Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Helena Judlová (* 1954)

• narozena 21. března 1954

• její dědeček i otec patřili do známé rodiny architektů a stavitelů Rejchlů

• babička byla Židovka a velká část její rodiny zahynula v koncentračních táborech

• po roce 1948 její rodinu perzekvovali komunisté

• dědeček Václav Rejchl byl v 50. letech vězněn

• vystudovala stomatologii na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové

• po ukončení studia nemohla získat práci a byla často vyslýchána StB

• rodinu po smrti otce vystěhovali z bytu

• po rozvodu se přestěhovala do Ústí nad Labem

• po roce 1989 se vrátila do Hradce Králové

• rodině vrátili v restituci část majetku, avšak v nepříliš dobrém stavu

• v roce 2021 stále pracovala a provozovala soukromou stomatologickou praxi

Helena Judlová je už na první pohled noblesní žena. Nezapře tak v sobě rodinnou minulost předků, kteří zanechali za sebou silnou stavitelskou stopu. Bohužel proslulost a významnost neunikla pozornosti totalitních režimů. Naopak. Babička byla Židovka a velká část její rodiny se nevrátila za druhé světové války z koncentračních táborů. Po krátkém závanu svobody přišel únor 1948. Rodině komunisté zabavili veškerý majetek a ve svém vlastním domě pak bydleli jako nájemníci. Ona sama se narodila později.

Nepoznala tak na vlastní kůži nejkrutější represe komunistického režimu po roce 1948. Zažila však politický proces právě se svým dědečkem. Ten probíhal ve druhé polovině padesátých let. Celá rodina pak musela snášet za doby komunismu příkoří výslechů na Státní bezpečnosti (StB) a další nepříjemnosti. Rodiče nemohli nikdy rozvinout svoji pracovní kariéru.

Helena Judlová měla problémy dostat se na střední i vysokou školu. Nakonec vystudovala stomatologii s červeným diplomem. Ani to však nestačilo a měla problémy získat po studiích pracovní uplatnění. Všemocná StB jí různými způsoby komplikovala život. Její osobní život se také někdy neubíral zrovna příjemnými cestami. Helena Judlová má tak spoustu důvodů být možná zatrpklá, ale není tomu tak. Stále pracuje a provozuje svoji stomatologickou ordinaci. O svých životních zkušenostech hovoří klidně a s velkým nadhledem.

Babička válku se štěstím přežila, část rodiny se nikdy nevrátila

Helena Judlová se narodila 21. března 1954. „Na své dětství mám vzpomínky velice hezké. Měla jsem rodiče, kteří na mě čekali trošku déle. Vyrůstala jsem sama – bez sourozenců, a tak jsem byla láskyplně opečovávaná. S velkou láskou vzpomínám i na své prarodiče, míním tím otce mého otce, tedy dědečka architekta Václava Rejchla, který patřil do význačné architektonické rodiny rodu Rejchlů,“ vzpomíná pamětnice. Jméno Rejchl je významně zapsáno v dějinách české architektury a stavitelství po dobu čtyř generací. V Hradci Králové všichni znají třeba výrazné budovy nádraží a soudu, které jsou právě dílem jejího dědečka. Helena Judlová si z dětství pamatuje, jak s celou rodinou včetně dědečkova bratra Jana bydleli v jednom bytě.

Rodinnou historii velmi poznamenala válka. „Moje babička pocházela z významné židovské rodiny Rienerů. Těsně před sňatkem se svým dědečkem se ale nechala pokřtít. Dědeček byl nepříliš často, ale přesto praktikující evangelík. Babičku to uchránilo od transportu do koncentračního tábora, stejně jako její dceru Magdu, která měla dětskou obrnu. Velká část židovské rodiny ze strany mé babičky byla umístěna v ghettu v Lodži a pak v koncentračních táborech. Zpět domů se vrátila jen malá část rodiny,“ vzpomíná pamětnice. 

