Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Miloslav Jungmann (* 1924  †︎ 2013)

• narodil se 11. října 1924 v obci Velká Dobrá u Kladna

• 1926 – odstěhoval se s rodiči do Francie

• 1942 – vstoupil k francouzským partyzánům macquis, operoval v horách v okolí Lyonu

• stal se velitelem partyzánské čety

• u Lyonu se spojil s vládním vojskem, které postupovalo ze Švýcarska do Francie

• 13. října 1944 – vstoupil ve francouzském Amiensu do 1. československé samostatné obrněné brigády

• 1944–1945 – účastnil se obléhání Dunkerque

• sloužil jako motospojka ve velitelské rotě

• po válce se usadil v Měcholupech u Klatov

• pracoval jako řidič u zahraničního obchodu, poté jako šofér pro rybáře a ve Škodě v Plzni

• zemřel 31. července 2013

Do Francie za prací

Miloslav Jungmann se narodil 11. října 1924 v obci Velká Dobrá u Kladna v tehdejším Československu. Přestože se narodil v Československu, svou zemi nepoznal, jelikož se hned ve dvou letech odstěhoval s rodiči do Francie. V meziválečném období vzhlíželo k Francii celé Československo. Mezi oběma zeměmi probíhala čilá mezinárodní spolupráce, překládaly se francouzské knihy a oceňovala se francouzská kultura. Francie byla vnímána jako jeden z hlavních mezinárodních politických partnerů a mnoho Čechoslováků přesídlilo do Francie. Tehdy byla poměrně známá česká enkláva na jihu, severu a severozápadě Francie a v okolí Paříže. Češi se ve Francii věnovali hlavně práci v průmyslu, zemědělství a hornictví. Na základě francouzsko-československé smlouvy o vystěhovalectví a přistěhovalectví z roku 1920 hledalo totiž ve Francii mnoho Čechoslováků útočiště před ekonomickými těžkostmi.

V tomto ohledu nebyla rodina pamětníka výjimkou, ale dcera Miloslava Jungmanna vzpomíná, že rodina odešla mimo jiné i kvůli pronásledování tatínka za jeho členství v komunistické straně. Nejdříve tak odešel do Francie tatínek a poté k sobě přibral svoji rodinu. Od roku 1926 byla celá rodina ve Francii: „Nejdříve jsme byli v Lucemburku a potom jsme se odstěhovali do Segré u Nantes. Odtud jsme zase odrajzovali až ke Švýcarům, tam odsud do Lyonu a z Lyonu do Villefranches. Tam už jsme zůstali.“

Miloslav Jungmann začal docházet do obecné školy a jeho spolužáci a kamarádi byli jenom Francouzi, což se později odrazilo i na jeho horší znalosti českého jazyka. Maminka pracovala v textilní továrně a tatínek jako zámečník. Pamětník odešel po obecné škole do učení na strojního zámečníka.  

Cizinci jako spojenci

Miloslav Jungmann již od roku 1942 získal napojení na francouzské partyzány macquis. Pomoc partyzánům se mu však mohla vymstít, hrozilo totiž zatčení francouzskou milicí, a tak se sám stal jedním z partyzánů-macquistů: „Oni nás u partyzánů brali jako své. Bylo tam několik cizinců a oni byli furt braní jako Francouzi. Když byl nějaký cizinec, tak ho brali spíše jako Francouze.“

Pamětník byl u skupiny macquistů otevřeně se hlásících ke komunistické ideologii. S partyzány operoval v horách u Lyonu a narušoval německé zásobování: „Koleje jsme odšroubovali a odnesli, aby je Němci nemohli hned složit dohromady. Takovou činnost jsme hodně dělali.“ „A vyhazovali jste také mosty?“ zní otázka tazatele. „To se vyhazovalo, právě na kolejích. Byli jsme na hlavní trati Paříž – Lyon, a tak jsme odmontovávali koleje a dělali sabotáže, jak se dalo.“

Macquisté se však proslavili také tím, že německé vojáky nebrali do zajetí: „Abychom nějaké Němce brali do zajetí, to ne. Když jsme se střetli někde na ulici nebo ve městech, tak se střílelo a žádné pardony se nedělaly. (...) Někteří Francouzi byli špatní. Ty jsme popravovali. Když jsme měli informace, že ten nebo ten je spojenec Německa a udává, tak jsme si pro něj došli a popravili ho.“

Partyzáni macquisté měli na rozdíl od jiných partyzánských skupin jednu obrovskou výhodu – od Spojenců jim byly shazovány zásoby: „Taky se nám povedlo, že nám shodili zbraně. Kulomety a bazuky. (...) V noci letělo letadlo a shazovali zbraně a lidi. Měli jsme dobré spojení. (...) Nemohli jsme se dovolat nějaké pomoci, jenom žádat, ale pomoc byla jenom zbraně. Shazovali nám tuby plné zbraní.“

Macquisté se skládali z různých skupin, jednalo se o komunisty i o partyzány pravicového smýšlení. Macquisté Miloslava Jungmanna si prý i sami vařili a spali v lese nebo ve stanech. Oblečení pak měli civilní.

