Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Josefová (* 1923)

• narozena 6. ledna 1923 v Broumově

• v roce 1938 pobývala u židovské rodiny Steinerových, Viktor Steiner popraven v prvních dnech heydrichiády

• asi od roku 1942 totální nasazení v Broumově

• odsun německé části jejího broumovského příbuzenstva v roce 1946

• v roce 1948 se provdala za vojáka z povolání Josefa Josefa, který se téhož roku stal obětí armádních čistek

• od roku 1962 pracovala v podniku Meopta Hynčice

• v roce 2023 žila v domově důchodců v Polici nad Metují

Psal se rok 1938, Heleně Plachtové bylo 15 let a měla na dosah splnění svého životního snu. Chtěla se přihlásit do kurzu na vychovatelku a pracovat s dětmi. Martha a Viktor Steinerovi z Trutnova, kteří ji zaměstnali jako chůvu svého ročního synka, ji v těchto snahách podporovali. Všechno ale zhatil nacistický zábor Sudet a druhá světová válka.

Helena se musela vrátit domů do Police nad Metují, nastoupila do učení na švadlenu a s židovskou rodinou Steinerů ztratila kontakt. „Myslela jsem, že to nepřežiju. Tolik jsem je milovala,“ vyznává. Později se dozvěděla, že Viktora Steinera popravili. Po atentátu na Heydricha byl jeden z prvních zastřelených na popravišti Zámeček v Pardubicích. Zemřel 19. června 1942.

Válka rozdělila i Heleninu blízkou rodinu. Rodiče a sestra žili v české Polici, babička, tety, strýcové a bratranci sice jen o pár kilometrů dál, ovšem už za hranicí Říše – v Broumově. Tam Helena také pracovala v rámci totálního nasazení.

Část jejího příbuzenstva byla německá, a tak konec války pro rodinu neznamenal jen radost z osvobození, ale i začátek dalších útrap. Odsun Němců probíhal na Broumovsku současně s příchodem českých osadníků. Když si nový majitel přišel převzít malířskou živnost Heleniných bratranců, znamenalo to pro ně okamžitý odchod do sběrného tábora v Meziměstí. Na transport zde čekali skoro měsíc a Helena je jako jediná z rodiny chodila navštěvovat a nosila jim balíčky na přilepšenou.

V druhé polovině roku 1946 transportní vlak odvezl do sovětského pásma německého území dva její bratrance, tetu a strýce. Dva z bratranců později utekli přes Berlínskou zeď do západního Německa. I tyto okolnosti ovlivnily další Helenin život. K vysněné práci s dětmi a mládeží se vrátila až v důchodovém věku.

Otec se setkal s Masarykem, matka měla italskou krev

Helena Josefová, dívčím příjmením Plachtová, se narodila v Broumově 6. ledna 1923. Historie jejího rodu je pestrá. Otec Josef Plachta se narodil v roce 1893 a za první světové války byl ruským legionářem. Na východní frontě padl do zajetí a brzy poté, v létě 1917, vstoupil do legií, konkrétně do 5. střeleckého pluku T. G. Masaryka. Profesor Masaryk mezi ně jednou přišel a povzbuzoval je, aby vydrželi až k zaslouženému vítězství.

Společně s dalšími Čechoslováky prošel pak Josef Plachta celou sibiřskou anabází. Na setkání s T. G. Masarykem vzpomínal celý život, a když „prezident osvoboditel“ v roce 1937 zemřel, byl Josef Plachta jedním z legionářů, kteří drželi čestnou stráž u katafalku. Masarykovské hodnoty předal oběma svým dcerám.

Matka Anna, za svobodna Rosenbergová, se narodila v roce 1903. Pocházela z Broumova. Celý život pracovala jako kuchařka a v žilách jí kolovala italská krev. Její dědeček totiž patřil k mistrům z Itálie, kteří v sedmdesátých letech devatenáctého století budovali na Policku vlakovou trať a tunelové stavby.

Jako bych tu hvězdu nosila já

Dětství a mládí Heleny Plachtové je spojené s Policí nad Metují, rodištěm jejího otce. Zde navštěvovala dívčí obecnou školu i měšťanku, poté se vyučila dámskou krejčovou. Na učební místo si ale musela rok počkat. Pomáhala zatím babičce, která provozovala malou benzínovou pumpu. Tam si jí náhodou všiml obchodní zástupce Viktor Steiner z Trutnova, který právě hledal děvče na hlídání svého synka.