Dědeček se svojí rodinou přežil nacistickou okupaci celkem bez problémů. Nikdy nespolupracoval s Němci, i když o jeho odbornou spolupráci velmi stáli – třeba při dostavbě letišť nebo kasárenských budov. „Můj tatínek jako dítě ze smíšeného manželství musel do jakéhosi pracovního lágru, kde ve zdraví přežil konec války. Jméno toho tábora se mi nikdy nepodařilo zjistit. Já si myslím, že to bylo někde na území Německa,“ dodává pamětnice.   

Pan inženýr architekt je nadnesený a ne dosti zdvořile zdraví

Nová komunistická moc velmi poznamenala další život celé široké rodiny. Dědečkovi Václavovi komunisté znárodnili stavitelskou firmu a lomy ve Skutči. Celá rodina byla nucena se společně sestěhovat do jednoho bytu v Kotěrově ulici. Slavný architekt a stavitel Václav Rejchl přišel o všechno. Jako činorodý člověk se snažil i po roce 1948 vrátit aspoň nějakým způsobem zpět k podnikání. To samozřejmě v té době nebylo možné. Vzhledem ke svému původu se navíc velice brzy dostal do hledáčku StB.

„Situace byla stále horší, začali nám dělat domovní prohlídky. Přišli třeba ve dvě ve tři ráno. Oklepávali zdi, hledali tajné úkryty, majetek, ukryté zlato. Dědečka začali nevybíravým způsobem pronásledovat, vyslýchat, až to vyvrcholilo politickým procesem, kde ho obvinili z údajného nedovoleného podnikání a zavřeli do vězení,“ vzpomíná Helena Judlová.

Historickým paradoxem byla skutečnost, že dědečka komunistický režim věznil v budově soudu, kterou před lety sám navrhl. Dědeček Václav Rejchl se vrátil jako člověk zlomený a nevěřící téměř ničemu. Přesto však stále pokračoval v práci. Stal se památkovým kurátorem. V šedesátých letech ho ale komunistický režim připravil i o jeho milovanou zahradu v Libranticích, kterou zakládal už jeho otec. „Byli oba vynikající sadaři a zahradníci a zahradu milovali a my děti nebo já jako dítě i moji rodiče jsme ji taky milovali, trávili jsme tam hodně chvil. Tímto mého dědu komunistický režim srazil úplně na kolena a v roce 1964 zemřel,“ dodává Helena Judlová. 

Zápisky dědečka se nedochovaly, ale Helena Judlová si stačila přečíst některé informace včetně výpovědi domovnice z domu, kde rodina bydlela, která si přisadila poznámkou, že „pan inženýr architekt je nadnesený nad ni a ne dosti zdvořile ji zdraví“. Což mu u soudu ublížilo.

Helena Judlová uzavírá své vzpomínání: „Jsem hrdá a šťastná, že jsem měla takové úžasné předky. Já jsem dědečka Václava jako dítě milovala bezmezně. Opravdu to byl ušlechtilý vzdělaný pán. Kdykoliv jsem byla nemocná, četl mi pohádky nebo Neználkovy příhody. Mám hezké vzpomínky na to, že mě dědeček občas vzal do Grandhotelu, tam mi přinesli polštář pod zadeček a přinesli pro mě menší příbor.“ 

Nakonec jsme prodali i portrét dědečka od Bohumila Kubišty

Nikdy nezapomněla na obrovskou knihovnu v bytě dědečka, plnou úžasných svazků. Dědeček vlastnil spoustu nádherných obrazů, byl velký přítel a spolužák malíře Bohumila Kubišty. Seznámil se i s dalšími významnými osobnostmi, jako byl Jan Zrzavý, Antonín Pelc. Podporoval finančně například třeba Jana Trampotu. „Svůj život jsem prožila mezi sbírkou takovýchto nádherných pláten a obrazů,“ dodává pamětnice. Komunisté však shledali jejich byt jako příliš nadměrný pro jednu rodinu. Do jedné z místností proto nastěhovali podnájemníka.

