Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliane Juklová (* 1936  †︎ 2023)

• narodila se v roce 1936 v jižní Francii, kam přišla její rodina za prací

• vyrůstala v hornické kolonii a společně se strýcem Gustavem je vychovávala babička

• matka, strýc a děda vydělávali na obživu celé rodiny prací v dolech v oblasti La Grande Combe

• za války odešla matka s otcem na práci do Německa, děda zemřel

• v létě 1945 prožila Eliane nezapomenutelné prázdniny ve Švýcarsku

• po válce se rodina vrátila do Ostravy

• matka se stala první hornickou ženou v Československu

• Eliane šla po základní škole pracovat

• v roce 1956 se provdala za Jaroslava Jukla a přestěhovali se do České Třebové

• v letech 1956, 1960 a 1964 se jim narodily děti

• pracovala v Armaturce a na dráze v České Třebové, kde žila i v roce 2022

• zemřela 11. dubna roku 2023

Eliane Juklová se narodila na jihu Francie, kam její rodina přišla z Ostravska za prací. Vyrůstala spolu se strýcem a mladším bratrem. O děti se starala nejvíc babička, protože její matka musela pracovat v uhelných dolech -  stejně jako děda, otec a strýcové. Matka byla nasazená za války v Německu na práci a skončila tam dokonce v koncentračním táboře.

Po válce se rodina vrátila do osvobozeného Československa. Elianina matka Anna se stala v roce 1945 první ženou - horníkem v Československu. Chtěla totiž dělat nejlépe placenou práci, aby uživila své děti a nemocnou matku. „U přijímací komise řekla, že její otec pracoval na šachtě a že všechno umí od něj. Chlapi ani nepoznali, že je žena, jak byla po koncentráku hubená. Jen štajgr to věděl. Vzal si ji pod patronát a chránil ji,“ vyprávěla pamětnice. „Dbal, aby mezi muži měla soukromí. Byla první ženou, která pracovala v Československu jako horník. Pak se hlásily další ženy, protože dostávaly za práci v dolech dobře zaplaceno,“ vyprávěla Eliane Juklová. Když ženám přece jen zakázali práci v dolech, začala Anna jezdit s nákladním autem.

Dvanáctého listopadu 1936 přišla ve francouzském Vieux Moliéres-sur-Céze na svět Eliane, prvorozené dítě teprve šestnáctileté matky Anny Alscherové. Do Francie přišli její prarodiče za prací v roce 1925. Tehdy po neúspěšné stávce horníků v Moravské Ostravě vyhazovali dělníky ze šachet, a tak Elianin děda Alscher opustil rodný kraj, aby našel práci v cizině. Odjížděl s ním a manželkou Marií i syn Josef a čtyřletá dcera Anna, narozená 1919, Elianina matka. Usadili se na jihu Francie, v důlní oblasti La Grande Combe, kde Elianin děda pracoval na uhelné šachtě. Ve Francii se Alscherovým narodily další tři děti: Jolanda, Arnold a Gustav.

Do francouzských dolů šli za lepším živobytím

Elianina matka Anna zpočátku neuměla vůbec francouzsky. Škola pro ni byla spíše utrpením, a tak už ve dvanácti letech šla pracovat do zemědělství. V šestnácti porodila dceru Eliane a v osmnácti letech se provdala za českého horníka Aloise Macháčka, který její dvouletou holčičku přijal za svou. Anna se však provdala spíše na přání své matky, než z lásky. Od 28. července 1938 do 12. prosince 1941 pracovala Anna Macháčková jako vozačka u důlní společnosti Mines de Combo na dole Treskol v oblasti La Grande Combe.

Pak se jí narodil syn Josef-Mario-Claude. Mezitím v roce 1940 zemřel děda Alscher na následky práce v dolech, silikózu. „Babička zůstala sama s dětmi. Spolu s mámou pak táhly domácnost. Bylo to těžké, když děda zemřel,“ vzpomínala pamětnice. O svém otci Aloisi Macháčkovi nic bližšího neví. V období války zřejmě odešel s Annou do Německa na práci, pak už o něm Eliane neví. Je možné, že zůstal na Slovensku, odkud pocházel.

Starost o společnou domácnost ve Francii ležela z velké části na babičce Marii Alscherové. Její nejmladší syn Gustav byl jen o dva roky starší než Eliane. A tak vařila, uklízela, prala a vychovávala jak své děti, tak děti své dcery Anny. „Máma musela dělat, nic jiného nezbývalo. Musela živit rodinu,“ vysvětlovala pamětnice. V dolech pracoval také Elianin strýc Josef, který rodině svým výdělkem podstatně pomáhal. Babička se časem naučila francouzsky, Eliane na ni vzpomínala jako na inteligentní, moudrou ženu, která ovládala několik jazyků.

