Erika Juklová

„Rodiče byli praktikující (ortodoxní) z obou stran, chodila jsem do židovské školy, naučila jsem se číst hebrejsky a doteď to praktikuji. Sice nejsem teď tolik pobožná, ale co lze dodržet, to dodržuji. To je moje víra, v tom jsem se narodila. Já proti ostatním náboženstvím nic nemám, ale ať mne nechají na pokoji. Já do toho nemluvím, ale chci mít svoje. V tom je ta svoboda, ať si každý myslí, co chce, ale do určité míry. Mám padesát pět let kamarádku katoličku. Za těch padesát pět let nebylo mezi námi ani půl slova zlého. Já toleruji její víru, ona toleruje mojí. Ona dojde do synagogy, já dojdu do kostela. Je klid a mír. Já bych si přála, aby to tak bylo.“

„Byla taková ,milá‘ příhoda. Opravdu mi krvácely nohy. Potom jsme dělali v největší zimě silnice. My jsme neměli kabáty nebo svetry, to neexistovalo. Měli jsme deky, kterými jsme se přikrývali, a na ramenech jsme měli mašle, to jsme měli kolem sebe. Nohy jsme měli krvavé a omrzlé, ruce jakbysmet. Maminka slyšela nějaký český nebo slovenský slovo a tam byl jeden (nuceně) nasazený. Maminka zpívala, že potřebujeme kousek hadru. Tak on nám hodil kousek hadru, abych si mohla zavázat nohu.“

„Teď jak jsou ty různé sešlosti neonacistů, tak se hrozně bojím, protože ve mně je pořád strach.“

„Potom jsme šly do nějaké místnosti, kde byly takzvané schutzhertlingy, který tam strávili už delší dobu. Musely jsme se svléknout donaha, a abychom neměly vši či jiné breberky, tak s nulkou nás ostříhali dohola. Moje maminka říká: ,Kde jsi, moje děvčátko?‘ Já jsem stála vedle ní a ona mne nepoznala. To bylo hrozné. Potom nás odvezli do nějaké místnosti, koupelny, minutu na nás pustili vodu a pak nám dali různé hadry. Já jsem měla úplně průsvitné žoržetové šaty, dřeváky a šly jsme asi nějakých šest kilometrů do Birkenau. To byl Birkenau B3 a já jsem byla v lágru B5 – s maminkou a s tetami. Nebylo kam si sednout, akorát na podlahu, dostaly jsme kus chleba a nějaký ten plecháček na vodu nebo takzvanou polévku. (...) Daly jsme si chleba nahoru a do rána tam nebyl. Chodili tam stále různí lidé, tak nám to ukradli.“

„Chodili jsme v noci pěšky a najednou jsme viděli velkou louku a říkaly nám ty esesačky, že tady si sedneme. Tak jsme tam usnuli, to bylo vpodvečer a ráno jsme se probudili, esesačky byly pryč. Už se blížila fronta, tak se lekly a odešly. Zkrátka nás tam nechaly...“

„Jednou maminka měla, chudák, na hlavě kousek hadru a to se nesmělo, tak dostala bití. Já jsem chtěla jít za tím esesákem a chtěla jsem ho napadnout. Děvčata okolo mne přidržely, aby mne nezastřelil. Takový ,krásný‘ věci. To nejhorší bylo, když jsem dostala nějakou vyrážku. To bylo léto, červen, červenec 1944. Dostala jsem vyrážku na břichu. Když nás prohlíželi, tak jsem musela jít dozadu a různě kličkovat, aby mne neposlali do plynu. (…) Takový ten revír, kde byli ti nemocní, byl přímo naproti našemu baráku. Každý den nákladní auto, ti, kteří šli do plynu, tak je tam nahé nakládali. Když nemohli, tak je v dece tam naházeli. Já jsem tam pár svých kamarádek ze školy poznala.“