Rodina i později vlastnila část vzácné sbírky obrazů, knihy, nějaký nábytek a další cennosti. Nábytek po babičkách si naštěstí rozebrali příbuzní. Stát platil dědečkovi a babičce důchod zhruba 200 korun. Nebyla proto jiná možnost než čas od času prodat nějaký obraz, například byl prodán obraz „Kuřák“ od Bohumila Kubišty. Za utržené peníze si nechala rodina udělat hrobku na hřbitově. „My, když jsme zůstaly s maminkou a babičkou samy, byly jsme v tak špatné finanční situaci, že jsme prodaly i portrét mého dědečka od Bohumila Kubišty. Snad satisfakcí je to, že visí v galerii v Hradci Králové. Takže když se mi po dědečkovi zasteskne, můžu se na něj přijít podívat,“ dodává smutně pamětnice.

K výslechu musela i třídní učitelka

Tatínek Heleny Judlové kráčel profesně částečně ve šlépějích svého otce. Poté, co se vrátil z nacistického lágru, vystudoval stavební fakultu a stal se inženýrem. Věnoval se projekci inženýrských staveb a hlavní náplní jeho práce se staly elektrárny a další průmyslové stavby – mimo jiné elektrárny Opatovice, Poříčí a Ledvice. Pracoval dlouhá léta v Průmstavu v Pardubicích. Z kádrových důvodů nikdy neměl šanci dosáhnout žádného vedoucího postavení, ačkoliv se stal výborným odborníkem ve svém oboru.

Maminka Heleny Judlové pocházela z továrnické rodiny z Červeného Kostelce. „Můj dědeček, neobvyklým jménem Fridolín Vlach, se postupně vypracoval až na majitele textilky. Měli krásný dům i s krámem v Červeném Kostelci, kde také moje babička pomáhala. Dědeček zavedl textilní továrnu i v Mariboru na území tehdejší Jugoslávie. Dědeček Fridolín s manželkou Annou samozřejmě také přišli o všechno. Komunisté jim zabavili továrnu i dům. A samozřejmě přišli i o továrnu v Mariboru.“

Po smrti dědečka Václava Rejchla pronásledování rodiny Heleny Judlové neskončilo. „Nevím, co pak byla úplně pravá příčina zájmu StB. Já už si pamatuju, že jednoho dne u nás zazvonil zvonek do bytu, přišli pánové v montérkách s tím, že se zjistilo na telekomunikacích, že máme velmi starý telefonní přístroj, takže přijdou udělat obměnu. Telefonní přístroj se vyměnil, celkem nic se dost dlouho nedělo, až najednou jak otce, tak moji matku opět začala StB povolávat na výslech. A to docela hrubým stylem,“ vzpomíná Helena Judlová.

„Maminku tam odvezli bez jídla a bez pití a třeba do deseti hodin do večera a neustále se vyptávali na jejich mínění na současný režim a na osobní styky. Dokonce to došlo až tak daleko, že si na výslech povolali i moji třídní učitelku, která to samozřejmě nelibě nesla. Vyptávali se jí, jak já se ve škole projevuji, jestli nejsem nějaký hybatel protisocialistických sil. Později jsme se dozvěděli, že výměna telefonního přístroje se uskutečnila proto, že nám tam nainstalovali odposlech. A ještě posléze jsme se dozvěděli, že jeden z kamarádů mého otce spolupracoval s StB a udal ho.“ 

Opravdu jsem milovala Alexandra Dubčeka

Helena Judlová měla 14 let, když přišel rok 1968. „To byla jedna z nejkrásnějších dob. Vnímala jsem ji velice niterně, opravdu jsem milovala Alexandra Dubčeka a skutečně jsme doufali ve změny. Velmi dobře se na to pamatuji. Také na rok 1969 a tehdejší legendární hokejový zápas, který jsme s Rusákama vyhráli. Můj táta byl úplně šťastný a šli jsme do ulic. Jásali jsme, jezdily auta. Všichni lidi. Mávali a najednou se všichni měli rádi. Byla to úžasná atmosféra,“ tvrdí pamětnice.

