velmi citlivý.“ 

Představa, že budu v cizině, mi příliš nedávala smysl

Po přerovské devítiletce Josef studoval střední školu zemědělskou. Během studií pak citelně vnímal postupné rozvolňování druhé poloviny 60. let. „Já jsem vyrůstal ve velmi kultivovaném prostředí. Takže změny společenského klimatu rezonovaly velmi zřetelně. Vnímal jsem, jak se režim rozvolňuje, sledoval jsem knižní novinky a ta změna nálady byla docela zřetelná. Ostatně vznikala řada dříve nemyslitelných divadelních skupin a kabaretů a začaly se objevovat knižní tituly, které by se dříve neobjevily.“ Sám se však na tyto změny díval s určitou skepsí. „Byl jsem obezřetný. Ta idea socialismu s lidskou tváří byla sice lákavá, ale nebyl jsem si jist, zda je takový projekt uskutečnitelný. Zda ta ideologie komunismu unese takovýto pokus o nějakou třetí cestu. K těmto ideologiím jsem pociťoval nedůvěru.“ A tak jej nakonec příliš nepřekvapilo, když snahy o svobodnější společnost definitivně zarazil 68. srpen. „Blesk z čistého nebe to ani tak nebyl, protože jsem si nebyl jist, zda se to reformní hnutí může udržet a prosadit, takže ten vpád armád mě vlastně ani nezaskočil.“

Vzpomínky na srpnovou invazi pokračují: „Byl jsem ráno doma v posteli a probudil mě neutuchající zvuk přistávajících letadel. Takže jsem si pochopitelně hned pustil rádio a hned bylo zřejmé, co se děje. Vím, že moje sestra se taky probudila a ptala se, co se děje, a já jsem jí říkal: ,Asi začala válka.‘ A skutečně jsem to tak vnímal. […] Viděl jsem tanky s mladými kluky, ale nepředpokládal jsem, že ti kluci po mně začnou střílet. Je to velmi nepříjemný zážitek, když jdete po chodníku a vedle vás se valí tank obsypaný ozbrojenými vojáky.“ Přesto nikdy reálně neuvažoval o emigraci. „Emigraci jsem považoval až za tu skutečně nejkrajnější variantu, protože já jsem svoji vlast miloval a miloval jsem češtinu. Představa, že budu v cizině, mi příliš nedávala smysl.“ Po maturitě v roce 1968 Josef nastoupil na Vysokou školu zemědělskou v Jihlavě (dnes Vysoká škola polytechnická Jihlava, VŠPJ). Krátce po nástupu na VŠ se však rozhodl změnit působiště. 

V dětství mi diagnostikovali srdeční vadu, což bylo velmi výhodné

„Dostal jsem pocit, že bych to mohl zkusit na filozofické fakultě. Potřeba získat vzdělání v oblasti psychologie a filozofie byla stále silnější, a tak jsem se rozhodl jít do Brna na filozofickou fakultu. Tam jsem mluvil s tehdejším rektorem Šabatou, zda je reálné, abych přestoupil nebo se přihlásil na filozofii a psychologii.“ Stalo se tak na podzim roku 1969. Mezi Josefovými vyučujícími byl například prof. Robert Konečný, odbojář a politický vězeň z období druhé světové války, nebo profesor Stanislav Kratochvíl, pod jehož vedením měl Josef možnost účastnit se stáží v psychiatrické léčebně v Kroměříži. „Studium mě pohltilo natolik, že ty politické vývoje, tu destrukci všeho pozitivního, co šedesátá léta přinesla, tak tomu jsem trochu unikal.“ Normalizační propaganda do výuky údajně příliš neprosakovala. „Nevzpomínám si na příklad nějakého stupidního ideologického nátlaku, kterému by se nedalo čelit. Byli jsme na akademické půdě a diskuse probíhaly poměrně věcně. Měl jsem štěstí na kantory. Nevzpomínám si na případ, kdy bych v akademickém prostředí jako student cítil obavu říct svůj názor na věc.“