Manželé Steinerovi Helenu přijali jako vlastní, viděli její zájem o práci s dětmi a povzbuzovali ji, aby si v Liberci udělala kurz na vychovatelku. Splnění životního snu bylo na dosah ruky. Několik měsíců, které Helena v rodině strávila, považuje za nejkrásnější a zároveň za nejbolestnější období svého života. Steinerovi totiž byli Židé a politická situace se začínala přiostřovat. Nacistická ideologie sílila a v roce 1938 už byly v Trutnově na denním pořádku provokace henleinovců, které vyvrcholily vypálením zdejší synagogy.

Definitivní konec života u Steinerů přinesl zábor Sudet a začátek druhé světové války. Helena se musela vrátit domů do Police, aby nastoupila do učení, navíc se její srdečný vztah k židovské rodině nelíbil německým příbuzným, přestože k fanatickým příznivcům nacistů rozhodně nepatřili.

„Jako bych tu hvězdu nosila já,“ popisuje Helena Josefová. O osudu svých dobrodinců se dozvídala zprostředkovaně. Rodina se přesunula do vnitrozemí a pobývala ve Dvoře Králové. Po vyhlášení heydrichiády byl Viktor Steiner mezi prvními zatčenými. Podle pamětnice se dostal do pověstné Pečkárny a ještě v létě 1942 přišel o život. Dle historických záznamů ho nacisté popravili v Pardubicích na Zámečku 19. června. Martha Steinerová a její syn Petr válku přežili a po roce 1945 se odstěhovali do Šluknova. Smrti se vyhnul rovněž syn Viktora Steinera z prvního manželství Pavel. Podařilo se mu dostat přes hranice a otci napsal: „Táto, nech všeho, úplně všeho, protože stejně o všechno přijdete. Tady jde o život!“

„Milostpaní Steinerová mi řekla, že pán dopis četl, ale myslel si, že syn zbytečně blázní, že přece v jižních Čechách mají všechen majetek, v Praze všechny sourozence a že nikam nepojede,“ vzpomíná Helena Josefová. „Jenže Pavel byl architekt, žil v Teplicích a věděl, že už je zle. Věděl, co se děje a co Hitler vyvádí. Pán nechtěl věřit, že se blíží pohroma, tak tady zůstal a byl mezi prvními z Trutnova, koho Němci popravili.“

Cestovala mezi Sudetami a protektorátem

Zábor Sudet od sebe oddělil také Polici a Broumov. Rodina Plachtových zůstala na českém protektorátním území, zbytek příbuzných už byl v Říši – v Broumově, tehdy Braunau. „Měla jsem tam tetu, strýce, a hlavně své německé bratrance. Od dětství jsem od nich pochytávala němčinu a uměla jsem ji docela dobře,“ líčí Helena Josefová. Po vyučení švadlenou v Polici přišlo totální nasazení. Prožila ho v Broumově.

Ke konci války městem procházeli uprchlíci z bombardovaných území, později zajatci a nakonec ruští osvoboditelé. „Celý svět byl v pohybu. Na náměstí přišli zajatci z Nové Rudy. Pěšky. V hadrech omotaných kolem nohou, seděli na náměstí na schodech u mariánského sloupu, někteří klečeli a modlili se,“ vybavuje si Helena Josefová a dodává, že nehledě na národnost jim místní Němky nosily jídlo.

V prvních květnových dnech roku 1945 se Češi z Police vraceli domů z totálního nasazení v Broumově. Vlak ale tenkrát dojel jen do Teplic nad Metují, dál museli pěšky. Helena Josefová vzpomíná: „Když jsme přišli nahoru na Ostaš, uviděli jsme, že na polickém kostele vlaje naše vlajka. Všichni jsme se drželi a brečeli jsme.“

Bratrance odsunuli přímo od kmínové polévky

Poválečnou euforii brzy vystřídaly emoce spojené s odsunem německého obyvatelstva. Ten měl na Broumovsku řadu obětí na životech. V kontrolovanější etapě v roce 1946 pak probíhal souběžně s příchodem novousedlíků a dotkl se i příbuzných pamětnice. „Bratrance Wolfganga a Sigfrieda Rosenbergovy stěhovali přímo od kmínové polévky. Přišli esenbáci a lidi z národního výboru a prostě je chytli a vyhnali od stolu. Rodinnou malířskou živnost zabral český majitel. A pak už naši museli popadnout těch 25 kilo svého majetku a jít do tábora v Meziměstí. Talíře s polévkou tam zůstaly stát,“ noří se do vzpomínek Helena Josefová.