Samotný 21. srpen 1968 prožila na rekreačním pobytu u Karlových Varů. „Měla jsem hrozný strach, co se děje v Praze, a naši samozřejmě měli veliký strach, co se děje se mnou, takže jsme se snažili nejbližší cestou se dostat domů. Jeli jsme nějak autobusem z Karlových Varů do Prahy na Florenc, kde jsme tehdy bydleli, a tam si mě vyzvedl tatínek. Tam jsem už opravdu viděla vlastní invazi, vojenská auta a tanky.“

Tak jsem zatnula zuby a vstoupila do SSM

Helena Judlová dokončila v roce 1969 devátou třídu a měla velký zájem studovat gymnázium. Na gymnázium se dostala, ale upozornili ji, že pokud chce na gymnáziu setrvat a pomýšlet na další studium na vysoké škole, musí vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM). „Tak jsem zatnula zuby, vstoupila a nějakým způsobem jsem se tam formálně angažovala.“

V roce 1971 tatínek Heleny Judlové onemocněl nádorem mozku. I přes operaci, kterou provedl vynikající neurochirurg profesor Petr, zemřel v únoru roku 1972. „Z rodiny jsem tak ve společné domácnosti zůstala jenom já, moje matka a slepá babička Marta. Takže pro velký byt v Kotěrově ulici jsme byli nepřijatelní. Navíc snad dcera jakéhosi komunistického činovníka měla velký zájem se do toho bytu nastěhovat. Tak jsme se museli přestěhovat do panelákového bytu v Labské kotlině II. Dostali nás tak z domu, který postavil můj dědeček Václav v roce 1927.

Helena tíhla ve studiu spíše k humanitním oborům a byla dobrá na studium cizích jazyků. Ve třetím ročníku na gymnáziu se musela rozhodnout, kam půjde dál. Podala přihlášku na stomatologii na Univerzitu Karlovu do Hradce Králové. Tam jí ale oznámili, že z kádrových důvodů nemá absolutně šanci se na fakultu dostat. Takže nakonec po různých peripetiích udělala přijímací zkoušky do Olomouce. Její maminka však v té době onemocněla závažným astmatem.

„Pocit, že by tady maminka zůstala úplně sama, protože mezitím zemřela i stará babička Marta, byl pro mě nesnesitelný,“ dodává Helena Judlová. Po různých přímluvách jí pak byl nakonec přece jen vyřízen přestup na Lékařskou fakultu do Hradce Králové. Ve třetím ročníku studia se seznámila se starším spolužákem Vítem Říhou. „Opravdově nemohu říct, že to byla vášnivá láska nebo že bych byla stála snad o nějaký dlouhodobější vztah, ale nějak se to tak vyvrbilo a vdala jsem se. Konečně po smrti babičky, když jsem se vdala, tak už zase jsme bydleli se správným počtem osob na správný počet čtverečních metrů v bytě.“  

V době, kdy pamětnice končila čtvrtý ročník studia, narodil se jí syn Honza. Na rok přerušila studia a po roce se vrátila na fakultu a nakonec promovala s červeným diplomem – tedy se samými výbornými.

Můj fascikl byl docela tlustý

Manžel Vít Říha nastoupil na ortopedii na klinice v Hradci Králové. Začal se docela přátelit s obyvateli panelákového domu, kde žili. Zdejší byty vznikly pro různé nomenklaturní činitele komunistické moci. Žili zde v domě například s rodinou dcery krajského tajemníka Tesaře a jejího manžela Chudého, který byl zástupcem šéfredaktora krajského komunistického plátku Pochodeň.

