Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Jovanović-Slavinski (* 1951)

• narozena 24. května 1951 v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii

• otec byl polského původu, účastník protinacistického odboje

• dědeček Josef Nowakowski se stal obětí masakru Katyňském lese

• po matce má pamětnice české kořeny

• předkové z rodin Škarků a Fraitových zanechali významnou stopu v srbské kultuře i průmyslu

• celý život prožila v Bělehradě

• vystudovala ekonomickou školu

• pracovala v cestovní kanceláři Putnik

• dodnes si uchovala češtinu, domluví se i polsky

• angažovala se v českých i polských krajanských spolcích

• v roce 1999 zažila bombardování Bělehradu jednotkami NATO

Ačkoli Stanislava Jovanović-Slavinski přišla na svět v roce 1951 v tehdejší jugoslávské metropoli Bělehradě, její kořeny vedou do Polska a do Čech.

Dědeček zahynul v Katyňském lese

Dědeček pamětnice Josef Nowakowski byl Polák, povoláním lékař. Během první světové války se v Srbsku seznámil se svou budoucí manželkou, která pracovala jako zdravotní sestra. A v srbském městě Požarevac se jim narodila první dcera.

Otec pamětnice však přišel na svět ve Varšavě. V letech druhé světové války se v řadách Zemské armády (Armia Krajowa) zapojil do odboje, v létě roku 1944 se účastnil Varšavského povstání, které nacisté za nečinného přihlížení Rudé armády utopili v krvi. 

Otec se po válce v době nástupu komunistů k moci obával o svůj život, a proto se sestrou přijel v roce 1948 z Varšavy do Bělehradu. Tam pracoval jako novinář, překladatel a tlumočník. Nad rodinou visel stín tragédie z válečných let. Dědeček pamětnice Josef Nowakovski údajně patří mezi oběti masakru, který Sověti zinscenovali v Katyňském lese. Otec Stanislavy měl tehdy 17 let a není jasné, jak tehdejší události prožíval, v rodině se o tom příliš nemluvilo. 

Hudebníci i podnikatelé z Čech

Kořeny rodiny z matčiny strany vedou do Čech. Pradědeček Václav Frait byl hudebníkem. Hrával na fagot v Národním divadle v Praze se Smetanou a Dvořákem. Měl devět dětí. Po přestěhování do Bělehradu hrál se svými syny Vojtou a Jovanem v Národním divadle v Bělehradě. Vojta Frait založil první velký Hudební dům na Balkáně. Zapsal do not hudbu k známým srbským písním o první světové válce. Poté se přestěhoval do Prahy.

Nejstarší dcera Josefina Frait pracovala v obchodě s hudebními nástroji, který vlastnil její bratr Jovan. Další dcera Magdalena – babička pamětnice – hrála na klavír a učila na hudební škole Josip Slavenski.

Magdalena se provdala za Richarda Škarku, hudebníka, který působil v bělehradském Národním divadle. Jeho předkové také patřili k Čechům usazeným na Balkáně a stáli u zrodu textilního průmyslu ve městě Leskovac. Richard Škarka byl rovněž hudebník, hrál v bělehradském Národním divadle a zde se seznámil s budoucí manželkou Magdalenou Fraitovou.

Matka pamětnice nejdřív pracovala ve společnosti Beograd film, potom v Jugobance. Strýc Stanislavy Vlastimir Škarka byl profesorem klavíru na HAMU.

Namísto umění studovala ekonomiku

Když měla Stanislava čtyři roky, rodiče se na žádost matky rozvedli – otec s tím nesouhlasil. Do té doby se doma mluvilo polsky, ale po rozvodu v rodině, kterou kromě matky tvořila ještě neprovdaná teta a babička Magdalena, vládla čeština, dokonce s pražským akcentem. Ale psát česky se naučila až později, pomáhala jí v tom i korespondence, kterou udržovala s kamarádkou Evou z Mladé Boleslavi.

Srbsky mluvila jen ve škole nebo venku při hře s dětmi. Jedna z prvních vzpomínek z dětství se týkala školy, vybavuje si, že učitelka volala její matce a bránila jí, aby s dcerou mluvila česky, protože by pak dcera mohla mluvit špatně srbsky. Poznámky na svůj český původ zažila i později.