„Ve Francii jsme bydleli v barácích pro horníky. Byl tam balkon a tři místnosti, ve kterých jsme bydleli. Babička se o mě a Gustava starala. Ani nevím, kde a kdo sháněl jídlo. Ale my jsme měli co jíst. Byly tam dvě školy. Já chodila do klášterní školy, kde jsem měla zdarma obědy. V hornické kolonii bylo více Čechů, dále Španělé, Italové, Poláci, Slováci,“ popisovala pamětnice.

Matku poslali do Dachau

Když pak za války strýcové Josef a Arnold odešli do hor k partyzánům, zůstala starost o zabezpečení rodiny už zcela na matce Anně a babičce Marii. „Kluci se od partyzánů dostali do americké armády k tankové brigádě. Osvobozovali i Plzeň. Tam však dostali rozkaz: Stát! Museli počkat, až tam přijdou Rusáci,“ vyprávěla pamětnice.

V roce 1942 nastoupila Eliane do školy a moc se jí tam líbilo. V témže roce poslali její matku Annu do německého Norimberku na práci ve strojírnách Mann. „V Německu ji dali někde k soustruhu, jenže ona to neuměla. Tak ji uhodili pažbou a rozbili jí hlavu,“ uvedla pamětnice. Za nedovolené přinášení potravin a cigaret zajatcům a za sabotáže na dílně tam byla několikrát u výslechu a pak ji nacisté uvěznili ve Fürthu. Nakonec Annu Macháčkovou poslali do koncentračního tábora Dachau, kde se 12. dubna 1945 dočkala osvobození americkou armádou.

Měla mě doprovázet, ale sebrala mi peníze

O prázdninách 1945 poslali Eliane a jejího velmi mladého strýce na pobyt do Švýcarska, který zřejmě organizovala některá z humanitárních organizací. Jí bylo osm, strýci Gustavovi deset let. „Žili jsme u moc hodných lidí v rodině, pán byl majitel továrny. Ani se mi nechtělo domů. Měla jsem se tam moc dobře,“ vzpomínala na pobyt v rodině podnikatele Alfreda Turina. Ze Švýcarska jeli přímo do Ostravy, kde už byla babička a další členové rodiny. Cestu ze Švýcarska si Eliane pamatuje dodnes.

 „Babička zařídila, aby nás Červený kříž doprovodil až do Ostravy. Já měla ze Švýcarska velké peníze od té rodiny, kde jsem byla. Kladli mi na srdce, ať je schovám. Večer jsme šli spát a jedna pracovnice Červeného kříže mi peníze z ruksáčku vzala. Viděla jsem ji, ale bála jsem se něco říct. Mohli jsme se chvíli mít dobře, ale neměli,“ vyprávěla Eliane Juklová a přidala další příhodu. „V Ostravě se mě tam pokoušel z davu dětí odvést cizí člověk. A paní z Červeného kříže by mě bývala dala! Ale náš Gustav mě držel a řekl: ‚Nepůjde nikam! Půjde k babičce!‘ Kdyby se mě tehdy Gusta nezastal, nevím, co by se mnou dělali,“ podotkla.

Československá vláda po válce vyzvala své občany, kteří pobývali v zahraničí, aby přijeli do vlasti a podíleli se na budování svobodného Československa. A tak se řada z nich rozhodla vrátit se, stejně jako Macháčkovi a Alscherovi z jižní Francie. V Ostravě jim přidělili malý hornický byt. Své příjmení počeštili na Alšer.

Matka hledala nejlépe placenou práci

Později Elianina matka Anna vzpomínala v novinách na příjezd rodiny do Československa:  „Nic z toho, co se nám slibovalo ve výzvě vlády, se nesplnilo. Bytu nebylo, měla jsem s sebou dvě malé děti, nemocnou matku, neuměla jsem ani slovo česky. Jednou mě vyhodili z tramvaje, že jsem Němka. Německy jsem se trochu naučila za totálního nasazení v Norimberku. Na radnici se mnou nechtěli mluvit. Bylo mi namouduši mizerně.“

Za pomoci úplně neznámé paní se dostala k příbuzným. Na radu bratrance se hlásila o práci na šachtě. Tam totiž dostala i uhlí a byt, čemuž neodolala. Anně bylo šestadvacet let, když zažádala o přijetí za horníka na jámě František. Revírní báňský úřad sice zakazoval ženám práci v dolech, ale Anna se nenechala odbýt, protože na ní ležela starost o děti a nemocnou matku.