„Ve vedlejším domě bydlel jakýsi pan Vašátko, o kterém jsem stoprocentně přesvědčená, že to byl pracovník StB. Jednou pan Chudý pro nás přiběhl s tím, že ví, že jsme lékaři a že jim malá dcera spadla ze stolku a že to vypadá na krátké bezvědomí. Všechno se dobře vyřešilo. Od té doby k nim můj manžel často docházel na návštěvu. V té době pro mě nebylo zaměstnání, ačkoliv jsem skončila studium s červeným diplomem. Najednou mě údajně nikde nemohli přijmout. Pan Chudý mi potom přišel poděkovat, že se jeho dítěti nic nestalo. A pak se pro mě našlo místo na poliklinice na Slezském předměstí v Hradci Králové,“ prozrazuje pamětnice.

Krátce poté však měla Helena určité období, kdy cítila, jako kdyby ji někdo sledoval. A pak najednou přišlo první pozvání na výslech na Státní bezpečnosti. „Byli dva, přijeli si pro mě, taková ta klasická sestava jeden hodný, jeden zlejší. No, a začalo to kolečko, s kým se stýkám, s kým si dopisuji, co se komu píše. Přitom dopisy, které jsem já posílala do ciziny a které jsem dostávala z ciziny, byly cenzurované, některé řádky byly dokonce začerněné. Vyptávali se na mě i na pracovišti. Já nevím, kolik už těch výslechů bylo, protokol jsem z toho nikdy nedostala. Nutili mě samozřejmě k nějakému podpisu, ale nikdy jsem nic nepodepsala. Já jsem prostě z toho neměla dobrý pocit, protože jsem nevěděla příčinu, a vypadalo to, že to nikdy neskončí. O mrtvých jen dobře. Jsem však stoprocentně přesvědčená, že jedním ze strůjců dalších výslechů byl můj manžel.“

Manželství s Vítem Říhou po tom všem přestalo fungovat. A právě Helena Judlová už nechtěla ve svazku s ním setrvat. „Byla jsem já iniciátorkou toho rozvodu, který posléze byl velice nepříjemný a nechutný,“ dodává. Její maminka tehdy dostala malou garsonku v Třebši, takže v panelákovém bytě už bydlela jenom s manželem a se synem. Nakonec se odstěhovala se synem do Ústí nad Labem, kde dostala dobré zaměstnání a pěkný byt.

Její maminka se nakonec přestěhovala za nimi. Na práci si nemohla stěžovat, ale na velmi špatné životní prostředí ano, zvláště po létech strávených v Hradci Králové. V Ústí nad Labem, zamořeném průmyslovými exhalacemi, se mamince velmi zhoršil zdravotní stav, až posléze zemřela. Helena Judlová měla vztahy s bývalým manželem pořád velice napjaté, zvláště syn Honzík to nesl velmi těžce a setkání s otcem byla traumatizující. Domnívala se však, že přestěhováním do Ústí a rozvodem zmizí z hledáčku StB.

Měla jakousi možnost v tu dobu odjet se synem na zájezd do Jugoslávie k moři. Musela ovšem požádat o souhlas bývalého manžela, který se postavil proti. „Nevím, jestli to bylo opět na jeho popud, nebo to bylo anonymní, ale znovu mě oslovila i v Ústí nad Labem StB a musela jsem tam jít znovu na výslech. Tam jsem zjistila, že můj fascikl je docela tlustý. Znovu se mě tam vyptávali, s kým pracuji a s kým jsem se teď potkala. A s kým si dopisuji a takhle pořád dokola, protože už se mě nemohli ptát ani na rodinu, ani na majetek, protože už dobře věděli, že nikdo z nás nic neměl.“

Pamětnice dodává, že jí nevyhrožovali ve smyslu „A teď pokud nám to neřeknete, tak my vám to osolíme!“ Ale podtext a výhrůžka byla pro ni zcela zřetelná: „Udělej krok stranou a máš co dělat s námi!“

Nějaký majetek vrátili, ale v hrozném stavu

Helena Judlová prožila rok 1989 v Ústí nad Labem. Chodila na demonstrace, cinkat klíči na náměstí, kde tehdy stálo sídlo komunistické strany.