Studia úspěšně zakončil v roce 1974. Po nich měl narukovat na vojnu, avšak „už v dětství mi diagnostikovali srdeční vadu, což bylo velmi výhodné, neboť mě to omlouvalo z různých brigád a všelijakých nepříjemných věcí. A dokonce to uspělo i u odvodové komise, které to stačilo k tomu, abych získal vytouženou modrou knížku a na vojnu nemusel“. Namísto výcviku tak roku 1974 nastoupil do psychologické praxe ve Žďáru nad Sázavou, kde se nacházela okresní psychologická poradna. „Tam jsem setrval do roku ‘77. Shodou okolností jsem měl spolužáka Vladimíra Nepustila, který bohužel již zemřel, který patřil k nejzajímavějším a nejtalentovanějším psychologům naší generace.“ Dodejme, že Vladimír Nepustil – autor tzv. Nepustilovy metody (výuky cizích jazyků) – byl zároveň signatářem Charty 77 i manifestu Dva tisíce slov. „Jeho tehdy velmi zajímala inteligence dětí a já jsem se věnoval vývojovým poruchám řeči, hlavně tedy dyslexii a možnostem změnit pedagogické zvyklosti na základních školách ve vztahu k odbornějšímu přístupu k dyslektickým dětem. A měl jsem velmi dobré zkušenosti s tamními základními školami po celém okrese. Takže ten můj kolega, to byl skutečně vědec.“ 

Očekával jsem reakci. I tak mě překvapilo, že jsem výpověď dostal ještě ten den

Slibnou kariéru oběma přátelům a kolegům psychologům ukončil rok 1977. „Byla zveřejněna Charta 77 a ten můj kolega Nepustil, který byl v oblasti disentu velmi aktivní, tak ji podepsal. Já jsem váhal, jestli Chartu podepíšu, ne proto, že bych měl obavu ji podepsat, ale měl jsem problémy s ideovými východisky. Pro mě to disidentské hnutí bylo ukotveno příliš levicově. A mé kořeny byly tradičnější. Některé signatáře jsem znal a taky jsem někdy přepisoval jejich tiskoviny a kolportoval je dál spolehlivým lidem.“ Josef tak nakonec Chartu nepodepsal. Dnes uvádí, že se tak stalo „z toho důvodu, že jsem si nebyl jist, zda jsem schopen se jednoznačně přihlásit k nějaké skupině lidí, s nimiž bych bezvýhradně sdílel světonázor.“ Nálepce nepřítele režimu se však nakonec stejně nevyhnul. „Situace se vyvinula tak, že si mě zavolal vedoucí školního odboru a říkal: ,Tak vy tady teďka vedete tu manželskou poradnu a pracujete s mládeží, tak bude nezbytné, abyste v místním tisku veřejně odsoudil Chartu 77.‘ No a já jsem to odmítl.“

Můžeme pouze spekulovat, zdali by soudruzi byli smířlivější, pokud by se pamětník snažil nátlak zahrát do autu a ze situace nějak „vykroutit“. Namísto toho se však pustil na tenký let – do diskuse. „Že to nepovažuju za vhodnou cestu, takovýto materiál odmítat, a že je především třeba ho publikovat – a potom, ať se lidé rozhodnou, jestli s ním budou, nebo nebudou souhlasit. Ale nemohou požadovat odsouzení předem, aniž bych poskytl publiku možnost se s tím materiálem seznámit. Snažil jsem skutečně argumentovat, proč je nezbytné takovýto materiál zveřejnit a proč je naprosto vyloučeno, abych já ho odsoudil. Očekával jsem, jakou reakci to vyvolá, nicméně i tak mě překvapilo, že jsem výpověď dostal ještě ten den.“ Následovala další sankce – nemožnost sehnat jakékoliv zaměstnání. „V tom byl ten režim skutečně důsledný. Takže nejdříve jsem zkoušel třeba pracoviště podobného typu – různé psychologické poradny.“ Posudky však sehrávaly důležitější roli než kvalifikace a vzdělání. „Ukázalo se, že po 14 dnech dorazily mé kádrové materiály a vždy to bylo stejné – ve zkušební lhůtě.“