Rodina se hlásila ke katolické církvi, ale Stanislavu nikdy nepokřtili, dnes se domnívá, že se rodiče v době, která křesťanské víře nepřála, možná báli reakcí okolí.

Po základní škole nastoupila na Čtvrté bělehradské gymnázium. Školu měla daleko, ale vybrala si ji ze vzdoru, jelikož jí rodina nedovolila chodit do umělecko-průmyslové školy, mimo jiné i s odůvodněním, že tato je příliš daleko. 

Poté strýc Stanislavu bez jejího vědomí přihlásil na ekonomickou školu. Podle jejích slov ji na škole oslovily semináře týkající se cestovního ruchu, angličtiny a dějin umění, ostatní předměty jí nedávaly smysl.

V cestovní kanceláři Putnik

Po absolutoriu pracovala v cestovní agentuře Putnik. U přepážky nabízela klientům domácí i zahraniční zájezdy, vedle toho působila jako turistický průvodce. Stávalo se, že musela pracovat 48 hodin v kuse. Po rozvodu se starala o dvě malé děti, potřebovala peníze. Jednou, když kvůli úmrtí tety musela odmítnout výjezd do zahraničí, jí zaměstnavatel přestal nabízet průvodcování v zahraničí. Nakonec to ale uvítala, už se cítila unavená. 

V práci prý měla zakázáno mluvit česky, mluva neznámou řečí mohla být vnímána jako akt nepřátelský tehdejšímu režimu. Když v 90. letech hrozilo, že bude Putnik zprivatizován, Stanislava dostala odstupné a o dva roky později už byla v důchodu.

Z prvního manželství s Vladislavem Šlechtou, jehož otec byl rovněž Čechem, má dvě dcery. Ana se narodila v roce 1976. Měla se jmenovat Anna-Marie, ale její otec Vladislav ji na úřadě nahlásil jen jako Anu. Z tohoto důvodu se mladší dcera jmenuje Marie. Ta přišla na svět v roce 1981. Starší dcera jako dítě ještě uměla české dětské písničky nazpaměť. Dnes už by si na ně nevzpomněla. Ještě prý dokáže rozlišit hlásky CH a H, ale mladší dcera Marie už ne (srbský jazyk má jen hlásku CH, hláska H se rovná srbské hlásce G). Bohužel ani bratranci, ani sestřenice Stanislavy česky nemluví. „Všichni, kdo měli za matku Češku, česky mluví, ale ti, kteří měli za matku Srbku, česky nemluví,“ říká.

S manželem Vladimírem Šlechtou se Stanislava poměrně záhy rozvedla. V roce 1997 se podruhé vdala za Petra Jovanoviće-Slavinského. Po těžké nemoci zemřel, den poté, co jeho vnučka oslavila narozeniny. „Jako kdyby chtěl, aby se její narozeniny udělaly jak se patří.“

Dám si nohy na stůl a budu pít kávu

Stanislava vstoupila v Bělehradě do České besedy pod vedením Vuka Petroviće. Tam ovšem mezi sebou mluví už jen srbsky. Stanislava to omlouvá věkem členů. Bratranec Brana ji přemluvil, aby s ním začala chodit do Českého spolku. 

Vedle češtiny si pamětnice uchovává i základy polštiny. Při polské ambasádě existuje Polský spolek, kde se mluví výhradně polsky. Pamětnice tam pravidelně dochází. Na výzvu konzula sepsala historii svých polských předků.

Polské i české kořeny se Stanislava snaží vštípit i svým vnoučatům, kterým věnuje hodně času. 

V roce 1999 Stanislava zažila bombardování Bělehradu jednotkami NATO. Říká, že strach tehdy neměla. Bydlela ve čtvrti, kde nebyly vojenské cíle. Odmítala se tehdy ukrýt ve sklepě: „Udělám si nesskafe, sednu si, dám si nohy na stůl a budu pít kávu.“ Měla ale strach o své děti. Ze vzteku vůči NATO se rozhodla nechat se i se svými dcerami pokřtít v ortodoxní církvi. Říká: „Teď jsem pravoslavná, ale vlastně nejsem nic.“