V restituci se rodině podařilo získat nějaký původní majetek. Helena Judlová získala dva třetinové podíly na dvou činžovních domech v Hradci Králové a pozemky na Novém Hradci Králové. Celá restituce byla velmi administrativně obtížná. Nakonec sice potomci slavných předků dostali zpátky zpět své domy. Domy, které v minulosti vystavěli jejich předci s láskou a péčí, aby tam bydlela jejich rodina. V restituci však dostali zpět domy plné nájemníků s bytovými smlouvami na dobu neurčitou se směšnými nájmy, třeba kolem tisíce korun za měsíc.

„Vidíte zdevastovaný majetek, na kterém hospodařil podnik bytového hospodářství se spoustou závažných závad, které vyžadovaly opravy. Šlo o částky v řádech statisíců korun. A co s tím? Začátky pro nás jednoduché samozřejmě nebyly. Nešlo to řešit nějakým radikálním způsobem. Na něco jsme si vzali půjčku, na něco se trošku ušetřilo. Možná bylo trochu štěstí i v tom, že řada nájemníků si vzala hypotéky a postavili si svoje domy, nebo se odstěhovali jinam. Pořád je to však každodenní boj, který prožíváme,“ dodává Helena Judlová.

Dům se zahradou v Libranticích, kterou založil již pradědeček, rodina zpět už nedostala. Stejně tak jako majetek rodiny Vlachů v Červeném Kostelci a ve slovinském Mariboru.

Budu pracovat do skonání světa

V roce 1990 se Helena podruhé provdala, vzala si Jiřího Judla a v roce 1991 se jí narodila holčička Helenka. V jednom z restituovaných domů v Divišově ulici se uvolnila kancelář, a tak nechala prostory zrekonstruovat na byt a po roce 1991 se natrvalo vrátila zpátky do Hradce Králové. Manžel Jiří začal pracovat na záchranné službě v Hradci Králové a Helena Judlová jako závodní lékařka ve fakultní nemocnici. Bohužel ani druhé manželství Heleny Judlové se nevydařilo. Po rozvodu se přestěhovala do jednoho z bytů v jejím domě v Kotěrově ulici, který se podařilo uvolnit a zrekonstruovat. Přestěhovala se tak se synem z prvního manželství a dcerou z druhého manželství znovu do domu, kde se před lety narodila.

Opustila kliniku a začala pracovat u jedné své starší kolegyně na částečný úvazek. Bohužel její kolegyně byla čím dál více nemocná a posléze zemřela. Helena Judlová ve svých 60 letech nastoupila na podnikatelskou dráhu. V době, kdy jiní vrstevníci odpočívají a užívají důchodu, začala podnikat jako soukromá privátní lékařka a pracuje v tomto režimu doposud. Mnohokrát si uvědomila, že rozhodnutí, které udělala před mnoha lety, a to studovat stomatologii, bylo to nejlepší. Tento obor ji zcela pohltil.

„Někdy je to trošku až únavná rutina, ale jsou tam zázračné chvilky, když vidíte, jak úžasné práce vznikají pod vašima rukama a jak schvácený pacient od vás odejde s úsměvem na tváři. Já jsem byla a jsem bohužel nebo bohudík ještě z té staré školy. A hlavní není finanční ohodnocení, ale dobrý pocit. Já to tak prostě mám, jiná nebudu, takže asi budu pracovat stejně do skonání světa,“ dodává Helena Judlová. 

Dcera a syn nepřevzali ani stavitelské, ani stomatologické řemeslo. Ale jsou spokojeni ve svých profesích. Helena Judlová je už několikanásobnou babičkou. „Řekla bych, že nejdůležitější je pořád slušnost a čestné jednání, ať je doba jakákoliv a ať vás pronásledují sebevíc a chtějí vás trestat nebo ničit různými způsoby. Já jsem s těmito vlastnostmi dožila docela dobře až do dnešních dnů,“ dodává závěrem Helena Judlová.