Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Jun (* 1942)

• narodil se 10. ledna 1942 ve Světlé nad Sázavou

• znal se s Janem Zrzavým, který mu pomohl připravit se na studia

• studoval na střední uměleckoprůmyslové škole, na vysokou školu se kvůli rodinnému původu hlásit nemohl

• odmítl podepsat Antichartu

• od roku 1969 do roku 2000 pracoval jako výtvarník Sokolovské uhelné

• v roce 1989 se aktivně zapojoval do dění v Karlových Varech a angažoval se v Občanském fóru

• do dnešní doby tvoří a vystavuje a jeho díla jsou například ve sbírkách pražského Musea Kampa

Dětství a začátky komunistického režimu

Jiří Jun se narodil 10. ledna 1942 ve Světlé nad Sázavou, kde prožil, jak sám říká, kouzelné dětství. Byl nejmladším ze čtyř dětí a jeho otec provozoval až do konce čtyřicátých let obchod. Když končila druhá světová válka, byly malému Jiřímu sice teprve tři roky, ale stejně si pamatuje na nálety a na to, jak před nimi utíkali do sklepa, kde se schovával do necek. Po konci války začal chodit do skautského oddílu, do vlčácké družiny, se kterou jezdil na výlety do přírody a plnil všemožné bobříky, na což moc rád vzpomíná. Pak ale přišel únor 1948 a s ním komunistický převrat… Jeho otci byl zabaven obchod a byl v něm zřízen družstevní obchod Jednota. Ačkoliv byl přímo v domě, kde bydleli, otec do něj nikdy nevstoupil. Samozřejmě v té době mít otce-živnostníka nebylo jen tak a mělo to následky na další pamětníkův život. Navíc jeho starší sestra Věra, která byla výtvarnice a módní návrhářka, zanedlouho nato emigrovala.

Seznámení s Janem Zrzavým a studium na uměleckoprůmyslové škole

Po absolvování základní školní docházky se Jiří Jun nějaký čas živil jako malíř porcelánu v Okrouhlici. Tam měl to štěstí, že sekretářku ředitele dělala jistá paní Nohová, která se znala s malířem Janem Zrzavým: „A ta mě s ním seznámila. A já tenkrát nevěděl, jak velkej je to malíř, prostě jsem měl pubertální léta. A tak jsem byl pozván, abych k němu přišel na návštěvu. No jako kluk, samozřejmě, abych mu něco ukázal. No tak jsem nakreslil noční život v New Yorku, aby teda viděl, Chicago a tak nějak. No, a to jsem mu nesl ukázat, Janu Zrzavýmu. No a on mi neříká: ‚Ty puberťáku, prosím tě, co mi to tady ukazuješ, takový věci hloupý. Podívej se ta příroda, ty kameny tady okolo tebe. Bludný kameny, který sem ledovec zavál…‘ Nic takovýho. Prošel těma kresbama, zaklapl ty desky a říká: ‚Ono to půjde.‘“ Od té doby chodíval k Janu Zrzavému, který mu radil, jak kreslit, bavil se s ním o umění a učil ho, že umění není o penězích.

I díky těmto setkáním se pamětníkovi podařilo dostat na střední uměleckoprůmyslovou školu: „To byl nádherný svět. Protože my jsme na škole nemuseli svoje profesory oslovovat slovem ‚soudruhu‘. To už byla doba, kdy byl učitel soudruh a nemohl se oslovovat jinak. A pro nás to byl pořád pan profesor, paní profesorka.“ Právě ale na střední škole kvůli své rodinné historii narazil: „Byl jsem v posledním ročníku, to byl šedesátý druhý rok, a v tom šedesátým druhým roce jsem šel na škole po chodbě, proti mně šel ředitel a jen tak mezi řečí mi řekl: ‚Vy se nehlaste na vysokou školu, kdybych to věděl, tak jste nedostudoval ani u nás.‘ Já jsem se zarazil a říkal: ‚Proč, vždyť já jsem tady jeden z nejlepších a já se nemám hlásit na vysokou školu?‘ No, a to byla ta minulost, to byl ten můj otec živnostník, to byla má sestra, která emigrovala, to jsem byl já, kterej nevstoupil do Svazu mládeže. A to všechno to poznamenalo tak, že já jsem nesměl jít studovat vysokou školu, ač jeden z nejlepších v ateliéru.“ Hodně to ještě obrečel a sám říká, že se to „v něm zatvrdilo“.