Dřela víc než leckterý muž

Kdo ví, jak asi vypadal přijímací pohovor, když Anna neuměla česky a nikdo z přijímací komise francouzsky. Přesto byla Anna Macháčková přijata a 11. listopadu 1945 poprvé v životě sfárala. Dobový tisk z roku 1945 o tom nadšeně psal: „Pracuje ve sloji Františka II, která je 1,2 metru vysoká, za směnu vydělává 114,25 korun plus 25 procent za zvýšený výkon. Anna si počíná v práci jako muž, sbíjí uhlí, vyhazuje kamenný proplastek, pomáhá budovat. Fárá s osmnácti horníky a předákem Josefem Koláčkem.“

Přestože to byla těžká práce, Elianina matka na fárání vzpomínala se zalíbením. Našla na šachtě totiž lidi, kteří se k ní chovali hezky. Byla tvrdší dříč než leckterý muž. Po dvou letech přece jen přišel zákaz práce žen v dolech. Annu převedli na povrchovou práci a třídění vagonů s uhlím. Posluhovala, uklízela, pracovala jako narážečka. Také se znova provdala a stala se z ní Anna Nováková. I tentokrát musela ale být silnější než její muž. Její manžel nebyl zrovna spolehlivý, měl i opletačky se zákonem.

Devítiletá Eliane se v novém ostravském domově jen těžko rozkoukávala. „Neuměla jsem česky, ve škole se mi nedařilo. A k tomu ruština, katastrofa! Měla jsem hodnou učitelku, která se mně snažila pomoct. Mluvila na mě francouzsky. Máma na mě neměla čas, musela být pořád v práci, aby vydělala peníze na jídlo. Chudák babička už byla nemocná, zvládla jen uvařit. Babička byla můj anděl, zlatý člověk,“ vzpomínala pamětnice. Eliane Juklová uvedla, že na 1. máje 1946 viděla v Ostravě prezidenta Edvarda Beneše s chotí, kteří tam jeli městem v otevřeném autě.

Strýcové narukovali k černým baronům

V Československu zůstali i strýcové, kteří s americkou armádou osvobozovali Plzeň. „Tady jim nabízeli, že se můžou stát příslušníky policie. Josef se dostal na šachtu, Arnold odmítl a utekl zpátky. Pak se dostal do Německa, kde si našel manželku a zůstal tam. Stýskalo se mu po nás. Josef pracoval na šachtě, měl tam víc peněz, různé výhody, oženil se. Zemřel v šestatřiceti letech na zápal plic. Gustav a všichni kluci, kteří přišli ze západní Evropy, museli na vojnu k černým baronům na šachtu,“ vyprávěla pamětnice.

Anna dělala závoznici, pak si sedla za volant. „Jako jediná žena jezdila s velkým nákladním autem. Ona byla nezmar. Když je nouze a když je potřeba, člověk musí udělat všechno. A ona musela. Babička nedostala z Francie žádný důchod, tak bychom nic neměli,“ popisovala pamětnice. Elianina matka jezdila s náklaďákem u Československé automobilové dopravy a na stavbě trati pro Novou huť Klementa Gottwalda.

Ze zoufalství chtěla do strany, ale odmítli ji

V šestnácti letech Eliane nastoupila do skláren v Harrachově. Místo sehnala přes známou, které tam v létě pomáhala při žních. Práce se jí líbila, ale vydělala tak málo peněz, že mívala hlad.  Stýskalo se jí po rodině, a tak brzy ze skláren odešla zpátky. Pracovala v Ostravě ve Vítkovických železárnách, kde byla spokojená. Poznala tam i svého budoucího manžela Jaroslava Jukla, narozeného roku 1937.

V roce 1956 se vzali a odešli do České Třebové, kde měla rodina Juklova dům. V roce 1956 se jim narodil syn Jaroslav, 1960 Ivana a 1964 Vladimír. Manželské soužití nebylo šťastné. „Tchán i manžel byli fanatičtí komunisté, já prašivý kapitalista. Kdybych měla kam, tak uteču. Ale babička už nebyla naživu, máma měla svého dost a Gustav žil na Slovensku,“ vysvětlovala. Eliane pracovala v Armaturce v České Třebové, pak na dráze jako skladník přepravy.

Její postavení v rodině nebylo rovnocenné, ale kvůli dětem vydržela mnohé. „Jen jednou jsem měla cukání vstoupit do komunistické strany. Dcera se hlásila na gymnázium, ale někdo zavrtal do jejího původu a měla problémy. Byla jsem z toho zoufalá a chtěla jí pomoci. Tchán jí tehdy nepomohl. Oni mě ale do strany nechtěli, někomu jsem tam asi vadila, tak to neprošlo. Dcera se nakonec po známosti dostala na ekonomickou školu,“ dodala.

Eliane Juklová vzpomínala nejraději na Švýcarsko a Francii. „Tam byl ráj. Jako dítě jsem byla spokojená. Žili tam se mnou moji strýcové, tehdy ještě kluci, měli jsem ovoce, babička dobře vařila a byla hodná. Starala se o nás. Maminka pracovala. A teď se mám taky moc dobře. Pečovatelky se tady o nás výborně starají, jsou hodné a já si můžu dělat, co chci,“ zakončila své vyprávění pro Paměť národa. V roce 2022 žila v Domově pro seniory v České Třebové.