Ohromilo mě, jaké množství agentů existuje

Potenciálních pracovních příležitostí stále ubývalo. „Když jsem vyčerpal možnosti být zaměstnán v oboru, tak jsem zkoušel zaměstnání v jiných oborech, ale i tam se ukázalo, že jakmile dorazily mé kádrové materiály, tak mi zaměstnavatel oznámil, že mě zaměstnávat nemůže. Situace už začínala být kritická, protože jsem byl bez prostředků. No a tehdy mít razítko o zaměstnání v občanském průkazu byla dost důležitá věc, aby vás nemohli perzekvovat z důvodu, že se vyhýbáte práci a podobně.“ Josef zkoušel získat práci i na Slovensku, pokaždé bez úspěchu. Nakonec mu dopomohla náhoda. „Když jsem se doslechl, že olomoucké divadlo přijme kulisáka, tak jsem to zkusil a vzali mě. To byla pro mě naprosto nová zkušenost. Do té doby jsem s divadlem nějaké větší zkušenosti z té druhé strany opony neměl.“ I do divadla nakonec dorazily kádrové posudky. „Jenže to už jsem tam byl asi měsíc, no a ten mistr, pan Himmer – budiž mu věčná sláva – se za mě velmi odvážně postavil, že jsem se osvědčil a že nevidí důvod, proč bych tam neměl zůstávat. Tak jsem tam zůstal jako kulisák. Nebo teda dělník-stavěč, stálo v mé pracovní knížce až do toho roku ‘89.“ 

Během svého působení v Olomouci se Josef Josefík věnoval šíření samizdatu. „Kulisáci, to byla parta výrazných osobností. Každý se v něčem angažoval. Některý byl posedlý undergroundovou muzikou, kterou třeba aktivně provozoval, jiný byl svérázný básník, další malíř. Byl tam třeba Rostislav Valušek, to byl kněz, který byl literárně činný a měl zákaz výkonu duchovenské služby.“ Kvůli přepisování a šíření zakázaných textů Josef několikrát skončil u výslechu nebo opakovaně zažíval „návštěvy“ pánů v baloňácích – jak sám popisuje příslušníky tajné policie – přímo v divadle. „Kladl jsem si otázku: ,Dobře, když na mě jsou nasazeni dva pánové, jak to vypadá u lidí mnohem významnějších v tom opozičním hnutí?‘ Tak jsem na jedné straně pocítil, že i takové zdánlivě bezvýznamné věci – jako je přepisování materiálů na stroji – asi smysl mají, když to vyvolává takovouhle pozornost. A na druhé straně mě skutečně ohromilo, jaké množství agentů existuje, když na mě jsou nasazeni toho dne dva.“ 

Poslední etapa režimu

V kulisácké partě olomouckého divadla se nakonec vypracoval na jejího mistra a hlavního organizátora. Koncem roku 1989, po listopadových událostech, se dokonce naskytla možnost stát se ředitelem divadla. Vyvstalo dilema: „Musel jsem zvážit, zda se vrátím ke své původní profesi, nebo budu tím ředitelem na plný úvazek. Ale do roku ‘89 bylo nemožné vrátit se do oboru. Ta možnost pro mě byla zablokována.“ Po 13 letech v roli kulisáka se tak Josef Josefík stal prvním porevolučním ředitelem olomouckého divadla, které během jeho šestiletého působení změnilo název z Divadla Oldřicha Stibora na Moravské divadlo. A jak pamětník vzpomíná na samotný listopadový převrat? „Signály, že se režim rozpadá, byly nepřehlédnutelné. Bylo zřejmé, že je to asi poslední etapa toho režimu, ale co a jakým způsobem bude následovat, tam má představivost nesahala. A že to proběhne zrovna takovým způsobem, to jsem taky nečekal,“ dodává závěrem Josef Josefík, toho času (2020) žijící v Praze.