Srpen 1968, narození dcery a přestěhování do Sokolova

Po střední škole tedy pamětník nastoupil na vojnu k letectvu, kde pracoval jako kotelník a zároveň začal psát poezii, se kterou dokonce vyhrál celoarmádní soutěž. Po vojně odešel do Zlína (tehdejšího Gottwaldova), kde připravoval propagaci pneumatik. V roce 1967 se přestěhoval do Třebíče a tam se seznámil se svou budoucí manželkou.

A pak přišel srpen 1968: „Tu noc člověk nemůže vyhodit z hlavy. (…) To byla osudová rána, která vás porazila, a nemohli jste se z ní zvednout.“ Vzpomíná jen na to, jak s bezmocí poslouchali rozhlas a najednou se v nich „všechno bortilo“.

V roce 1969 očekávali s manželkou narození dcery Magdaleny a řešili zásadní problém – nikde totiž nebyly k dostání kočárky. Až prodavačka v jednom obchodě jim pomohla: „Přijďte večer zadníma dveřma, já vám jeden kočárek seženu.“ Což se také stalo a kočárek nakonec naštěstí dostali. V té době se také dozvěděl, že v Sokolovské uhelné hledají výtvarníka. S manželkou a tříměsíční dcerou se tak sebrali a do Sokolova se odstěhovali. Nejdříve bydleli v malé garsonce a až po nějaké době se jim podařilo získat byt. Nicméně, i když z dnešního pohledu se tehdejší doba zdá zlá, Jiří Jun říká: „My jsme byli mladí a my ji jako zlou nevnímali.“

Normalizační prověrky a Anticharta

S nastupující normalizací začaly na pracovištích probíhat prověrky, kde lidé museli odpovídat na to, jak se stavějí k Pražskému jaru a okupaci. To se nevyhnulo ani pamětníkovi, a dokonce za ním přišli i s tím, aby podepsal Antichartu: „A já jim říkám: ‚Jakou Antichartu?‘ A oni: ‚No, podepište nám Antichartu.‘ ‚A víte co, já vám ji podepíšu, když mi dáte přečíst Chartu. Já nevím, co to je.‘ Tak ode mě zase odešli.“ Kromě toho také v továrnách probíhala povinná školení pro nestraníky. Ta byla v pracovní době, takže člověk nemohl odmítnout účast. Nicméně byla to spíše taková fraška – většinou při nich hráli piškvorky nebo prší a mnozí z těch, kteří přednášeli, dost možná ani sami nevěděli, co vlastně říkají. Jiřímu Junovi se stala ještě jedna nepříjemná věc – a sice to, že jeden z jeho nadřízených o něm napsal dopis, že rozvrací socialistickou republiku, a dal ho řediteli a předsedovi komunistické strany. „Když jsem se to dozvěděl, tak jsem je začal obíhat a oni byli natolik slušný, že říkali, že to hodili do koše, že se tím nebudou zabývat.“ Zkrátka „i mezi lidma, kteří byli takzvaně kovaní, se našli slušní lidi“. V Sokolovské uhelné, kde měl na starost propagaci, ale také třeba výroční zprávy nebo návrh Síně tradic jednotlivých závodů, zůstal až do roku 2000 a dodnes má k horníkům vřelý vztah.

Sametová revoluce a výtvarná tvorba

Rok 1989 pro něj osobně znamenal obrovskou euforii a radost. V Karlových Varech umělci vyjádřili podporu vysokoškolským studentům, promítali film o událostech v Praze a chodili po divadlech besedovat. Toho všeho se Jiří Jun aktivně účastnil a následně také kandidoval za Občanské fórum do městského zastupitelstva, kam byl na čtyři roky zvolen.

Celý život je pro Jiřího Juna zásadní výtvarná tvorba: „Dělám tvorbu jako životní nutnost – jako jinej dejchá, tak já kreslím.“ Říká také, že v tvorbě je velmi pomalý, vždy si musí dopředu udělat důkladnou studii a všechno si ověřit. Zároveň kresbě naslouchá, protože ona musí malíři diktovat, co chce, a ne obráceně. Do dnešní doby aktivně tvoří a vystavuje v různých galeriích po celé republice. Seznámil se i s Medou Mládkovou, která některá jeho díla zakoupila pro Museum Kampa.