Ve sběrném táboře v Meziměstí příbuzní čekali na transport skoro měsíc. Helena za nimi pravidelně jezdila a vozila jim balíčky s jídlem a hygienickými potřebami na přilepšenou.

Rosenbergovi se nakonec dostali do sovětského pásma, tedy východního Německa, kam transporty z Meziměstí směřovaly od poloviny června do konce roku 1946. Další část příbuzenstva následovala. Dva z jejích bratranců brzy utekli do západního Německa. „Zvali mě, abych přišla za nimi, ale mě by odsud nikdo nedostal. Jen jednou totiž někam patřím!“ říká rozhodně pamětnice, jíž otec předal smysl pro vlastenectví.

Podle okresního výboru jste nežádoucí

Po válce Helena pracovala dál jako švadlena v Broumově. Tam také poznala svého budoucího manžela Josefa Josefa, o 15 let staršího příslušníka jezdectva československé armády. Tito vojáci z povolání pomáhali v dramatických letech 1945–1948 hlídat úsek česko-polské hranice. Předtím Josef Josef sloužil u hradní stráže. S Helenou Plachtovou se oženil 10. dubna 1948, téhož roku se jim narodil syn Pavel. Naděje mladých manželů na šťastný společný život bohužel zhatily poúnorové čistky v armádě.

Těsně před Vánoci, 16. prosince 1948, přišel na stanici telegram, že Josefa Josefa s okamžitou platností propouštějí. Mladičký příslušník SNB ho před očima všech obvinil ze zrádcovství a strhal mu výložky z uniformy. Důvod svého propuštění se Josef Josef nikdy nedozvěděl, přestože se na něj opakovaně, i osobně u ministra obrany Václava Noska, dotazoval. Spíš nepřímo nakonec rodina vyrozuměla, že o místo přišel zřejmě kvůli své dřívější službě v Benešově armádě a podpoře masarykovských hodnot.

Josef Josef se z nezaviněného ponížení už nikdy nevzpamatoval. Dlouho se mu nedařilo sehnat práci, dokonce ani v dělnických profesích. Pokaždé dostal stejnou odpověď: „Bohužel, podle okresního výboru KSČ jste nežádoucí.“ Podobné to bylo s bydlením. Žádosti Josefových o odpovídající byt komise v Broumově každoročně zamítala.

A sen se jí nakonec splnil

Manžel později nastoupil na práci do dolů v Radvanicích a rodině se s pravidelným příjmem přece jen začalo dařit lépe. V roce 1954 se Josefovým narodila dcera Eva. Helena Josefová do rodinného rozpočtu přispívala občasným výdělkem za šití, krátkodobě získala místo v mateřské škole při národním podniku VEBA. Vypomáhaly zde také řádové sestry, internované od začátku padesátých let v broumovském klášteře. Od roku 1962 až do důchodu pracovala pamětnice v nové pobočce podniku Meopta v Hynčicích.

Proti komunistům nikdy nijak zvlášť nebojovala, ovšem ani se jich nebála. Jak říká, byla příliš obyčejná na to, aby se o ni zajímali, zároveň jí ale nedali možnost normálně žít. Stigma nežádoucích bohužel poznamenalo i její děti. Syn Pavel nedostal doporučení ke studiu na odborné střední škole a musel se vyučit mimo své zájmy.

V roce 1985 Helena ovdověla. Ještě v důchodu se jí ale podařilo splnit si pokračování svého životního snu a pracovat s mládeží. Deset let, až do svých sedmdesáti, působila jako vychovatelka na internátu potravinářského učiliště v Broumově.
Po celý život se řídila svým mottem: Jednat čestně a žít s pokorou. Od mládí pro ni platilo stejně samozřejmě jako v roce 2023, kdy v domově důchodců v Polici nad Metují oslavila požehnanou stovku.