Miloslav Jungmann vzpomíná, že spojení mezi Spojenci a macquisty bylo výborné a navzájem o sobě věděli. Partyzáni tak měli i informace o invazi v Normandii a o postupu spojenecké armády. V době, kdy se invaze uskutečnila, byl pamětník ještě v horách, ale již bylo patrné, že sever Francie bude s největší pravděpodobností osvobozen.

„Jak přišlo osvobození, tak jsme německý režim taky neměli rádi, a tak jsme dělali proti kolaborantům všechno možné. Těch tam taky bylo dost.“

Spojení s vládními vojáky a na Dunkerque

Miloslav Jungmann operoval s macquisty poblíž Lyonu a zde se také setkal s českými vojáky z vládního vojska. Jednalo se o vojsko, které bylo z protektorátu vysláno do Itálie na opravu tratí a na další pomocné práce, ovšem část z nich zběhla k italským partyzánům a poté přešla přes italské hory a Švýcarsko do francouzského Amiensu. Právě k těmto „dezertérům“ se pamětník přidal: „A šli jsme na frontu. Napřed jsme šli k Arromanches. To je místo, kde jsem byl před válkou poslaný na prázdniny. Zrovna tam jsme přijeli, ale naši už byli u Dunkerque. Tak jsme pokračovali k Dunkerque.“

U Dunkerque v té době působila 1. československá samostatná obrněná brigáda, která ve francouzském přístavu střežila obklíčené německé vojáky. Miloslav Jungmann do obrněné brigády vstoupil 13. října 1944 v Amiensu a byl přidělen jako motospojka k velitelské rotě. Celkem byly tři motospojky: „Já jsem byl přidělen k dopravnímu oddílu, když jsem přišel, a z toho oddílu mě vyčlenili jako motospojku.“ „A co taková motospojka dělala?“ zní otázka tazatele. „Všechno, co se tam dělo, muselo být zásobované. My jsme byli jako zásobovací jednotka. Naše jednotky jezdily na frontu zásobovat.“

Miloslav Jungmann přišel k brigádě už v říjnu 1944, a tak se účastnil tankového útoku dne 5. listopadu 1944: „My jsme útočili na frontovou linii z belgické strany. Jeden z naší roty tam padl a druhý byl raněný a odvezli ho do Anglie na léčení. Byl to útok, který měl Němce demoralizovat. Byl úspěšný, získali jsme zbraně i zajatce. Oni Němci nekladli nějaký odpor, věděli, že jsou zavření, spokojili se s tím a spíše čekali na konec války.“

Ohrožení však přišlo v podobě ardenské ofenzivy, kdy se nacistická vojska mohla spojit s obklíčenou posádkou v Dunkerque. Nakonec k tomu nedošlo. Ke konci války dostal Miloslav Jungmann dovolenou a po návratu se s celou brigádou přesunul do západních Čech: „Jeli jsme přes Lucemburk, přes město, a jeli jsme asi sedm nebo osm dní. (...) Když jsme přijeli do Československa, tak nás všude vítali. Když jsme přijeli do Plzně, tak to bylo haló.“ „A vy jste tu měl nějakou známost?“ zní otázka tazatele. „Ne, vůbec. Já jsem se teprve česky učil, já jsem mluvil hlavně francouzsky.“

V 1. československé samostatné obrněné brigádě bojoval i pamětníkův bratr. Zřejmě se jednalo o Václava Jungmanna narozeného v roce 1920, který byl jako voják tvořící se 1. československé divize prezentován ve Francii už 14. prosince 1939. V záznamech Vojenského ústředního archivu je uveden také Václav Jungmann narozený v roce 1898, který byl rovněž v tvořící se 1. československé divizi prezentován 15. prosince 1939. Zřejmě se jednalo o pamětníkova bratra, respektive o tatínka, jelikož se oba narodili ve stejné obci jako Miloslav Jungmann.

Návrat do Československa nežádoucí

Z Plzně se pamětník přesunul do Předslavi u Klatov a zde se setkal se svou budoucí manželkou. Do své rodné vesnice se byl podívat pouze jednou – aby zjistil, kde se narodil. Po demobilizaci pracoval jako řidič u zahraničního obchodu, poté jako řidič u rybářů a nakonec přešel do plzeňské Škody.

Do Československa se vrátila z Francie celá rodina. Maminka prý návratu do Československa litovala, ale rodina se musela vrátit kvůli nemocnému dědečkovi, o kterého se neměl kdo postarat. Také tatínek ještě před koncem války onemocněl tuberkulózou a chtěl zemřít v Československu. Tatínka tak po válce převezl Červený kříž: „A zůstali jsme a to jsme udělali hloupost.“

Miloslav Jungmann se usadil s manželkou v Měcholupech u Klatov, kde žil až do své smrti. Skonal dne 31. července 2013.

Příběh Miloslava Jungmanna byl zpracován za finanční podpory městské části Prahy 4.